E-BOOKS

Krátce nato se vrátil mladík s otýpkou dříví na zádech. Dívka mu vyšla vstříc, pomohla mu sejmout břímě a odnesla několik polínek do místnosti, kde je .položila na oheň. Pak odešli stranou a mladík jí dal jyelký pecen chleba a kus sýra. Dívka se viditelně za–tadovala a odešla do zahrady pro jakési kořínky a rost–Biny, dala je do nádoby s vodou a tu postavila na fchniště. Potom pokračovala v práci. Mladík odešel do pahrady a tam pilně ryl a vytahoval kořeny. Tak pra–Boval asi hodinu, pak za ním přišla dívka a společně
•e vrátili do domku.
iStařec seděl v domku zahloubán, ale když se oba
•nladí lidé objevili v místnosti, rozjasnila se mu tvář m všichni zasedli k jídlu. Rychle se najedli, mladá žena pe opět pustila do práce a stařec vyšel před domek na
slunce, opíraje se o mladíkovu paži. Po chvíli se stařec vrátil do domku a mladík odešel na pole s jiným nářadím, než nesl dopoledne.
Brzy nastala noc, ale k svému nesmírnému údivu jsem zjistil, že obyvatelé domku uměli prodloužit den použitím svíček. Potěšilo mě, že západ slunce tedy neukončil radost, kterou jsem pociťoval z pozorování svých lidských sousedů. Večer se dívka a její společník zabývali rozličnými věcmi, jejichž smysl mi byl nejasný, a stařec se opět chopil nástroje, aby hrál ony nádherné melodie, jimiž jsem byl ráno tak nadšen. Když skončil, začal mladík nikoliv hrát. ale vydávat zvuky, které byly jednotvárné a nepodobaly se ani lahodnosti starcova nástroje, ani zpěvu ptáků. Teprve později jsem si uvědomil, že nahlas předčítal; ale tehdy jsem neměl tušení o umění slov či písmen.
Nějaký čas naslouchali, pak zhasli svíčky a odebrali se, jak jsem usoudil, k spánku.
KAPITOLA 12 'v
Ležel jsem na slámě, ale nemohl jsem usnout. Myslel jsem na to, co jsem toho dne zažil. Zejména na mě zapůsobilo laskavé jednání mých sousedů a já zatoužil vejít k nim, ale dobře jsem si pamatoval lekci, které se mi dostalo předešlého dne od surových vesničanů. Usoudil jsem proto, že ať už se později rozhodnu pro cokoliv, prozatím zůstanu klidně ve své kůlně, budu pozorovat konání svých sousedů a vynasnažím se poznat, jakými pohnutkami jsou jejich činy vedeny.
Obyvatelé domku vstávali ráno před východem slunce. Mladá žena uklidila a připravila jídlo. Mladík odešel hned po snídani.
Tento den uplynul stejně jako předcházející. Mladý
muž pobyl celý den mimo dům a dívka se zabývala nejrůznějšími pracemi v domku. Stařec, jak jsem si brzy povšiml, byl slepý, vyplňoval svůj volný čas hrou na nástroj nebo seděl pohroužen do myšlenek. Oba mladí lidé projevovali svému důstojnému společníkovi nesmírnou oddanost a úctu. Sebemenší službu mu prokazovali s láskou a vlídností a on se jim odvděčoval laskavým úsměvem.
Nebyli však úplně šťastni. Mladý muž a jeho společnice často vycházeli ven a zdálo se mi, že tam pláčou. Neviděl jsem však nikde sebemenší příčinu jejich zármutku a velmi mě to překvapilo. Jestliže jsou tak krásní lidé nešťastni, pak není nic divného na tom, že jsem nešťasten i já, tvor tak nedokonalý a osamělý. Jenže proč byli tito hodní lidé nešťastni? Měli hezký dům (tak mi alespoň připadal) a všemožný přepych, měli oheň, u kterého se mohli ohřát, když jim bylo zima, a chutnou stravu, kterou mohli zahnat hlad. Byli velmi dobře oblečeni, jejich společný život vypadal tak krásně, měli s kým mluvit a každý den si mohli tvyměňovat pohledy plné lásky a vlídnosti. Co asi zna–Hnenaly jejich slzy? Vyjadřovaly opravdu bolest? Zprvu psem nebyl schopen vyřešit tyto otázky, ale neustálé •pozorování jejich života a čas mi vysvětlily mnoho, ido mi bylo zprvu nepochopitelné.
i Teprve po dlouhém čase jsem zjistil jeden z důvodů pármutku této rodiny: byla to chudoba, a byli velmi Běžce postiženi. Jejich stravu tvořila výhradně zelenina K jejich zahrádky a mléko jediné krávy, kterého jim wzimě.kdyjejí majitelé ji neměli téměř čím krmit, posky–Bovala velmi málo. Myslím, že často měli hlad, zejména Dbá mladí lidé, protože několikrát předložili jídlo jen ptarci a sami si nic nevzali.
E. Jejich ušlechtilost mě velmi dojímala. Brával jsem ni v noci část jejich zásob pro vlastní potřebu, ale když psem zjistil, že jim tím ubližuji, přestal jsem a spoko–
mi
joval jsem se s bobulemi, oříšky a kořínky, které jsem sbíral v blízkém lese.
Přišel jsem také na jiné způsoby, jak jim pomáhat při jejich denních trampotách. Zjistil jsem, že mladík trávil značnou část dne sbíráním dříví pro domácí potřebu. Často jsem v noci brával jeho nářadí, s nímž jsem se brzy naučil zacházet, a nanesl domů tolik paliva, že vystačilo na několik dní.
Vzpomínám si, jak ráno po noci, kdy jsem to učinil poprvé, mladá žena otevřela dveře a spatřila venku velkou hromadu dříví. Na obličeji se jí objevil výraz velkého překvapení. Hlasitě cosi zavolala do domku a mladík k ní přiběhl; projevil stejné překvapení. S potěšením jsem zjistil, že toho dne nešel do lesa, ale trávil čas různými opravami domku a prací na zahradě.
Postupem doby jsem učinil velmi důležitý objev. Zjistil jsem, že tito lidé si dovedli navzájem sdělovat své poznatky a pocity pomocí jasně vyslovených zvuků. Všiml jsem si, že jejich slova občas vyvolávala v myslích a výrazech posluchačů radost či bolest, úsměv či smutek. Bylo to zřejmě skvělé umění a já jsem horoucně zatoužil poznat je. Ale pokusy, které jsem podnikal, byly vesměs všechny marné. Mluvili velmi rychle, a protože pronesená slova neměla žádný pro mě pochopitelný vztah s věcmi kolem nich, nedokázal jsem objevit klíč, kterým bych mohl odhalit tajemství jejich významu. Když jsem strávil v kůlně řadu měsíců, zjistil jsem konečně názvy, které používali pro některé nejběžnější předměty každodenních rozmluv. Tak jsem se naučil slovům jako oheň, mléko, chléb a dříví a pochopil jejich význam. Také jsem poznal jména obyvatel domku. Mladík a jeho společnice měli každý několik jmen, ale stařec měl pouze jedno, a to bylo otec. Děvčeti se říkalo sestra nebo Agáta, a mladíkovi Felix, bratr nebo syn. Nelze ani popsat, jakou ra–
*
(;. dost jsem pocítil, když jsem pochopil, které představy se pojí k jednotlivým slovům, a když jsem se je naučil
; pronášet. Objevil jsem řadu dalších slov, ale nebyl jsem dosud schopen pochopit jejich smysl a význam,
–jako například dobrý, nejdražší, nešťastný. m. Takto jsem prožil celou zimu. Velmi jsem si oblíbil | obyvatele domku pro jejich laskavé chování a krásu. ÍKdyž byli nešťastni, cítil jsem se nesvůj, když se rado–' váli, podílel jsem se na jejich radosti. Kromě nich jsem viděl jen málo lidských tvorů, a jestliže snad
––někdo cizí vešel do domku, pak jeho neohrabané cho–Kvání a těžký krok mě ještě více přesvědčily o dokona–
– losti mých přátel. Jak jsem pozoroval, stařec se velmi
často snažil povzbuzovat své děti (jak je podle mého
^zjištění nazýval) a vybízel je, aby nebyli tak smutní.
ř–Tón jeho rozmluv byl veselý a jeho výraz byl někdy
^tak laskavý, že naplňoval dojetím i mě. Agáta naslou–
JBiala uctivě, oči se jí někdy naplňovaly slzami, které se
Hnažila nepozorovaně setřít, ale jak jsem zjistil, otcova
slova ji většinou povzbudila. S Felixem to bylo horší.
Byl z nich vždy nejsmutnější, a dokonce i mně, tak
. neznalému lidí, připadalo, že trpí mnohem více než
"'ostatní.Ale ať byl jeho obličejsebesmutnější, jeho
'íhlas zněl radostněji než hlas jeho sestry, zejména když
| mluvil se starcem.
lMohl bych uvést nesčetné příklady, které – i když by–;íly bezvýznamné – svědčily o vzájemné lásce mých mi–;;lých sousedů. Uprostřed bídy a nedostatku přinesl Fe–flix sestře pln radosti první bílou květinku, která se objevila na zasněžené zemi. Časně ráno, než Agáta vstala, odklízel Felix sníh, který zasypal cestu k chlévu, nabíral vodu ze studny a donášel dříví z přístavku, kde k svému neustálému údivu zjišťoval, že mu neviditelná ruka doplňuje zásobu. Přes den zřejmě občas pracoval na sousední usedlosti, protože často odcházel a vracel |ge až k večeři, ale nenosil s sebou žádné dříví. Jindy
pracoval na zahradě. V zimních měsících tam však bylo málo co dělat, a tak předčítal starci a Agátě.
Zprvu mě toto předčítání mátlo, později jsem však objevil, že vydává při četbě mnoho stejných zvuků, jako když mluví. Z toho jsem usoudil, že na papíře nalézá srozumitelné znaky pro slova. Velmi jsem si přál oněm znakům se naučit, jenže jak by to jen bylo možné, jestliže jsem ani nerozuměl zvukům, které vyjadřovaly? Časem jsem se však i v tomto umění zdokonalil, nikoli však natolik, abych mohl sledovat každý rozhovor, ačkoli jsem na to soustředil všechen svůj rozum. Toužil jsem ukázat se obyvatelům domku, ale uvědomil jsem si, že se o to nebudu smět pokusit dříve, než ovládnu jejich řeč. Znalost jejich mluvy snad pak způsobí, že přehlédnou mou tak odlišnou postavu; vždyť díky dennímu pozorování jsem si byl vědom toho, jak jsem se od nich lišil.
Obdivoval jsem se dokonalým postavám těchto lidí – jejich půvabu, kráse a jemné pleti, ale jaké zděšení se mě zmocnilo, když jsem se spatřil v průzračné tůňce! Nejprve jsem uskočil zpět a nemohl uvěřit, že je v tomto zrcadle opravdu můj obraz, ale když jsem se přesvědčil, že jsem opravdu takovým netvorem, jakým se sám sobě jevím, naplnil mě pocit nejtrpčího zoufalství a zklamání. A tehdy jsem bohužel ještě nemohl znát osudné následky tohoto hrozného znetvoření.
Když slunce začalo více hřát a den se prodlužoval, zmizel sníh a já spatřil holé stromy a černou zem. Od té doby měl Felix mnohem více práce a bolestné obavy z hrozícího hladu zmizely. Jejich strava, jak jsem později zjistil, byla prostá a zdravá a měli jí už dostatek. Na zahradě vyrostlo několik druhů zeleniny a tu pěstovali, a se zlepšováním počasí také denně přibývaly příznaky většího blahobytu.
Starec, opíraje se o syna, vycházel z domku každý den v poledne, pokud nepršelo. Pršelo sice často, ale
prudký vítr rychle vysoušel půdu a den ode dne se oteplovalo.
Můj způsob života v kůlně byl jednotvárný. Dopoledne jsem sledoval každé hnutí svých sousedů, a když jsem se ujistil, že jsou zabráni do nejrůznější práce, ulehl jsem k spánku. Zbytek dne jsem strávil jejich pozorováním. Když se odebrali na lůžko a když svítil měsíc nebo byla hvězdná noc, odešel jsem do lesa a tam nasbíral potravu pro sebe a dříví pro své přátele. Po návratu jsem, kdykoli toho bylo třeba, odklidil z cesty sníh a provedl ony práce, které jsem viděl dělat Felixe. Později jsem zjistil, že byli nesmírně udiveni nad všemi těmito úkony, prováděnými neviditelnou rukou, a jednou či dvakrát jsem je při takové příležitosti zaslechl, jak použili slov dobrý duch, zázrak, jenže tehdy jsem nechápal význam těchto výrazů.
Můj rozum se stále více rozvíjel a já toužil poznat hlouběji pohnutky a pocity těch hodných lidí. Chtěl jsem se dozvědět, proč je Felix tak nešťasten a Agáta tak smutná. Domníval jsem se (bláhový ubožák!), že by mohlo být v mé moci vrátit jim štěstí. Když jsem spal nebo když jsem byl mimo dům, objevovaly se mi před očima postavy důstojného slepého otce, vlídné Aga ty a pracovitého Felixe. Vzhlížel jsem k nim jako k vyšším bytostem, které budou rozhodovat o mém příštím osudu. V duchu mě napadlo tisíce představ, jak před ně předstoupím a jak mě přijmou. Předpokládal jsem, že budou ke mně cítit odpor, dokud si vlídným chováním a smířlivými slovy nezískám napřed jejich přízeň a později lásku.
Tyto myšlenky mi dodávaly dobrou náladu a přiměly mě, abych se s ještě větším vypětím sil snažil osvojit si umění řeči. Můj hlas byl sice hrubý, ale poddajný, a i když byl na hony vzdálen lahodnému zvuku řeči mých sousedů, přece jsem celkem snadno vyslovoval ta slova, s nimiž jsem se seznámil.
Příjemné jarní preháňky a teplé počasí podstatně změnily tvářnost krajiny. Lidé, kteří se snad před touto změnou skrývali v příbytcích, vyšli ven a zabývali se obděláváním půdy. Ptáci zpívali radostněji a na stromech začalo rašit listí. Okouzlující vzhled přírody mě blažil, minulost byla smazána z mé mysli, přítomnost byla plná klidu a budoucnost mi zářila vstříc jasnými paprsky naděje a předtuchami radostí.
KAPITOLA 13
Budu teď pokračovat rychleji, tato část mého příběhu je velmi dojemná. Budu ti vyprávět o událostech, které ze mě udělaly to, čím jsem teď.
Jaro rychle postupovalo, počasí bylo překrásné, obloha bez jediného mráčku. Pln překvapení jsem sledoval, jak to, co bylo dříve opuštěné a chmurné, rozkvétá teď překrásnými květinami a zelení. Tisíce lahodných vůní a krásných pohledů oblažovalo a osvěžovalo mou mysl.
V jednom z oněch dnů, kdy mí přátelé pravidelně odpočívali – stařec hrál na kytaru a děti naslouchaly –, jsem pozoroval, že Felix vypadá tak smutně jako nikdy předtím. Často vzdychl, až otec ustal ve hře, a podle jeho chování jsem usoudil, že se ptá na důvod synova zármutku. Felix ho uklidnil a stařec začal znovu hrát. Tu někdo zaklepal na dveře.
Přijela neznámá dáma na koni, v doprovodu jakéhosi vesničana. Byla oblečena v tmavý šat a obličej jí zakrýval hustý černý závoj. Agáta se jí na něco zeptala a cizinka v odpověď jen tiše vysTovila Felixovo jméno. Hlas měla lahodný, ale nepodobný hlasu mých přátel. Když Felix zaslechl své jméno, vyšel spěšně za neznámou a ta, když ho spatřila, nadzdvihla závoj, a já uviděl překrásný obličej. Vlasy měla černé jako havran
a umně spletené, oči tmavé, ale laskavé a velmi živé. Rysy měla pravidelné, pleť neobyčejně světlou a na tvářích půvabný ruměnec.
Při spatření cizinky zmizel Felixovi z obličeje smutek a objevil se na něm výraz tak nesmírné radosti, že jsem tomu stěží mohl uvěřit. Oči mu jiskřily, tváře zčervenaly a v tomto okamžiku jsem ho považoval za stejně půvabného jako cizinku. Té se však zřejmě zmocnily jiné pocity. Z krásných očí si setřela několik slzí, pak podala Felixovi ruku, ten ji vášnivě políbil, a nazval ji, pokud jsem správně zaslechl, svou sladkou Arabkou. Zřejmě mu neporozuměla, avšak usmála se na něj. Felix jí pomohl sestoupit s koně, a propustiv jejího průvodce, zavedl ji domů. Potom promluvil s otcem. Půvabná cizinka poklekla starci k nohám a chtěla mu políbit ruku, jenže on ji k sobě zdvihl a láskyplně objal.
Brzy jsem zjistil, že cizinka sice mluví a vyslovuje zřetelně, avšak nikdo z mých přátel jí nerozuměl. Hovořila jiným jazykem, který neznali, a ona zase neznala jejich řeč. Dorozumívali se četnými posunky, které jsem nechápal, ale viděl jsem, že její přítomnost vnesla do domku radost a rozptýlila zármutek, tak jako slunce rozptyluje ranní mlhu. Zejména Felix vypadal velmi šťastně a obdaroval svou Arabku radostnými úsměvy. Agáta, vždy tak laskavá Agáta, políbila krásné cizince ruku, ukázala na bratra a posunky zřejmě naznačovala, že byl až do jejího příchodu smutný. Tak uplynulo několik hodin a všichni dávali najevo radost, jejíž příčinu jsem nepochopil. Pak jsem si povšiml, že neznámá opakuje po mých přátelích některá slova a tak se snaží osvojit si jejich řeč. Ihned mě napadlo, že bych mohl této příležitosti použít k témuž účelu. Při této první lekci se neznámá naučila asi dvaceti slovům, z nichž většině jsem již rozuměl, ale měl jsem prospěch z dalších.
Nastal večer a Agáta a Arabka se brzy odebraly na
lůžko. Při odchodu políbil Felix neznámé ruku a řekl: "Dobrou noc, sladká Safie." Pak ještě dlouho do noci rozmlouval s otcem. Z častého opakování Safiina jména jsem usoudil, že předmětem jejich rozhovoru byla krásná cizinka. Dychtivě jsem toužil rozumět jim a všemožně jsem se o to snažil, ale vymykalo se to mým možnostem.
Příštího rána Felix odešel za svou prací, a když Agáta skonala s úklidem, usedla Arabka starcovi k nohám, vzala jeho kytaru a zahrála několik tak krásných melodií, že mi z očí vyhrkly slzy radosti i smutku. Potom začala zpívat a její hlas vytryskl, sílil a slábl v bohatých trylcích jako hlas slavíka.
Když dozpívala, podala kytaru Agátě, která ji nejprve odmítla. Potom však zahrála prostou melodii a doprovázela ji hlasem plným sladkých tónů, ale zcela nepodobných písni cizinky. Stařec byl zřejmě okouzlen a pronesl několik slov, která se Agáta snažila vysvětlit Safii a jimiž jí chtěl zřejmě vyjádřit, že mu hudbou činí nesmírnou radost.
Dny nyní plynuly stejně klidně jako dříve, s jediným rozdílem, že tváře mých přátel nevyjadřovaly nikdy smutek, nýbrž radost. Safie byla neustále veselá a šťastná, ona i já jsme činili rychlé pokroky v učení, takže za dva měsíce jsem začal rozumět většině.slov, která mí přátelé používali.
Mezitím se i černá země pokryla trávou. Na zelených pahorcích rozkvetly nesčetné květy, tak sladké svými vůněmi a barvami, v lese, zalitém měsíční září, svítily jako hvězdy. Slunce hřálo víc a noci byly jasné a vonné. Mé noční potulky mi poskytovaly neobyčejnou rozkoš, ačkoli je podstatně zkrátily pozdní západ slunce a jeho brzký východ. Za dne jsem se totiž nikdy neodvážil vyjít ven z obavy, že by se mi dostalo stejného přivítání jako v první vesnici, do níž jsem přišel.
Trávil jsem teďcelé dny bedlivým pozorováním
svých přátel, abych si co nejrychleji osvojil jejich řeč, j»,a mohu se pochlubit tím, že jsem činil větší pokroky i než Arabka, která stále ještě rozuměla velmi málo a ne–1 mluvila plynule, zatímco já jsem rozuměl téměř kaž–Idému slovu a dokázal je vyslovit. K– Stejnou měrou, jakou jsem se zdokonaloval v řeči,
•Jsem si osvojoval znalost písma – cizinku totiž učili li psát –, a tak se přede mnou otevřelo široké pole I zázraků a radosti.
r Kniha, z níž Felix učil Safii, byly Volneyho Trosky | říší. Nebyl bych snad nikdy pochopil smysl tohoto díla. l kdyby Felix při předčítání hned vše velmi podrobně Inevysvětloval. Felix je prý vybral proto, že autorův Ilionosný sloh napodoboval styl orientálních spisovatelů. | Dopomohlo mi k povšechným znalostem dějin a k zí–Eskání přehledů o současné politice, a seznámilo mě tse zvyky, vládními systémy a náboženstvími jednotli–Bvých národů. Dozvěděl jsem se o lenivých Asijcích,
•o ohromujícím nadání a činorodosti Reků, o válkách
•a vynikajících vlastnostech starých Římanů, o pozděj–i ším úpadku a zániku jejich mocné říše, o rytířstvu, t křesťanství a králech. Poučil jsem se o objevení Ame–fcriky a plakal spolu se Safii nad nešťastným osudem Idejích původních obyvatel. K Tyto skvělé příběhy mě naplnily zvláštními pocity.
•Je člověk opravdu tak mocný, statečný a skvělý a při–Btom současně tak špatný a podlý? Jednou vypadá jako Iplod zla a jindy zase jako ztělesnění ušlechtilosti a bo–iiia. Být velkým a ctnostným člověkem mi připadalo
•jako nejvyšší pocta, jaká může myslícímu tvoru při–Rpadnout, a být špatným a podlým – a takovými zřej–Kmě mnozí lidé byli – mi připadalo jako nejhlubší po–paížení, jako život odpornější než život slepého krtka |<nebo neškodného červa. Dlouho jsem nemohl pochopit, [pak člověk může vraždit svého bližního, nebo dokonce :• proč existují zákony a vlády, ale když jsem naslouchal
podrobnému líčení zlořádů a krveprolití, přestal jsem se divit a odvracel jsem se s odporem a hnusem.
Každý rozhovor mých přátel mi odhaloval nové zázraky. Vnímal jsem poučení, kterými Felix zahrnoval Arabku, a spolu s ní jsem naslouchal výkladům o podivném složení lidské společnosti. Slyšel jsem o majetkových rozdílech, o nesmírném bohatství a hrůzné chudobě, o postavení, původu a šlechtické krvi.
Tato slova mě přiměla, abych se začal zabývat sám sebou. Dověděl jsem se, že si lidé nejvíce cení vznešeného neposkvrněného původu spojeného s bohatstvím. Člověk může být vážen jen tehdy, jestliže má jednu z těchto výsad, ale bez nich je až na řídké výjimky považován za pobudu a otroka, odsouzeného marnit svou sílu ve prospěch několika málo vyvolenců. A co jsem byl já? Nevěděl jsem pranic o tom, jak a kým jsem byl stvořen, věděl jsem však, že nemám ani peníze, ani přátele, prostě vůbec nic. Navíc jsem měl hnusně znetvořený odporný vzhled a na svět jsem přišel zcela jinak než lidé. Byl jsem rychlejší než oni a mohl jsem se živit mnohem hrubší stravou. Nadměrné vedro i zimu jsem snášel bez obtíží a byl jsem mnohem vyšší a silnější než člověk. Ať jsem se podíval kamkoli, nespatřil jsem nikoho, kdo by se mi podobal, a ani jsem o nikom takovém neslyšel. Byl jsem tedy netvor, skvrna na povrchu zemském, před nímž všichni lidé prchají a jehož se všichni zříkají?
Ani ti nemohu říci, jaké utrpení ve mně tyto úvahy vyvolaly! Pokoušel jsem se je zahnat, jenže čím více jsem věděl, tím jsem byl smutnější. Jak jsem tehdy litoval, že jsem nezůstal navždy ve svém lese a nepoznal nic jiného než hlad, žízeň, horko a zimu!
Jak zvláštní povahu mají vědomosti! Jakmile se jednou v mysli usídlí poznání, ulpí v ní jako lišejník na skále. Občas jsem si přál, abych mohl setřást všechny myšlenky a pocity, dozvěděl jsem se však, že překo–
nat pocit bolesti lze pouze jediným prostředkem – a tím je smrt, stav, jehož jsem se bál, ale který jsem dosud nechápal. Obdivoval jsem se ctnostem a dobrotě a miloval jemné způsoby a laskavé vlastnosti obyvatel domku. Byl jsem však odříznut od veškerého styku s nimi, a to, čeho jsem dosáhl potají, neviděn a neznám, spíše zvyšovalo než uspokojovalo mou touhu sblížit se s lidmi. Agátina vlídná slova, odušev–nělé úsměvy půvabné Arabky, starcovy laskavé rady a Felixovi živé výklady nebyly určeny mně. Připadal jsem si velmi uboze a nešťastně. Jiné poznatky se mě dotkly ještě hlouběji. Dozvěděl jsem o rozdílu pohlaví, o zrození a výchově dětí, o tom, jak se otec raduje nad úsměvem novorozeného děcka i nad uličnictvím staršího dítěte. O tom, jak matka zasvětí celý svůj život a všechnu svou lásku jedinému úkolu, jak se dětská > mysl rozvíjí a nabývá vědomostí. Poznal jsem, co to jsou bratr a sestra a všechny ty nejrůznější vztahy, které poutají člověka s člověkem.
Ale kde jsem já měl přátele a příbuzné? Žádný otec .nesledoval dny mého dětství, žádná matka mě neob–šťastňovala úsměvy a laskáním, a jestliže tomu snad přece jen bylo, pak všechen můj minulý život byl vymazán a mně zůstala slepá prázdnota, v níž jsem nic nerozeznával. Pokud jsem si pamatoval, byl jsem vždy stejně velký a silný. Nikdy jsem nespatřil tvora, který by se mi podobal nebo který by si přál setkat se se mnou. Co jsem vlastně byl? Opět mi tato otázka vy tají; nula na mysli a já ji mohl zodpovědět pouze zasténáním.
Brzy ti vysvětlím, kterým směrem se tyto mé myšlenky ubíraly, dovol mi však teď, abych se vrátil ke • svým přátelům. Jejich příběh ve mně vzbudil nejrůznější city, jako pohoršení, radost a úžas. Všechny však vyvrcholily v ještě větší lásce a úctě k nim, mým ochráncům (neboť tak jsem je nejraději ve svém nevinném, napůl bolestném sebeklamu nazýval).
KAPITOLA i 4
Teprve po delším čase jsem se seznámil s příběhem svých přátel. Zapůsobil na mě silným dojmem, protože mi objevil nový svět s neznámými okolnostni, které mně – byl jsem tehdy nezkušený – připadaly zajímavé a fascinující.
Stařec se jmenoval de Lacey. Pocházel z urozené francouzské rodiny, žil mnoho let v blahobytu, vážen svými nadřízenými a milován sobě rovnými. Jeho syn sloužil v armádě rodné země a Agáta se stýkala s dámami z nejlepší společnosti. Ještě několik měsíců před mým příchodem žili obklopeni přáteli ve velkém a bohatém městě nazývaném Paříž a dopřávali si každé radosti, kterou může poskytnout ctnost, vytříbená mysl či vkus doprovázené přiměřeným jměním.
Jejich neštěstí zavinil Safiin otec. Byl to turecký obchodník, který mnoho let žil v Paříži. Z jakéhosi důvodu, který jsem nezjistil, stal se vládě nepohodlným. Právě v den, kdy k němu Safie přijela z Caři–hradu, byl zatčen a vsazen do vězení. Potom byl postaven před soud a odsouzen k smrti. Nespravedlnost tohoto rozsudku byla zjevná, celá Paříž byla pohoršena, a podle všeobecného názoru byly příčinou rozsudku Turkovo náboženství a bohatství, nikoli zločin, z něhož byl obviňován.
Felix byl náhodou přítomen soudnímu jednání, a když vyslechl výrok soudu, zmocnil se ho rozhořčený odpor. V oné chvíli se slavnostně zapřisáhl, že obchodníka vysvobodí, a začal hledat nejlepší možnost. Po řadě marných pokusů získat přístup do vězení našel husté zamřížované okno v nestřežené části věznice, kterým vnikalo světlo do kobky nešťastného muslima. Ten, spoután těžkými okovy, čekal zdrceně na vykonání krutého rozsudku. Felix se v noci dostavil k mříži a seznámil vězně se svými plány. Turek, pln údivu
a radostného překvapení, snažil se slibem bohaté odměny podnítit osvoboditelovu horlivost. Felix jeho nabídku s pohrdáním odmítl. Když však spatřil krásnou Safii, která právě byla u otce na návštěvě a posunky dala Felixovi najevo hlubokou vděčnost, musel si chtě nechtě přiznat, že vězeň vlastní poklad, který by mu plně vynahradil námahu a nebezpečí.
Turek bystře postřehl, jak silně zapůsobil zjev jeho dcery na Felixovo srdce, a aby získal za všech okolností jeho pomoc, nabídl mu ji za manželku, jakmile bude dopraven do bezpečí. Felix byl příliš ušlechtilý, než aby přijal tuto nabídku, ale v duchu se s nadějí upjal na její případné uskutečnění jako na vyvrcholení štěstí, o jakém se mu ani nesnilo.
Přípravy na Turkův útěk pokračovaly a Felixovu l horlivost ještě více povzbudilo několik dopisů krásné ' Safie, v nichž mu tlumočila své city. Dopisy jí psal jakýsi stařec, otcův služebník, který uměl francouzsky. Děkovala Felixovi vřele za zamýšlenou pomoc a současně si smutně stěžovala na vlastní osud.
Mám opisy těchto dopisů, protože se mi za pobytu v kůlně podařilo opatřit si psací náčiní a Felix s Agá–tou tyto dopisy měli často v rukou. Než se rozejdeme, dám ti je. Zjistíš z nich, že mé vyprávění je pravdivé, jenže teď, protože se slunce pomalu chýlí k západu, mám jen čas stručně ti říci jejich obsah.
Safie psala, že její matka byla pokřtěná Arabka, kterou Turci unesli a udělali z ní otrokyni. Svou krásou 'získala srdce Safiina otce a ten se s ní oženil. Mladá 'dívka psala nadšeně o matce, která, zrozena na svobodě, hrdě snášela potupný stav, k němuž byla odsou–, zena. Z dcery vychovala křesťanku, vštípila jí touhu po vzdělání a naučila ji samostatně myslet, což bylo stou–penkynímMohamedovýmzakázáno.Matkapozději zemřela, ale její zásady byly pevně zakotveny v Sa–fiině mysli. Dívce se příčilo pomyšlení na návrat do
Asie, kde by byla opět uvězněna mezi zdmi harému a směla by se zabývat jen pošetilými zábavami, Matčinou zásluhou si přivykla myslet a uvažovat a vyhlídky na takový osud shledala příliš trpké. Sňatek s křesťanem a pobyt v zemi, kde ženy smějí mít místo ve společnosti, ji velmi lákaly.
Noc před dnem popravy unikl Turek z vězení, a než se rozednilo, byl vzdálen mnoho mil od Paříže. Felix obstaral pasy na otcovo, sestřino i své jméno. Svého otce seznámil s plánem útěku. Otec mu chtěl pomoci, a tak pod záminkou delší cesty opustil dům a skryl se s Agátou v zapadlé pařížské čtvrti.
Felix provezl uprchlíky přes Francii až do Lyonu a pak přes Mont–Cenis do Livorna, kde se obchodník rozhodl vyčkat, až se mu naskytne vhodná příležitost k odjezdu do některé turecké državy.
Safie chtěla být s otcem až do chvíle jeho odjezdu. Turek znovu potvrdil svůj slib, že Safii dá Felixovi za manželku, a Felix zůstával proto s nimi. Celou dobu dlel ve společnosti Arabky, která k němu cítila prostou, něžnou náklonost. Rozmlouvali spolu prostřednictvím tlumočníka a někdy stačily pouhé pohledy. Občas mu Safie zpívala krásné písně své vlasti.
Turek nevznášel proti jejich vztahu námitky a navenek podporoval naděje mladých milenců, zatímco v duchu již zosnoval zcela jiný plán. Myšlenka, že by se jeho dcera měla provdat za křesťana, se mu protivila, bál se však Felixova hněvu, kdyby se snad k sňatku stavěl vlažně. Věděl totiž, že je dosud v moci svého osvoboditele, přestože jsou v Itálii. Felix ho totiž mohl kdykoli vydat italské policii. V duchu už probral tisíce plánů, které by mu umožnily prodloužit přetvářku tak dlouho, až jí už nebude třeba a až bude moci tajně dceru odvézt. Zprávy, které došly z Paříže, mu jeho záměr usnadnily.
Odsouzencův útěk velmi pobouřil francouzskou vlá–
du a ta nešetřila námahy, aby odhalila a potrestala viníka. Felixův čin vyšel brzy najevo a de Lacey s Agátou byli uvrženi do žaláře. Když se tato zpráva donesla Felixovi, vytrhla ho z milostného opojení. Jeho starý slepý otec a něžná sestra jsou zavřeni v odporné kobce, zatímco on je na svobodě ve společnosti své lásky. Tato představa ho trýznila. Ujednal proto s Turkem, že v případě náhodného odjezdu ještě před jeho návratem ubytuje Safii v livornském klášteře, rozloučil se s krásnou Arabkou, spěšně odcestoval do Paříže a tam se vydal do rukou zákona v naději, že tak vysvobodí otce a sestru.
To se mu nepodařilo. Všichni tři zůstali ve vězení ještě pět měsíců; pak došlo k přelíčení. Na základě rozsudku jim bylo zabaveno celé jmění a byli odsouzeni k doživotnímu vyhnanství z rodné země.
Nalezli ubohé přístřeší v Německu, v domku, kde jsem se s nimi setkal. Brzy nato se Felix dozvěděl, že se proradný Turek, pro něhož on a jeho rodina tolik vytrpěli, projevil jako nečestný a hanebný člověk. Jakmile se totiž doslechl, že jeho osvoboditel byl odsouzen k chudobě a vyhnanství, opustil prý se svou dcerou Itálii a poslal Felixovi urážlivě nepatrný obnos, aby mu údajně poskytl pomoc pro jeho další životní cestu.
Tyto události Felixe trápily, a zřejmě proto mi připadal nejnešťastnější z celé rodiny v onen den, kdy jsem ho poprvé spatřil. Dokázal snášet chudobu a byl i na ni hrdý, protože byla následkem dobrého skutku. l Avšak Turkův nevděk a ztráta milované Safie byly i: mnohem trpčí a nenapravitelnější rány osudu. Teprve Safiin příjezd nalil do jeho duše útěchu.
Když do Livorna došla zpráva, že Felix byl zbaven svého postavení a majetku, nařídil Turek dceři, aby na nápadníka zapomněla a připravila se k návratu do vlasti. Safie byla příliš ušlechtilá a tento příkaz ji pobouřil. Dívka se pokusila otce přemlouvat, ale marně. Jen
rozzlobeně odešel a opakoval jí svůj tyranský rozkaz.
Po několika dnech přišel Turek k dceři do pokoje a spěšně jí sdělil, že podle všech náznaků byl jeho pobyt v Livornu odhalen a že má být urychleně vydán francouzské vládě. Proto najal loď, která ho odveze do Cařihradu. Vypluje za několik hodin. Dceru chtěl nechat v péči důvěryhodného sluhy; měla za ním přijet, až nastane vhodná příležitost, a měla s sebou vzít větší část jeho majetku, který ještě nedorazil do Livorna.
Když Safie osaměla, uvažovala, jak se v této neočekávané situaci zachovat. Už jen myšlenka na život v Turecku jí byla odporná, stejně se tomu příčily její náboženství a city. Náhodou se jí dostalo do rukou několik otcových listin a z nich zjistila, že její ženich byl odsouzen k vyhnanství. Dozvěděla se i jméno místa, kde žil. Nějaký čas váhala, ale nakonec se rozhodla. Vzala si své šperky a trochu peněz a v doprovodu služebné, rozené Livorňanky, která však uměla turecky, odjela z Itálie do Německa.
Bez nesnází dorazili do města vzdáleného asi dvacet mil od místa, kde žil de Lacey s dětmi, ale tam služebná těžce onemocněla. Safie ji oddaně ošetřovala, ubohá dívka však zemřela a Arabka zůstala sama, bez znalostí místního jazyka a neobeznámená se zvyky země. Naštěstí se octla u dobrých lidí. Italka před smrtí jmenovala místo, kam měly namířeno, a bytná se postarala o to, aby se Safie bezpečně dostala do domku svého ženicha.
KAPITOLA 15
Takový byl příběh mých přátel. Dojal mě hluboce. Jejich životní zážitky, které jsem takto poznal, mě naučily obdivovat se vynikajícím vlastnostem některých lidí a odsuzovat nectnosti jiných.
Do té doby jsem považoval zločin za vzdálené zlo.
Dobrotivost a šlechetnost, které jsem měl neustále před očima, vzbuzovaly ve mně touhu stát se účastníkem rušného života, jehož četné obdivuhodné příběhy se přede mnou bohatě rozvíjely. Když však popisuji, jak se mé znalosti stále víc a více prohlubovaly, nesmím zapomenout na závažnou událost, k níž došlo začátkem srpna.
Na jedné z pravidelných nočních výprav do sousedního lesa, kde jsem hledal potravu, jsem našel na zemi kožený tlumok; bylo v něm něco šatstva a nějaké knihy. Dychtivě jsem se zmocnil této kořisti a vrátil jsem se do svého úkrytu. Knihy byly naštěstí napsány jazykem, jehož základním prvkům jsem se naučil. Byly to Miltonův Ztracený ráj, jeden svazek Plutarchových Životopisů a Goethovo Utrpení mladého Werthera. Měl jsem z těchto pokladů velkou radost a od té doby jsem v době, kdy se mí přátelé zabývali svou každodenní prací, neustále tyto příběhy četl a studoval.
Nelze slovy vylíčit, jak na mě tato díla zapůsobila. Vyvolala ve mně množství nových představ a dojmů, které mě někdy povznášely k vytržení, ale ještě častěji mě pohroužily v nejhlubší zoufalství. Prostý a jímavý příběh mladého Werthera mě plně zaujal. Bylo v něm pro mě tolik nového a nepochopitelného, že jsem v něm nalézal nevyčerpatelný zdroj nečekaných objevů. Popis hřejivého rodinného ovzduší a vznešené city a dojmy, které jako by odrážely mé vlastní pocity, shodovaly se dokonale se zkušeností, kterou jsem právě prožíval při pohledu na život svých ochránců, a s touhami, které neustále žily v mém srdci. Považoval jsem Werthera za nejskvělejšího člověka; s nikým podobným jsem se nesetkal. Jeho skromnost na mě hluboce zapůsobila, jeho úvahy o smrti a sebevraždě mě naplnily obdivem. Ne–namlouval jsem si, že dokážu proniknout do jádra problému, klonil jsem se však k názorům hrdiny a oplakával jeho smrt, aniž jsem ji jasně pochopil.
Četba mě však nutila srovnávat svět hrdinů knihy
s vlastními pocity a životními podmínkami. Připadal jsem si podobný lidem, o nichž jsem četla jejichž rozhovorům jsem naslouchal, ale současně také podivně od nich odlišný. Byli mi blízcí, částečně jsem je chápal, má mysl však nebyla úplně dotvořena, na nikom jsem nebyl závislý a s nikým jsem nebyl spjat. Můj vzhled byl odporný a postava obrovská. Co to znamená? Kdo jsem? Co jsem? Odkud jsem přišel? Co je mi určeno? Tyto otázky mi neustále vířily myslí, nebyl jsem však schopen je rozřešit.
Svazek Plutarchových Životopisů, který jsem získal, obsahoval příběhy prvních zakladatelů starověkých států. Tato kniha na mě zapůsobila zcela jinak než Utrpení mladého Werthera. Z Wertherových představ jsem poznal sklíčenost a malomyslnost, ale Plutarchos mě naučil vznešeným myšlenkám, odvedl mě od zoufalých úvah o vlastním údělu k lásce a obdivu dávno mrtvých hrdinů. Rada věcí, které jsem četl, přesahovala mé chápání a zkušenosti. Měl jsem zcela nejasnou představu o státech, rozlohách zemí, mohutných řekách a nekonečných mořích. Avšak vůbec nic jsem nevěděl o městech a jejich nesčetných obyvatelích. Domek mých ochránců byl jedinou školou, v níž jsem studoval lidskou povahu, ale Plutarchovy Životopisy mi předvedly nové a mohutnější výjevy, plné rušného života. Četl jsem o mužích zabývajících se veřejnými záležitostmi, panujících nebo pobíjejících své bližní. Cítil jsem, jak ve mně vzrůstá touha po dobru a odpor k nectnostem. Pochopitelně jsem se spíše obdivoval mírumilovným zákonodárcům, jako byli Numa, Solón a Lucurgos než Romulus a Theseus. Patriarchální způsob života mých ochránců způsobil, že jsem si pojem dobra a pokoje pevně vštípil do mysli. Možná že kdybych se jako s prvním představitelem lidstva byl setkal s mladým vojákem dychtícím po slávě a boji, byl bych prodchnut zcela jinými pocity . . .
Ale Ztracený ráj ve mně vzbudil jiné a mnohem hlubší podněty. Četl jsem ho, tak jako ostatní díla, která mi padla do ruky, jako skutečný příběh. Obraz
^všemohoucíhoboha, donuceného bojovat se svými tvory, ve mně vyvolával pocit podivení a posvátné
;; bázně. Leckteré situace, jejichž podobnost mi byla nápadná, jsem převáděl na sebe. Stejně jako Adam jsem zřejmě nebyl spjat žádným poutem s nějakou jinou existující bytostí. Ale jak se lišilo jeho postavení od mého! Vyšel z božích rukou jako dokonalý, šťastný a požehnaný tvor chráněný obzvláštní péčí svého stvořitele. Směl rozmlouvat s vyššími bytostmi a dostávalo se mu od nich poučení. Ale já byl ubohý, bezmocný a osamělý. Častokráte jsem považoval satana za nejvhodnější symbol svého postavení, protože jsem při pohledu na šťastný život svých ochránců cítil jako on v sobě sílit hořkou žluč závisti.
Mé pocity posílila a potvrdila ještě další okolnost. Krátce poté, co jsem se usadil v kůlně, našel jsem v kapse obleku, který jsem vzal v tvé laboratoři, nějaké papíry. Zpočátku jsem jim nevěnoval pozornost, ale když už jsem dovedl rozluštit písmo, kterým byly popsány, začal jsem je pilně studovat. Byl to deník oněch čtyř měsíců, které předcházely mému stvoření. Na jeho stranách jsi pečlivě popisoval každý krok, který jsi podnikl při svém pokusu. Celé líčení bylo přerušováno poznámkami o rodinných záležitostech. Jistě si vzpomínáš na ten deník! Je v něm zaznamenáno vše, co má vztah k mému proklatému vzniku,
'i a jsou tam uvedeny všechny podrobnosti oné spousty
i odporných záležitostí, které předcházely mému zrození. Podrobný popis mé hnusné a proklaté osoby je v něm vylíčen tak, že jsem pochopil, jakou hrůzu jsi prožíval, a o to nezapomenutelnější je hrůza moje. Při této četbě se mi udělalo špatně. "Nenávidím den, kdy jsem obdržel život!" zvolal jsem v zoufalství. "Proklatý stvo–
řiteli! Proč jsi uvedl na svět tak odporného tvora, že i ty ses ode mě zhuseně odvrátil? Bůh ve své milosti stvořil člověka krásného a přitažlivého, ale má podoba je hnusné znetvoření člověka, působící ještě odporněji právě pro svou podobu s ním! Satan měl své druhy, ďábly, kteří ho obdivovali a posilovali, já jsem však sám a každý mnou opovrhuje."
Takto jsem uvažoval ve chvílích, kdy mě tížilo zoufalství a samota. Když jsem však přemýšlel o vynikajících vlastnostech svých ochránců a o jejich laskavém a milém chování, namlouval jsem si, že jistě ke mně pocítí soucit a můj znetvořený vzhled jim nebude vadit, až poznají, jak se jim obdivuji. Cožpak by mohli odehnat od svých dveří někoho, kdo se dovolává soucitu a přátelství? Proto jsem se rozhodl, že si nebudu zoufat, nýbrž že se co nejlépe připravím na rozhovor, který rozhodne o mém osudu. Tento pokus jsem nehodlal uskutečnit ihned. Odložil jsem ho o několik měsíců, protože jsem výsledku tohoto rozhovoru přisuzoval takový význam, že mě již tehdy naplňovala hrůza z případného neúspěchu. Kromě toho jsem si uvědomil, že každodenní cvik podstatně zlepšuje mou vnímavost, a nechtěl jsem proto uskutečnit svůj záměr dříve, než příští týdny přispějí k mému dalšímu zdokonalení.
V domku zatím došlo k různým změnám. Safiina přítomnost šířila pocit štěstí, a jak jsem zjistil, netrpěli už takovou nouzí jako dříve. Felix a Agáta trávili více času v družné zábavě a rozhovorech a v práci jim pomáhalo několik služebných. Bohatí zřejmě nebyli, avšak žili spokojeně a šťastně a jejich vzájemné vztahy byly klidné a nezčeřené. Ale můj neklid vzrůstal den ze dne. Čím více jsem věděl, tím jasněji jsem si uvědomoval, jak ubohým vyvrhelem jsem. Pravda, choval jsem naději, jenže má naděje zmizela, jakmile jsem zahlédl ve vodě odraz svého obličeje nebo svůj stín
v měsíčním světle, i když to byl jen nejasný a nezřetelný stín.
Snažil jsem se potlačit obavy a připravit se co nejlépe na zkoušku, která mne za několik měsíců čekala. Občas jsem dokonce dovolil svým myšlenkám, nekontrolovaným rozumem, bloudit v ráji, kde milé a krásné bytosti se mnou cítily, rozháněly mé smutky a na jejich andělských tvářích zářil úsměv plný soucitu. To všechno však byl pouhý sen, žádná Eva nekonej–šila mé bolesti a nesdílela mé myšlenky; byl jsem sám. Vzpomněl jsem si na prosbu, kterou Adam vznesl k svému stvořiteli. Jenže kde byl můj stvořitel? Opustil mě a já ho roztrpčeně proklínal.
Přišel podzim. S překvapením i smutkem jsem viděl, jak listí vadne a opadává, jak příroda znovu na sebe bere onu holou a pustou tvář, kterou měla, když jsem poprvé spatřil lesy a krásný měsíc. Teď jsem se už ovšem nemusel bát nepřízně počasí, tělesně jsem byl lépe vybaven pro zimu než pro vedro, ale mým největším potěšením bylo pozorovat květiny, ptáky a všechnu tu letní veselost; protože to vše mě opouštělo, obrátil jsem se s ještě větší pozorností k svým ochráncům. Odchod léta nijak nezmenšil jejich štěstí. Milovali se a ctili navzájem a okolní dění nijak nerušilo jejich společné prožívání radosti. Čím blíže jsem je poznával, tím větší byla má touha po jejich ochraně a laskavosti; mé srdce dychtilo, aby mě tito dobří lidé poznali a mi–, lovali. Nejvíce jsem snad toužil po tom, aby se na mě idívali s láskou. Ani mi nepřišlo na mysl, že by se mohli ode mě odvrátit s hnusem a hrůzou. Nikdy neodehnali od dveří chudáky, kteří se u nich zastavili. Pravda, žádal jsem větší poklady než trochu jídla a přístřeší – laskavost a pochopení, byl jsem však přesvědčen, že si je zasloužím.
Přišla zima a od doby, kdy jsem byl probuzen k životu, proběhl už celý koloběh ročních období. Má po–
zornost byla tehdy zaměřena jedině na záměr vstoupit do domku svých ochránců. Uvažoval jsem, jak nejlépe je na svůj příchod připravit, nakonec jsem se rozhodl, že půjdu do domku, až bude slepý stařec sám doma. Byl jsem natolik rozumný, abych pochopil, že nepřirozená ošklivost mé osoby je hlavní příčinou hrůzy, která přepadla každého, kdo mě spatřil. Ačkoli můj hlas zněl hrubě, jeho zabarvení nevzbuzovalo hrůzu, a proto jsem si myslil, že kdybych mohl získat přízeň a přímluvu starého de Laceyho za nepřítomnosti jeho děií, mohl bych také jeho prostřednictvím dosáhnout jejich shovívavosti.
Jednoho dne, když slunce zářilo na rudě zbarvené spadlé listí a šířilo radostnou pohodu, vyšli Safie, Agáta a Felix na delší procházku a zanechali starce na jeho přání o samotě v domku. Po jejich odchodu vzal kytaru a zahrál několik smutných, ale sladkých melodií, slad–ších a smutnějších než jsem ho kdy slyšel hrát. Úsměv mu však pomalu zmizel z obličeje a vystřídala ho smutná zamyšlenost; potom odložil kytaru a zůstal sedět ponořen do přemýšlení.
Srdce se mi rozbušilo – přišla hodina a okamžik zkoušky, která měla rozhodnout o mých nadějích nebo uskutečnit mé obavy. Služebnictvo odešlo na trh do sousední vesnice, v domku i okolí panovalo ticho. Byla to skvělá příležitost. Když jsem však vstal, abych uskutečnil svůj plán, podlomila se mi kolena a já klesl k zemi. Vstal jsem znovu a soustředil jsem všechnu sílu, jaké jsem byl schopen, a odstranil prkna, jimiž jsem zahradil svůj úkryt. Chladný vzduch mě osvěžil a s novým odhodláním jsem přistoupil k dveřím domku.
Zaklepal jsem. "Kdo tam?" zeptal se stařec.;, Vstupte."
Vstoupil jsem. "Omluvte mě, že vás ruším," řekl jsem. "Jsem pocestný a potřebuji trochu odpočinku. Dovolte mi, prosím, abych tu poseděl několik minut u ohně."
"Vejděte," odvětil de Lacey, "pokud je v mých si–
lách, rád pro vás všechno udělám. Mé děti bohužel nejsou doma, a protože jsem slepý, nemohu vám nabídnout nějaké jídlo."
"Neobtěžujte se, nepotřebuji jídlo, jen teplo a odpočinek."
Posadil jsem se a nastalo ticho. Věděl jsem, že každá minuta je drahá, ale přesto jsem váhal, jak začít rozhovor. Tu mě stařec oslovil:
"Podle vaši řeči soudím, cizince, že jste krajan. Jste Francouz?"
"Ne, ale byl jsem vychován ve francouzské rodině, a umím proto jen tento jazyk. Jsem na cestě k přátelům, které upřímně miluji. Chci je požádat o ochranu a veškeré naděje vkládám v jejich laskavost." "Jsou to Němci?"
"Ne, Francouzi. Ale raději mluvme o něčem jiném. Jsem nešťastný a opuštěný tvor. Když se kolem sebe f rozhlédnu, nemám na světě vůbec příbuzné a přátele. Ti laskaví lidé, za nimiž jdu. mě nikdy neviděli a nic o mně nevědí. Jsem pln obav. Jestliže u nich nezískám domov, budu navždy ve světě vyvržencem."
"Nezoufejte! Je to opravdu smutné, být bez přátel, ale lidské srdce je plné bratrské lásky a dobroty, jestliže ovšem není poznamenáno sobectvím. Doufejte proto, a jestliže to jsou dobří a laskaví přátelé, nemusíte si zoufat."
"Jsou laskaví, jsou to nejlepší lidé na světě, ale bohužel jsou proti mně zaujati. Jsem pln dobrých úmyslů, můj život byl až dodnes bez poskvrny a do jisté míry jsem i prokazoval dobré skutky, ale jejich oči zastírá osudný předsudek. Tam, kde by měli vidět citlivého a laskavého přítele, vidí jenom odporného netvora."
"To je opravdu zlé, jestliže však jste skutečně nevinný, nemůžete je tedy vyvést z klamu?"
"To je právě mým úmyslem, a proto se tolik bojím. l Upřímně miluji své přátele, ovšem oni to nevědí, pro–
kazoval jsem jim už mnoho měsíců každodenní laskavosti, jenže oni si myslí, že jim chci ublížit, a právě proto musím jejich falešnou domněnku odstranit!"
"Kde žijí?"
"Nedaleko odtud."
Stařec se odmlčel, a pak pokračoval: "Jestliže byste mi chtěl upřímně sdělit podrobnosti svého příběhu, snad bych vám mohl pomoci vyvést je z klamu. Jsem slepý, a nemohu proto usuzovat z vaší tváře, nakolik mluvíte pravdu, ale ve vašich slovech je něco, co mě přesvědčuje o vaší upřímnosti. Jsem chudý a žiji ve vyhnanství, ale udělalo by mi opravdu radost, kdybych vám mohl jakýmkoli způsobem pomoci."
"Jste laskavý, děkuji vám a přijímám vaši ušlechtilou nabídku. Svou vlídností mě vyzdvihujete z prachu a věřím, že s vaší pomocí nebudu vyhnán ze společnosti a přízně vašich bližních."
"To by nebylo možné, ani kdybyste spáchal nějaký zlý čin. Vždyť k zločinu může člověka někdy dohnat zoufalství, které opravdu nebývá podnětem pro konání dobra. I já jsem poznal neštěstí, má rodina i já jsme byli odsouzeni, ačkoli jsme se ničím neprovinili. Posuďte proto sám, zda mohu pochopit vaše strasti!"
"Jak vám jen mohu poděkovat? Z vašich rtů jsem poprvé zaslechl hlas šlechetnosti určený mně. Navždy vám budu vděčen. Vaše laskavost mi zaručuje naději na úspěch u oněch přátel, s nimiž se co nevidět sejdu."
"Můžete mi prozradit jméno vašich přátel a místo, kde bydlí?"
Zarazil jsem se. Teď nadešla rozhodná chvíle, pomyslil jsem si; buď mě navždy obdaří štěstím, nebo mě o ně navěky připraví. Marně jsem se snažil dodat si odvahu k odpovědi. Toto úsilí mě připravilo o všechnu zbývající sílu. Klesl jsem na židli a hlasitě se roz–vzlykal. A právě v tomto okamžiku jsem zaslechl kroky svých mladších ochránců. Nemohl jsem ztratit ani vte–
řinu, uchopil jsem starcovu ruku a zvolal jsem: "Teď nastala ta chvíle! Zachraňte mě a ochraňujte mě! Vy a vaše rodina jsou oni přátelé, které hledám. Neopusťte mě v hodině zkoušky!"
"Panebože!" zvolal stařec. "Kdo jste?" Vtom se otevřely dveře a Felix, Safie a Agáta vešli do domu. Lze vůbec vylíčit, jak byli ohromeni a zděšeni, když mě spatřili? Agáta omdlela a Safie, neschopna přiskočit přítelkyni na pomoc, utekla. Felix vyrazil proti mně, nadlidskou silou mě odtrhl od otce, k jehož nohám jsem se přimkl, v záchvatu zuřivosti mě srazil k zemi a prudce mě udeřil holí. Byl bych ho dokázal roztrhat na kusy jako lev antilopu. Ale srdce mi sevřela hořká bolest a já se opanoval. Spatřil jsem, jak zdvihá ruku k dalšímu úderu, a přemožen bolestí a úzkostí jsem vyběhl z domku a ve všeobecném zmatku unikl nezpozorován do své kůlny.
\ KAPITOLA 16
Prokletý, třiktrát prokletý stvořiteli! Proč jsem žil? Proč jsem v oné chvíli nezhasí jiskru života, jíž jsi mě tak zbytečně obdařil? Nevím, nezmocnilo se mě ještě zoufalství a mou jedinou myšlenkou byl hněv a touha po pomstě. Nejraději bych zničil domek i jeho obyvatele a jejich sténání a utrpení by mě naplnilo blahým uspokojením.
Když nastala noc, opustil jsem kůlnu a odešel do lesa. A tam, nebrzděn již strachem z odhalení, jsem hlasitým nářkem popustil uzdu svému žalu. Byl jsem jako divá zvěř, která unikne z pasti. Běžel jsem lesem jako rychlý jelen a ničil jsem vše, co mi přišlo do cesty. Strávil jsem strašnou noc. Studené hvězdy na mě výsměšně shlížely a stromy nade mnou rozpínaly své holé větve. V nesmírném tichu se tu a tam ozval sladký
ptačí trylek. Všichni kromě mě odpočívali nebo se radovali. Jen já jsem v sobě jako satan nesl peklo a při pomyšlení na lidskou zlobu jsem si přál vyrvat stromy z kořenů, šířit kolem zhoubu a zmar a pak se posadit a s uspokojením pohlížet na dílo zkázy.
Za chvíli mě toto prudké hnutí mysli opustilo. Postupně jsem se unavil a v zoufalé bezmocnosti jsem klesl do vlhké trávy. Mezi milióny lidí nebyl nikdo, kdo by mě litoval nebo mi pomohl; měl jsem tedy já snad cítit laskavost k svým nepřátelům? Ne, a od onoho okamžiku jsem se rozhodl vést věčnou válku proti lidstvu, a především proti tomu, kdo mě stvořil a vyhnal do této nesnesitelné bídy.
Vyšlo slunce, zaslechl jsem lidské hlasy a uvědomil si, že se za denního světla nemohu vrátit do kůlny. Skryl jsem se proto v hustém křoví, rozhodnut, že další hodiny věnuji úvahám o svém postavení.
Teplé sluneční paprsky a svěží vzduch mě poněkud uklidnily, a když jsem v duchu přemítal o tom, co se přihodilo v domku, nemohl jsem se ubránit přesvědčení, že jsem se poněkud unáhlil. Jednal jsem zřejmě nerozvážně. Svým přiznáním jsem si zřejmě naklonil otce a bylo by ode mě pošetilé očekávat, že by můj vzhled nevyvolal úděs dětí. Udělal jsem chybu – nejprve jsem měl starého otce přivykat své přítomnosti a teprve potom postupně seznamovat další členy rodiny s mou existencí, až by byli všichni připraveni mě mezi sebe přijmout. Dospěl jsem k přesvědčení, že mé omyly nejsou nenapravitelné, a po mnoha úvahách jsem se rozhodl vrátit se do domku, obrátit se na starce a svým líčením si ho získat úplně na svou stranu.
Tyto úvahy mě uklidnily a odpoledne jsem upadl do hlubokého spánku, ale má rozbouřená mysl nepřipustila, aby mě vyhledaly klidné sny. Před očima se mi neustále odehrával strašný včerejšek, obě mladé ženy prchaly a rozzuřený Felix mě odtrhával od otco–
vých nohou. Probudil jsem se vyčerpán, a zjistiv, že už nastala noc, vylezl jsem ze svého úkrytu a vydal se hledat potravu.
Když jsem zahnal hlad, zamířil jsem k dobře známé pěšině vedoucí k domku. Panovalo tam naprosté ticho. Zalezl jsem do své kůlny a tiše jsem vyčkával, až nastane hodina, kdy rodina obvykle vstávala. Slunce už vystoupilo vysoko na nebe, ale obyvatelé domku se dosud neobjevili. Nezaslechl jsem sebemenší zvuk prozrazující, že by v domku někdo byl. Nelze popsat, jakým zoufalstvím mě čekání naplňovalo.
Tu šli kolem dva vesničané, zastavili se nedaleko domku a živě gestikulujíce se pustili do rozhovoru. Nerozuměl jsem jejich slovům, protože mluvili jinou řečí než moji ochránci. Brzy nato však přišel Felix s dalším mužem. Překvapilo mě to, protože jsem věděl, že od rána z domku nikdo nevyšel, a netrpělivě jsem čekal, až z jejich rozhovoru zjistím důvod této neobvyklé schůzky.
"Uvědomujete si," pravil Felixův společník, "že budete muset zaplatit tříměsíční nájemné a že přijdete o výtěžek ze zahrady? Nechci na vás nepoctivě vydělat, a radím vám proto, abyste se svým rozhodnutím několik dní vyčkal."
"To je zcela zbytečné," odpověděl Felix. "Tady už nikdy nebudeme moci bydlit. Ta strašná událost, o níž jsem vám vyprávěl, ohrozila otcův život. Zena a sestra se nikdy nebudou moci vzpamatovat z hrůzy, kterou zažily. Nepřemlouvejte mě, je to zbytečné. Vezměte si zpět svůj dům a nechtě mě odtud odejít."
Felix byl při těchto slovech silně rozrušen. Vešel se svým společníkem do domku, zůstali tam několik minut a potom odešli. A už nikdy jsem nespatřil nikoho z de Laceyovy rodiny.
Zbytek dne jsem zůstal v kůlně zcela otupen zoufalstvím. Mí ochránci odcestovali a rozbili tak jediný
článek, který mě poutal ke světu. Srdce jsem měl naplněno pocity pomsty a nenávisti, a nesnažil jsem se je překonat. Naopak, dopustil jsem, aby mě unášel jejich divoký proud, a přiklonil jsem svou mysl k bezpráví a smrti. Když jsem si však vzpoměl na své přátele, na mírný de Laceyho hlas, na laskavý Agátin pohled a Safiinu jemnou krásu, myšlenky na pomstu se ztrácely a z očí mi vytryskly slzy smutku. Jakmile jsem si však znovu vzpomněl na to, jak mě zapudili a opustili, vrátil se mi hněv, zuřivý hněv, a protože jsem nemohl ublížit žádnému člověku, obrátil jsem zuřivost proti neživým věcem. Jak se blížila noc, umístil jsem kolem domku různé snadno zápalné předměty, zničil v zahradě každou rostlinku a čekal s krajní netrpělivostí, až zapadne měsíc, abych mohl uskutečnit svůj plán. Noczvolna plynula, nad lesemvanulsilnývítr a rychle rozehnal mraky, které se loudaly po obloze. Prudký póry v se přehnal jako mocný příval a vyvolal v mé mysli jakési šílenství, které pobořilo všechny hranice rozumu a rozvahy. Zapálil jsem suchou větev a zuřivě tančil kolem kdysi milovaného domku, oči neustále upřeny na západní obzor, jehož okraje se měsíc už tě–měř dotýkal. Část nebeského kotouče byla již skryta, když jsem zamával svou pochodní. Náhle zapadl. Tu jsem s hlasitým výkřikem zapálil slámu, vřes a klestí, které jsem nasbíral. Oheň rozdmýchaný větrem rychle zahalil domek plameny, které k němu přilnuly a olizovaly ho rozeklanými ničivými jazyky.
Jakmile jsem se přesvědčil, že domek nemůže být zachráněn, ukryl jsem se v lese.
Kam jsem měl zamířit své kroky teď, když svět ležel otevřen přede mnou? Rozhodl jsem se odejít daleko od místa své porážky, jenže pro mne, nenáviděného a opovrhovaného, bude každá země připadat stejně nehostinná. Náhle mi hlavou bleskla myšlenka. Ze zápisků jsem zjistil, že ty jsi mým otcem, mým stvoři–
ielem, a na koho jiného by bylo vhodnější se obrátit než na toho, kdo mi daroval život? Mezi lekcemi, jež Felix uděloval Safii, nechyběl ani zeměpis. Poučil jsem se tak, kde asi leží jednotlivé země. Uvedl jsi své rodné město Zenevu, a proto jsem se rozhodl, že se tam za tebou odeberu.
Jenže jak zjistit cestu? Věděl jsem, že můj cíl leží směrem na jihozápad, ale mým jediným vůdcem bylo slunce. Neznal jsem jména měst, kterými bylo třeba projít, a api jsem se nikoho nemohl ptát na cestu. Nezoufal jsem si však. Jedině tebe jsem totiž mohl žádat o pomoc, ačkoli jsem k tobě necítil nic kromě nenávisti! Bezcitný, krutý stvořiteli! Dal jsi mi smysly a city, a pak jsi mě odhodil, abych se stal postrachem a hrůzou lidstva. Ale jen na tobě jsem měl právo dožadovat se soucitu a napravení křivd, a byl jsem rozhodnut získat od tebe onu spravedlnost, o niž jsem se marně snažil u jiných tvorů majících lidskou podobu.
Má cesta byla dlouhá a utrpení, které jsem musel snášet, obrovské. Koncem podzimu jsem opustil kraj, v němž jsem tak dlouho žil. Ze strachu, abych se nesetkal s lidskou tváří, putoval jsem pouze v noci. Příroda kolem mě chřadla a slunce přestávalo hřát. Na mě padal déšť a sníh, široké řeky zamrzly, půda byla tvrdá, studená a pustá a já nikde nenalézal přístřeší. Jak často jsem proklínal svůj život! Všechna mírnost mé povahy zmizela a obrátila se v žluč a zatrpklost. Čím více jsem se blížil k tvému bydlišti, tím hlouběji jsem v srdci cítil touhu po pomstě. Sněžilo a voda se změnila v led, ale nedopřál jsem si odpočinku. Několik náhod mi ukázalo cestu, navíc se mi podařilo opatřit si dokonce mapu, ale často jsem se odchyloval od správného směru. Rozjitřené smysly mi nedovolovaly odpočívat, ať se stalo cokoli, ze všeho mohl můj hněv a bída čerpat potravu. Když jsem došel k švýcarským hranicím, slunce už opět nabylo síly a země se začala
znovu zelenat. Tu se mi přihodila událost, která mě utvrdila ve správnosti mých vztahů k lidem.
Přes den jsem jako obvykle odpočíval a v cestě jsem pokračoval pouze tehdy, když mě chránila před lidským zrakem noční tma. Jednoho rána jsem zjistil, že pěšina vede hlubokým lesem, a proto jsem se odvážil jít dál i po východu slunce. Byl první jarní den, krása slunečních paprsků i svěžest vzduchu mě rozradost–ňovaly. Opět se ve mě probouzely pocity radosti a pohody, které se už tak dávno zdály mrtvé. Překvapen nezvyklostí dojmů dal jsem se jimi unést, a zapomenuv na svou samotu a znetvoření, odvážil jsem se být šťasten. Slzy radosti mi opět kanuly po tvářích, a já jsem dokonce vděčně pozdvihl oči plné slzí k požehnanému slunci, které mě dokonce obdařilo takovým štěstím.
Pěšina se vinula lesem až k jeho okraji, lemovanému hlubokou a prudkou bystřinou, k níž stromy skláněly větve, nyní pučící příchodem jara. Zde jsem se zastavil. Váhal jsem, kterou cestou se mám pustit dál. Náhle jsem zaslechl hlasy. Přinutily mě, abych se rychle skryl do stínu jalovce. Sotva jsem se schoval, přiběhla k mému úkrytu dívka a smála se, jako by před někým ze žertu utíkala. Běžela dále po srázném břehu, náhle uklouzla a spadla do bystřiny. Vyběhl jsem ze svého úkrytu, s velkou námahou jsem ji vyrval prudkému toku a vytáhl na břeh. Byla v bezvědomí a já se všemi silami snažil přivést ji k životu. Náhle mě vyrušil příchod jakéhosi venkovana s puškou. Nejspíše to byl on, před ním ze žertu utíkala. Když mě spatřil, vrhl se na mě, vyrval mi dívku z náruče a prchal s ní do hustého lesa. Spěchal jsem za ním, ani nevím proč, ale když mě spatřil, jak se blížím, namířil na mě pušku a vystřelil. Klesl jsem k zemi, můj protivník přidal do kroku a unikl do lesa.
Tak taková byla odplata za mou pomoc. Zachránil jsem člověka a za odměnu jsem se nyní svíjel bolestí
z rány, která mi roztříštila maso i kost. Pocity laskavosti a mírnosti, které ve mně ještě před chvílí převládaly, ustoupily pekelné nenávisti a proklínání. Rozpálen bolestí jsem přísahal věčnou nenávist a věčnou pomstu ce–! lemu lidstvu. Ale bolest v ráně mě přemohla, tep mi . ochaboval a já omdlel.
Několik týdnů jsem bídně živořil v lesích a snažil se • vyhojit zranění. Kulka mi vnikla do ramene a nevěděl i jsem, zda tam zůstala, nebo vylétla ven. Stejně jsem ne–»měl čím ji vytáhnout. Mé utrpení zvyšoval ještě trýz–[ nivy pocit nespravedlnosti a nevděku. Čím jsem si to í zranění zasloužil? Denně jsem přísahal pomstu – straš–řnou a smrtelnou pomstu, která jediná mě bude moci í odškodnit za utrpěné urážky a příkoří. | Po několika týdnech se mi rána zhojila a mohl jsem [pokračovat v cestě. Jasné slunce a mírné jarní vánky [nijak nezmírňovaly námahu, kterou jsem podstupoval. f Sebemenší pocit radosti byl pouhým výsměchem, který "urážel můj beznadějný stav a ještě bolestivěji mi dával najevo, že nejsem stvořen k tomu, abych se těšil z prí–| jemností života.
'••Mé trmácení se však již chýlilo ke konci a zanedlouho jsem dorazil do blízkosti Zenevy.
Došel jsem tam k večeru a našel jsem úkryt uprostřed polí. Tam jsem rozvažoval, jakým způsobem se mám u tebe ohlásit. Tížily mě únava a hlad a byl jsem ; přespříliš nešťasten,než abychse dokázal radovat 1 z mírného večerního vánku nebo pohledu na slunce, zapadající za nádherné Jurské pohoří. |Potom mě přemohla dřímota a osvobodila mě od bo–Ilestivých myšlenek. Z odpočinku mě vyrušil krásný chlapec, který s pravou dětskou nerozvážností přibíhal k mému úkrytu. Napadlo mi, že toto malé stvoření je jistě nepředpojaté a že žije teprve příliš krátce, než aby ho pohled na tvora, jako jsem já, mohl naplnit odporem. Kdybych se ho tedy mohl zmocnit a vychovat ho ve
svého přítele a druha, nebyl bych na tomto zalidněném světě tak osamocen.
Tato pohnutka mně přiměla chytit chlapce, jak běžel kolem, a přitáhnout ho k sobě. Jakmile se na mě podíval, přikryl si rukama oči a polekaně vykřikl. Odtáhl jsem mu ruce s obličeje a řekl: "Chlapče, co to má znamenat? Nechci ti ublížit, vyslechni mě."
Chlapec se divoce zmítal a křičel: "Pusť mě, netvore! Ohavná stvůro! Jistě mě chceš sníst a roztrhat na kusy! Jsi lidožrout! Pusť mě, nebo to povím tatínkovi!"
"Chlapče, svého otce už nikdy nespatříš. Půjdeš se mnou!"
"Pusť mě! Můj tatínek je syndik, je to pan Franken–stein, potrestá tě! Neopovaž se mě odvést!"
"Frankenstein! Patříš tedy mému nepříteli, tomu, jemuž jsem přísahal věčnou pomstu. Budeš tedy mou první obětí!"
Chlapec se stále zmítal v mých rukou a zahrnoval mě názvy, které mě plnily zoufalstvím. Abych ho umlčel, chytil jsem ho za krk a za chvíli mi ležel mrtev u nohou.
Díval jsem se na svou oběť a hruď se mi naplnila jásotem a ďábelským triumfem. Napřáhl jsem ruce a zvolal: "I já tedy dokáži vytvořit zkázu, můj nepřítel není nezranitelný, tato smrt ho uvrhne do zoufalství a tisíce dalších utrpení ho utrápí a zničí!"
Jak jsem upíral zrak na dítě, zatřpytilo se mu cosi na prsou. Byla to podobizna překrásné ženy. Presto, že jsem byl pln zuřivého vzteku, obrázek mne uklidnil a zaujal. Několik okamžiků jsem s radostí pohlížel na černé oči, vroubené hustými řasami, a na krásné rty. Náhle ve mně opět propukla zloba. Uvědomil jsem si, že jsem navždy připraven o radosti, které takové krásné bytosti mohou dávat, a že ona žena, na jejíž podobiznu jsem se díval, by při pohledu na mě změnila výraz božské vlídnosti ve výraz vyjadřující odpor a děs.
Divíš se snad, že ve mně takové myšlenky vzbudily zuřivost? Já se zase divím, že jsem se v onu chvíli ne–vrhl na lidi a nezahynul při pokusu je zničit, místo abych dal průchod svým citům v křiku a nářku.
Po těchto úvahách jsem opustil místo, kde jsem spáchal vraždu, a hledal nějakou odlehlejší skrýš. Při svém bloudění jsem vešel do stodoly, která mi připadala , prázdná. Avšak na hromádce slámy jsem tam spatřil spící dívku. Byla ještě mladá, ale ne tak krásná jako "žena, jejíž podobiznu jsem svíral v dlani. Vypadala .i ve spánku líbezně. Byla v plnémrozkvětumladé .krásy a zdraví. Tady je, pomyslil jsem si, jedna z těch, řjejichž úsměvy rozdávající radost jsou určeny všem i,kromě mně. Sklonil jsem se nad ní a zašeptal: "Probuď se, krásko, tvůj milenec je nablízku – ten, který by položil život za jediný vlídný pohled z tvých očí. Probuď se, má lásko!"
Spící dívka se pohnula a mnou proběhla hrůza. Jestliže se probudí a uvidí mě, jistě začne křičet a prohlásí mě za chlapcova vraha. Tato představa mě doháněla k šílenství a probudila ve mně zášť – nebudu trpět já, ale ona. Ona si odpyká vraždu, kterou jsem spáchal, protože jsem navždy připraven o všechno, co by mi Rnohla dát! Zločin měl svůj původ v ní, nechť je její 'také trest. Díky Felixovým poučením a krvežíznivým lidským zákonům jsem se už naučil konat zlo. Sklonil jsem se nad ni a pečlivě jsem vložilpodobiznudo kapsy v jejích šatech. Opět se pohnula a já jsem prchl. 'Několik dní jsem se potloukal kolem místa zločinu. Čas od času jsem si přál setkat se s tebou, jindy jsem ,byl rozhodnut opustit navždy svět a jeho útrapy. Na–řkonec jsem se vydal do těchto hor a bloudil po jejich nesmírných rozlohách, stravován horoucí vášní, kterou ty jediný můžeš upokojit. Nesmíme se rozejít, dokud mi neslíbíš, že mému přání vyhovíš. Jsem sám a ubohý, ílověk se se mnou nechce stýkat, ale žena tak znetvo–
řená a hrůzná jako já by se mi jistě neodepřela. Má společnice musí být stejného rodu a mít stejné vady. Takového tvora musíš stvořit.
KAPITOLA 17
Domluvil a upřel na mě pohled plný očekávání. Jenže jsem byl zmaten a vyděšen a nedokázal jsem uspořádat myšlenky natolik, abych plně pochopil dosah jeho návrhu. Po chvíli pokračoval:
"Musíš pro mě stvořit ženu, s kterou bych mohl žít a dělit se o ony pocity, jež jsou pro mě nezbytné. Něco takového můžeš dokázat jedině ty! Mám právo to na tobě žádat a ty mi to nesmíš odepřít!"
Tato slova ve mně znovu rozlítila hněv, který ochabl, když mi líčil klidný život u svých ochránců, a už jsem se nedokázal ovládnout.
"Odmítám!" vybuchl jsem. "A ani mučením bys ze mě nevynutil souhlas. Můžeš mě udělat tím nejubožejším člověkem na světě, ale nikdy mě nepřiměješ, abych se sám před sebou ponížil. Já že bych měl stvořit někoho tobě podobného, jehož zkaženost by byla další metlou lidem? Odejdi! Odpověděl jsem ti, můžeš mě trýznit, ale nikdy ti nevyhovím!"
"Mýlíš se," odpověděl netvor, "nebudu ti vyhrožovat, jsem ochoten s tebou vyjednávat. Jsem zlý, protože jsem nešťastný. Nestraní se mě snad všichni lidé? Necítí snad ke rnně nenávist? I ty, můj stvořiteli, bys mě nejraději zničil. Uvědom si to a pak mi řekni, proč bych já měl mít s člověkem větší soucit, než on má se mnou? Jistě bys nepovažoval za vraždu, kdyby se ti podařilo svrhnout mě do některé z trhlin v ledovci a tak rozbít mé tělo, dílo svých vlastních rukou! Mám snad brát ohled na člověka? Vždyť mnou opovrhuje! Kdyby člověk chtěl se mnou žít v klidu a míru, pro–
kazoval bych mu místo zlých činů jen dobré a jejich přijetí bych splácel slzami vděčnosti. Lidské city jsou však nepřekonatelnou překážkou pro vzájemnou shodu. Ale já rozhodně nejsem z těch, kdo se dají dobrovolně zotročit. Pomstím se za utrpěné křivdy. Jestliže nemohu vnuknout nikomu lásku, budu vyvolávat strach a budu pronásledovat neuhasitelnou nenávistí zejména tebe, svého největšího nepřítele, protože jsi mě stvořil. Měj se na pozoru! Budu usilovat o tvou zkázu a neustanu dříve, dokud nezpustoším tvé srdce tak, že budeš proklínat hodinu svého zrození."
Při těchto slovech byl naplněn nenávistným vztekem, tvář se mu zkřivila tak, že pohled na ni byl téměř nesnesitelný, ale za chvíli se uklidnil a pokračoval: "Měl jsem v úmyslu se s tebou domluvit. Vášeň, která mě stravuje, je pro mě zhoubná, a zřejmě si neuvědomuješ, že její příčinou jsi ty. Kdyby se alespoň! jediný člověk ke mně zachoval laskavě, splatil bych rmu to tisíckrát a kvůli němu bych se smířil s celým l lidstvem! Jenže tohle všechno jsou bláhové sny, které fse nemohou splnit. To, co od tebe chci, je rozumné 'a umírněné – žádám od tebe tvora druhého pohlaví, [ ale stejně odporného, jako jsem já. Náhrada je to malá, ^ale víc žádat nemohu a spokojím se s ní. Pravda, bu–Í déme stvůry odříznuté od celého světa, ale tím hlubší ' bude naše společenství. Náš život nebude šťastný, ne–l budeme však nikomu škodit a nebudeme trpět tak, jak r nyní trpím já. Učiň mě šťastným, můj stvořiteli! Učiň, \ abych k tobě cítil vděčnost za jediný dobrý skutek! | Učiň, abych mohl u nějakého živéhotvora vzbudit ř náklonnost, neodmítni mou prosbu!" ;"Byl jsem dojat. Při pomyšlení na možné následky ji svého souhlasu jsem se ovšem zachvěl, ale cítil jsem, f. že jeho důvody jsou alespoň částečně oprávněné. Pří–i–běh sám i způsob, kterým ho vylíčil, svědčil o tom, že í je myslícím tvorem schopným hlubokých citů. Nedlu–
žím mu tedy jako jeho tvůrce alespoň onen díl štěstí, kterým je v mé moci ho obdařil? Netvor postřehl změnu v mých názorech a pokračoval:
"Jestliže svolíš, ani ty, ani žádný jiný člověk nás už nikdy nespatří – odejdeme do rozsáhlých pustin Jižní Ameriky. Živím se jinou stravou než lidé, nezabíjím ovce a kůzlata, abych nasytil svůj hlad, mně stačí žaludy a bobule. Má družka nebude jistě jiná a spokojí se stejnou stravou. Lůžko si uděláme ze suchého listí, slunce bude na nás zářit stejně jako na člověka a dá uzrát naší potravě. Obraz, který ti zde líčím, je klidný a lidský, a jistě chápeš, že bys mi ho mohl odepřít jen ze svévolného pocitu moci a krutosti. Ačkoli jsi byl ke mně nelítostný, přece vidím teď v tvých očích soucit. Dovol, abych využil příznivé chvíle a přiměl tě ke slibu, že splníš mou prosbu!"
"Navrhuješ tedy," odpověděl jsem, "že opustíš kraje obývané lidmi a budeš žít v pustinách, kde tvými druhy bude pouze divoká zvěř? Jak dokážeš setrvat ve vy–hnanství, když tolik toužíš po lidské lásce a náklonnosti? Vrátíš se, znovu budeš vyhledávat společnost lidí a znovu se setkáš s jejich odporem. Tvé temné vášně se opět probudí a budeš už mít společnici, která–by ti pomohla v zhoubném díle. K tomu nesmí dojít, přestaň mě přesvědčovat, nemohu souhlasit."
"Jak nestálé jsou tvé city! Ještě před malou chvílí tě mé důvody přesvědčily, teď ses znovu zatvrdil! Přísahám ti při zemi, kterou obývám, a při tobě, který jsi mě stvořil, že s družkou, kterou mě obdaříš, opustím kraje obývané lidmi a budu pobývat v pokud možno nejodlehlejších končinách světa. Mé temné vášně mě opustí, protože budu mít někoho, kdo ke mně bude chovat náklonnost, můj život bude klidně plynout a v posledních chvílích života nebudu proklínat svého stvořitele."
Jeho slova ve mně vyvolala podivný účinek. Bylo
mi ho líto a chvílemi jsem si přál ho utěšit, ale když
|ř jsem na něho pohlédl a spatřil onen odporný šlebící se
obličej, sevřelo se mi srdce a mé pocity se změnily
|v hrůzu a nenávist. Pokoušel jsem se ovládnout tyto
city. Vždyť ačkoli jsem k němu necítil lítost, přece jen
jsem neměl právo připravit ho o onu malou dávku
g štěstí, kterou bych mu mohl poskytnout.
"Přísaháš, že nikomu–nebudeš chtít škodit, jenže neprojevil jsi až dosud tolik zloby, že mám právo ti nedůvěřovat? Nejsou snad tvé přísahy jen přetvářkou, abys získal víc možností pro svou pomstu a dosáhl dalšího vítězství?''
"Nerozumím ti! Nezahrávej si se mnou, žádám tě o odpověď! Nejsem připoután k nikomu, necítím náklonnost k nikomu, a proto jsou mým údělem nenávist a touha konat zlo. Bude-li mě někdo milovat, nebudu mít důvod k dalším zločinům a stanu se tvorem, o jehož existenci nikdo nebude vědět. Mé špatné vlastnosti jsou dětmi nucené samoty, a té se hrozím. Až budu žít společně s někým, kdo bude stejný jako já, uplatní se mé dobré stránky. Až budu vědět, že mě má někdo rád, včlením se do běhu života, z něhož jsem nyní vyloučen."
Na chvíli jsem se zamyslil nad celým jeho příběhem | i nad důvody, které uváděl. Uvažoval jsem o tom, jak slibné vlastnosti projevoval na začátku svého života, i a o tom, jak později všechny jeho dobré city zanikly jako následek odporu a hrůzy, kterou vzbudil u de La–ceyů. Při svém přemýšlení jsem bral v úvahu i jeho sílu a výhrůžky: tvor, který mohl žít v mrazivých jeskyních pod horskými ledovci a skrývat se před pronásledovateli v nepřístupných skalních roklích, měl vlastnosti, s kterými by bylo marné soupeřit. Po dlouhém přemýšlení jsem dospěl k názoru, že je spravedlivé jak k němu, tak i k lidstvu, abych jeho přání vyhověl. Obrátil jsem se proto k němu a řekl:
"Jestliže tedy vyslovím souhlas s tvou prosbou, musíš se slavnostně zapřísáhnout, že navždy opustíš nejen Evropu, ale i všechny ostatní kraje obývané člověkem, a to okamžitě, jakmile do tvých rukou dám ženu a ta tě bude doprovázet do tvého vyhnanství."
"Přísahám," zvolal, "při slunci a při modré obloze a při plameni lásky, který se mi vzňal v srdci, že mě nikdy nespatříš, jestliže splníš mé přání. Odejdi domů a dej se do práce. Budu sledovat její postup s neutuchající úzkostí, a neobávej se. že bych se objevil dříve, než budeš hotov!"
Domluvil a rychle mě opustil, snad ze strachu, abych nezměnil názor. Sledoval jsem ho, jak sestupuje s hory rychleji než horský kamzík, a brzy se ztratil ve vlnách ledovce.
Jeho vyprávění zabralo téměř celý den, a když odešel, stálo již slunce těsně nad obzorem. Věděl jsem, že si musím pospíšit se sestupem do údolí, nechci-li se dát překvapit tmou, ale srdce mě bolelo a šlo se mi těžce. Sestup po úzkých horských stezkách byl obtížný, unavoval mě a každý krok jsem musel uvážit. Navíc jsem měl hlavu plnou dojmů z uplynulého dne. Byla již hluboká noc, když jsem dorazil k odpočívadlu v polovině cesty a usedl u pramene. Mezi mraky, honícími se po obloze, prosvítaly hvězdy, přede mnou se tyčily tmavé borovice a všude kolem ležely na zemi polámané kmeny.
V hlavě se mi míhaly truchlivé a zmatené myšlenky a ani nelze vylíčit, jak těžce jsem nesl chvějivý třpyt hvězd a jak úzkostlivě jsem naslouchal každému závanu větru, jako by to byl temný zlý duch, který mě přichází zničit.
Za úsvitu jsem dorazil do Chamonix. Bez odpočinku jsem se okamžitě vrátil do Zenevy.
Octl jsem se v naprostém zmatení citů a připadal jsem si, jako bych na bedrech nesl horu, jejíž tíha pod
sebou drtí celé mé zoufalství. V takovém stavu jsem se vrátil domů a předstoupil před rodinu. Můjdivoký a rozháraný vzhled je vyděsil. Na jejich dotazy jsem zarytě mlčel a odmítal mluvit. Připadalo mi, jako bych byl v klatbě, jako bych neměl práva dovolávat se jejich lásky, jako bych se už nikdy nemohl těšit z jejich Společnosti. Ale přesto jsem je miloval a zbožňoval, i a abych je zachránil, rozhodl jsem se, že věnuji všechny Lsíly onomu strašnému úkolu. Představa budoucí hrůzné ; práce způsobila, že mi každodenní povinnosti připadaly jako sen, a jedině myšlenka na mé dílo měla pro
• mě životní realitu.
KAPITOLA 18
Den po dni a týden po týdnu plynuly po mém návratu do Zenevy a já nemohl sebrat odvahu, abych začal se svou prací. Ačkoli jsem se bál případné pomsty zklamaného netvora, nebyl jsem schopen překonat odpor k úkolu, který mi byl vnucen. Zjistil jsem, že nového tvora ženského pohlaví budu moci vytvořit jen tehdy, jestliže strávím mnoho měsíců podrobným studiem a pracným bádáním. Doslechl jsem se o jakýchsi objevech anglického přírodovědce, jejichž poznání by pro úspěch mé práce bylo podstatné, a zamýšlel jsem časem dosáhnout otcova souhlasu k cestě do Anglie. Přidržoval jsem se však každé zmínky odkladu a zdráhal jsem se podniknout prvý krok v záležitosti, jejíž naléhavost mi začala připadat stále méně nezbytnou.
•Také já jsem pocítil určitou změnu – můj až dosud celkem nevalný zdravotní stav se podstatně zlepšil, a měl jsem už mnohem klidnější mysl, pokud ji ovšem nepronásledovala vzpomínka na neblahý slib. Otec sledoval mou proměnu s radostí a všemi silami se snažil mě co nejvíce ochránit před občasnými záchvaty
smutku, který se tu a tam náhle vracel, aby jako vše pohlcující černý mrak zastínil vycházející zářivé slunce. V takových chvílích jsem nalézal útočiště v naprosté samotě. Trávil jsem celé dny na jezeře sám ve člunu, pozoroval jsem mraky a naslouchal šumění vln, zamlklý a lhostejný. Svěží vzduch a sluneční paprsky mě však většinou uklidnily, a když jsem se vrátil, odpovídal jsem přátelům na jejich slova s úsměvem a veselejší náladou.
Po návratu z jedné projížďky mě otec vzal stranou a řekl mi: "S potěšením zjišťuji, že ses opět vrátil k dřívějším zábavám a že se pomalu stáváš zase sám sebou. Ale občas jsi ještě nešťasten a vyhýbáš se naší společnosti. Dlouho jsem rozvažoval, proč tomu asi je, a teprve včera jsem dospěl k závěru. Jestliže je správný, neostýchej se ho potvrdit. Jakékoliv zdráhání nebo falešné zábrany by byly zbytečné a způsobily by nám ještě větší utrpení."
Při těchto slovech jsem se zachvěl a otec pokračoval:
"Přiznávám se ti, synu, že jsem se vždycky těšil na tvůj sňatek s naší drahou Alžbětou jako na pouto, které utuží naši rodinnou vzájemnost, a jako na podporu mého stáří. Od útlého dětství se máte rádi, spolu jste se učili a zdálo se mi, že se svými vlohami a zálibami k sobě dokonale hodíte. Jenže lidská zkušenost je tak slepá, že snad to, co jsem pro váš sňatek považoval za nejlepší podporu, jej snad zcela zničilo. Možná že se na Alžbětu díváš jen jako na sestru a vůbec netoužíš, aby se stala tvou ženou. Snad ses dokonce setkal s jinou dívkou a zamiloval ses do ní, a protože se domníváš, že je tvou povinností uzavřít sňatek s Alžbětou, je snad tento vnitřní boj příčinou bolestného zármutku, který tě zřejmě trápí."
"Otče, uklidni se. Miluji svou sestřenku něžně a z celého srdce. Nesetkal jsem se s ženou, která by ve mně vy–
volala tak vřelý obdiv a takovou lásku jako Alžběta. Mé budoucí Štěstí a plány jsou zcela spjaty s vyhlídkou na náš svazek."
"Svými slovy jsi mi udělal, milý Viktore, takovou radost, jakou jsem už dávno nepocítil. Jestliže tak opravdu cítíš, budeme jistě šťastni, i když bolest, kterou jsme prožili, v nás zanechává stín. A jak rád bych rozptýlil zármutek, který se zřejmě usídlil v tvém srdci. Máš tedy nějaké námitky proti brzkému sňatku s Alžbětou? Prožité utrpení nás vytrhlo z každodenního klidu a já bych jej pro svůj věk i chorobu tak potřeboval. Jsi mladý a nedomnívám se, že by ti časný sňatek mohl při tvých majetkových poměrech nějak narušit plány do budoucna, zejména pokud jde o tvé postavení a zájmy. Nemysli si ovšem, že ti chci nějak vnucovat štěstí nebo že by mě odklad sňatku nějak vážně znepokojil. Vylož si má slova střízlivě a prosím tě, uvažuj o nich s důvěrou a upřímně."
Mlčky jsem naslouchal otcovým slovům a teprve za chvíli jsem se zmohl na odpověď. V mysli se mi míhaly tisíce myšlenek a já se snažil dospět k nějakému rozhodnutí. Pomyšlení na okamžitý sňatek s Alžbětou mě však bohužel naplňovalo hrůzou a úzkostí. Byl jsem vázán slavnostním slibem, který jsem dosud nesplnil a který jsem se neodvažoval zrušit. Kolik asi utrpení by hrozilo mně a mé drahé rodině, kdybych dané slovo nesplnil! Cožpak bych se mohl účastnit slavnostního obřadu se smrtícím závažím kolem krku, táhnoucím mě k zemi? Napřed musím splnit svůj závazek a nechat odejít netvora a jeho družku. Teprve potom se budu moci radovat ze svazku, z kterého jsem si sliboval mír.
Vzpomněl jsem si rovněž na zamýšlenou cestu do Anglie. Také jsem ovšem mohl navázat zdlouhavou korespondenci s oněmi anglickými vědci, jejichž znalosti a objevy byly pro můj nynější záměr nezbytně
nutné. Kdybych o informace požádal písemnou cestou, dlouho hych na ně čekal a jistě by nebyly vyčerpávající. Představa, že bych se měl do své hnusné práce pustit v otcově domě a současně přitom být v denním styku s rodinou, mi byla navíc nevýslovně odporná. Věděl jsem, že by mohlo dojít k různým strašlivým nehodám, a nejnepatrnější z nich by vynesla na světlo příběh, který by naplnil hrůzou všechny, kdo jsou se mnou spjati. Byl jsem si rovněž vědom toho, že bych často ztrácel sebeovládání a schopnost potlačovat ony trýznivé myšlenky, kterými budu posedlý po celou dobu své hrůzné činnosti. Proto by bylo lepší, kdybych byl daleko od svých blízkých. Jakmile svou práci začnu, jistě ji rychle dokončím, a potom se budu moci klidně a šťastně vrátit k rodině. Až splním svůj slib, netvor navždy odejde. Nebo (tak si to má bláhová fantazie kreslila) by mohlo dojít k nějaké nehodě, která by ho zničila a navždy ukončila mé otroctví.
Tyto pocity určily mou odpověď otci. Vyslovil jsem přání navštívit Anglii, ale zamlčel jsem pravou příčinu své prosby a skryl je pod maskou nevzbuzující žádné podezření. Má slova zněla tak vážně, že jsem snadno přiměl otce k souhlasu. S radostí totiž zjistil, že jsem po tak dlouhém období hlubokého smutku, podobajícího se svou intenzitou a svými účinky šílenství, schopen těšit se z představy takové cesty. Také doufal, že změna prostředí a nejrůznější rozptýlení mě ještě před návratem domů postaví zcela na nohy.
Otec mi ponechal na vůli, jak dlouho se zdržím v cizině. Počítal jsem s několika měsíci, nejdéle s jedním rokem. Z prozíravosti učinil otec jen jedno: obstaral mi společníka. Aniž se se mnou dohodl, zařídil spolu s Alžbětou, že se ve Štrasburku ke mně připojí Clerval. To ovšem bylo na překážku samotě, kterou jsem pro provedení úkolu potřeboval, ale na začátku cesty mi přítelova přítomnost bude jen příjemná. Proto jsem se
upřímně zaradoval, že budu ušetřen mnoha hodin osamělého zoufalého přemýšlení. A navíc by mě Jindřich mohl uchránit před případnou dotěrností mého nepřítele. Kdybych byl sám, jistě by se netvor občas pokoušel mi vnutit svou strašnou společnost, aby mi připomínal můj úkol nebo se přesvědčoval o jeho postupu!
Rozhodl jsem se proto odcestovat do Anglie co nejdříve a rozumělo se samo sebou, že ihned po návratu dojde k sňatku s Alžbětou. Vzhledem k pokročilému věku bylo otci každé pomyšlení na další odklad proti mysli. Pro mě znamenal sňatek jedinou odměnu za nenáviděnou dřinu, jedinou útěchu za nesrovnatelné utrpení, vyhlídku na den, kdy osvobozen od svého mrzkého otroctví se budu moci hlásit k Alžbětě a spolu s ní zapomenout na minulost.
Připravoval jsem se na cestu; pronásledovala mě však přitom jedna myšlenka a naplňovala mě strachem a neklidem. Byla to představa, že po dobu mé nepřítomnosti to bude má rodina žít v nevědomosti o existenci nepřítele, podrážděného snad mým odjezdem, a nechráněna před jeho útoky. Netvor ovšem slíbil, že mě bude sledovat na všech mých cestách; snad mě tedy opravdu bude doprovázet do Anglie? Tato představa byla sice sama o sobě strašná, ale přece jen uklidňující, protože alespoň zaručovala bezpečnost mé rodině. Přesto jsem se bál, že tu zůstane. Ale po celou dobu, v níž jsem byl hnán svou chorobnou ctižádostí, řídil jsem se okamžitými popudy a ty mi i nyní důrazně napovídaly, že stvůra půjde za mnou a nebude proto moci ohrožovat svými úklady nikoho z mých drahých.
Koncem září jsem opět opustil svou vlast. Cestu jsem podnikal z vlastního rozhodnutí, a Alžběta proto neměla námitek. Zneklidňovala ji však představa, že vzdálen od ní budu trpět záchvaty smutku a žalu,
a právě proto požádala s otcem Clervala, aby mi dělal společnost. Jak je jen muž slepý k nespočetným drobným pozornostem, kterými mu ženská láska pomáhá upravovat cestu. Alžběta si vroucně přála, abych se vrátil co nejdříve, ale řada pošetilých předsudků jí zapečetila ústa. Vyprovázela mě mlčky a se slzami v očích. Zcela lhostejný ke všemu, co se dalo kolem, vrhl jsem se do kočáru, který mé měl odvézt, a ani jsem si téměř neuvědomoval kam. Jediné, nač jsem nezapomněl – a při tomto pomyšlení mě sevřel trpký strach –, bylo nařídit, aby mi zabalili chemické přístroje a dali mi je s sebou do mých zavazadel. Naplněn hroznými předtuchami projížděl jsem krásnými krajinami, ale mé oči se upíraly do prázdna a nic nevnímaly. Nemohl jsem myslit na nic jiného než na účel své cesty a na práci, kterou musím provést, než uskutečním své dílo.
Za mdlé netečnosti uběhlo mnoho dnů a projel jsem mnoho mil, než jsem dorazil do Štrasburku. Tam jsem dva dny čekal na Clervala. Přijel. Jak velký byl mezi námi rozdíl! Každý zážitek mu byl nový, radoval se z krásy zapadajícího slunce a byl ještě šťastnější, když viděl jeho východ, hlásající příchod nového dne! Ukazoval mi proměnlivost krajin a měnící se barvy oblohy. "To je pravý život!" zvolal. "Teprve teď se umím z něj radovat! Ale proč jsi ty, můj milý Frankensteine, tak malomyslný a smutný?" Opravdu jsem byl pohroužen v chmurné myšlenky a nevnímal jsem ani zapadající večernici, ani vycházející slunce, které se zlatě zrcadlilo v Rýně. – Vy, můj příteli, byste se mnohem více potěšil četbou deníku, v němž Clerval sledoval průběh cesty vnímavým a radostným zrakem, než posloucháním mých úvah. Jsem ubohý nešťastník pronásledovaný kletbou, která zahradila všechen přístup radosti.
Rozhodli jsme se, že se ze Štrasburku budeme plavit
po Rýnu člunem až do Rotterdamu, kde nasedneme na loď plující do Londýna. Na této cestě jsme míjeli mnoho ostrůvků zarostlých vrbovím a viděli mnoho krásných měst.
Zůstali jsme jeden den v Mannheimu a pátého dne po odjezdu ze Štrasburku jsme dorazili do Mohuče. Pod Mohučí nabývá tok Rýna barvitějšího rázu. Reka prudce teče a v mnoha zákrutech se vine mezi sice nevysokými, ale sráznými a překrásnými kopci. Viděli jsme mnoho hradních zřícenin tyčících se na okrajích skal a obklopených vysokými hlubokými černými lesy. Tato část Rýna má opravdu nezvykle pestrý kolorit. Na jednom místě je vidět rozeklané kopce a hradní zříceniny shlížející dolů na srázná úbočí a tmavý tok Rýna; a hned za dalším zákrutem se nečekaně objeví pohled na mírné stráně se zelenými vinicemi, klikatící se řeku a lidnatá města.
Cestovali jsme v době vinobraní, a jak jsme se plavili po proudu, naslouchali jsme zpěvům dělníků. Potěšily dokonce i mě, sklíčeného a neustále trýzněného mučivými předtuchami. Ležel jsem na dně člunu a při pohledu na široce rozklenutou modrou oblohu jako bych do sebe vpíjel klid, který už mi byl tak dlouho odepřen. A jestliže jsem krásu cítil i já, jaké už jen mohly být Jindřichovy dojmy? Připadalo mu, že byl přenesen do pohádkové říše, a radoval se tak, jak to lidé jen zřídka dokáží. "Už jsem viděl," řekl, "nejkrásnější krajiny své vlasti a navštívil jsem jezera u Lucernu i v Uri. Tam spadají zasněžené hory téměř kolmo až do jezerních vod a vrhají černé neprostupné stíny, které by vyvolávaly chmurný a smutný dojem, nebýt zelených ostrůvků osvěžujících zrak svým veselým vzhledem. Viděl jsem, jak jsou tato jezera bičována bouří, jak vichr brázdí hladinu divokými víry, a člověk si pak dovede představit, jak asi vypadá vodní smršť na moři. Viděl jsem, jak vlny divoce narážejí na úpatí hory,
r
kde lavina zasypala kněze a jeho milenku, jejichž umírající hlasy prý jsou stále ještě slyšet v okamžicích, kdy se noční vítr ztiší. Viděl jsem nejkrásnější švýcarské hory a nejpůvabnější švýcarská údolí, ale tento kraj se mi, Viktore, líbí mnohem více než všechny naše zázraky. Švýcarské hory jsou velebnější a tajemnější, ale v březích této nádherné řeky je zakleto kouzlo, s jakým jsem se až dosud nikdy nesetkal. Pohleď na ten hrad, který se tu tyčí nad srázem, a na jiný tam na ostrůvku, téměř skrytý větvemi krásných stromů! A podívej se tam na tu skupinu dělníků vycházejících z vinice a na onu vesničku, napůl schovanou v úbočí hory! Duch, který obývá a střeží tato místa, je určitě člověku bližší než ten, který kupí ledovce nebo žije v ústraní na nedostupných vrcholcích hor naší vlasti!"
Za Kolínem jsme dorazili do holandské nížiny a rozhodli jsme se pokračovat v cestě dostavníkem, protože vítr byl nepříznivý a proud řeky byl příliš pozvolný, než aby nás nesl vpřed.
Na tomto úseku cesty už nebyla krajina tak krásná, aby poutala naši pozornost; několik dní nato jsme dojeli do Rotterdamu, odkud jsme se plavili do Anglie. Jednoho jasného rána koncem října jsem poprvé spatřil bílé útesy doverské. Břehy Temže nám ukázaly novou krajinu: byly ploché, ale úrodné, a téměř každé město bylo poznamenáno vzpomínkou na nějakou historickou událost. Spatřili jsme pevnost Tilbury a vzpomněli jsme si na španělskou Armádu. Gravesend, Woolwich a Greenwich byla místa, o nichž jsem slyšel dokonce ve své vlasti.
A konečně jsme uviděli početné štíhlé londýnské věže. Nad všemi se tyčila kupole chrámu svatého Pavla a věž Toweru, tak proslaveného v dějinách Anglie.
KAPITOLA 19
V Londýně jsme si hodlali odpočinout a rozhodli jsme se, že v tomto krásném a slavném městě strávíme několik měsíců. Clerval toužil po seznámení s vynikajícími osobnostmi, které tehdy v Londýně žily, ale mně na nich nezáleželo. Zajímal mě především způsob, jak získat informace nutné pro splnění svého slibu, a proto jsem rychle rozeslal doporučující dopisy, které jsem si přivezl a které byly určeny nejvýznamnějším anglickým přírodovědcům.
Kdyby k této cestě bylo došlo v šťastných dobách mého studia, byla by mi poskytla nevýslovnou radost. Ale můj život byl zasažen snětí a já jsem jednotlivé vědce vyhledal jen proto, abych od nich získal přehled o stavu jejich bádání a informace o nových objevech, které pro mou práci byly nezbytné. Společnost mi vadila a jen o samotě jsem se mohl věnovat věcem pozemským a nepozemským, neboť Jindřichův hlas mi dodával útěchy a já jsem se tak mohl oddat klamu přechodného klidu. Ale všetečné, nudné a veselé obličeje mi opět vnášely do srdce zoufalství. Viděl jsem, jak mezi mnou a mými bližními je nepřekonatelná přehrada, zpečetěná Vilémovou a Justýninou krví, a přemýšlení o událostech spjatých s těmito jmény mi naplňovalo duši strachem.
Avšak v Clervalovi jsem spatřoval obraz svého dřívějšího já; byl zvídavý a snažil se získat zkušenosti a znalosti. Studium odlišných mravů londýnské společnosti bylo pro něj nevyčerpatelným zdrojem zábavy i poučení. Současně také sledoval záměr, kterým se už dlouho zabýval. Chtěl navštívit Indii, protože byl přesvědčen, že by svou znalostí různých indických jazyků a vědomostmi o indických poměrech, získanými předchozím studiem, mohl podstatně přispět k rychlejšímu postupu kolonizace a obchodu. A právě pobyt v Anglii
mu mohl dopomoci k uskutečnění tohoto plánu. Měl neustále plno práce a jediným stínem jeho činorodosti byla má netečná a smutná nálada. Pokoušel jsem se ji co nejvíce skrývat, abych mu nekazil radost, kterou musí cítit každý, kdo vstupuje do nového životního údobí, nerušeného starostí nebo trpkými vzpomínkami. Často jsem odmítal ho doprovázet a předstíral jiný závazek, jen abych mohl zůstat sám. Také jsem už začal sbírat podklady potřebné pro svůj nový pokus, a to byla pro mě muka. Připadal jsem si jako odsouzenec v temné cele, jemuž bez ustání padá na hlavu kapka vody za kapkou. Každá myšlenka, kterou jsem věnoval svému plánu, mě nesmírně rozdírala a. každé slovo, které jsem v tomto smyslu pronesl, mi rozechvívalo rty a rozbušilo srdce.
Po delším pobytu v Londýně jsme dostali dopis od jakéhosi známého ze Skotska, který nás kdysi v Ze–nevě navštívil. Zmiňoval se o krásách svého rodného kraje a zval nás, abychom k němu zajeli na sever do Perthu, kde bydlí. Clerval velmi dychtil přijmout jeho pozvání, a ačkoli jsem se stranil společnosti, přál jsem si opět spatřit hory a bystřiny a všechny ty zázraky, jimiž příroda zdobí svá vyvolená místa.
Přijeli jsme do Anglie koncem října a nyní byl únor. Rozhodli jsme se proto, že svou cestu na sever nastoupíme až za měsíc. Při této výpravě jsme nehodlali jet hlavní silnicí do Edinburghu, ale chtěli jsme navštívit Windsor, Oxford, Matlock a cumberlandská jezera, a to tak, abychom k cíli své cesty dorazili koncem července. Zabalil jsem své chemické přístroje a materiál, který jsem si opatřil, rozhodnut, že svou práci dokončím v nějakém ztraceném koutě v severních vysočinách Skotska.
Opustili jsme Londýn 27. března. Několik dní jsme zůstali ve Windsoru a potulovali se po krásných lesích jeho okolí. Pro nás, horaly, to byl nezvyklý kraj: ma–
jestátní duby, množství zvěře a stáda statných jelenů byly pro nás něco zcela nového.
Z Windsoru jsme pokračovali v cestě do Oxfordu. Když jsme přijeli do tohoto města, překypovala naše mysl vzpomínkami na události, které se odehrály před více než jeden a půl stoletím. Zde shromáždil svá vojska Karel I. Toto město mu zachovalo věrnost i tehdy, když se ho celý národ zřekl a přidal se k praporu parlamentu a svobody. V Oxfordu jsme nalézali na každém kroku svědectví minulosti a s potěšením jsme sledovali její stopy. I kdyby vzpomínky na historické události neposkytovaly požitek samy o sobě, byl vzhled města dostatečně krásný, aby se mu člověk obdivoval. Universitní koleje jsou starobylé a malebné, ulice jsou téměř všechny nádherné a sličná Temže, která protéká kolem města překrásně zelenými lukami, rozlévá doširoka své klidné vody, v nichž se mezi věkovitými stromy odrážejí velebné věže a kupole města.
Radoval jsem se z těchto zážitků, ale mou radost ztrpčovaly vzpomínka na minulost i chmurná předtucha budoucnosti. Vyrůstal jsem v klidu a štěstí. V mládí mě nikdy nevyhledala nespokojenost, a jestliže mě už někdy přemohla nuda, pak pohled na přírodní krásu nebo na skvělé či vynikající dílo lidského ducha vždy dokázal zaujmout mé srdce a vyvolat změnu mé nálady. Teď jsem byl jako roztříštěný strom, mou duši zasáhl šíp a stále jsem si uvědomoval, že budu žít jen proto, abych na krátkou dobu byl ubohým příkladem ztroskotaného člověka, jehož ostatní budou litovat a který bude sám sobě nesnesitelný.
V Oxfordu jsme pobyli dost dlouho. Potulovali jsme se po okolí a snažili se nalézt všechna místa, která jsou nějak spjata s nejbouřlivějším údobím anglických dějin. Naše krátké objevitelské výpravy se často prodlužovaly návštěvami dalších cílů, které se naskytly. Navštívili jsme například hrob slavného Hampdena a pole,
na němž tento vlastenec padl. Na chvíli se má mysl povznesla od nízkých a trapných obav k úvahám o ušlechtilých idejích svobody a sebeobětování, o nichž svědčily památníky a upomínky. Na okamžik jsem se odvážil shodit okovy a rozhlédnout se svobodné a bez zábran, ale řetězy se mi zadřely do masa a já jsem opět sklesl, chvějící se a bez naděje, do svého ubohého já.
S lítostí jsme opustili Oxford. Naše cesta vedla do Matlocku, kde jsme strávili několik dní. Okolí Matlocku se podobá švýcarské krajině, ale všechno je nižší a zeleným pahorkům chybí bílá čelenka vzdálených Alp, která všude ční nad zalesněnými horami mé vlasti. Navštívili jsme nádhernou jeskyni a malé sbírky přírodních zajímavostí, které tam jsou vystaveny stejným způsobem jako ve sbírkách v Servoxu a v Chamonix. Když Jindřich pronesl jméno Chamonix, zachvěl jsem se a naléhal na odjezd z Matlocku, s nímž byl nyní náhle spjat strašný výjev z nedávné minulosti.
Z Derby jsme pokračovali dále na sever a strávili jsme dva měsíce v Cumberlandu a Westmorlandu. Tam jsem si připadal téměř jako uprostřed švýcarských hor. Malá sněžná pole, která dosud ležela na severních úbočích hor, jezera a prudké toky kamenitých bystřin mi|r důvěrně připomínaly milovanou krajinu. Také zde jsme poznali několik zajímavých osobností a přátelství, která jsme s nimi uzavřeli, mě téměř naplnila nepravým štěstím. Clervalova radostná nálada byla podstatně větší než má, jeho intelekt a schopnosti se ve společnosti vzdělanců rozvíjely a dosahovaly takové šíře, o níž se mu ani nesnilo. Dosud se zřejmě stýkal s lidmi nedosahujícími jeho úrovně. "Dokázal bych tady strávit celý život," řekl mi jednou, "a mezi těmito horami by se mi asi nestýskalo ani po Švýcarsku, ani po Rýnu."
Zjistil však také, ž« cestování přináší kromě radostí také nesnáze. Aby mohl přijímat nové vjemy, má člo–
věk nervy neustále napjaté, a v okamžiku, kdy zjistí, že jeho pozorovací schopnosti se otupují, musí opustit místo radostného odpočinku, jen aby vyhledal něco nového, co upoutá jeho pozornost a co stejně opět opustí kvůli dalším novým dojmům.
Neměli jsme ještě ani čas navštívit všechna cumber–landská a westmorlandská jezera a seznámit se se všemi zajímavými obyvateli tohoto kraje, a už jsme se museli vydat na další cestu. Termín schůzky s naším skotským přítelem se přiblížil. Nelitoval jsem toho. Už delší dobu jsem se nevěnoval svému úkolu a bál jsem se následků netvorova zklamání. Vždyť třeba zůstal ve Švýcarsku, aby se pomstil mým příbuzným. Tato myšlenka mě pronásledovala s utkvělou úporností a mučila v každé chvíli, kdy bych byl mohl urvat trochu klidu a pohody. Na dopisy jsem čekal s horečnatou netrpělivostí. Jestliže se zpozdily, byl jsem nešťasten a dorážely na mě tisíceré obavy, a když došly a já uviděl Alžbětino nebo otcovo písmo, téměř jsem se neodvážil je otevřít a přečíst, abych se neutvrdil o svém osudu. Někdy jsem měl pocit, že mě netvor sleduje a že by mě mohl zavražděním přítele vyburcovat z nečinnosti. Kdykoli mě takový nápad posedl, neopouštěl jsem Jindřicha ani na chvíli a šel jsem s ním jako stín, abych ho uchránil před zuřivostí jeho domnělého nepřítele. Měl jsem pocit, jako bych byl já sám spáchal nějaký velký zločin a vědomí zlého skutku mě pronásledovalo. Byl jsem nevinný, ale přivolal jsem si na hlavu strašnou kletbu, stejně strašnou jako spáchaný zločin.
Edinburgh jsem prohlížel netečně a lhostejně, a přece má toto město předpoklady zaujmout i sebenešťast–nějšího člověka. Clervalovi se Edinburgh nelíbil tak jako Oxford, protože mu starobylost anglického města byla bližší. Ale krása a pravidelnost nového Edin–burghu, jeho romantický zámek a okolí, nejkouzelnější na světě, ho odškodnily za změnu a naplnily radostí
a obdivem. Já jsem se však nemohl dočkat příjezdu do cíle naší cesty.
Za týden jsme odjeli z Edinburghu, a pres Coupar a Saint Andrew's jsme přicestovali podél břehů Taye do Perthu, kde už čekal náš přítel. Neměl jsem však náladu smát se a povídat si z neznámými a přizpůsobovat se jejich způsobům a záměrům tak, jak se od hosta očekává, a proto jsem Clervalovi navrhl, že procestuji Skotsko sám. "Ty se tu pobav," řekl jsem, "a čekej na mě. Odjedu na jeden nebo dva měsíce, prosím tě však, nesnaž se mě hledat. Dopřej mi na krátký čas klidu a samoty, a až se vrátím, budu už snad veselejší a lépe se ti budu přizpůsobovat."
Jindřich mě chtěl odradit od mého úmyslu, když však zjistil, jak na něm trvám, přestal naléhat. Prosil mě pouze, abych mu často psal. "Raději bych byl s tebou na tvých osamocených toulkách než s těmito Skoty, které neznám. Vrať se proto brzy, příteli, abych se opět mohl cítit jako doma, a to za tvé nepřítomnosti nemohu."
Odjel jsem a rozhodl, se vyhledat nějaké opuštěné místo ve Skotsku a v ústraní dokončit své dílo. Naprosto jsem nepochyboval o tom, že mě netvor sleduje a že ke mně přijde, až skončím, aby převzal svou družku.
Při hledání vhodného místa pro své pokusy jsem přešel vysočinu severního Skotska a usadil se na jednom z pustých ostrůvků Orknejí. Bylo to místo jako stvořené pro mou práci, sotva víc než skála, jejíž stěny byly neustále bičovány vlnami. Skalnatá půda stěží poskytovala pastvu několika ubohým kravičkám a rodila trochu ovsa pro své obyvatele; bylo to pět lidí, jejichž vyhublé a zakrslé údy svědčily o ubohém údělu. Zelenina a chléb, pokud si takový přepych mohli dopřát, a dokonce čerstvá voda se musely dovážet z pevniny, vzdálené asi pět mil.
Na celém ostrůvku byly tri bídné chatrče a při mém
příjezdu byla jedna z nich prázdná. Najal jsem ji. Měla jen dvě místnosti a ty svědčily o nejstrašnější nouzi a bídě. Došková střecha byla propadlá, stěny byly bez omítky a dveře vypadlé z čepů. Dal jsem chatrč opravit, nakoupil několik kousků nábytku a usadil se v ní. Jinde by tato událost jistě vzbudila pozornost, ale ostrované nouzí a strašnou chudobou úplně zlhostej–něli. Žil jsem tedy mezi nimi neobtěžován, nikdo si mě nevšímal, sotva mi děkovali za tu trošku jídla a šatstva, kterou jsem jim poskytoval – tak dokáže utrpení otupit i nejprostší lidské city! V takovém ústraní jsem věnoval den práci, ale večer, když to počasí dovolilo, jsem chodil na kamenitý mořský břeh a naslouchal vlnám, které se s hukotem tříštily u mých nohou. Byla to jednotvárná, ale přesto neustále se měnící krajina. Vzpomínal jsem na Švýcarsko, jak se lišilo od tohoto opuštěného a hrozného kraje. Hory jsou tam pokryty vinicemi a na rovinách jsou hustě rozsety domky. V jasných jezerech se odráží jemně modrá obloha, a když vítr rozčeří hladinu, pak šepot jezerních vln připomíná při srovnání s burácením rozlehlého oceánu hru veselého dítěte.
Takovým způsobem jsem dělil svůj čas ze začátku, ale postupně se mi práce víc a víc ošklivila a hnusila. Někdy jsem nedokázal vkročit do laboratoře několik dní za sebou, jindy zase jsem se lopotil ve dne v noci, abych dílo dokončil. Byla to opravdu špinavá práce, do níž jsem se tu pustil. Při prvním pokusu mi jakési posedlé nadšení zakrylo hrůzu mého počínání, mysl byla soustředěně upřena na skončení práce a oči neviděly její odpornost. Jenže k druhému pokusu jsem přikročil s chladnou myslí a srdce mi často krvácelo při pohledu na dílo mých rukou.
V takovém postavení, zabrán do nesmírně odporné práce a pohřížen do samoty, v níž mě ani na okamžik nemohlo nic odtrhnout od hrozné současnosti, začala se
mi občas kalit mysl, stával jsem se neklidným a nervózním. Každou chvíli jsem měl strach, že se setkám se svým pronásledovatelem. Občas jsem seděl s očima upřenýma k zemi a bál jsem se je pozdvihnout, abych snad nezahlédl postavu, které jsem se tolik děsil. Obával jsem se také odejít z dohledu ostrovanů, abych se neoctl sám a aby on nepřišel domáhat se své družky. Nepřestával jsem pracovat a dosáhl jsem už značných výsledků. Hleděl jsem vstříc ukončení své práce s chvějící se dychtivou nadějí, o níž jsem se neodvážil pochybovat, ale která byla prostoupena chmurnými předtuchami zla, jež mi svíraly srdce v hrudi.
KAPITOLA 20
Jednoho večera jsem seděl v laboratoři, slunce již zapadlo a nad mořem právě vycházel měsíc. Již se stmívalo, a proto jsem zůstal nečinně sedět a uvažoval, zda mám na dnešek nechat práce, nebo pilně pokračovat a tak uspíšit její ukončení. Jak jsem seděl, začal jsem znovu přemýšlet o tom, co se stane a jaký výsledek bude mít má nynější námaha. Před třemi lety jsem se zabýval stejným problémem a vytvořil jsem zlo–syna, jehož nesrovnatelná surovost mi zlomila srdce a navždy je naplnila nejtrpčími výčitkami. Nyní jsem se chystal vytvořit nového tvora, jeho družku, o jejíž povaze jsem rovněž nic nevěděl. Mohla být desettisíckrát horší než její druh a libovat si v samoúčelném vraždění a ubližovat lidem. On přísahal, že opustí lidskou společnost a bude se ukrývat v pustinách. Ona však nepřísahala. Ona, která se také s veškerou pravděpodobností stane myslícím a uvažujícím tvorem, by mohla odmítnout podřídit se dohodě uzavřené před jejím vznikem. Oba by se také mohli navzájem nenávidět. Ten, který už žije, proklíná svou ohyzdnost. Ne–
mohl by se jí tedy ještě více děsit, až se mu objeví před očima v ženské podobě? Také ona by se mohla od něho s odporem odvrátit a přiklonit se k lidské kráse, mohla by ho opustit, a on by byl zase sám, roz–lícen novou urážkou – být opuštěn tvorem vlastního rodu.
I kdyby opustili Evropu a usídlili se v pustinách Nového světa, vznikly by jako jeden z prvních výsledků vztahu, po němž netvor toužil, děti, a na zemi by se rozmnožila rasa stvůr, které by mohly život lidí ohrozit a naplnit děsem. Měl jsem tedy právo uvalit pro vlastní záchranu toto prokletí na budoucí pokolení? Dal jsem se zviklat klamnými důvody tvora, kterého jsem stvořil, jeho hrozby mě vyvedly z míry, ale tehdy poprvé jsem si náhle uvědomil nesprávnost svého slibu. Zachvěl jsem se při pomyšlení, že by mě budoucí staletí mohla proklínat jako morovou nákazu, jako člověka, který neváhal ze sobeckých důvodů vykoupit si vlastní klid za cenu snad i existence celého lidstva.