E-BOOKS

Chvěl jsem se a náhle se mi téměř zastavilo srdce: vzhlédl jsem a ve světle měsíce jsem oknem spatřil netvora. S odporně sešklebenou tváří pohlížel na mě, jak tu sedím a plním úkol, který mi uložil. Ano, sledoval mě tedy při mých cestách, číhal v lesích, skrýval se v jeskyních nebo se uchyloval do rozlehlých opuštěných vřesovišť, a nyní přišel, aby se ujistil, jak má práce postupuje, a vymáhal splnění mého slibu.
Pohlédl jsem na něj a v jeho obličeji jsem nalezl výraz nejvyšší zloby a proradnosti. S hrůzou jsem si připomněl slib, že stvořím tvora jemu podobného, a chvěje se vzteky roztrhal jsem na kusy věc, na níž jsem pracoval. Když netvor spatřil, jak jsem zničil tvora, na jehož budoucím životě záviselo jeho štěstí, zmizel s výkřikem plným ďábelského zoufalství a pomsty.
Vyšel jsem z laboratoře, zamkl dveře a zapřísáhl se
slavnostně v duchu, že se už nikdy k této práci nevrátím. Potom jsem odešel nejistým krokem do svého pokoje. Byl jsem sám, nablízku nebyl nikdo, kdo by rozptýlil můj smutek a zbavil mě těžké sklíčenosti a hrozných představ.
Uplynulo několik hodin, zůstával jsem u okna a pohlížel na moře. Bylo téměř nehybné, protože se vítr uklidnil a celá příroda odpočívala pod okem klidného měsíce. Na vodní hladině se pohybovalo jen několik málo rybářských lodí a tu a tam zanesl vánek na břeh zvuk hlasů, jak rybáři na sebe volali. Cítil jsem ticho, ačkoli jsem si ani neuvědomoval jeho úplnou hloubku, až náhle můj sluch zachytil zvuk vesel dopadajících blízko břehu do vody a nedaleko mého domku přistál člun.
Za několik minut jsem zaslechl zaskřípění dveří, jako by se někdo snažil je tiše otevřít. Chvěl jsem se od hlavy až k patě, tušil jsem, kdo to je, a chtěl jsem probudit někoho z vesničanů, kteří žili v nedaleké chatrči. Přemohl mě však pocit bezmoci, tak častý v hrůzných snech, kdy se člověk marně snaží uprchnout před hrozícím nebezpečím a zůstává přikován k zemi.
Náhle jsem zaslechl v chodbě zvuk kroků, dveře se otevřely a netvor, jehož příchodu jsem se obával, vešel. Zavřel dveře, přistoupil ke mně a tiše pravil:
"Zničil jsi dílo, které jsi počal, co máš v úmyslu? Odvažuješ se porušit daný slib? Snášel jsem útrapy a nouzi, odešel jsem ze Švýcarska s tebou, putoval jsem po březích Rýna, mezi jeho zelenými ostrůvky, a přelézal vrcholky jeho hor. Mnoho měsíců jsem pobýval ve vřesovištích Anglie a v pustinách Skotska. Snášel jsem neuvěřitelnou únavu, zimu a hlad – a ty se odvažuješ zničit mou naději?"
"Odejdi! Zrušil jsem svůj slib, nikdy už nestvořím tvora podobného tobě, stejně znetvořeného a zlého!"
"Snažil jsem se přesvědčit tě po dobrém, ale neza–
sloužíš si mé shovívavosti! Nezapomeň, že jsem silný a mohu ti tak ublížit, že budeš nenávidět i denní světlo. Stvořil jsi mě, ale já jsem tvůj pán – uposlechni!" "Hodina mé nerozhodnosti přešla a přichází doba tvé moci. Tvé výhružky mě nemohou donutit vykonat zhoubné dílo, naopak, utvrzují mě v přesvědčení, že ti nesmím vytvořit společníka v konání zla. Mám snad chladnokrevně poslat na svět dalšího netvora, jehož jediným potěšením bude smrt a zkáza? Odejdi! Jsem neoblomný a tvá slova jen ještě více jitří mou nenávist!"
Netvor četl v mé tváři neodvolatelné rozhodnutí a v bezmocné zlobě skřípal zuby: "Má snad každý muž najít pro sebe ženu, každé zvíře svou družku, a jen já mám zůstat sám? Kdykoli jsem k někomu projevil náklonnost, opětoval mi ji odporem a nevraživostí. Člověče! Můžeš mě nenávidět, ale měj se na pozoru! Tvůj čas uplyne v hrůze a utrpení a brzy dopadne úder, který tě navždy zbaví štěstí! Máš snad ty být šťasten, a já se mám svíjet v hluboké ubohosti? Můžeš zničit mé ostatní vášně, ale pomsta mi zůstane, pomsta od nynějška cennější než světlo nebo jídlo! Snad zemřu, ale napřed budeš ty, můj tyran a trýznitel, proklínat slunce, zářící nad tvým utrpením! Měj se na pozoru, neznám strach, a proto jsem silný! Budu tě sledovat lstivě jako had, abych tě v pravou chvíli uštknul. Člověče, křivdu, kterou jsi spáchal, odpykáš!"
"Přestaň, netvore, a neotravuj ovzduší svými hrozbami! Oznámil jsem ti své rozhodutí a nejsem natolik zbabělý, abych ustoupil před slovy. Odejdi, jsem nesmiřitelný!"
"Dobrá, půjdu, ale pamatuj si: o tvé svatební noci budu s tebou!"
Vyskočil jsem a zvolal: "Bídáku! Než podepíšeš můj rozsudek smrti, raději se ujisti, abys sám byl v bezpečí!"
Chtěl jsem se na něj vrhnout, ale uklouzl mí a rychle vyběhl z domku. Za několik okamžiků jsem viděl, jak ve člunu letí po vodě rychle jako šíp, a brzy se ztratil mezi vlnami.
Vše opět ztichlo, ale jeho slova mi zněla v uších. Byl jsem rozpálen vzteklou touhou pronásledovat vraha svého klidu a svrhnout ho do moře. Rychle a rozčileně jsem přecházel po místnosti, zatímco si má fantazie vymýšlela tisíce trýznivých a mučivých představ. Proč jsem za ním neběžel a neutkal se s ním v zápase na život a na smrt? Dopustil jsem, aby odplul, a on míří k pevnině! Zachvěl jsem se při pomyšlení, kdo by mohl být další obětí zasvěcenou jeho neukojitelné pomstě. A potom jsem si znovu připamatoval jeho slova: "O tvé svatební noci budu s tebou!" Tedy takové období mi bylo vymezeno pro naplnění mého osudu! V onu hodinu tedy budu muset zemřít a tím ukojit a uhasit jeho zlobu! Tato vyhlídka ve mně nevyvolala strach, ale když jsem pomyslel na milovanou Alžbětu, na její slzy a nekonečný zármutek, až zjistí, že její ženich byl tak krutě od ní odtržen, vytryskly mi poprvé po mnoha měsících z očí slzy a rozhodl jsem se, že svému nepříteli nepodlehnu bez krutého boje.
Noc uplynula a nad mořem vyšlo slunce. Uklidnil jsem se, pokud se dá nazvat uklidněním, když prudká zuřivost klesne do hlubin beznaděje. Odešel jsem z domku, kde předešlé noci došlo k hrůznému sporu, a procházel jsem se po mořském břehu, který jsem kdysi považoval za téměř nepřekonatelnou přehradu mezi sebou a ostatním světem. Dokonce se mě zmocnilo přání, aby tomu tak opravdu bylo. Zatoužil jsem po tom, strávil svůj život na této holé skále, sice bez vzruchů, ale bez nebezpečí náhlého, prudkého utrpení. Jestliže se vrátím, bude můj život obětován, nebo budu přihlížet, jak ti, koho nejvíce miluji, umírají ve spárech démona, kterého jsem sám stvořil.
Přecházel jsem po ostrově jako neklidný duch oddělený od všeho, co miluje, a nešťastný ve svém osamocení. V poledne, kdy slunce vystoupilo nejvýše na obloze, lehl jsem si do trávy a přemohl mě hluboký spánek. Předešlou noc jsem celou probděl, byl jsem rozrušen a oči jsem měl zardělé bděním a utrpením. Spánek mě osvěžil, a když jsem se probudil, vrátilo se mi vědomí, že jsem příslušníkem lidského rodu, a začal jsem uvažovat s větší rozvahou o minulých věcech. Ale zlosynova slova mi stále zněla v uších jako umíráček, připadala mi jako sen, ale přece byla jasnou a zdrcující skutečností.
Slunce zatím sestoupilo níž k obzoru. Seděl jsem stále na břehu a sytil trýznivý hlad ovesnou plackou, když jsem náhle spatřil, jak blízko mě přistává rybářský člun. Jeden z mužů mi přinesl balíček. Byly v něm dopisy ze Zenevy a jeden dopis od Clervala. Prosil mě, abych za ním přijel. Psal, že ve Skotsku zbytečně marní čas, že přátelé, s nimiž se v Londýně sblížil, ho ve svých listech žádají, aby se vrátil a dokončil otevřená jednání o svých indických plánech. Nemůže už proto odjezd déle odkládat, ale protože je pravděpodobné, že se v Londýně zdrží jen krátce a že bude možná muset odcestovat co nejrychleji, prosí mě, abych mu poskytl svou společnost na tak dlouho, jak jen budu moci. Proto mě vyzýval, abych odjel ze svého odlehlého ostrova a setkal se s ním v Perthu, odkud bychom cestovali spolu na jih. Clervalův dopis mě vlastně znovu volal do života, a tak jsem rozhodl, že za dva dny opustím ostrov.
Jenže ještě před odjezdem jsem musel splnit povinnost, která ve mně vyvolávala hrůzu. Bylo třeba připravit chemické přístroje na přepravu, a to znamenalo vejít do místnosti, kde jsem vykonával svou hnusnou práci, a vzít do rukou ony nástroje, na které jsem se díval jen s odporem. Příštího dne, za úsvitu, jsem se–
bral dostatečnou odvahu a odemkl dveře laboratoře. Na podlaze ležely rozházené zbytky napůl dokončeného tvora a mně téměř připadalo, jako bych byl znetvořil živé maso lidské bytosti. Chvíli jsem postál, mu–sil jsem se totiž opanovat, a pak jsem vešel dovnitř. V chvějících se rukou jsem vynesl přístroje z místnosti, ale usoudil jsem, že bych tam neměl nechat ony zbytky, protože by mohly vyvolat hrůzu a podezření vesničanů. Vložil jsem je proto do koše, zatížil jej kameny a rozhodl se vhodit vše ještě tuto noc do moře. Pak jsem se posadil na břeh, abych tam vyčistil a uklidil své přístroje.
Nic nebylo úplnější než změna, k níž došlo v mých pocitech od oné noci, kdy se objevil netvor. Dříve jsem pohlížel na svůj slib s chmurným zoufalstvím, jako na něco, co musí být vykonáno, ať budou následky jakékoli. Nyní mi připadalo, jako by mi někdo s očí sňal pásku a jako bych poprvé viděl jasně. Ani na jediný okamžik mě nenapadlo, že bych měl znovu začít svou práci. Hrozba, kterou jsem vyslechl, mi tížila mysl, ale naprosto jsem neuvažoval o tom, abych ji nějakým dobrovolným činem odvrátil. V duchu jsem usoudil, že vytvořit tvora stejného, jako byl ten, kterého jsem už jednou udělal, by byl projev nejhnusnějšího a nejsurovějšího sobectví, a vypudil jsem ze své mysli každou úvahu, která by mohla vést k odlišnému závěru.
Mezi druhou a třetí hodinou ráno vyšel měsíc. Odnesl jsem koš na malou kocábku a vyplul asi čtyři míle od břehu. Všude bylo ticho a klid, jen několik rybářských člunů se vracelo na břeh. Měl jsem pocit, jako bych se chystal k nějakému strašnému zločinu, a rozhodně jsem se nechtěl s nikým setkat. V jednu chvíli zakryl temný mrak až dosud jasně svítící měsíc. Využil jsem náhlé tmy a hodil koš do moře. Naslouchal jsem bublavému zvuku, když klesal ke dnu, a pak jsem se plavil dál od toho místa. Obloha se zatáhla, ale
vzduch byl svěží. Zdvihl se chladný severovýchodní vítr a tak mě osvěžil a naplnil příjemnými pocity, že jsem se rozhodl zatím zůstat na moři. Vložil jsem vesla do člunu a natáhl se na dno. Mraky zakryly měsíc, všechno tonulo ve tmě a jediné, co bylo slyšet, byl Člun, jak přídí proráží vlny. Jejich šum mě ukolébával a zakrátko jsem tvrdě usnul.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když jsem se probudil, slunce již stálo dost vysoko na obloze. Vítr zesílil a vlny neustále ohrožovaly rovnováhu mé kocábky. Vál ze severovýchodu a zahnal mě daleko od břehu, od něhož jsem vyplul. Snažil jsern^ se člun obrátit, ale obával jsem se, že se mi ihned naplní vodou, jestliže se o to budu dále pokoušet. Nezbývalo mi proto nic jiného než dát se hnát větrem. Přiznám se, že mi chvilkami bylo úzko. Neměl jsem u sebe kompas a tak málo jsem se vyznal v této části země, že slunce pro mě nebylo žádnou pomocí. Hrozilo mi, že budu zahnán na širý oceán, kde mě bude čekat trýznivá smrt hlady, nebo mě pohltí nesmírné moře, které se kolem dunivě vzdouvalo. Plul jsem již mnoho hodin a trápila mě palčivá žízeň, předzvěst budoucího trápení. Pohlédl jsem na oblohu, pokrytou mraky prchajícími před větrem jen proto, aby za nimi nastoupily další. Pak jsem pohlédl na moře, které se mělo stát mým hrobem, a pomyslil jsem si: netvor bude zproštěn slibu! Vzpomínal jsem na Alžbětu, otce, Clervala i na všechny opuštěné přátele, na nichž si stvůra bude moci ukojit své krvavé a nelítostné vášně. Tato představa mě uvrhla do tak zoufalého a strašného rozjímání, že i teď, kdy stojím před koncem života, na to vzpomínám jenom s hrůzou.
Takto uplynulo několik hodin, ale postupně, jak se slunce sklánělo k obzoru, ztišil se vítr v mírný vánek a obrovské vlny zmizely. Jenže pak nastalo silné vlnobití, z něhož se mi udělalo tak špatně, že jsem stěží udržel vesla v rukou. Náhle jsem spatřil na jihu vystupovat
z moře obrys pevniny. Ačkoli jsem byl únavou a zoufalým napětím, které jsem tolik hodin prožíval, téměř vyčerpán, vehnala mi náhlá jistota na záchranu horký proud radosti do srdce a z očí mi vytryskly slzy.
Jak proměnlivé jsou naše pocity a jak houževnatě lpí člověk na životě i v nejhlubším zoufalství! Z jednoho kusu svého oděvu jsem zhotovil plachtu a toužebně jsem namířil k pevnině. Pobřeží vypadalo divoce a skalnatě, když jsem ho však měl na dohled, zjistil jsem, že je obydleno. Zahlédl jsem u břehu lodi a náhle jsem byl přenesen zpět do civilizace. Pozorně jsem prohlížel zátočinu a s úlevou uvítal věž, jejíž špičku jsem zahlédl vyčnívat za malým výběžkem. Protože jsem byl zesláblý, rozhodl jsem se plavit přímo k městu, kde si nejspíše budu moci opatřit nějaké potraviny. Naštěstí jsem měl s sebou peníze. Když jsem obeplul výběžek, spatřil jsem pohledné městečko s dobrým přístavem. Se srdcem překypujícím radostí z nečekané záchrany jsem přirazil ke břehu.
Když jsem přivazoval člun a shrnoval plachty, seběhl se zástup lidí. Můj příjezd je zřejmě velmi překvapil, jenže místo pomoci si jen šeptali a chovali se tak, že bych se za jiných okolností poněkud vylekal. Zjistil jsem však, že mluví anglicky, a proto jsem je tímto jazykem oslovil: "Přátelé, řekli byste mi laskavě, jak se jmenuje vaše město a kde vlastně jsem?"
"To se brzy dozvíte," odvětil mi chraplavě jakýsi muž. "Možná, že jste přišel někam, kde se vám to nebude moc líbit. Ale kde se ubytujete, o tom se nikdo s vámi bavit nebude, za to vám ručím!"
Cizincova drsná odpověď a hrozivě zamračené obličeje ostatních mě značně překvapily. "Proč mi tak nevlídně odpovídáte?" zeptal jsem se. "U Angličanů přece nebývá zvykem vítat cizince tak nepohostinně."
"Nevím," odsekl.neznámý, "jaké zvyky mají Angličané, ale zvykem I r ů je nenávidět lotry!"
Během této podivné rozmluvy se zástup rychle rozrůstal. Obličeje přítomných vyjadřovaly zvědavost i hněv, které mě udivovaly a do jisté míry i lekaly. Zeptal jsem se, kde je hostinec, avšak nikdo mi neodpověděl. Udělal jsem proto první krok a dav, který mě obstupoval, hrozivě zahučel. Tu ke mně přistoupil nevzhledný muž, poklepal mi na rameno a vyzval mě: "Pojďte se mnou, pane, musíte k panu Kirwinovi. Vysvětlíte mu, kdo jste."
"Kdo je pan Kirwin? Proč mu mám vysvětlovat, kdo jsem? Což tohle není svobodná země?"
"To tedy je, pane, dost svobodná pro poctivé lidi. Pan Kirwin je soudce a vy mu musíte podat vysvětlení o smrti muže, kterého jsme tu našli v noci zavražděného."
Tato odpověď mě vyděsila, hned jsem se však opanoval. Ničeho jsem se nedopustil a mohl jsem to snadno dokázat. Proto jsem mlčky šel za svým průvodcem. Zavedl mě k jednomu z nejvýstavnějších domů v městě. Téměř jsem klesal hlady a únavou, byl jsem však obklopen davem, a považoval jsem proto za vhodnější vzchopit se, aby si mou slabost nemohli vykládat jako strach nebo přiznání viny. Netušil jsem tehdy, jaká pohroma mě za několik okamžiků stihne a jak mě svou hrůzou zoufalosti zbaví veškerého strachu z potupy nebo smrti.
Nyní se trochu odmlčím, musím sebrat všechnu odvahu, abych dokázal přivolat vzpomínky na strašlivou událost, kterou vám podrobně vylíčím.
KAPITOLA 21
Za chvíli mě předvedli před soudce, starého laskavě vyhlížejícího muže klidného a mírného vystupování. Přesto na mě přísně pohlédl, pak se obrátil k mužům, kteří
mě přivedli, a zeptal se jich, kdo se hlásí za svědka.
Vystoupilo jich asi půl tuctu. Soudce z nich určil jednoho a ten vypověděl, že minulé noci vyplul se svým synem a švagrem Danielem Nugentem na lov. Když asi v deset hodin zpozorovali, že se zvedá silný severák, zamířili zpět k přístavu. Noc byla velmi tmavá, protože ještě nevyšel měsíc. Nepřistáli v přístavu, nýbrž jak byli zvyklí, v zátoce asi dvě míle pod ním. Svědek vyšel na břeh jako první a nesl část rybářské výzbroje; syn a švagr ho následovali. Když šel po písčitém břehu, o něco zakopl a upadl. Jeho druhové mu přiskočili na pomoc a ve světle lucerny spatřili tělo jakéhosi muže, který byl podle všech známek mrtev. Zprvu se domnívali, že je to mrtvola nějakého utopence vlnami vyvržená na břeh. Avšak při bližší prohlídce zjistili, že oblek nebyl mokrý a tělo ještě nebylo vychladlé, Ihned odnesli neznámého do nedalekého domku jedné stařeny a pokusili se ho přivést k životu. Marně. Byl to pohledný, mladý, asi pětadvacetiletý muž. Byl zřejmě uškrcen, na těle totiž nebylo žádných stop násilí kromě černých otisků prstů na krku.
První část výpovědi mě vůbec nezajímala, ale při zmínce o otiscích prstů jsem si okamžitě vzpomněl na zavraždění svého bratra a zmocnilo se mě obrovské vzrušení. Celý jsem se roztřásl, před očima se mě dělaly mžitky a musel jsem se opřít o židli, abych neupadl. Soudce mě bedlivě pozoroval a z mého chování pochopitelně vyvodil nepříznivý dojem.
Syn potvrdil otcovo líčení. Potom byl předvolán Daniel Nugent. Přísahal, že těsně předtím, než švagr upadl, spatřil u břehu člun, v němž seděl jakýsi muž, a pokud mohl při svitu několika málo hvězd posoudit, byl to stejný člun, v němž jsem před chvílí přistál.
Jakási žena, která bydlela na pobřeží, vypovídala, že právě stála ve dveřích svého domku a čekala na návrat rybářů, když spatřila, jak od oné části zálivu,
kde byla později mrtvola nalezena, odráží člun s jedním mužem na palubě.
Jiná žena potvrdila výpověď rybářů. Tělo, které k ní v noci přinesli, ještě nevychladlo. Položili je na lůžko a třeli je. Daniel odešel do města pro felčara, ale život již z nešťastníka vyprchal.
Soudce se vyptával několika mužů, odkud jsem asi připlul, a všichni souhlasně vypovídali, že silný severák, který se v noci zvedl, mohl můj člun honit po moři několik hodin, takže jsem se zřejmě vrátil k místům, odkud jsem vyplul. Kromě toho jsem podle jejich názoru přivezl tělo odjinud, a protože jsem zřejmě neznal pobřeží, vplul jsem do přístavu, aniž jsem tušil, jak daleko je město od místa, kde jsem mrtvolu odložil.
Po skončení jejich výpovědí mě pan Kirwin vyzval, abych se odebral do místnosti, kde ležel mrtvý, připravený k pohřbu. Chtěl totiž zjistit, jak na mě tento pohled zapůsobí. Podnětem tohoto nápadu zřejmě bylo velké rozčilení, které jsem projevil při líčení způsobu vraždy. Soudce spolu s několika dalšími osobami mě proto zavedli do hostince. Mimořádné okolnosti osudné nocí mě pochopitelně mátly, ale protože v době, kdy byla mrtvola nalezena, jsem rozmlouval s lidmi na svém ostrově, byl jsem zcela klidný a nijak se nelekal výsledku celého šetření. •".–.:
Vešel jsem do místnosti, kde ležel mrtvý. Zavedli mne k rakvi. Lze vůbec popsat, co jsem cítil, když jsem do ní pohlédl? Ještě teď mnou prostupuje hrůza, ještě dnes nedokáži vzpomenout na onen strašný okamžik bez zachvění a bolesti. Výslech, přítomnost soudce a svědků, to všechno mi rázem zmizelo z mysli. Přede mnou ležel Jindřich Clerval – mrtev! Zalapal jsem po dechu, vrhl se na rakev a zvolal: "Tak i tebe tedy připravily mé vražedné úklady o život? Už jsem zničil dva životy, další čekají na svůj osud, ale že také ty, můj přítel, můj dobrodinec ..."
Mé tělo již nevydrželo rány osudu, jímž bylo vystaveno, a v prudkých křečích mě vynesli z místnosti.
Pak mě přepadla horečka. Dva měsíce jsem se potácel na pokraji smrti. Jak jsem se později dozvěděl, strašně jsem blouznil a nazýval se Vilémovým, Justýni–ným a Clervalovým vrahem. Občas jsem prosil, aby mi někdo pomohl zničit nepřítele, který mě mučí, jindy, jako bych cítil netvorovy prsty na krku a z hrůzy a zoufalství jsem hlasitě sténal. Naštěstí jsem mluvil svou mateřštinou, které rozuměl jedině pan Kirwin, ale mé posunky a trpké výkřiky sdostatek vyděsily každého, kdo mě viděl a slyšel.
Proč jsem nezemřel? Bylo mi po všech stránkách zle, jak snad ještě nikomu. Proč jsem tedy neklesl do zapomnění a odpočinku? Smrt si bere děti v rozpuku života, jedinou naději milujících rodičů, bere si milence, plné zdraví a vyhlídek do budoucna, a dává je všanc červům a ničivému hrobu. Z čeho jsem byl stvořen, že jsem mohl odolávat tolika ránám, které jako točící se kolo neustále obnovovaly má muka?
Byl jsem prostě odsouzen k životu, a když jsem se po dvou měsících jakoby probral ze sna, zjistil jsem, že ležím na ubohém vězeňském lůžku, střežen žalářníkem, klíčníkem, zámky a všemi odstrašujícími žalářními zařízeními. Pamatuji si, bylo ráno, když jsem se poprvé s plným vědomím kolem sebe rozhlédl. V první chvíli jsem zapomněl, co se vlastně stalo, měl jsem pouze pocit, že se mi přihodilo nějaké velké neštěstí. Když jsem se však rozhlédl a spatřil zamřížované okno a ubohou místnost, v paměti se mi všechno vybavilo a já jsem hořce zasténal.
Můj hlas probudil stařenu podřimující na židli u mého lůžka. Byla to ošetřovatelka, klíčníkova manželka, a v jejím obličeji byly vepsány všechny charakterové vady, které jsou tak často typické pro vězeňské strážce. Její rysy byly tvrdé a hrubé jako u člověka zvyklého
dívat se bez sympatií na utrpení druhých. Oslovila mě anglicky lhostejným tónem a mně připadalo, jako bych ten hlas již někdy zaslechl v dobách své nemoci.
"Cítíte se už lip, pane?" zeptala se.
Téměř neslyšně jsem odpověděl rovněž anglicky: "Myslím, že ano, ale jestliže je to všechno pravda a jestliže se mi to opravdu jen nezdálo, pak je mi líto, že ještě žiji a že musím cítit to utrpení a hrůzu."
"Mluvíte-li o tom pánu, co jste ho zabil," odpověděla stařena, "pak by, myslím, bylo pro vás lip, kdybyste byl mrtev, protože teď s vámi bude zle! Ale co je mi vlastně do toho, mě sem poslali, abych vás ošetřovala a pomáhala při vašem uzdravení. Konám svou povinnost s čistým svědomím, a kdyby tak jednal každý, tak by bylo na světě dobře."
Nevrle jsem se od ní odvrátil; jak jen mohla mluvit tak nevlídně, vždyť jsem byl právě zachráněn ze spárů smrti. Byl jsem však unaven a nebyl jsem schopen přemýšlet o všem, co se přihodilo. Můj dosavadní život mi připadal jako sen a občas jsem zapochyboval, zda je všechno pravda, tak se všechno zdálo neskutečné.
Před mýma očima vyvstávaly stále zřetelněji výjevy uplynulých událostí. Vysoká horečka mě obklopila temnotou a nikdo tu nebyl, kdo by mě konejšil vlídným slovem a podal mi pomocnou ruku. Přišel lékař, předepsal mi léky, stařena je pro mě připravila; lékař se vlak tvářil zcela lhostejně a stařena nevraživě. Koho jiného by mohl zajímat vrahův osud než kata, který si vydělává svou mzdu?
Takovým směrem se nesly mé první úvahy. Brzy jsem zjistil, že se pan Kirwin ke mně choval neobyčejně laskavě. Nařídil, aby mě uložili do nejlepší místnosti ve vězení (i když byla ubohá), a opatřil mi lékaře a ošetřovatelku. Bohužel mě jen zřídka přicházel navštívit, nechtěl totiž naslouchat mému šílenému blouznění, ačkoli bylo jeho snahou každému pomoci. Jen
občas se chodil přesvědčit, zda mi něco nechybí, ale jeho návštěvy byly krátké a v dlouhých časových odstupech.
Jednoho dne, v době, kdy už jsem se pomalu zotavoval, jsem seděl na židli, bledý, oči napůl zavřeny. Přemohl mě zoufalý zármutek a uvažoval jsem, zda bych raději neměl volit dobrovolnou smrt než zůstávat na světě, naplněném pro mě jen utrpením. Dokonce mě napadlo, zda bych neměl prohlásit, že jsem čin spáchal, a podstoupit zákonný trest; vždyť jsem rozhodně nebyl tak nevinný jako ubohá Justýna. Tu se otevřely dveře cely a vstoupil pan Kirwin. S vlídnou tváří plnou soucitu si přitáhl židli ke mně a francouzsky mě oslovil:
"Musí to být tady pro vás úděsné. Mohl bych vám v něčem pomoci?"
"Děkuji vám za laskavost, ale na celém světě není pomoci, kterou bych byl schopen přijmout."
"Je-li někdo tak zdrcen neobvyklým neštěstím jako vy, může mu projev sympatií někoho cizího přinést ovšem jen nepatrnou útěchu, to chápu. Doufám však, že brzy budete moci opustit toto smutné místo. Myslím, že nebude nesnadné předložit důkazy, které vás zprostí obvinění."
"Kdybyste jen věděl, jak je .mi to lhostejné. Na světě nemůže být snad nikdo tak nešťastný jako já. A mé neštěstí způsobila řada zcela nepravděpodobných událostí. Když je někdo tak stíhán a trýzněn, může snad pro něj smrt být zlem?"
"Máte pravdu, ony nešťastné události, které se nedávno přihodily, jsou podivné a strašlivé. Zvláštní náhoda vás zahnala na naše pobřeží, známé svým pohostinstvím, ihned jste byl uvězněn a obviněn z vraždy. První věc, kterou jsem spatřil, bylo tělo vašeho přítele, tak neslýchaně zavražděného. Navíc je nějaký váš nepřítel zřejmě umístil tak, aby podezření padlo na vás."
Přes vzrušení, které vyvolala vzpomínka na mé utrpe–
ní, mě na slovech pana Kirwina velmi překvapilo, co všechno zřejmě o mně ví. Nejspíše se na mém obličeji objevil výraz údivu, protože spěšně dodal:
"Jakmile jste onemocněl, přinesli mi všechny písemnosti, které u vás našli. Prohlédl jsem je. Doufal jsem, že z nich zjistím, kam bych mohl vašim příbuzným poslat zprávu o vašem stavu a o tom, co s vámi je. Nalezl jsem několik dopisů a mezi nimi jeden, z jehož oslovení jsem usoudil, že je od vašeho otce. Ihned jsem napsal do Ženevy. Od té doby uplynuly téměř dva měsíce. Ale co je vám, chvějete se, jste zřejmě ještě nemocen. Nesmíte se vůbec rozčilovat!"
"Tohle napětí je tisíckrát horší než nejstrašnější skutečnost. Řekněte mi, kdo zase byl zavražděn a koho teď mám oplakávat?"
"Vaše rodina je úplně v pořádku," uklidňoval mě pan Kirwín, "ale někdo k vám přijel na návštěvu, váš přítel."
Nevím, jakým sledem myšlenek se mi ta představa vybavila, ale ihned mi vytanulo na mysli, že sem přišel vrah, aby se vysmál mému utrpení a mučil mě Clerva–lovou smrtí, aby se znovu pokusil přimět mě k splnění svých ďábelských přání. Přikryl jsem si oči rukama a vyděšeně zvolal:
"Odveďte ho! Nechci ho vidět! Pro lásku boží, ne–nechte ho vejít!"
Pan Kirwin na mě zmateně pohlédl. Zdálo se mu, že výkřik dosvědčuje mou vinu, a odpověděl poněkud přísně:
"Myslil jsem si, mladý muži, že vám přítomnost vašeho otce bude vítána a že ve vás nevyvolá tak prudký odpor!"
"Můj otec!" vykřikl jsem a hrůza, která se mě zmocnila, se rázem změnila v radost. "Opravdu přijel můj otec? To je od něho nesmírně laskavé! Ale kde je, proč ještě není u mne?"
Náhlá změna chování soudce radostně překvapila. Nejspíše si pomyslil, že předcházející výbuch byl přechodným záchvatem šílenství, a z jeho výrazu zmizela všechna přísnost. Vstal a odešel s ošetřovatelkou. Za okamžik vešel otec.
Nic mi v tuto chvíli nemohlo připravit větší radost než otcova přítomnost. Vztáhl jsem k němu ruce a zvolal: "Tak jsi tedy zdráv! A co Alžběta a Arnošt?"
Otec mě ujistil, že jsou oba v pořádku, a rozhovořil se o nich, protože věděl, že vyprávění o nejdražších lidech mě jen povzbudí. Brzy však pochopil, že vězení není místem vhodným pro radost. "Kde ses to ubytoval, synu?" prohlásil a smutně se rozhlédl po zamřížovaném oknu a holé cele. "Odcestoval jsi, abys našel štěstí, ale zřejmě tě pronásleduje zlý osud. A ubohý Clerval..."
Jméno mého nešťastného zavražděného přítele se mě tak dotklo, že jsem se rozplakal.
"Bohužel i mně hrozí strašný osud," řekl jsem, "zřejmě musí dojít naplnění. Jinak bych jistě zemřel na Jindřichově rakvi."
Naše rozmluva musela být krátká, protože můj špatný zdravotní stav vyžadoval co nejvíce klidu. Pan Kirwin vešel za chvíli do cely a prohlásil, že nesmím být vyčerpáván přílišnou námahou. Ale otcova přítomnost byla pro mě blahodárná. Pomalu jsem se začal zotavovat.
Když jsem se úplně uzdravil, zmocnil se mě hluboký a trpký zármutek a nedal se ničím odstranit. Před očima mi neustále vyvstával obraz zavražděného Jindřicha. Rozrušení, které ve mně tato představa vyvolávala, nahnalo mým přátelům nejednou strach, že se opět roznemohu. Proč vlastně zachránili ten nešťastný a odsouzeníhodný život? Zřejmě jen proto, abych mohl dovršit svůj osud, který se nyní chýlí ke konci. Smrt již brzy zastaví tep mého srdce a zbaví mě nesmírné úzkostné tíhy, která mě tiskne k zemi. A až vykoná spravedlivý soud, sklesnu i já k věčnému odpočinku. Ale
smrt byla ve skutečnosti daleko, i když jsem ji cítil v těsné blízkosti. Často jsem proseděl bez jediného pohybu mlčky celé hodiny a toužil jsem po nějakém mohutném zemětřesení, které by pohřbilo mě a mého nepřítele v rozvalinách.
Blížil se den soudu. Už jsem byl ve vězení tři měsíce, a ačkoli jsem byl zesláblý a nemoc mi neustále hrozila návratem, odvezli mne asi sto mil do okresního města, kde soud zasedal. Pan Kirwin sám se postaral o obeslání svědků a ornou obhajobu. Byl jsem ušetřen hanby objevit se na veřejnosti jako zločinec, protože případ nebyl projednáván před soudem příslušným pro hrdelní zločiny. Obžalovací porota zamítla obvinění, protože bylo dokázáno, že v době, kdy bylo nalezeno tělo mého přítele, jsem byl na Orknejích. Čtrnáct dní po vynesení osvobozujícího výroku jsem byl propuštěn z vězení.
Otec byl šťasten, že jsem byl zproštěn podezření a mohl opět dýchat čerstvý vzduch a směl se vrátit do vlasti. Nesdílel jsem jeho pocity, žalářní zdi mi připadaly stejně odporné jako zdi paláce. Pohár života jsem měl už provždy otráven, a ačkoli slunce svítilo na mě stejně jako na lidi šťastné a veselé, viděl jsem kolem sebe pouze hlubokou tmu. Nepronikal jí jediný paprsek, jen zásvit dvou na mě upřených očí. Někdy to byly Jindřichovy výrazné oči, s dlouhými černými řasami, zne–hybnělé smrtí, jindy zase to byly vodnaté nejasné oči netvora, jak jsem je poprvé spatřil ve svém pokoji v Ingolstadtu.
Otec se snažil ve mně znovu vzbudit chuť k životu. Vyprávěl o Zenevě, kam se brzy vrátíme, o Alžbětě a o Arnoštovi, ale jeho slova u mě vyvolávala jen smutný povzdech. Někdy jsem zatoužil z hloubi srdce po štěstí a se smutnou radostí vzpomínal na Alžbětu. Jindy se mi zastesklo po domově a přál jsem si ještě jednou spatřit modré jezero a prudkou Rhónu, které jsem
v dětství tak miloval. Většinou jsem však byl tak lhostejný, že mi vězení připadalo jako nejkrásnější místo. Občas mě popadaly záchvaty strachu a zoufalství a v takových chvílích jsem se často odhodlával skoncovat s nenáviděným životem. Bylo třeba neustále nade mnou bdít, abych se nedopustil nějakého nepředloženého činu.
Musel jsem však splnit ještě jednu povinnost, a jakmile jsem si ji uvědomil, vytrhl jsem se ze sobeckého zoufalství. Bylo třeba, abych se co nejrychleji vrátil do Zenevy, střežil tam životy svých drahých a číhal na vraha. Kdyby se mi totiž náhodou podařilo najít jeho úkryt nebo kdyby se odvážil vnutit mi svou přítomnost, mohl bych ukončit život tohoto odporného netvora, kterého jsem obdařil hrůznou napodobeninou lidské duše. Otec chtěl odložit odjezd; bál se, že bych nevydržel útrapy cesty, byl jsem totiž úplně u konce sil, zesláblý, téměř kost a kůže, a horečka ve dne v noci sužovala mé zpustošené tělo.
Přesto jsem rozčileně a netrpělivě naléhal na odjezd z Irska a otec mi nakonec raději ustoupil. Nastoupili jsme na loď plující do Havru a odrazili od irských břehů s dobrým větrem v zádech. Byla půlnoc. Ležel jsem na palubě, vzhlížel jsem k hvězdám a naslouchal nárazům vln. Blahořečil jsem tmě, která mým zrakům skryla Irsko, a srdce se mi rozbušilo horečnou radostí při myšlence, že brzy zase spatřím Zenevu. Minulost mi připadala jako strašný sen, ale přesto mi loď, na níž jsem se plavil, vítr, který nás hnal od nenáviděných břehů Irska, a moře, které mě obklopovalo, příliš důrazně připomínaly, že mě neklamou přeludy a že můj přítel a nejmilejší druh Clerval padl za oběť mně a netvoru, kterého jsem stvořil.
Po skončení choroby jsem brával na noc malou dávku opiového extraktu. Jenom tento lék mi umožňoval klidný spánek, tak nutný pro zachování zdraví. Pod
tíhou vzpomínek na neštěstí, která mě postihla, jsem vzal dvojnásobnou dávku a brzy jsem tvrdě usnul. Ale ani ve spánku jsem si neodpočinul od hrůzných představ a ve snu se mi zjevovaly tisíce úděsných obrazů. K ránu na mě dolehla noční můra, cítil jsem, jak mi netvor svírá krk, a nemohl jsem se zbavit jeho stisku, sténal jsem a křičel. Otec u mě bděl, a když zjistil, jak neklidně spím, probudil mě. Kolem mě se vzdouvaly vlny, nade mnou se rozprostíralo zamračené nebe a po netvoru ani potuchy. Pocit bezpečí a dojem, že mezi přítomností a neodvratnou zkázonosnou budoucností bylo uzavřeno příměří, mě ukolébaly do jakéhosi klidného zapomnění, kterému lidská duše tak snadno podlehne.
KAPITOLA22
Plavba skončila, přistáli jsme a pokračovali v cestě do Paříže. Brzy jsem zjistil, že jsem přecenil své síly a že si před další cestou musím odpočinout. Otec byl ve své péči a pozornostech neúnavný. Protože však neznal příčinu mého utrpení, používal k nápravě nevyléčitelné choroby chybných metod. Vybízel mě, abych chodil do společnosti, a já se děsil lidských tváří! Ne, vlastně neděsil, byly to tváře mých bratrů, mých bližních, a dokonce jsem cítil, jak i nejodpornější z nich mě přitahuje, ale neměl jsem právo se s nimi stýkat. Pustil jsem mezi ně nepřítele, jehož potěšením bylo prolévat jejich krev a radovat se z jejich nářku. Kdyby lidé znali mé rouhačské skutky a zločiny, každý z nich my mě nenáviděl a odháněl od sebe.
Otec nakonec ustoupil a já se mohl stranit společnosti. Snažil se však zahnat mé zoufalství nejrůznějšími argumenty. Jednou si myslil, že mě hluboce pokořila skutečnost, že jsem byl obviněn z vraždy, a pokusil se mi dokázat, jak marná je pýcha.
"Jak málo mě znáš, otče!" řekl jsem mu. "Kdyby takový nešťastník jako já cítil pýchu, pohoršovalo by to každého čestného člověka, jeho city a vášně. Ubohá nešťastná Justýna byla právě tak nevinná jako já, byla obviněna ze stejného zločinu a zemřela za něj – a já jsem toho příčina, já ji zavraždil. Vilém, Justýna a Jindřich – ti všichni vlastně zemřeli mou rukou."
Ještě ve vězení mě otec často slyšel pronášet podobná tvrzení a obviňování. Někdy mě žádal o vysvětlení a jindy má slova považoval za výsledek pomatení smyslů. Domníval se, že jsem v horečkách dostal nějakou utkvělou představu a že vzpomínka na ni zůstala v mé mysli i po uzdravení. Vyhýbal jsem se však jakémukoli vysvětlení a o netvorovi, kterého jsem vytvořil, jsem zachovával naprosté mlčení. Byl jsem přesvědčen, že by mě otec považoval za šílence, a již tato představa mi navždy zapečetila ústa. Kromě toho jsem se nemohl odhodlat k prozrazení tajemství, které by mého posluchače ohromilo a jeho duši naplnilo strachem a nelidskou hrůzou. Držel jsem proto na uzdě svou netrpělivou touhu po lidské náklonnosti a zarytě mlčel tehdy, kdy bych byl rád obětoval všechno, jen abych mohl vyjevit osudné tajemství. Přes veškerou snahu mi však stále ještě unikala slova, jako ta, o nichž jsem se zmínil. Nemohl jsem je nijak vysvětlit, ale jejich obsah částečně odhalil břímě mé záhadné trýzně.
Při oné příležitosti mi otec pravil s výrazem nezměrného údivu: "Můj milý Viktore, co je to za šílenou představu? Prosím tě, neříkej nikdy už nic takového!"
"Nezbláznil jsem se!" zvolal jsem prudce. "Slunce a nebesa, které viděly mé počínání, mohou dosvědčit, že říkám pravdu. Jsem vrahem nevinných, zahynuli jako oběti mých neblahých činů. Tisíckrát bych prolfl vlastní krev, kapku po kapce, jen abych zachránil jejich životy, ale nemohl jsem, otče, opravdu jsem nemohl obětovat celé lidstvo!"
Poslední slova přesvědčila otce o zmatení mé mysli. Ihned změnil předmět rozhovoru a snažil se mě přivést na jiné myšlenky. Přál si co nejupřímněji, aby mi z paměti vymizely vzpomínky na události v Irsku, nikdy se o nich nezmiňoval a ani nepřipouštěl, abych já sám hovořil o minulém utrpení.
Čas plynul, a já se uklidňoval víc a více. V srdci mi pevně vězelo utrpení, ale ani slůvko o mých proviněních mi už nepřešlo přes rty – stačilo mi, že o nich vím. S největším sebezapřením jsem potlačoval touhu vyhlásit svou ubohost celému světu, avšak mé chování bylo navenek klidné a vyrovnané, jak nebylo od chvíle, kdy jsem odcestoval na sever.
Několik dní před odjezdem z Paříže do Švýcarska jsem obdržel dopis od Alžběty.
"Milý příteli,
měla jsem velkou radost, když mi strýček napsal z Paříže. Nejsi už tak strašně daleko a mám naději, že Tě spatřím dříve než za čtrnáct dní. Ubohý bratránku, jak jsi asi trpěl! Myslím, že asi vyhlížíš hůř, než když jsi odjížděl z Zenevy. Zimu jsem letos strávila smutně, protože mě trýznila mučivá nejistota, ale nyní doufám, že v Tvém obličeji naleznu výraz klidu a že Tvé srdce nebude zcela zbaveno radosti a pohody.
Obávám se jen, zda se nyní necítíš stejně nešťastně jako před rokem, snad dokonce nešťastněji. Nechtěla bych Tě v době, kdy Tě sužuje tolik nepřízní osudu, obtěžovat, ale rozhovor, který jsem měla se strýčkem před jeho odjezdem, způsobil, že bych Ti ráda ještě před naším setkáním něco vysvětlila.
Snad si řekneš: jaké vysvětlení mi jen Alžběta může chtít dát? Jestliže to opravdu řekneš, pak jsou mé otázky zodpovězeny a všechny mé pochybnosti uspokojeny. Jenže Ty jsi daleko a je možné, že se tohoto vysvětlení můžeš lekat, ale také Tě může potěšit. A pra–
ve v naději, že tomu tak bude, neodvažuji se už nepoložit Ti otázku, kterou jsem však dosud neměla odvahu Ti položit.
Víš dobře, Viktore, že náš sňatek byl už od dětství zamilovaným plánem našich rodičů. Seznámili nás s ním před mnoha lety a naučili nás pohlížet na něj jako na samozřejmou skutečnost. V dětství jsme si družně hráli a myslím, že jsme se stali blízkými přáteli, když jsme dospěli. Bratr a sestra často k sobě chovají hlubokou náklonnost, aniž by toužili po důvěrnějším svazku – nebude tomu tak i v našem případě? Pověz mi to, nejmilejší Viktore. Zapřísahám Tě při našem společném štěstí, řekni mi pravdu: Nemiluješ jinou?
Cestoval jsi, několik let svého života jsi strávil v Ingolstadtu a přiznám se Ti, že když jsem Tě minulého podzimu viděla tak nešťastného, tak vyhledávajícího samotu, stranícího se společnosti, nemohla jsem se ubránit pomyšlení, že snad lituješ našeho svazku a pouze čest Tě nutí splnit přání svých rodičů, i když jsou v rozporu s Tvými city. Jenže takové úvahy jsou nesprávné. Doznávám se Ti, že Tě miluji a že v bezstarostných snech o budoucnosti jsi vždy byl mým stálým přítelem a druhem. Přeji si právě tak Tvé štěstí jako své, a proto Ti prohlašuji, že kdybys naše manželství neuzavřel ze svobodné vůle, učinil bys mě navždy nešťastnou. Dokonce i teď mě naplňuje bolestná myšlenka, že bys, zdolán nejkrutějšími ranami osudu, mohl slůvkem češí zničit všechnu naději na lásku a štěstí, které jediné Tě mohou přivolat zpět k životu. Má láska k Tobě je naprosto nesobecká, a být překážkou splnění Tvých přání by znamenalo zvětšit Tvé utrpení nad nesnesitelnou míru. Buď ujištěn, Viktore, že Tě příliš upřímně miluji, než aby mě myšlenka, že miluješ jinou, učinila nešťastnou. Přeji Ti štěstí a buď ujištěn, že budu žít spokojeně, splníš-li mé přání. Nechtěla bych, aby se Tě můj dopis jakýmkoli způsobem
dotkl. Kdyby Ti měl způsobit bolest, neodpovídej ani zítra, ani pozítří, popřípadě vůbec ne. Jak se Ti daří, to mi už sdělí strýček. Až přijedeš a setkáme se, postačí mi ke štěstí jediný úsměv na Tvých rtech, a bu–du-li jeho příčinou já, nebudu už víc potřebovat.
Alžběta Zeneva 18: května 17 ..."
Alžbětin dopis mi připomněl slova, která jsem už téměř zapomněl: "O tvé svatební noci budu s tebou!" Tak zněl rozsudek a oné noci použije netvor své dovednosti, aby mě zničil a odtrhl od záblesku štěstí, které by mě alespoň trochu odškodnilo za mé utrpení. Rozhodl, že oné noci dovrší své zločiny mou smrtí. Ať je tedy tomu tak. Jistě budeme bojovat na život a na smrt, a jestliže zvítězí, naleznu klid a jeho moc nade mnou skončí. A jestliže ho porazím, budu svoboden. Ale jaká bude míra mé svobody? Asi taková, jaká je dopřána rolníkovi, jemuž před očima pobijí celou rodinu, spálí dům, zpustoší pole a jeho vyženou z domova, bez prostředků, ale svobodného! Taková by byla má svoboda. Měl bych ovšem Alžbětu a její láska by vyvážila strašné výčitky svědomí a pocit viny, které mě nepřestanou pronásledovat až do smrti!
Sladká a milovaná Alžběta! Znovu a znovu jsem četl její dopis a do srdce se mi vkrádal klid a odvážil se mi našeptávat představy snů lásky a blaženosti. Ale jablko již bylo snědeno a ruka anděla s ohnivým mečem napřažená, aby mě vyhnala z ráje. A přece bych bez rozmýšlení položil život za Alžbětino štěstí. Jestliže netvor splní výhružku, nevyhnu se smrti, a zůstává nevyřešeno, zda sňatek uspíší můj osud. Vždyť jestliže by můj trýznitel zjistil, že jsem sňatek pro jeho hrozby odložil, jistě by našel jiný a snad i strašnější způsob
pomsty. Přísahal, že o mé svatební noci bude se mnou. Přísaha ho ovšem nezavazovala k tomu, aby v meziobdobí nic proti mně nepodnikl. Po pronesení hrozby zavraždil Clervala, aby mi dokázal, že se dosud nenasytil krve. Jestliže tedy můj okamžitý sňatek přispěje k Alžbětinu a otcovu štěstí, nesmí jej netvorovy úklady o můj život oddálit o jedinou hodinu.
Odpověď Alžbětě zobrazovala stav mé mysli, dopis byl vyrovnaný a plný lásky. "Bojím se, drahá Alžběto," psal jsem, "že pro nás svět nepřipravil mnoho radosti, ale ta, jež je mi souzena, se soustřeďuje k Tobě. Zažeň zbytečné obavy, můj život a má touha po štěstí jsou zasvěceny jen Tobě. Mám jediné tajemství, Alžběto, strašné tajemství, a až Ti je odhalím, hrůzou se Ti zastaví dech, mé utrpení Tě už nebude překvapovat, a budeš se naopak divit, jak jsem vůbec všechno mohl vydržet. Tento nešťastný a strašný příběh Ti svěřím den po našem sňatku, protože mezi námi musí panovat úplná důvěra. Jen Tě zapřísahám, do té doby se o něm nezmiňuj ani narážkami! O to Tě se vší vážností žádám a vím, že mému přání vyhovíš."
Asi za týden po Alžbětině dopisu jsme se vrátili do Zenevy. Alžběta mě vřele přivítala, když však spatřila mou zuboženou postavu a horečkou rozpálené tváře, zalily se jí oči slzami. I na ní jsem zpozoroval změnu. Byla útlejší a ztratila značnou část oné téměř nezemské líbeznosti, která mě předtím tak okouzlovala, ale její laskavá a něžná duše z ní učinily nejvhodnější společnici zdeptaného ubožáka, jímž jsem byl.
Klid, kterému jsem se nyní těšil, netrval dlouho. Sebemenší vzpomínka přinášela záchvat šílenství a minulé události působily tak,–»že jsem ztrácel zdravý rozum. Někdy jsem zuřil a byl rozpálen nepříčetným vztekem, jindy jsem byl zoufalý a zdrcený. Nemluvil jsem, nikoho jsem nechtěl vidět, seděl jsem bez hnutí, udolán množstvím útrap, které mě přepadly.
Jenom Alžběta měla sílu vytrhnout mě z těchto stavů, její jemný hlas mě uklidnil, kdykoli mě přemohl záchvat šílenství, a dodával mi sílu, kdykoli jsem byl zcela otupělý. Jakmile jsem se vzpamatoval, snažila se mě povzbudit a přimět, abych se smířil s osudem. Být smířen s osudem je dobré pro někoho, kdo je nešťasten, jenže tomu, kdo se provinil, není dovoleno nalézt klid. Aby člověk unikl trýznivým výčitkám svědomí, utíká se do náruče zármutku, která se mu v takových chvílích zdá bezpečím.
Brzy po mém návratu se otec zmínil o sňatku s Alžbětou. Mlčel jsem.
"Máš snad nějaký jiný závazek?"
"Nemám. Miluji Alžbětu a těším se na naše manželství. Určeme proto den sňatku. Buď ten den přežiji a Alžběta bude šťastna, nebo zemřu!"
"Takhle nemluv, Viktore! Rány osudu na nás těžce dolehly, ale přimkněme se k tomu, co nám zůstalo zachováno, a přenesme svou lásku k těm, které jsme ztratili, na ty, kteří žijí. Naše rodina bude malá, ale bude spjata pouty lásky a společného neštěstí. Až čas zhojí naše rány, přijdou děti a nahradí ty, o které jsme byli tak krutě připraveni."
Těmito slovy mě chtěl otec uklidnit. Ale vzpomínka na hrozbu byla ve mně živá. Nemůžete se divit, považoval jsem přece svého nepřítele, který byl až dosud ve svých krvavých činech všemocný, za téměř neporazitelného, a jeho slova: "O tvé svatební noci budu s tebou" jsem pokládal za zpečetění svého osudu. Jestliže bych svou smrtí zachránil Alžbětu, nepovažoval bych ji za zlo, a proto jsem spokojeně, a dokonce radostně dohodl s otcem, že bude-li Alžběta souhlasit, dojde k obřadu za deset dní. Tehdy se, jak jsem předpokládal, naplní můj osud.
Kdybych jen na vteřinu tušil, jak ďábelský plán má můj zapřísáhlý nepřítel, byl bych raději navěky opustil
vlast a bloudil jako vyvrženec po světě, než bych byl dal souhlas k nešťastné svatbě. Ale netvor mě učinil slepým k svým skutečným záměrům, jako by měl čarovnou moc.
Když se blížil den sňatku, cítil jsem, že mě opouští všechna naděje. Nevím, byla-li to zbabělost nebo předtucha. Skryl jsem své pocity pod přetvářku veselí, které vyvolalo radostný úsměv na otcově tváři, ale stěží oklamalo pozorný a mnohem vnímavější Alžbětin zrak. Těšila se na sňatek s klidnou vyrovnaností, do níž se mísilo trochu strachu vyvolaného minulým utrpením. Bála se, aby štěstí, které vypadalo tak jistě a hmatatelně, brzy se nezměnilo v neskutečný sen, po němž zůstává jen hluboká trvalá lítost.
Konali jsme přípravy na obřad, přijímali jsme gra–tulační návštěvy, ukazovali jsme úsměvné tváře. Strach, který ve mně číhal, jsem pevně v sobě uzavřel, a s předstíranou horlivostí jsem plnil otcovy příkazy, i když se mohly stát pouze vnějšími ozdobami mé tragédie. Otci se po Usilovném namáhání podařilo donutit rakouskou vládu, aby Alžbětě vrátila část rodinného majetku. Patřil jí malý statek na břehu jezera Como. Dohodli jsme se, že ihned po sňatku tam odjedeme a že první šťastné dny strávíme nedaleko jezera ve vile La–venza.
Učinil jsem všechna opatření, abych se mohl účinně bránit, kdyby mě netvor otevřeně napadl. Nosil jsem neustále při sobě pistole a dýku a dával pozor, abych neupadl do nástrahy. Trochu mě to uklidnilo. A jak plynul čas, zdála se mi hrozba spíše mámením, které ani nestojí za to, aby porušilo můj klid. Štěstí, které náš svazek sliboval, mi připadalo s přicházejícím dnem sňatku stále skutečnější, vždyť mu podle všech názorů nic nestálo v cestě.
– Alžběta vyhlížela šťastně a k její pohodě značně přispíval i klid vyzařující ze mě. Ale v den, kdy se
měla splnit má přání a naplnit osud, byla posmutnělá a zmocnila se jí předtucha neštěstí. Snad také myslela na strašné tajemství, které jsem jí slíbil po svatbě odhalit. Otec překypoval radostí a v ruchu příprav pokládal její zármutek za ostýchavost nevěsty.
Po skončení obřadu se v našem domě sešla velká společnost. Ale já s Alžbětou, jak bylo domluveno, jsme nasedli na loď a odcestovali. Měli jsme přenocovat v Evianu a druhého dne pokračovat v cestě. Den byl jasný, vítr příznivý a vše se usmívalo na naši svatební cestu.
Byly to poslední chvíle mého života, kdy jsem prožíval štěstí. Pluli jsme rychle, slunce zářilo, ale před jeho paprsky nás chránila plátěná střecha. Chvílemi jsme se obdivovali krásám krajiny po pravé straně; spatřili jsme Mont Salěve, líbezné břehy Montalégru, v dálce Mont Blanc, vysoko převyšující své okolí a řetěz zasněžených hor, které se mu marně snaží vyrovnat. Potom jsme pozorovali protější břeh s mohutným Jurským pohořím, stavícím svá srázná úbočí do cesty těm, kdo by chtěli opustit vlast, a tvořícím téměř nepřeko– ** natelnou hradbu proti vetřelci, který by ji chtěl napadnout.
Uchopil jsem něžně Alžbětu za ruku. "Jsi smutná, má lásko. Kdybys věděla, co jsem vytrpěl a co snad ještě vytrpím, jistě by ses vynasnažila dát mi ochutnat klidu a míru, který mi snad alespoň tento den dopřeje užít."
"Chci, abys byl šťasten, můj nejdražší," odpověděla Alžběta. "Doufám, že teď tu není nic, co by tě zarmucovalo, a ujišťuji tě, že mé srdce je spokojeno, i když nemám ve tváři vepsánu radost. Něco mi našeptává, že se nemám příliš spoléhat na naději, která se před námi otevřela, ale nechci naslouchat tomuto hrozivému hlasu. Pohleď, jak rychle plujeme a jak mraky, které chvílemi zakrývají vrcholek Mont Blanku a chvílemi nad
ním tvoří korunu, činí tuto krásnou krajinu ještě zajímavější. Podívej se také na tu spoustu ryb, které plují v čisté vodě, v níž je vidět každý kamínek na dně. Jaký to nádherný den! Jak příroda září štěstím!"
Tak jemně se Alžběta snažila odvrátit své i mé myšlenky od všech úvah a chmurných předtuch. Avšak její nálada se měnila: radost zářící z jejích očí se neustále střídala s roztržitostí a zasněností.
Slunce se sklánělo k obzoru. Pluli jsme kolem ústí řeky Drance a dívali jsme se, jak si její tok prodírá cestu roklemi vysokých hor a nízkými údolími mezi kopci. Alpy se zde přibližují k břehu jezera a my jsme byli blízko horského amfiteátru tvořícího jeho východní hranici. Věž evianského kostela čněla nad lesem a v pozadí se tyčil řetěz hor.
Vítr, který nás až dosud hnal překvapující rychlostí, změnil se při západu slunce v lehký větřík. Vlahé závany vzduchu slabě čeřily hladinu a jemně pohybovaly větvemi stromů, když jsme se blížili ke břehu, od něhož se k nám nesla lahodná vůně květin a sena. Přistáli jsme a slunce zapadlo. V okamžiku, kdy jsme vkročili na břeh, pocítil jsem, jak ve mně opět oživují obavy a strach. Netušil jsem, jak se mě zakrátko zmocní a navždy mě spoutají.
KAPITOL A 23
Přistáli jsme kolem osmé. Chvíli jsme se procházeli po břehu v příjemném soumraku a pak jsme se odebrali do hostince, odkud byl výhled na překrásné jezero lemované lesy a horami, jejichž černé obrysy se vzdor tmě dosud odrážely od noční oblohy.
Na jihu se vítr utišil, ale zvedl se znovu na západě. Měsíc již dostoupil vrcholu své dráhy a začal se sklánět k obzoru. Mraky přes něj přelétávaly rychleji než
draví ptáci, zastíraly jeho zář, v jezeře se odrážel obraz neklidné oblohy, čeřený vzdouvajícími se vlnami. Náhle vypukla prudká průtrž mračen.
Celv den jsem byl klidný, ale jakmile noc všechno zahalila tmou, vyvstaly ve mně nesčetné obavy. Zmocnila se mě úzkost, byl jsem nepokojný a pravicí jsem svíral pistoli, kterou jsem měl ukrytu ve vnitřní kapse. Při sebemenším šelestu jsem sebou trhl. Byl jsem odhodlán prodat svůj život draho a necouvnout před zápasem, dokud nepadne jeden z nás, já nebo nepřítel.
Alžběta chvíli s mlčenlivvm strachem pozorovala mé rozrušení, z mých očí vyčtla obavy a chvějícím se hlasem se zeptala: "Co tě zneklidňuje, Viktore? Čeho se bojíš?"
"Buď klidná, má drahá," odpověděl jsem. "Ješté" tuto noc, a všechno bude v pořádku. Ale dnešní noc bude strašná, velmi strašná."
V takových myšlenkách jsem strávil celou hodinu. Teprve potom jsem si uvědomil, jak hrozně by mohl zápas působit na Alžbětu. Vyzval jsem ji proto, aby odešla do svého pokoje, rozhodnut jít k ní, až zjistím, kde je můj nepřítel.
Alžběta odešla na lůžko a já jsem procházel chodbami hostince a pečlivě prohlížel každé místo, kde by se netvor mohl skrýt. Nenašel jsem žádnou stopu a už jsem začal doufat, že mu šťastná náhoda zabránila splnit výhrůžku. Náhle jsem zaslech pronikavý výkřik plný hrůzv. Ozval se z Alžbětina pokoje. Jakmile jsem ho uslyšel, uvědomil jsem si pravdu. Paže mi klesly a nebyl jsem schopen jediného pohybu. Cítil jsem, jak mi krev tuhne v žilách a jak mi zmrtvěly údy. Po krátké chvíli se ozval nový výkřik a já sem se rozběhl k Alžbětinu pokoji.
Proč jsem nevydechl naposledy? Proč ještě žiji a lícím konec všech svých nadějí a smrt nejčistšího člověka na světě? Ležela tam přes lůžko mrtvá, hlava
visela dolů a vlasy skrývaly bledé a ztrhané rysy. Kamkoli se obrátím, všude vidím stejný obraz – bledé paže a ochablé tělo, odhozené vrahem na její svatební máry. Jak jsem to mohl vědět a žít dál? Jenže život je vytrvalý a nejpevněji lpí u toho, kdo ho nejvíc nenávidí. Omdlel jsem a klesl na zem.
Když jsem nabyl vědomí, stálo kolem mě služebnictvo hostince a jejich obličeje vyjadřovaly bezdechou hrůzu. Připadala mi však jako pouhý stín vlastních pocitů, jako jejich výsměch. Utekl jsem od nich do pokoje, v němž bylo neživé tělo mé Alžběty, mé lásky, mé drahé a ušlechtilé ženy. Našel jsem ji už uloženou na lůžku, hlava jí spočívala na paži a přes obličej a krk měla rozprostřen bílý šátek. Vypadala, jako by spala. Přiskočil jsem k ní a horoucně ji objal, ale smrtelná bledost a chlad jejich údů mě přesvědčily, že ta, kterou svírám v náruči, už není mou milovanou Alžbětou. Na krku měla stopy vrahova stisku a ze rtů jí už nevycházel dech.
Skláněl jsem se nad ní v hlubokém zoufalství, až jsem náhodou vzhlédl. Předtím byly okenice zavřeny, ale najednou jsem s údivem postřehl, že do pokoje vniká žluté měsíční světlo. S pocitem nepopsatelného děsu jsem uviděl u otevřeného okna postavu, kterou jsem v životě nejvíce nenáviděl a které jsem se nejvíc hrozil. S obličejem zkřiveným úsměškem ukazoval netvor prstem na mrtvou Alžbětu, jako by se mi vysmíval. Přiskočil jsem k oknu, vytáhl pistoli a vystřelil. Ale zlosyn se skrčil, opustil místo, kde stál, a rychle jako blesk běžel k jezeru a skočil do vody.
Zvuk výstřelu přilákal do pokoje shluk lidí. Ukázal jsem jim místo, kde vrah zmizel, a pustili jsme se za ním v člunech. Rozhodili jsme sítě, ale marně. Po několika hodinách jsme ztratili všechnu naději a vrátili se na břeh. Většina mých společníků se domnívala, že to byl přelud mé fantazie. Po přistání jsme se pustili
do prohledávání okolí a po skupinách se vypravili různými směry do lesů a vinic.
Sel jsem s nimi, ale po chvíli se mi začala točit hlava, nohy se mi podlamovaly, jako bych byl opilý, a nakonec jsem zcela vyčerpán klesl k zemi. Před očima se mi zatmělo a roztřásla mne horečka. V takovém stavu mě donesli zpět do hostince a uložili na lůžko. Téměř jsem nevěděl, co se děje, a bloudil jsem zrakem po pokoji, jako bych hledal něco, co jsem ztratil.
Později jsem vstal a jakoby v podvědomí jsem se dovrávoral do pokoje, kde leželo tělo mé nejdražší. Kolem ní stály plačící ženy. Sklonil jsem se nad Alžbětu a smísil své slzy s jejich, ale po celou dobu jsem nebyl schopen jediné jasné myšlenky, jen jsem zmateně přemýšlel o svém neštěstí a jeho příčině. Bylo mi, jako by mě zahaloval mrak hrůzy a překvapení. Vilémova smrt, Justýnina poprava, Clervalovo a nyní Alžbětino zavraždění! Dokonce jsem ani teď nevěděl, zda mí jediní zbylí příbuzní jsou před netvorem v bezpečí. Vždyť otec se teď mohl svíjet v jeho vražedném stisku a Arnošt mu mohl ležet mrtev u nohou. Tato myšlenka mě roztřásla a vyburcovala k činu. Vzchopil jsem se a rozhodl se, že se co nejrychleji vrátím do Ženevy.
Nemohl jsem však sehnat žádný povoz, a proto jsem se musel vrátit přes jezero. Jenže vál protivítr a prudký déšť bičoval vodní hladinu. Naštěstí bylo teprve časně a mohl jsem do večera dorazit do Ženevy. Najal jsem si veslaře a sám jsem se chopil jednoho vesla, abych jako jindy nalezl v tělesné námaze úlevu od duševních útrap. Ale zoufalství a přemíra vzrušení způsobily, že jsem nebyl schopen veslovat. Odložil jsem veslo, položil si hlavu na ruce a oddal se chmurným úvahám, které mě přepadly. Kdykoli jsem vzhlédl, spatřil jsem krajinu, důvěrně blízkou ze šťastnějších dob, kterou jsem ještě den předtím obdivoval ve společnosti té, jež byla nyní pouhým stínem a vzpomínkou. Déšť na chvíli ustal
a já viděl, jak si ve vodě hrají ryby stejně jako před několika hodinami, kdy je se mnou pozorovala také Alžběta. Nic nezpůsobí lidské mysli takovou bolest jako velká a náhlá změna. Slunce mohlo svítit a mraky mohly zastírat oblohu, ale nic mi už nemohlo připadat tak jako den předtím.
Ale proč prodlévat u příhod, které se udaly po této osudné chvíli? Můj příběh je plný hrůz, které vyvrcholily tragickou událostí oné noci. To, co následovalo, vám možná bude připadat nudné. Proto se jen omezím na stručné vylíčení toho, co mi ještě osud nachystal.
Přijel jsem do Ženevy. Otec a Arnošt žili, ale otec se zhroutil, když jsem mu sdělil onu strašnou zprávu. Dodnes vidím před sebou toho laskavého a ušlechtilého starce, jak mu zrak nechápavě bloudil po místnosti; ztratil své kouzlo a svou radost – svou Alžbětu, dceru, ke které choval všechnu něhu, jakou může cítit muž na sklonku života, když už mu je dopřáno zažít jen málo lásky, a proto opravdověji lne k těm, kdo mu zbývají. Otec nemohl dál žít pod tíhou hrůz, které se na něj nakupily. Zdroje jeho života náhle vyschly, neměl už sil vstát z lůžka a za několik dní mi zemřel v náručí.
Nepamatuji se, co se potom stalo se mnou. Nic jsem nevnímal a jedině jsem cítil utrpení a temnotu. Občas jsem sníval, že s přáteli z mládí bloudím po rozkvetlých lukách a líbezných údolích, ale jakmile jsem se probudil, viděl jsem, že jsem v žaláři! Později jsem poznenáhlu začal vnímat pocit zármutku, postupně jsem začal chápat své postavení i to, co se mi přihodilo. Tak jsem se konečně osvobodil ze svého žaláře – prohlásili mě totiž za šíleného, a jak jsem zjistil, byla po řadu měsíců mým domovem osamělá cela.
Svoboda by byla ovšem bývala pro mě bezcenným darem, kdyby se ve mně s návratem rozumu nebyla současně probudila i touha po pomstě. Když se mi v mysli vybavila vzpomínka na prožitá utrpení, začal
jsem uvažovat o jejich příčině, o netvoru, kterého jsem stvořil, o odporném ďáblu, kterého jsem přivolal k životu, aby mě zničil. Kdykoli jsem na něj pomyslil, zmocnila se mě nepříčetná zášť a já si horoucně přál, abych ho mohl dostat do své moci a pomstít se mu.
Má nenávist se však dlouho neomezovala na lichá přání. Začal jsem přemýšlet o tom, jak bych ho mohl nejlépe dopadnout. Proto jsem se asi měsíc po svém propuštění odebral k městskému soudci a oznámil, že chci podat trestní oznámení na vraha své rodiny. Prohlásil jsem, že ho znám, a požádal jsem soudce, aby použil veškerou moc k jeho dopadení.
Soudce mě pozorně a vlídně vyslechl. "Buďte si jist, pane Frankensteine," řekl mi, "nebudu šetřit námahou, abych toho zločince objevil."
"Děkuji vám," odpověděl jsem, "laskavě mě teď vyslechněte. Povím vám zvláštní příběh, i když se obávám, že mu neuvěříte, ačkoli je v něm tolik pravdivých a vzdor jejich mimořádnosti přesvědčivých skutečností. Celá záležitost je natolik průkazná, že se nedá považovat za blouznění, a já ostatně nemám důvod lhát." Má slova zněla klidně a přesvědčivě. Rozhodl jsem se pevně, že svého nepřítele zničím, a tento cíl utišil mé zoufalství a načas mě smířil se životem. A tak jsem nyní stručně, jistě a pečlivě vylíčil svůj příběh, uvedl jsem přesně všechna data a nepřerušil jsem jej jediným výkřikem nebo urážkou.
Soudce se zprvu tvářil zcela nedůvěřivě, ale když jsem pokračoval, naslouchal stále s větší pozorností a zaujatostí. Všiml jsem si, že se občas chvěl hrůzou, jindy se mu zase na obličeji objevil výraz překvapení, prostý jakékoli nedůvěry.
Když jsem skončil, dodal jsem: "A toho tvora obviňuji a vás žádám, abyste použil veškeré své moci k jeho zatčení a potrestání. Je to vaše soudcovská povinnost
a věřím i doufám, že vám vaše lidské pocity nebudou v tomto případě bránit, abyste vykonal, co vám přísluší."
Má slova vyvolala na soudcově tváři podstatnou změnu. Příběh vyslechl s onou shovívavou důvěrou, kterou dopřáváme vyprávěním o strašidlech a nadpřirozených jevech. Když však byl vyzván, aby z mého obvinění vyvodil úřední důsledky, zmocnila se ho opět nedůvěra. Přesto laskavě odpověděl: "Rád bych vám při vašem stíhání poskytl veškerou pomoc, ale tvor, o němž jste mi vyprávěl, má zřejmě tolik moci, že by všechno naše úsilí bylo zcela zbytečné. Což lze pronásledovat někoho, kdo dokáže přejít přes ledovce a bydlet v jeskyních a doupatech, kam by se žádný člověk neodvážil vniknout? A od spáchání zločinů uplynula už řada měsíců a nikdo přece nemůže vědět, kam odešel nebo kde teď žije."
"Určitě zůstává v mé blízkosti, a jestliže se opravdu skrývá v Alpách, můžeme ho honit jako kamzíka a zabít jako divou šelmu. Ale chápu, co si asi myslíte; mému vyprávění nevěříte a nehodláte potrestat mého nepřítele, jak si to zaslouží."
Při těchto slovech se mi zableskly oči záštím. Soudce se vylekal. "Mýlíte se," namítl, "učiním, co je v mé moci, a jestliže se nám podaří netvora dopadnout, buďte jist, že ho stihne trest přiměřený jeho zločinům. Jenže vzhledem k vlastnostem, kterými je podle vašich slov obdařen, nebude to bohužel asi snadno proveditelné, a proto byste se měl připravit na zklamání, i když budou učiněny všechny potřebné kroky."
"To nemohu, řeknu vám však už jen jedno. Má touha po pomstě pro vás nic neznamená, a ačkoli připouštím, že pomsta je hříchem, přiznávám se, že je jedinou a všestravující vášní, kterou mám. Vědomí, že vrah, kterého jsem vyslal mezi lidi, stále žije, mě nevýslovně dráždí. Odmítáte můj oprávněný požadavek. Musím
tedy vraha zničit já sám. A to také bude jediným smyslem mého života."
Při těchto slovech jsem se roztřásl a z mého chování vyzařovaly posedlost a bezpochyby i ušlechtilý žár. Ale ženevskému soudci, jehož mysl byla zaneprázdněna zcela jinými myšlenkami než úvahami o posvátném plnění povinností, muselo mé vzrušení připadat jako záchvat šílenství. Pokusil se mě uklidňovat jako chůva dítě a o mém vyprávění se zmínil jako o důsledcích třeštění.
"Pyšníte se tím, pane soudce, jak jste moudrý, a přitom jste nevědomý jako děcko!" zvolal jsem. "Mlčte, vždyť nevíte, co mluvíte!"
Rozhněván a rozrušen jsem vyběhl z místnosti a vrátil se domů, abych přemítal o tom, co podniknout.
KAPITOLA 24
Na nic jsem tehdy nemohl myslet, všechno pohltila nenávist. Jedině touha po pomstě mi dodávala sílu a rozvahu, stmelovala mé myšlenky a způsobovala, že jsem dokázal být klidný a rozvážný v době, kdy jinak by mým údělem byly šílenství nebo smrt.
Nejprve jsem se rozhodl navždy opustit Zenevu. Vlast, která mi byla drahá v dobách štěstí a lásky, mi teď v době utrpení připadala nesnesitelná. Opatřil jsem si větší obnos peněz a na cestu jsem si vzal něco šperků zděděných po matce.
A tehdy začala má pouť, která skončí zároveň s mým životem. Procestoval jsem velkou část světa a snášel všechny útrapy, které jsou údělem cestovatelů na pouštích a v barbarských končinách. Dnes si ani nepamatuji na průběh svých cest. Častokrát jsem natáhl znavené údy na nehostinnou zem a modlil se, aby nastal konec. Ale při životě mě udržovala pomsta; ne–
odvažoval jsem se zemřít a nechat svého nepřítele na světě živého.
Hned po odjezdu ze Zenevy jsem začal pátrat po stopách svého odporného nepřítele. Neměl jsem žádný pevný plán, mnoho hodin jsem prochodil po okolí a nevěděl, kudy se dát. Když se blížila noc, došel jsem k vchodu na hřbitov, kde odpočívali Vilém, Alžběta a otec. Vešel jsem a přistoupil k náhrobnímu kameni označujícímu jejich hrob. Všude kolem bylo ticho, jen vítr rozechvíval na stromech listí. Byla skoro úplná tma a nezúčastněnému pozorovateli se celý výjev mohl zdát velebný a jímavý. Připadalo mi, jako by se duše mrtvých vznášely nad náhrobkem a obestíraly mou hlavu neviditelným stínem.
Zmocnil se mě hluboký zármutek, ale vzápětí ustoupil nenávisti a zoufalství. Oni byli mrtví, já žil a žil také jejich vrah. Avšak já jsem musel dále vést tento bezútěšný život, abych ho zničil. Poklekl jsem do trávy, políbil zem a s chvějícími rty jsem zvolal: "Při posvátné půdě, na níž klečím, při stínech, které kolem mě poletují, a při věčném a hlubokém zármutku, který pociťuji, přísahám, že budu tak dlouho pronásledovat netvora, který toto utrpení způsobil, dokud já či on nezahyneme v zápase na život a na smrt! Pro tento cíl chci uchovat svůj život, pro tuto pomstu chci znovu vnímat slunce a kráčet po zemi, kterou bych nejraději už nikdy neviděl. A vás, duchové mrtvých, i vás, bloudící vyslanci pomsty, vyzývám, abyste mi pomáhali a vedli mé kroky. Ať ten prokletý ďábelský netvor ochutná, co je to zoufalství, ať pocítí utrpení, kterým nyní trýzní mě."
Ticho noci přerušil divoký hlasitý smích. Dlouho a hlučně mi zněl v uších, odrážel se od hor a mně připadalo, jako by mě výsměchem obklopilo samo peklo. Ale má přísaha byla vyslechnuta a nyní budu moci žít jen pro pomstu. Jen proto mě v této chvíli nepřemohl
záchvat šílenství a já neukončil svůj bedny život. Smích ztichl a známý odporný hlas mě zřejmě z velké blízkosti tiše oslovil: "Dobrá, ubožáku, rozhodl ses tedy žít, to mě plní uspokojením!"
Rozeběhl jsem se k místu, odkud se hlas ozval, ale netvor už zmizel. Náhle se objevil široký kotouč měsíce a plně ozářil jeho hrůznou znetvořenou postavu, prchající nadlidskou rychlostí.
Pustil jsem se za ním a po mnoho měsíců jsem ho pronásledoval. Veden slabou stopou sledoval jsem ho podél Rhóny. ale marně. Dospěl jsem až k modrému Středozemnímu moři a díky zvláštní náhodě jsem zahlédl, jak se za noci ukryl do lodi plující do Černého moře. Nastoupil jsem na stejnou loď, ale opět mi unikl, ani nevím jak.
Sledoval jsem jeho stopy po pláních Tatarská a Ruska a stále mi prchal. Někdy jsem se o něm dozvěděl od sedláků vyděšených jeho odporným zjevem, jindy mi z obavy, že bych mohl ztratit jeho stopu a ze zoufalství zemřít, sám zanechal znamení, které mě vedlo dál. Když sněžilo, viděl jsem šlápoty jeho mohutných nohou na bílé pláni. Ten, kdo poprvé vstupuje do života a pro něhož je starost něčím novým a utrpení neznámé, nemůže pochopit, co jsem cítil a co dosud pociťuji. Zima, hlad a únava byly nejmenšími útrapami, které mi bylo protrpět. Byl jsem proklet a nesl jsem s sebou věčné peklo, ale přitom nějaký dobrý duch sledoval a řídil mé kroky, a když jsem na tom byl nejhůře, náhle mi pomohl překonat zdánlivě nepřekonatelné nesnáze. Jindy, když jsem klesal vyčerpáním a hladem, nalézal jsem v pustinách jídlo, které mi opět dodalo sílu i odvahu. Byla to prostá strava, jakou se živí tamní venkované, ale já jsem nepochyboval o tom, že ji připravili ti, které jsem žádal o pomoc. Často, když všude bylo sucho, obloha jako vymetená a mé hrdlo bylo vyprahlé žízní, objevil se na obloze mráček,
k zemi padlo několik kapek, osvěžily mě a mráček zmizel.
Pokud jsem mohl, cestoval jsem podél rek, ale netvor se těmto místům většinou vyhýbal, protože tu sídlila většina obyvatel. Jinde bylo zřídka vidět stopu po člověku a já se většinou živil divokou zvěří, která mi vběhla do cesty. Měl jsem s sebou peníze, nešetřil jsem jimi a tak jsem získával důvěru vesničanů. Také jsem jim občas přinášel zvěřinu; ponechával jsem si z ní jen menší část a zbytek jsem daroval těm, kdo mi poskytli oheň a potřeby k vaření.
Nenáviděl jsem tento způsob života a jenom ve spánku jsem mohl okusit radost. Milosrdný spánku! Často, když mi bylo nejhůře, klesl jsem k odpočinku a míval jsem dokonce blažené sny. Tyto okamžiky, či spíše hodiny štěstí mi byly darovány zřejmě proto, abych si zachoval sílu a mohl tak splnit účel své pouti. Bez této útěchy bych byl podlehl břemeni útrap. Ve dne mě podporovala a vedla naděje na noc, protože ve spánku jsem viděl své drahé, Alžbětu a milovanou vlast. Často, když mě unavil namáhavý pochod, namlouval jsem si, že má cesta je sen a že teprve v noci budu moci obejmout své nejdražší. V takových chvílích, kdy jsem k nim pociťoval nejvřelejší lásku, mi zmírala v srdci myšlenka na pomstu a já pokračoval v cestě za zkázou netvora, jako by to byl úkol uložený vyšší spravedlností, jako bych jednal z mechanického podnětu nějaké moci, kterou jsem neznal, a nikoli jako bych tak činil z horoucí touhy vlastní duše.
Nevím, co cítil pronásledovaný. Občas za sebou nechával písemné vzkazy vyryté do kůry stromů nebo vytesané do kamenů, a ty mě vedly dál a rozdmýchávaly mou nenávist. "Má vláda dosud neskončila" (tak zněl jeden z nápisů); "ty žiješ a má moc je úplná. Následuj mě, hledám věčné ledy severu, kde tě bude trýznit chlad a mráz, které já necítím. Nepůjdeš-li za
mnou příliš pomalu, najdeš tu nablízku mrtvého zajíce, sněz ho a posilni se. Jen pojď, nepříteli, ještě nás čeká boj na život a na smrt. Ale než hodina zápasu nastane, musíš vytrpět ještě mnoho trpkých a zlých hodin."
Pokračoval jsem v cestě na sever, sněhu přibývalo a mráz se už téměř ani nedal vydržet. Vesničané byli zavřeni ve svých domovech a jen několik nejotužilejších se odvažovalo ven, aby pochytali zvěř, kterou hlad vyhnal z doupat. Reky byly pokryty ledem, takže se nedaly lovit ryby, a já jsem byl zbaven téměř všech možností získat potravu.
Se vzrůstajícími obtížemi rostl i netvorův pocit vítězství. Jeden z nápisů, které za sebou ponechal, zněl: "Připrav se! Tvá trýzeň teprve začíná, zabal se do ko–žišin a opatři si potravu, protože brzy se pustíme na cestu, kde tvé utrpení ukojí mou věčnou nenávist!"
Tato výsměšná slova jen posílila mou odvahu a vytrvalost. Byl jsem odhodlán nepolevit a s nezmenšeným úsilím jsem dál putoval přes nesmírné pustiny, až se v dáli, téměř na nejzazší hranici obzoru, objevil oceán. Vůbec se nepodobal modrým mořím jihu! Byl pokryt ledem a od pevniny se lišil pouze divokým rozervaným povrchem. Když Rekové spatřili s vrcholků asijských hor Středozemní moře, plakali radostí a s nadšením vítali konec svých strázní. Já jsem neplakal, poklekl jsem však a z plného srdce jsem poděkoval osudu, že mě přes nepřítelův výsměch bezpečně dovedl až sem.
Před několika týdny jsem si opatřil saně a psí spřežení, a tak jsem se velmi rychle dostal přes zasněžené pláně. Nevím, zda netvor měl stejnou výhodu, ale zjistil jsem, že jsem mu každým dnem blíže, zatímco jsem dříve denně zůstával pozadu. Když jsem poprvé spatřil oceán, měl přede mnou pouze jednodenní náskok a já jsem doufal, že ho dostihnu ještě dříve, než se dostane k pobřeží. Pustil jsem se proto vpřed s novou odvahou
a za dva dny jsem dorazil do ubohé vesničky u more. Vyptával jsem se vesničanů a dostalo se mi přesných zpráv. Minulou noc tam prý přijel jakýsi obrovský muž, ozbrojený puškou a pistolemi, a obyvatelé jedné osamělé chatrče ze strachu před ním uprchlí. Odnesl jim zásobu potravin na zimu, zmocnil se spřežení polárních psů, přivázal je k saním a ještě téže noci k úlevě vyděšených vesničanů se vydal na more směrem, který nevede k žádné pevnině. Vesničané se proto shodli, že brzy zahyne. Buď se utopí mezi krami, nebo zmrzne.
Po té zprávě mě přemohl dočasný záchvat zoufalství. Opět mi unikl a já budu muset nastoupit zhoubnou a téměř nekonečnou cestu přes ledové pahrbky oceánu – do mrazu, který jen málokteří ze zdejších obyvatel dlouho vydrží a který já, rodák z mírného, slunného kraje, nemám naději přežít. Ale pomyšlení, že by můj nepřítel mohl žít dál a zvítězit, opět vyburcovalo ve mně prudkou touhu po pomstě a ta jako mocná vlna zaplavila všechny ostatní pocity. Po krátkém odpočinku jsem se připravil na další cestu.
Vyměnil jsem své pozemní saně za jiné, uzpůsobené pro cestování po nerovném povrchu zamrzlého oceánu, nakoupil jsem potraviny a opustil pevninu.
Nemohu posoudit, kolik dní už uplynulo od té doby. Nebýt ovšem věčného pocitu odplaty planoucího v mém srdci, jistě bych nebyl dokázal vydržet útrapy, jimž jsem byl vystaven. Obrovské, zvrásněné hory ledu mi občas zahrazovaly cestu a často jsem slyšel dunění moře, hrozícího mi zkázou. Ale mráz neustupoval a učinil cestu přes ledovou plochu bezpečnou.
Podle množství zásob, které jsem spotřeboval, bych soudil, že jsem na této cestě strávil tři týdny. Byl jsem u konce sil a brzy už bych nejspíše klesl pod tíhou zoufalství. Jednou mě mí nešťastní psi s námahou vyvlekli na vrcholek ledového pahorku a jeden z nich, zmožen únavou, pošel. Pln úzkosti jsem pohlížel na
nekonečný prostor a náhle jsem v dáli spatřil tmavý bod. Napínal jsem zrak, abych zjistil, co to je. Po chvíli jsem rozeznal saně a na nich známou obrovskou postavu. VjTazil jsem divoký výkřik radosti. S jakou palčivou rozkoší se naděje zase usídlila v mém srdci! Horké slzy mi naplnily oči, avšak rychle jsem je setřel, aby mi nebránily ve výhledu.
Nezbývalo času na váhání. Odvázal jsem mrtvého psa od jeho druhů, dal jim hodně nažrat a po hodinovém odpočinku, který byl zcela nezbytný, a přece mě hodně mrzel, jsem vyrazil vpřed. Saně bylo stále ještě vidět a už jsem je neztrácel z očí, pokud mi je ovšem nezakryly na krátkou chvíli rozeklané pahorky ledu. Viditelně jsem je doháněl, a když jsem po téměř dvou dnech spatřil svého nepřítele ve zdálenosti asi jedné míle, srdce se mi rozbušilo vzrušením.
A tu, když už jsem měl tohoto vraha na dosah ruky, náhle se mé naděje rozplynuly a já jsem ztratil jeho stopu tak úplně, jako až dosud nikdy. Pod ledovým povrchem začalo bouřit more, hukot sílil a já ucítil, jak se pode mnou vzdouvají vlny stále hrozivěji a úděs–něji. Snažil jsem se ujíždět rychleji, ale marně. Zvedl se vítr, moře se prudce vlnilo, ledový příkrov se začal zachvíval jako při zemětřesení a s mohutným rachotem se rozštěpil a pukl. Všechno skončilo v jediném okamžiku – mezi mnou a mým nepřítelem se vlnilo rozbouřené moře a já se plavil na ledové kře, která se neustále zmenšovala a chystala mi hrůznou smrt.
Uplynulo několik strašných hodin, většina mých psů pošla a já málem podlehl zoufalství. Vaše zakotvená loď, k níž mě kra unášela, pro mě znamenala naději na pomoc a záchranu. Netušil jsem, že lodi mohou plout až tak vysoko na sever, a pohled na ni mě velmi udivil. Rychle jsem si z kusu saní udělal vesla a s jejich pomocí se mi podařilo namáhavě řídit kru směrem k vaší lodi. Pro případ, že byste měli namířeno na
jih, jsem byl rozhodnut svěřit svůj osud i nadále moři, než abych zanechal pronásledování. Ale vy jste mířili přímo na sever. Vzal jste mě na palubu, když jsem byl téměř na konci svých sil a když bych už byl stejně brzy podlehl smrti, které se stále ještě děsím, protože můj úkol je nesplněn.
Musím snad zemřít, a on bude žít? Jestliže ano, pak mi, Waltone, přísahejte, že neunikne, že ho najdete a ukojíte mou pomstu jeho smrtí. Nechci pochopitelně na vás, abyste ho pronásledoval za tak strašných útrap jako já, tak sobecký nejsem. Ale jestliže zemru a on se objeví nebo vás andělé pomsty k němu zavedou, pak přísahejte, že nebude žít, že nezvítězí nad mým utrpením a nebude dále páchat své temné zločiny. Je výmluvný a přesvědčivý, jednou měla jeho slova dokonce moc nad mým srdcem. Nevěřte mu však. Jeho duše je ohyzdná jako jeho tvář, plná zrady a podlé zloby. Neposlouchejte ho, dovolejte se Viléma, Justýny, Clervala, Alžběty, mého otce i nešťastného Viktora a vražte mu dýku přímo do srdce. Budu při vás a zavedu čepel na správné místo.
DENÍK KAPITÁNA WALTONA, POKRAČOVANÍ
26. srpna 17 ...
Přečetla jsi tento podivný a strašný příběh, Margareto, a jistě ses zhrozila stejně jako já. Frankensteina občas při vyprávění přemohlo náhlé zoufalství a nemohl pokračovat, jindy rozechvělým prudkým hlasem těžce pronášel slova naplněná úzkostí. Jeho jemné krásné oči chvílemi plály rozhořčením, chvílemi vyjadřovaly zármutek a nesmírné utrpení. Někdy ovládal svůj výraz a tón hlasu a klidně vyprávěl o nejhroznějších událostech, potlačuje každý náznak vzrušení, jindy se mu na obličeji objevil jako náhlý výbuch sopky výraz divokého záští, zejména když zahrnoval svého nepřítele kletbami.
Jeho příběh se zakládá na prosté pravdě a jako pravdivý byl také vyprávěn, jenže přesto se Ti přiznám, že Felixovy a Safiiny dopisy, které mi ukázal, a netvorovo objevení blízko naší lodi mě více přesvědčily o pravdivosti jeho slov než jeho sebevážnější a se–belogičtější ujišťování. Takový tvor tedy žije! Nemohu o tom pochybovat, jsem však pln údivu a obdivu. Několikrát jsem se snažil získat od Frankensteina podrobný popis jeho experimentu, ale v tomto bodě je neoblomný.
"Zbláznil jste se, příteli?" zeptal se mě. "Kam by vás vaše nesmyslná zvědavost zavedla? Snad byste také nechtěl stvořit sobě i světu dalšího nelidského nepřítele? Uklidněte se, poučte se z mých útrap a nesnažte se zvětšit vlastní."
Frankenstein zjistil, že jsem si dělal poznámky o jeho vyprávění. Požádal mě, abych mu je ukázal, a potom je sám na mnoha místech opravil a rozšířil. Zejména dodal život a ducha do rozhovorů, které měl se svým nepřítelem. "Když už chcete uchovat můj příběh," pravil, "tak bych byl nerad, aby byl pro budoucnost zachován v neúplném stavu."
Celý týden jsem naslouchal líčení nejneobyčejnějších událostí, jaké si kdy lidská fantazie mohla vymyslet. Mé vlastní myšlenky a pocity byly zcela pohlceny zájmem o mého hosta, vyvolaným jeho zážitky i vybraným a jemným vystupováním. Rád bych mu dodal útěchu, mohu však dodávat chuť k životu někomu, kdo je tak nesmírně nešťasten a zbaven veškeré naděje? Ne, jedinou radost, kterou ještě může pocítit, bude, až uloží svou zmučenou duši k věčnému odpočinku. Přesto mu však zbývá jediné potěšení, výsledek samoty a blouznění: ve snu rozmlouvá se svými drahými a od nich se mu dostává útěchy za jeho útrapy.
Naše rozmluvy nesetrvávají jen u jeho příběhu a neštěstí. Má rozsáhlé vědomosti a jasně pronikavý názor o všech problémech současné literatury. Dovede přesvědčivě a výmluvně diskutovat. Hovoří-li o nějaké dojímavé příhodě nebo o soucitu či lásce, naslouchám mu vždy se slzami v očích. Jak skvělý člověk to musel být v dobách, kdy byl šťasten, jestliže je tak ušlechtilý a dobrý v utrpení! Myslím, že si je vědom své hodnoty i hloubky svého pádu.
"Když jsem byl mladší," řekl mi jednou, "věřil jsem, že jsem určen pro nějaké vznešené poslání. Jsem citově založen, ale mám i chladný úsudek, který byl předpokladem pro konání skvělých činů. Vědomí vlastní ceny mě posilovalo tam, kde by jiní byli podlehli, a považoval jsem za zločin odhodit jako zbytečné ony znalosti, které by mohly prospět lidstvu. Když jsem rozvažoval o díle, které jsem dokončil – a nebylo to přece
nic menšího než stvoření rozumem a citem nadaného tvora –, nedokázal jsem se zařadit mezi zástup obyčejných badatelů. Jenže myšlenka, která mě podporovala na počátku mé dráhy, mě nyní tím hlouběji sráží do prachu. Všechny mé úvahy a naděje přišly nazmar a jako padlý anděl, který toužil po všemohoucnosti, jsem přikován ve věčném pekle. Měl jsem bohatou fantazii, ale přitom jsem dokázal důkladně analyzovat a aplikovat. Spojení těchto vlastností mě přivedlo na myšlenku stvořit člověka. Uskutečnil jsem ji. Se vzrušením si vzpomínám, jaké jsem míval sny v době, kdy má práce ještě nebyla skončena. Chodil jsem v duchu v oblacích, chvílemi jsem blouznil o své moci, chvílemi mě rozpalovala představa jejích účinků. Od dětství jsem byl prostoupen velkými nadějemi a ušlechtilou ctižádostí, avšak jak hluboko jsem kles! Ach příteli, kdybyste mě byl znal v mládí, jistě byste mě nepoznal v tomto ponížení! Málokdy jsem si zoufal a připadalo mi, jako by mě neustále povznášel vznešený osud, dokud jsem nepadl, abych už nikdy nepovstal."
Ztratím tohoto skvělého muže? Toužil jsem po příteli, hledal jsem někoho, kdo by se mnou cítil a miloval mě. Představ si, že jsem tady na tomto opuštěném moři takového člověka potkal, obávám se však, že jsem ho získal jen proto, abych poznal jeho hodnotu a ztratil ho. Rád bych ho smířil s životem, on však tuto myšlenku odmítá.
"Děkuji vám, Waltone," řekl, "za laskavost, s níž se chováte k takovému ubožáku, jako jsem já. Myslíte si snad, že nová pouta a náklonnosti, o nichž hovoříte, mohou nahradit ty, co odešly? Může se nějaký muž pro mě stát tím, kým byl pro mě Clerval, nebo nějaká žena jinou Alžbětou? I tam, kde lásku a náklonnost neposilují vynikající vlastnosti, udržují si přátelé z dětství nad námi jistou moc, a tu může nějaký pozdější přítel stěží získat. Oni znají naše dětské sklony, které
nikdy zcela nezmizí, i když se později změní, a proto mohou z našich činů mnohem snáze pochopit ryzost našich pohnutek. Bratr nebo sestra nikdy nemohou podezírat druhého ze lži nebo podvodu, pokud se ovšem takové vlastnosti už neprojevily v raném dětství, zatímco jiný přítel, ať k nim lne sebevíc, je může i proti vlastní vůli z něčeho takového podezírat. Měl jsem přátele, kteří mi byli blízcí nejen zvykem a společenstvím, nýbrž i svými vynikajícími vlastnostmi, a ať jsem kdekoli, všude slyším Alžbětin lahodný hlas a Clervalova moudrá slova. Jsou mrtvi a nic mě nemůže přimět, abych žil dál. Kdybych se zabýval nějakým podnikem nebo záměrem, který by byl pro lidstvo neobyčejně prospěšný, pak bych mohl žít s cílem uskutečnit jej. Jenže nic takového mi není dáno, musím pronásledovat a zahubit tvora, kterému jsem vdechl život. Tím bude můj pozemský úděl naplněn a já budu moci zemřít."
2. září
Drahá sestro,
jsem ve velkém nebezpečí a nejistotě, zda je mi ještě souzeno spatřit Anglii a své drahé přátele. Obklopují nás hory ledu, znemožňují nám únik a každým okamžikem hrozí rozdrtit loď. Ti odvážní chlapíci, kteří se stali mými druhy, čekají ode mě pomoc, a já jim ji nemohu poskytnout. V naší situaci je něco hrůzně děsivého, ale přesto neztrácím odvahu a naději. Pomyšlení, že mým zaviněním se životy všech těchto lidí dostaly do nebezpečí, je hrozné. Jestliže budeme ztraceni, zavinily to mé šílené nápady.
A jak asi bude Tobě, Margareto? O mé záhubě neuslyšíš a úzkostlivě budeš čekat na můj návrat. Budou plynout roky, budeš podléhat zoufalství, a přece se bu–
deš trýznivě spoléhat na naději. Strašnější než vlastní smrt je pro mě představa, jak se Tvoje naděje poznenáhlu bolestně zhroutí. Máš však manžela a krásné děti, můžeš být šťastna.
Můj nešťastný host mě pozoruje s něžným soucitem. Snaží se mi dodat naději a předstírá, že život je hodnota, jíž si cení. Připomíná mi, jak často se stejné nehody udaly jiným mořeplavcům při pokusech proplout tímto mořem, a navzdory mým předtuchám mé častuje povzbudivými předpověďmi. I na námořníky působí sílá jeho výmluvnosti; když mluví, necítí již beznaděj. Povzbuzuje jejich vůli k životu, a jakmile promluví, věří, že ty obrovské ledové hory jsou krtiny, které zmizí před lidskou vůlí. Tyto pocity ovšem brzy mizejí, každý den dalšího čekání je naplňuje strachem a já se téměř obáváni* aby se ze zoufalství ne–vzbouřili. ,
5. září
Právě došlo k tak neobvyklé příhodě, že ji musím zaznamenat, ačkoli je velmi nepravděpodobné, že bys někdy mé zápisky dostala do rukou.
Stále nás obklopují hory ledu, stále nám hrozí bezprostřední nebezpečí, že budeme rozdrceni. Panuje prudký mráz a mnohý z mých nešťastných druhů již našel poslední útulek v této pustině. Frankenstein denně chřadne, v očích mu plá horečný oheň, je vyčerpán, a když se někdy vypne k náhlému úsilí, rychle opět sklesne do naprosté ochablosti.
V posledním zápise jsem se zmínil o obavách z případné vzpoury. Dnes ráno jsem seděl a pozoroval bledou tvář svého přítele – oči měl přivřené a údy téměř nehybné. Náhle mě vytrhlo několik námořníků. 'Domáhali se vstupu do kabiny. Vešli a jejich vůdce mě
oslovil. Řekl, že on a jeho druzi byli vybráni ostatními námořníky, aby mě vyhledali a přednesli požadavek, který jim jistě neodmítnu. Jsme uzavřeni ze všech stran ledem a nejspíše nebudeme moci uniknout. Námořníci se však obávají, že bych v případě, kdyby ledy pukly – a to by bylo možné – a uvolnila se cesta, byl natolik ukvapený, abych pokračoval ve své výpravě a vedl je do nových nebezpečí, ačkoli šťastně právě přestáli toto. Mám jim proto závazně slíbit, že v případě, bude-li loď uvolněna, poplujeme ihned na jih.
Jejich požadavek mě zmátl. Nepropadl jsem dosud zcela beznaději, a také jsem se ještě nezabýval myšlenkou na návrat v případě, že se cesta uvolní. Měl jsem však právo tento požadavek vůbec odmítnout? Váhal jsem s odpovědí. Náhle Se zvedl Frankenstein, který zprvu zachovával mlčení, jako by ani neměl dost sil na to, aby věnoval našemu rozhovoru pozornost. Oči mu jiskřily a tváře mu zčervenaly náhlým vzrušením. Obrátil se k mužům a pravil:
"O co vám jde? Co chcete od svého kapitána? To se tak snadno dáte odvrátit od svého záměru? Což jste neříkali, že to je slavná výprava? A proč měla být slavná? Nikoli proto, že plavba bude hladká a klidná jako v jižních mořích, nýbrž proto, že bude plna nebezpečí a úskalí, protože při každé nehodě byste museli uplatnit svou dovednost a prokázat svou odvahu, protože ji jistě bude doprovázet nebezpečí a smrt a vy byste jim museli čelit a je překonávat. Proto to měla být slavná výprava, hodná opravdových mužů. Po jejím skončení jste měli být slaveni jako dobrodinci, vaše jména měla být vynášena jako jména hrdinů, kteří podstupovali smrt pro čest a blaho lidstva. A nyní, prosím, při prvním pomyšlení na nebezpečí, nebo chcete-li, při první velké a tvrdé zkoušce statečnosti couváte a nevadí vám, že budete považováni za zbabělce, kteří neměli dostatek
síly, aby snesli zimu a nebezpečí. A protože bylo chudinkám chladno, vrátili se k teplu svých krbů! To ovšem nepotřebovalo takových příprav, na to jste nemuseli plout tak daleko a obdařit svého kapitána potupou porážky, jen abyste dokázali, že sami jste zbabělci. Buďte přece muži nebo více než muži! Vykonejte to, k čemu jste se odhodlali, a buďte tvrdí jako kámen! Tento led není stvořen z takové látky, z jaké jsou stvořena vaše srdce, je nestálý a neubrání se vám, bu–dete-li si věřit! Nevracejte se k svým rodinám se znamením hanby na čele. Vraťte se jako hrdinové, kteří bojovali a dobyli a kteří nevědí, co to je obrátit se k nepříteli zády."
Frankenstein pronesl svou řeč hlasem tak vyjadřujícím jeho cítění a s pohledem tak plným ušlechtilosti a hrdinství, že námořníci byli zvikláni. Jistě Tě to ne–udivuje. Pohlédli na sebe a nebyli schopni odpovědět. Ujal jsem se slova. Řekl jsem jim, aby se vrátili a přemýšleli o slovech, která slyšeli. Budou-li trvat na svém, nepovedu je dál na sever, doufám však, že se jim zase vrátí odvaha, až uváží, co vyslechli.
Potom odešli. Obrátil jsem se k svému příteli, ten však ležel zcela vyčerpán a téměř bez života.
Nevím, jak to všechno skončí, ale raději bych zemřel, než bych se potupně vrátil a nesplnil poslání své výpravy. Obávám se však, že takový bude můj úděl, protože mí námořníci, které neposiluje myšlenka na čest a slávu, nebudou nynější útrapy dobrovolně dále snášet.
7. září
Vše je skončeno! Dal jsem souhlas k návratu v případě, že nás ledy nerozdrtí. Zbabělost a nerozhodnost rozmetaly mé naděje, vrátím se v nevědomosti
a zklamán. Abych tuto nespravedlnost mohl trpělivě snášet, musil bych mít víc chladné rozvahy, než mám.
12, záři
Je po všem, vracím se do Anglie. Už si nenamlou–vám, že budu užitečný světu a že se proslavím. Ke všemu jsem ztratil jediného přítele! Pokusím se teď, drahá Margareto, popsat Ti všechny trpké zážitky a neklesat na mysli. Vždyť pluji do Anglie a k Tobě!
9. září se začaly ledy pohybovat. Když všude kolem nás mohutné kry pukaly a praskaly, slyšeli jsme zdáli rachot silný jako údery hromu. Hrozilo nám nesmírné nebezpečí, ale protože jsme byli odsouzeni k nečinnosti, věnoval jsem všechnu pozornost nešťastnému hostu, jehož neúprosně se zhoršující choroba zcela upoutala na lůžko. Ledové kry pukaly za naší zádí a mořský proud je hnal na sever, na západě se zvedl vítr a 11. září ležela před námi cesta na jih zcela volná. To námořníkům stačilo, aby považovali návrat do vlasti za zaručený a vypukli v jásavý, hlasitý a dlouhotrvající pokřik. Dřímající Frankenstein se probudil a zeptal se na příčinu rozruchu. "Křičí, protože se brzy vrátí domů," vysvětlil jsem mu.
"Opravdu se tedy vracíte?"
"Bohužel ano, musím vyhovět jejich přání. Nemohu je proti jejich vůli do nebezpečí. Nezbývá mi než se vrátit."
"Učiňte tak, chcete-li, ale já nemohu. Vy se můžete vzdát svého záměru, avšak můj byl nařízen osudem a já se neodvážím od něho odstoupit. Jsem slabý, ale pomyšlení na pomstu mi snad dodá novou sílu." Po těchto slovech se pokusil povstat z lůžka, ale bylo to pro něj příliš namáhavé. Padl zpět a omdlel.
Trvalo dlouho, než se probral k vědomí. Domníval jsem se již, že život už z něho zcela vyprchal. Nakonec otevřel oči, těžce dýchal a nemohl mluvit. Lékař mu dal posilující prostředek a nařídil, abychom ho nerušili. Potom mi řekl, že mu zbývá jen několik málo hodin života.
Rozsudek byl vynesen a mně nezbývalo než truchlit a být trpělivý. Usedl jsem u lůžka a pozoroval ho. Oči měl zavřeny a já se domníval, že spí, ale náhle mě zavolal zesláblým hlasem a prosil mě, abych se k němu sklonil. "Bohužel síla, na niž jsem se spoléhal, vyprchala," tiše řekl. "Cítím, že brzy zemřu, a on, můj nepřítel a trýznitel, bude asi žít dál. Nemyslete si, Waltone, že v posledních okamžicích svého života ještě pociťuji onu žhavou nenávist a horoucí touhu se pomstít, která ve mně předtím byla. Myslím však, že mám právo přát si smrt svého protivníka. Poslední dny jsem trávil pře* myšlením o svém dřívějším jednání a myslím, že mi nic nemůže být vytýkáno. V záchvatu blouznivého nadšení jsem stvořil bytost nadanou rozumem a byl jsem povinován jí zajistit, pokud to bylo v mé moci, šťastný a klidný život. Taková byla má povinnost, mé závazky k lidem však byly přednější. Z tohoto důvodu jsem odmítl – dodnes jsem přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí – stvořit prvnímu tvoru družku. Vždyť projevil nesmiřitelnou zlobu a sobectví, zahubil mé blízké a zařekl se, že zničí každého, kdo je obdařen citem, štěstím a rozumem. Ani nevím, kdy v něm ta žízeň po pomstě vůbec může vyschnout. Nesmí už nikoho učinit nešťastným, a proto, i když je sám ubožák, by měl zemřít. Mým úkolem bylo ho zničit, ale neuspěl jsem. Kdysi mě pobízely sobecké a špatné pohnutky a já vás požádal, abyste pokračoval v nedokončeném díle. Nyní, když mě k tomu nabádá jen rozum a čest, obnovuji tuto prosbu.
Nemohu ovšem od vás chtít, abyste se kvůli tomuto
poslání vzdal vlasti a přátel. Teď, když se vracíte do Anglie, zbývá jen málo naděje, že byste se s ním někdy setkal. Ponechám však na vás, abyste uvážil má slova a sám usoudil, co byste měl učinit. Blížící se smrt už totiž rozrušuje můj úsudek a mé myšlenky. Neodvažuji se vás požádat, abyste udělal to, co sám považuji za správné, protože mě stále ještě může ovlivňovat má zaujatost.
Znepokojuje mě, že by ten tvor měl dál žít a páchat zlo. Tato hodina, kdy každou chvíli čekám na osvobození, je jedinou šťastnou hodinou, kterou jsem v posledních letech zažil. Před očima se mi vznášejí postavy mých nejdražších a já spěchám do jejich náruče. Sbohem, Wal–tone! Hledejte štěstí v klidu a střežte se ctižádosti, i když by to byla zdánlivě nevinná ctižádost proslavit se ve vědě nebo objevech! Ale proč jen vám to říkám? Mé naděje byly sice rozmetány, ale někdo jiný může mít úspěch!"
Hlas mu při těchto slovech postupně slábl, až nakonec vyčerpaně zmlkl. Asi po půlhodině se ještě jednou pokusil promluvit, nemohl však. Slabě mi stiskl ruku, oči se mu zavřely navždy a ze rtů mu zmizel záblesk blaženého úsměvu.
Co jen mám dodat k předčasnému skonu tohoto ušlechtilého muže, Margareto? Co jen mám říci, abys pochopila hloubku mého zármutku? Vše, co bych vyslovil, by bylo nedostačující a slabé. Z očí se mi derou slzy, mysl mi zastírá závoj zklamání. Plavím se však do Anglie a snad tam naleznu útěchu.
Musím přerušit psaní. Co to je za zvuky? Je půlnoc, vane silný vítr a hlídku na palubě není vůbec slyšet. Znovu – je to zvuk podobný lidskému hlasu, ale drsnější. Ozývá se z kabiny, kde odpočívá Frankenstein. Musím vstát a zjistit, co to může být. Dobrou noc, sestřičko.
Bože můj! Jaký výjev se před mýma očima právě
odehrál! Jsem stále ještě zcela zmaten. Ani nevím, dokážu-li přesně vylíčit, co se stalo, ale příběh, který jsem až dosud vypsal, by byl bez tohoto neuvěřitelně tragického konce neúplný.
Vstoupil jsem do kabiny, kde leželo tělo mého nešťastného přítele. Nad ním se skláněla postava, pro jejíž popis nenalézám slov: byla mohutná, ale neohrabaná a nesouměrná. Její obličej byl zakryt dlouhými prameny rozježených vlasů, ale jedna ruka byla napřažená – barvu a pokožku měla jako mumie. Když netvor zaslechl mé kroky, přestal naříkat a proklínat a skočil k oknu. V životě jsem neviděl něco tak strašného jako jeho obličej, plný odporné a odpuzující ohyzdnosti. Bezděčně jsem zavřel oči a horečně jsem přemýšlel, jak se mám k vrahovi zachovat. Vyzval jsem ho, aby zůstal.
Zarazil se, udiveně na mě pohlédl, pak se znovu obrátil k neživému tělu svého tvůrce, a jako by zapomněl na mou přítomnost, podlehl divokému záchvatu jakési neovladatelné vášně, která se projevovala v každém gestu a výrazu.
"Tak i on se stal mou obětí!" zvolal. "Jeho vraždou jsem dovršil své zločiny. Bídný běh mého života se blíží ke konci! Ach, Frankensteine, ty šlechetný a obětavý muži! Proč tě nyní prosím o odpuštění? Vždyť jsem tě nenávratně zničil, zahubil jsem všechny tvé nejdražší! Běda, je mrtev, nemůže mi už odpovědět."
Hlas se mu zalykal. Mou první reakcí bylo splnit povinnost a vykonat poslední přání umírajícího přítele – zabít nepřítele. Zarazila mě však zvědavost prostoupená soucitem. Přistoupil jsem k mohutnému tvoru, neodvážil jsem se však zvednout oči k obličeji, v jehož škaredosti bylo něco úděsného a nelidského. Pokusil jsem se promluvit, ale slova mi zemřela na rtech. Netvor pokračoval v divokém a nesouvislém se–
beobviůování. Nakonec jsem využil přestávky v bouři jeho vášně a oslovil jsem ho. "Tvá lítost je teď zbytečná," řekl jsem. "Kdybys byl naslouchal hlasu svědomí a dbal ostnů výčitek, než jsi dohnal svou ďábelskou pomstu do krajnosti, byl by Frankenstein ještě naživu."
"Co vás napadá?" odpověděl netvor. "Myslíte si snad, že jsem byl necitelný k zoufalství a výčitkám svědomí? On," pokračoval a ukázal na neživé tělo, "on nepocítil při pohledu na vykonaný skutek ani desetitisícinu hrůzy, kterou jsem pocítil já při postupném uskutečňování svých činů. Strašlivé sobectví mě hnalo vpřed a přitom mi srdce plnily výčitky. Myslíte si, že Clervalovy steny byly hudbou pro mé uši? Mé srdce bylo schopno přijímat lásku a přátelství, než je utrpení naplnilo zlobou a nenávistí. Avšak tato náhlá změna mi způsobila taková muka, jaká si ani neumíte představit.
Po Clervalově zavraždění jsem se vrátil do Švýcarska se zlomeným srdcem a zdrcen. Litoval jsem Fran–kensteina, má lítost vyústila v hrůzu a děsil jsem se sám sebe. Potom jsem však zjistil, že se on, tvůrce jak mého života, tak i mých nevýslovných trýzní, odvažuje doufat ve štěstí, že pro mě připravil jen utrpení a zoufalství a sám se snaží nalézt radost v citech a lásce, které mi jsou navždy odepřeny. Tehdy mě nemohoucí závist a trpké rozhořčení naplnily nenasytnou touhou po pomstě. Vzpomněl jsem si na svou hrozbu a rozhodl se, že ji splním. Věděl jsem, že si tak chystám pro sebe smrtelná muka, byl jsem však otrokem, nikoli pánem vášně, kterou jsem nenáviděl, ale které jsem nemohl neposlechnout. Když však zemřela, nebyl jsem nešťastný, odhodil jsem tehdy všechen cit a potlačil všechnu úzkost, jen abych mohl povolit uzdu své zášti. Od té doby se zlo stalo vodítkem mých činů. Když už jsem dospěl tak daleko, nezbylo mi, než mu přizpůsobit svou povahu. Byl jsem posedlý touhou dokonat
svůj ďábelský plán. A nyní k tomu došlo, zde je má oběť."
Zpočátku jsem byl pohnut líčením jeho strastí. Když jsem si však vzpomněl, co mi Frankenstein řekl o jeho přesvědčivé výmluvnosti, a když jsem znovu pohlédl na přítelovo neživé tělo, zmocnila se mě opět nevole. "Bídáku!" zvolal jsem. "Jak ušlechtilé, že jsi sem přišel, abys tu kňučel nad spouští, kterou jsi zavinil. Připadáš mi jako člověk, který vhodí pochodeň na blok domů, a když lehnou popelem, sedne si mezi ohořelé trosky a běduje nad jejich zkázou. Pokrytče! Kdyby ten, jehož oplakáváš, ještě žil, opět by se stal obětí tvé proklaté pomsty. Necítíš lítost, naříkáš jen proto, že oběť tvé zloby byla ti vyrvána z moci!"
"Ne, tak tomu není, tak ne," přerušil mě netvor. "Takový ovšem musí být dojem, který jste si vyvodil z mých činů. Nechci nikoho strhnout do své bídy, stejně už nenajdu nikoho, kdo by mě chápal. Když jsem hledal poprvé pochopení, přetékala mi duše ctnostmi, pocitem štěstí a lásky, a na těch všech citech jsem se chtěl podílet. Ale teď, když se ctnost stala pro mě stínem a štěstí i láska se změnily v hořké a odporné zoufalství, kde bych mohl hledat pochopení? Jsem vyrovnán s osudem, budu trpět dál a sám, a jsem smířen s myšlenkou, že po mé smrti bude památka na mě naplněna odporem a hanbou. Kdysi bujely v mé fantazii sny o ctnosti, slávě a radostech, kdysi jsem choval bláhovou naději, že se setkám s lidmi, kteří mi odpustí můj zevnějšek a budou mě milovat pro vynikající vlastnosti, které ve mně dřímaly. Živily mě ušlechtilé ideály cti a oddanosti. Ale teď mě zločin ponížil na úroveň nejhnusnějšího zvířete. Žádná vina, žádný zlý skutek, žádné utrpení se nevyrovnají mým. Probírám-li hrůzný seznam svých hříchů, nemohu uvěřit, že jsem týž tvor, jehož myšlenky kdysi byly plné vznešených a nesrovnatelných vidin krásy a majestátu dobra. Ale tak tomu
prostě je, padlý anděl se stane odporným ďáblem. Ale i tento nepřítel boha a lidí má ve své bezútěšnosti přátele a druhy, já však jsem sám.
Vy, který Frankensteina nazýváte svým přítelem, zřejmě vité o mých zločinech a o jeho utrpení. Ale ani v jejich nejpodrobnějším líčení nemohl vystihnout všechny hodiny a měsíce plné trýzně, které jsem promarnil neplodnými vášněmi. Zničil jsem jeho naděje, ale nijak jsem tím neuspokojil vlastní touhy. Nepřestávaly mě pálit a trýznit, stále jsem toužil po lásce a přátelství, a byl jsem stále zavrhován. Není v tom nespravedlnost? Mám já být pokládán za jediného zločince, když se proti mně prohřešilo celé lidstvo? Jistě necítíte nenávist k Felixovi, který potupně odehnal od svých dveří přítele! Jistě nezatracujete venkovana, který se pokusil zabít zachránce mladé dívky! Nikoli, to jsou čestní a neposkvrnění lidé! Já, opuštěný ubožák, jsem zrůda, kterou je třeba odhánět, kopat a bít! Ještě dnes se mi bouří krev při vzpomínce na tuto nespravedlnost.
Je však pravda, že jsem bídák. Vraždil jsem lidi krásné a bezmocné, zaškrtil jsem nevinné v jejich spánku a stiskl k smrti hrdlo těch, kdo nikdy neublížili ani mně, ani jinému živému tvoru. Uvrhl jsem do neštěstí svého stvořitele, člověka vynikajícího všemi vlastnostmi, které si u lidí zaslouží lásku a obdiv. Dokonce jsem ho dohnal do úplné zkázy. Zde leží, mrtev, bledý a studený. Nenávidíte mě. Ale vaše hrůza se nemůže vyrovnat té, s kterou se na sebe dívám já. Dívám se na ruce, které spáchaly zločiny, myslím na srdce, které je zesnovalo, a toužím po okamžiku, kdy mi tyto ruce přikryjí oči, kdy už na nic nebudu myslet.
Nebojte se, že bych se ještě v budoucnosti dopustil nějakých, zločinů. Mé dílo je téměř u konce. Běh mého života už nepotřebuje ani vaši smrt, ani smrt nějakého jiného člověka, nic takového jej neukončí. Potřebujete
však mou smrt. Nemyslete si, že s touto obětí budu otálet. Opustím vaši loď na kře, která mě sem zanesla, a vyhledám nejsevernější bod zeměkoule. Tam navrším pohřební mohylu a změním v popel svou bídnou postavu, aby její pozůstatky nemohly poskytnout vodítko nějakému zvědavému a bezbožnému nešťastníkovi, který by chtěl stvořit tvora mně podobného. Zemřu. Nebudu už více cítit trýzeň, která mě teď stravuje, ani nebudu kořistí neuspokojených a vášnivých citů. Ten, kdo mi daroval život, je mrtev, a až nebudu ani já, vzpomínka na nás oba brzy zmizí. Nespatřím už slunce a hvězdy, neucítím už vítr na svých tvářích. Světlo, cit a smysly zaniknou, v tom naleznu své štěstí. Před několika lety, když se mi poprvé otevřel pohled na tento svět, když jsem pocítil povzbuzující teplo léta a zaslechl šumění listí a zpěv ptáků, znamenalo to pro mě všechno a nebyl bych chtěl zemřít za žádnou cenu. Teď je mi myšlenka na smrt jedinou útěchou. Což poznamenaný nalezne klid teprve v hrobě?
Sbohem! Opouštím tě, Frankensteine, a s tebou posledního člověka, na kterém spočinou mé oči. Kdybys ještě žil a choval touhu po pomstě, mohl bys ji ukojit lépe: nechal bys mě naživu, místo abys mě zničil. Ale nebylo tomu tak, chtěl jsi mě zahubit, abych už nemohl páchat větší zlo. Kdybys snad nějakým záhadným způsobem, mně neznámým, nepřestal myslit a vnímat, pak by sis jistě nepřál, abych byl potrestán tvrději, než jak se tomu teď děje. Ať jsi trpěl sebevíc, mé utrpení bylo stále větší než tvé. Trpký osten výčitek nepřestane jitřit mé rány, dokud je smrt navždy neuzavře.
Ale už brzy zemřu," dodal s bolestně slavnostním odhodláním, "a vše, co teď cítím, zanikne v palčivých mukách. ^
Radostně vystoupím na svou pohřební mohylu a spokojeně zahynu v ničivých plamenech. Jas požáru brzy
zhasne a větry smetou můj popel do more. Můj duch bude odpočívat v pokoji, a bude-li snad ještě myslet, pak jistě nebude myslet tímto způsobem. Sbohem."
Po těchto slovech vyskočil netvor oknem kabiny na kru plující těsně u lodi. Zakrátko ho vlny odnesly a ztratil se v temné dálce.