Jdi na obsah Jdi na menu
 


Shelleyova Mary W - Frankenstein - 01

28. 5. 2019

MARY W. SHELLEYOVÁ

FRANKENSTEIN

DOPISY

PANÍ SAVILLOVÉ, ANGLIE
Petrohrad 11. prosince 17 ...
Jistě budeš mít radost ze zprávy, že na počátku mého podniku se nepřihodilo nic zlého. A přece ses na vše dívala s tak černými obavami. Přijel jsem včera do Petrohradu a první věc, kterou činím, je ujistit svou drahou sestru, že jsem v pořádku a že má důvěra v úspěch výpravy neustále stoupá.
Jsem teď na severu daleko od Londýna, v petrohradských ulicích, kde mě ledový severák bičuje tváře, uklidňuje a naplňuje mne radostí. Můžeš vůbec pochopit mé pocity? Tento vítr, který sem přicestoval z krajin, kam vede má cesta, mi dává představu tamního mrazivého počasí. Mé vidiny, inspirovány tímto větrem, plným slibů, jsou stále bouřlivější a živější. Marně se snažím sám sebe přesvědčit, že pól je pustým sídlem mrazu, má fantazie mi jej nepřestává představovat jako krajinu plnou krásy a radosti. Je tam neustále vidět slunce, Margareto, jeho obrovský kotouč putuje po obzoru a vysílá neuhasínající zář. A tam – neboť s Tvým souhlasem, drahá sestro, vyjádřím důvěru v cestovatele, kteří tam mířili přede mnou –, tam nemá přístup ani sníh, ani mráz; a plavba po klidném moři nás snad přivede do krajiny, jež divy a krásou předčí všechny země, které až dosud byly objeveny. Její plody a vzhled nemají snad nikde na světě obdoby, stejně jako nadpozemské bytosti, které určitě obývají tyto dosud neobjevené pustiny. Co všechno lze vlastně čekat v zemi věčného světla? Snad tu objevím onu zázračnou sílu, která přitahuje střelku, a snad budu moci konat tisíce astronomických zkoumání, která potřebují právě tuto výpravu, aby se jejich zdánlivé nesrovnalosti staly navždy logickými. Pohledem na onu část světa, kam dosud nevstoupil žádný smrtelník, nasytím svou palčivou zvídavost, a snad i vkročím na půdu, jíž se ještě nikdy nedotkla lidská noha. Právě to mě tam vábí tak silně, že jsem přemohl všechen strach z nebezpečí a smrti a přiměl se k uskutečnění namáhavé cesty. Cítím stejnou radost jako dítě, když nastoupí se svými prázdninovými kamarády na malou loďku, aby se vydalo na výpravu za objevení rodné řeky. Ale i kdyby se všechny domněnky ukázaly nesprávnými, nemůžeš popřít, že daleko do budoucnosti prokážu lidstvu neocenitelnou službu tím, že objevím kolem pólu cestu do zemí, kam se dnes cestuje několik měsíců. Anebo tím, že odhalím tajemství magnetu, které – jestliže to je vůbec možné – může být objeveno jedině takovou výpravou, jakou podniknu já.
Začal jsem psát dopis pln vzrušení, ale nyní cítím, jak mi nadšení naplňuje srdce a pozdvihuje mě k nebesům; vždyť nic tak nepřispívá k uklidnění jako myšlenka na pevný cíl – na bod, k němuž duše může\ upnout své chápající oko. Chystaná výprava je už od dětských let mým nejmilejším snem. Dychtivě jsem četl líčení nejrůznějších cest, které byly podniknuty s cílem proniknout do severní části Tichého oceánu mořem obklopujícím pól. Jistě si vzpomínáš, že se celá knihovna našeho hodného strýce Tomáše skládala právě z dějin všech výprav podniknutých pro objevení této cesty. I když mi nebylo dopřáno vyššího vzdělání, byl jsem vášnivým čtenářem. Ve dne v noci jsem tyto knihy studoval a znalosti získané četbou jen zvětšily lítost, kterou jsem už jako dítě pocítil, když jsem se dozvěděl, že otec na smrtelném loži zakázal strýcovi, aby mi dovolil stát se mořeplavcem.
Tyto vidiny vybledly, když jsem se poprvé seznámil s básníky, a jejich poezie mi pronikla do duše a pozdvihla ji do nadoblačných výšin. Stal jsem se básníkem a celý rok jsem prožil v ráji vlastní fantazie. Představoval jsem si, že i já bych mohl dostat místo v chrámu, v němž je slaveno jméno Homérovo a Shakespearovo. Znáš dobře můj neúspěch i to, jak jsem těžce nesl své zklamání. Jenže právě tehdy jsem zdědil majetek svého bratrance a mé myšlenky se vrátily k minulým snům.
Šest let uplynulo od chvíle, kdy jsem se rozhodl podniknout tuto výpravu. Dodnes si umím v duchu vybavit okamžik, kdy jsem se začal věnovat svému velkému záměru. Nejprve jsem navykl tělo útrapám. Doprovázel jsem velrybáře na několika výpravách do Severního moře. Dobrovolně jsem snášel zimu, hlad, žízeň a ne–dostatek spánku. Často jsem ve dne pracoval tvrději než obyčejní námořníci a noci jsem věnoval studiu ma–tematiky, lékařství a oněch odvětví fyziky, z nichž ná–mořní cestovatel může načerpat největší praktické výhody. Dokonce jsem se dal dvakrát najmout jako pod–kormidelník na grónskou velrybářskou loď a vedl jsem si obdivuhodně. Přiznávám se, že jsem pocítil značnou pýchu, když mi můj kapitán nabídl druhou hodnost na lodi a s největší vážností mě vybídl, abych u něho zůstal; tak vysoce si cenil mých služeb.
Viď, drahá Margareto, že patřím k lidem, kteří si zaslouží zdolávat velké úkoly? Kdybych chtěl, mohl jsem žít pohodlně a v přepychu, já jsem však dal přednost slávě před všemi lákadly, která mi bohatství postavilo do cesty. Kdyby mi tak nějaký povzbuzující hlas mohl odpovědět! Má odvaha a odhodlání jsou pevné, ale mé naděje se mění a často propadám sklíčenosti. Zanedlouho nastoupím dlouhou a obtížnou cestu a nečekané
události, které ji jistě budou provázet, vyžadují si celou mou odvahu. Vždyť nebudu muset povzbuzovat jenom jiné, občas budu muset dodat sílu i sám sobě, až jejich bude ochabovat.
Pro cestování v Rusku je toto období nejvýhodnější. Saně rychle letí po sněhu, je to příjemná jízda a podle mého názoru se snáší mnohem lépe než anglický do–stavník. Člověku ani není příliš zima, zahalí-li se do kožichu – oděvu, na který jsem si již zvykl. Je totiž velký rozdíl, chodí-li člověk po palubě, nebo zůstává–Ii po dlouhé hodiny sedět bez jediného pohybu, kdy nic nemůžezabránitkrvi, abydoslovazmrzla v žilách. Nemám sebemenší ctižádost přijít o život na poštovní cestě mezi Petrohradem a Archangelskem. 1Do Archangelska odcestuji za čtrnáct dní nebo za tri týdny. Tam si chci opatřit loď, a to bude velmi snadné, zaplatím-li za majitele pojistné, a najmout potřebný počet námořníků z těch, kteří se vyznají v lovu ryb. Nechci vyplout dříve než v červnu – a kdy se vrátím? Ach, drahá sestro, kdybych Ti to jen mohl říci! Budu-li mít úspěch, uplyne mnoho, mnoho měsíců, a snad i let, než se opět setkáme. Jestliže neuspěji, buď mě uvidíš brzy, nebo vůbec nikdy.
Sbohem, má drahá, ušlechtilá Margareto! Nechť Tě nebesa zahrnou požehnáním a nechť zachovají na životě mě, abych Ti směl znovu a znovu dokazovat vděčnost za všechnu Tvou lásku a dobrotu.
Tvůj milující bratr R. Walton
DOPIS II
PANI SAVILLOVE, ANGLIE Archangelsk. 28. března 17 ...
Jak zde pomalu plyne čas, je-li člověk obklopen mrazem a sněhem! Ale přesto jsem už podnikl další kroky k uskutečnění svého plánu. Najal jsem loď a právě hledám námořníky. Několik jich už mám a domnívám se, že to jsou muži s bezmeznou odvahou, na něž se lze zcela spolehnout.
Stále však zůstává jedno mé přání nesplněno, a to, že mi je osud odpírá splnit,pociťuji jako velkou křivdu: nemám přítele! Až budu jásat nad úspěchem výpravy, nebudu mít nikoho, kdo by se mnou sdílel radost. A do–lehne-li na mne zklamání, nebude nikoho, kdo by se snažil vytrhnout mě z pocitu beznaděje. Svěřuji sice své myšlenky papíru, to však je příliš chudinká náhražka za sdělování citů. Toužím po společnosti muže, který by měl pro mne pochopení, jehož pohled by rozuměl mému. Snad mě budeš považovat za romantického snílka, má drahá, ale je mi nesmírně líto, že nemám přítele. Nemám nikoho milého a statečného, se vzdělaným a stejně schopným duchem, se zálibami stejnými, jako jsou moje, kdo by mohl schválit nebo i zlepšit mé plány. Jak jen by takový přítel napravoval chyby Tvého ubohého bratra! Jsem příliš horlivý ve svých činech a příliš netrpělivý při nesnázích! Jenže ještě horší je, že jsem málo vzdělaný. Vždyť prvních čtrnáct let svého života jsem vyrůstal bez dozoru a nečetl nic ji–
ného než cestopisy strýce Tomáše. Teprve pak jsem se seznámil s našimi slavnými básníky a nutnost naučit se kromě mateřštiny i některým cizím jazykům jsem pochopil teprve mnohem později, když už jsem nedokázal čerpat užitek z literatury své vlasti. Nyní mi je dvacet osm a jsem ve skutečnosti méně vzdělaný než mnohý patnáctiletý školák.
Je pravda, že jsem hodně přemýšlel a že mé představy jsou dalekosáhlé a skvělé, ale chybí jim koření, a já naléhavě potřebuji přítele, který by byl natolik rozumný, aby mnou neopovrhoval jako snílkem a byl mi natolik nakloněn, aby se snažil usměrňovat mou mysl. Nu, to všechno jsou zbytečné nářky, na širém moři určité přítele nenajdu, a tím méně tady v Archangelsku, mezi námořníky a obchodníky. A přece i tato drsná srdce rozechvívají citytak nesourodé s temnými zákoutími lidské povahy! Například můj poručík je nadán skvělou odvahou a podnikavostí, šíleně touží po slávě, nebo spíše, abych se přesněji vyjádřil, po postupu ve svém povolání. Je to Angličan, a vzdor národnostním a profesionálním předsudkůmneovlivněným vzděláním, zachovává si některé z–nejšlechetnějších lidských vlastností. Poprvé jsem se s ním seznámil na palubě velrybářské lodi a když jsem tady ve městě zjistil, že hledá práci, snadno jsem ho přiměl, aby mi pomáhal při mé výpravě.
Kapitán je muž výtečných vlastností a ve službě se vyznačuje laskavostí a mírností, s nimiž si udržuje kázeň. Tato okolnost spolu s vyhlášenou poctivostí a bez–meznou odvahou ve mně vzbudily velkou touhu ho získat. Samota, v níž jsem strávil dětství, a má nejlepší léta, prožitá v zjemňujícím ovzduší Tvé laskavé ženské péče, ovlivnily natolik můj charakter, že surové zacházení, tolik na lodích obvyklé, ve mně vždy vyvolávalo hluboký odpor, který jsem nedokázal překonat. Nikdy jsem nenabyl přesvědčení, že to bez karabáče nejde,
iakmile jsem se dozvěděl o námořníkovi známém jak svým mírným vystupováním, tak i úctou a poslušností, kterou mu posádka prokazuje, považoval jsem za mimořádné štěstí, když se mi podařilo získat jeho služby. Poprvé jsem o něm vyslechl poněkud romantické vyprávění od dámy, která mu vděčí za životní štěstí. Stručně Ti vylíčím jeho příběh: Před léty se zamiloval do nepříliš zámožné ruské dívky. Když si našetřil dostatečné jmění, aby se mohl ucházet o její ruku, dal dívčin otec souhlas k sňatku. V předvečer svatebního dne se ještě jednou setkal se svou nevěstou. Tonula v slzách. Vrhla se mu k nohám a zapřísahala ho, aby jí ušetřil. Přiznala se mu, že miluje jiného, ale protože je onen mladík chudý, nedá jí otec nikdy souhlas ke sňatku. Můj šlechetný přítel uklidnil prosebnici, a když mu prozradila jméno isvého vyvoleného, vzdal se jí. Již dříve zakoupil statek, kde měl v úmyslu strávit zbytek života, všechno teď však věnoval svému soku spolu se zbytkem peněz, určeným na nákup dobytka, a potom sám přiměl dívčina otce, aby dal souhlas k sňatku s jejím milým. Jenže starec rozhodně odmítl, neboť se domníval, že je vázán ctí mému příteli. Protože otec tvrdošíjně stál na svém, můj přítel odejel a nevrátil se dříve, dokud se nedozvěděl, že se jeho bývalá nevěsta už provdala za svou lásku. Jaký to šlechetný chlapík! jistě zvoláš. Je šlechetný, i když nemá vůbec žádné vzdělání. Je stejně mlčenlivý jako hrob a vyznačuje se jakousi nevědomou bezstarostností. pro kterou se sice jeho chování zdá ještě nečekanější, ale která přece jen oslabuje zájem a sympatii, kterou by jinak vyvolával.
I když jsem si trochu postěžoval a i když toužím po útěše kvůli strastem, které třebas vůbec nepoznám, jistě se nedomníváš, že bych snad zaváhal ve svých úmyslech. Jsou tak pevné jako osud a má cesta se teď pozdržela jen do té doby, než nám počasí dovolí vyplout. Zima
byla strašně krutá, ale jaro se slibně vyvíjí a podle všeobecného názoru nastalo neobvykle brzy, takže snad budu moci vyrazit dříve, než jsem se domníval. Neučiním nic ukvapeného, natolik mě znáš a víš, že se můžeš spolehnout na mou opatrnost a šetrnost, kdykoli je do mé péče svěřena bezpečnost druhých.
Nemohu Ti vylíčit, jaké pocity ve mně vyvolává vyhlídka na výpravu. Je nemožné, abys z mých slov pochopila ono rozechvělé vzrušení, napůl radostné a napůl plné obav, s nímž se chystám k odjezdu. Odjíždím do neprobádaných oblastí, do "země mlhy a sněhu", nezabiji však žádného albatrosa, takže se nemusíš bát o mou bezpečnost, neboť se nechci vrátit tak zbídačelý a sešlý jako Starý námořník. Jistě se usměješ mé narážce, ale odhalím Ti tajemství. Svou lásku k nebezpečným záhadám oceánu a své vášnivé nadšení pro ně jsem často připisoval právě onomu dílu našeho nejlepšího dnešního básníka. V mé duši působí něco, čemu nerozumím. Jsem přece pracovitý a pilný, vytrvale a důkladně vykonávám své povinnosti, ale kromě toho jsou ve všech mých záměrech vetkány láska k zá–zračnu, víra v zázračno, a ty mě ženou z obvyklých lidských cest až na divoký oceán a do neprobádaných končin, které teď hodlám prozkoumat.
Ale vraťme se k příjemnějším úvahám. Setkám se s Tebou znovu, až prepluji přes nesmírná moře a vrátím –se kolem nejjižnějšího cípu Afriky nebo Ameriky? Neodvažuji se očekávat tak velký úspěch, ale přesto se nedokážu podívat na zadní stranu obrazu! Piš mi stále, jak jen budeš moci! Snad budu někdy dostávat Tvé dopisy právě ve chvílích, kdy je budu co nejvíce potřebovat, a dodají mi sílu. Velmi něžně Tě miluji. A kdybys už o mně nikdy nic neslyšela, vzpomínej na mě s láskou.
Tvůj milující bratr
Robert Walton
DOPIS III
PANI SAVILLOVE, ANGLIE 7. července 17 ...
Drahá sestro,
píši Ti ve spěchu několik řádek, abych Ti oznámil, že jsem zdráv a že má cesta s úspěchem pokračuje. Tento dopis doveze do Anglie obchodník, který se právě vrací domů z Archangelska; je šťastnější než já, vždyť možná neuvidím svou vlast ještě několik let. Přesto mám dobrou náladu, moji lidé jsou odvážní a vytrvalí a zřejmě je nelekají ani plovoucí ledovce, které nás neustále míjejí a upozorňují na nebezpečné oblasti, kam míříme. Dostali jsme se již hodně vysoko na sever, ale právě vrcholí léto, a i když tu není tak teplo jako v Anglii, přinášejí jižní vánky rychle nás ženoucí vstříc oněm břehům, které tak horoucně toužím dosáhnout, oteplení, jež jsem ani nečekal.
Až dosud se neudalo nic, co by stálo za zmínku. Jedna či dvě divoké bouře a trhlina v boku lodi, to jsou jediné příhody, a těmi si zkušení mořeplavci vůbec nezatěžují paměť. Budu velmi spokojen, nepřihodí–Ii se při plavbě nic horšího.
Sbohem, drahá Margareto. Ujišťuji Tě, že jak kvůli sobě, tak i kvůli Tobě nebudu ukvapeně vyhledávat nebezpečí. Budu chladný, vytrvalý a rozvážný.
Ale úspěch bude korunovat mé snahy. Proč ne? Už jsem doplul až sem a prorazil bezpečnou dráhu přes neprobádaný oceán. Samy hvězdy jsou svědky i dů–
Í3Ł5 TSiProc bycfneměl plout dá' i*–
«^toŁ^nSeí?nP°"1ííný,ÍÍVel? C° muže vůli? SrdCe a pevne ^shodnutou lidskou
A^^TESŽTK?tel –7^^ srdce! sestře! ť Del>e požellná ™é milované
R. W.
DOPIS IV
PANI SAVILLOVÉ, ANGLIE
t
5. srpna 17...
Přihodilo se nám něco tak podivného, že se nemohu ubránit tomu, abych to nezaznamenal, ačkoli je velmi pravděpodobné, že mě spatříš dříve, než se Ti tyto řádky dostanou do rútou.
Minulé pondělí (31. července) jsme byli téměř úplně obklopeni ledem, který sevřel loď ze všech stran a stěží jí ponechal volný onen kousek hladiny, po níž plula. Situace byla do jisté míry nebezpečná, už proto, že jsme byli kolem dokola zahaleni velmi hustou mlhou. Stáhli jsme proto plachty a doufali, že se snad mlha zvedne nebo počasí změní.
Asi ve dvě hodiny se mlha zvedla a my jsme spatřili, jak se všude kolem lodi rozprostírá rozlehlá a nepravidelná ledová plocha, která jako by neměla konce. Několik mých druhů začalo bědovat a také mne se zmocňovala úzkost, když tu náhle upoutala naši pozornost neobvyklá podívaná a zaplašila naše obavy. Spatřili jsme, jak asi půl míle od nás ujíždí směrem na sever nízký vozík připevněný na saních a vlečený psy. Na saních seděl tvor vypadající spíše jako obr než jako člověk a řídil spřežení. Sledovali jsme dalekohledy poutníkovu rychlou jízdu, dokud nám ho v dálce neskryly hrboly rozlehlé ledové plochy. Neznámý cestovatel nás překvapil. Domnívali jsme se, že jsme mnoho set mil vzdáleni od jakékoli pevniny, avšak člověk
v této pustině se zdál naznačovat, že pevnina ve skutečnosti není tak daleko, jak jsme myslili. Byli jsme však sevřeni ledem, a proto jsme se nemohli vypravit po jeho stopě, i když jsme ho velmi dlouho s největší pozorností sledovali.
Asi dvě hodiny po této příhodě jsme slyšeli vzdou–vat se vlny a ještě před setměním ledy pukly a osvobodily naši loď. Přesto jsme zůstali na místě až do rána, protože jsme se báli, že bychom ve tmě mohli narazit na obrovské ledovce, které se utvořily z jednolité ledové plochy. Využil jsem této doby, abych si na několik hodin odpočinul.
Jakmile se rozednilo, vyšel jsem na palubu a zastihl námořníky shromážděné na jedné straně paluby, jak hovoří s někým na moři. Spatřil jsem tam saně podobné těm, které jsme viděli den předtím; byly k nám zahnány v noci na velké kře. Ze spřežení zůstal naživu jen jeden pes. Na saních seděl jakýsi člověk a námořníci se snažili ho přemluvit, aby vstoupil na loď. Nevypadal však tak jako onen první cestovatel, nebyl to divoký obyvatel nějakého neobjeveného ostrova. Byl to Evropan. Když jsem se objevil na palubě, řekl kapitán: "Tady je náš velitel a ten nepřipustí, abyste zahynul na širém moři."
Cizinec na mě pohlédl a oslovil mě anglicky, i když s cizím přízvukem: "Než vstoupím na palubu vaší lodi," řekl, "sdělil byste mi laskavě, kam plujete?"
Jistě si představíš mé překvapení, když jsem zaslechl takovou otázku z úst muže, jenž je na pokraji záhuby a pro něhož by má loď měla být prostředkem záchrany, který by nevyměnil za nejvzácnější bohatství, jaké by mu mohla země poskytnout. Přesto jsem odpověděl, že se plavíme k severnímu pólu.
Tato odpověď ho zřejmě uspokojila a byl ochoten vystoupit na palubu. Panebože! Margareto, kdybys byla viděla onoho neznámého, který s takovým zdrá–
háním přijal nabízené bezpečí, Tvé překvapení by bylo bezmezné. Ódy měl ztuhlé mrazem a tělo bylo strašné zubožené únavou a utrpením. Ještě nikdy jsem neviděl člověka v tak bídném stavu. Pokusili jsme se ho odnést do kabiny, ale jakmile nemohl dýchat čerstvý vzduch, omdlel. Vrátili jsme se s ním proto zpět na palubu a vzkřísili jsme ho tak, že jsme ho třeli pálenkou a přiměli jsme ho, aby jí trochu polkl. Jakmile projevil známky života, zabalili jsme ho do přikrývek a položili ho ke komínu od kuchyně. Postupně nabýval sil a snědl trochu polévky, po níž se cítil mnohem lépe. Uplynuly dva dny, než byl schopen řeči. Občas jsem se obával, že ho utrpení zbavilo rozumu. Když se částečně zotavil, uložil jsem ho do své kabiny a ošetřoval ho, jak mi jen povinnosti dovolovaly. Nikdy jsem neviděl zajímavějšího člověka. V jeho očích bývá výraz divokosti, dokonce i šílenství. Jsou však chvíle, kdy – jestliže mu někdo prokáže laskavost nebo poskytne nepatrnou úsluhu – se celý jeho obličej rozjasní a po tváři se mu rozleje záře dobroty a vlídnosti, jaké jsem v životě u nikoho neviděl. Ale obyčejně vyhlíží smutně a zoufale a občas zatíná zuby, jako by nesnášel tíhu běd, které na něho doléhají.
Když se můj host cítil poněkud lépe, musel jsem s velkou námahou odhánět od něho námořníky, kteří mu chtěli klást tisíce otázek. Nechtěl jsem však dopustit, aby byl trýzněn jejich zbytečnou zvědavostí, vždyť vzhledem k jeho tělesnému a duševnímu stavu platila pro jeho uzdravení jediná podmínka – úplný klid. Jednou se ho však poručík zeptal, proč podnikl tak dalekou cestu po ledě v ta!k podivném dopravním prostředku.
Zamračil se a odpověděl: "Abych našel někoho, kdo ode mě utekl."
"A cestoval ten muž, kterého jste pronásledoval, stejným způsobem?"
"Aao."
"Myslím, že jsme ho tedy zahlédli. Den předtím, než jsme vás vzali na palubu, jsme viděli psí spřežení táhnoucí po ledě saně s nějakým člověkem."
Naše zpráva vzbudila cizincovupozornost. Položil nám mnohootázek týkajících sesměru, kterým jel onen zloduch, jak ho nazýval. Krátce poté, když jsme se ocitli sami, pravil: "Jistě jsem vyvolal vaši zvědavost a stejně tak zvědavost vašich námořníků, vy jste však příliš ohleduplný, než abyste se mě vyptával." "Ovšem, bylo by to ode mě opravdu velmi nezdvořilé a surové, kdybych vás obtěžoval svou zvědavostí." "A přece jste mě zachránil z neobvyklé a nebezpečné situace a vaše péče mě navrátila životu."
Brzy nato se mě zeptal, zda podle mého názoru byly druhé saně zničeny, když se ledy pohnuly. Odvětil jsem, že mu na to nemohu s jistotou odpovědět, protože ledy pukly až před půlnocí a neznámý mohl ještě předtím dorazit na bezpečné místo, což ovšem nemohu posoudit.
Od této chvíle se chřadnoucí cizincovo tělo začalo naplňovat novým životem. Důrazně se dožadoval, aby směl vyjít na palubu a vyhlížet saně, které jsme nedávno spatřili. Přemluvil jsem ho však, aby zůstal v kabině, vždyť je příliš slab, než aby mohl snášet drsné počasí. Zato jsem mu slíbil, že vždy bude některý z námořníků obhlížet obzor a kdyby se něco nového ukázalo, že ho ihned zpravím.
Vše, co se do dnešního dne v souvislosti s naším podivným setkáním udalo, jsem si zapsal. Neznámý postupně nabývá sil, je však velmi zamlklý a je jasně nesvůj, vstoupí-li do jeho kabiny někdo jiný než já. Ale jeho chování je tak příjemné a ušlechtilé, že se o něj zajímají všichni námořníci, i když se s ním velmi málo stýkají. A já ho začínám mít rád jako bratra. Jeho neustále hluboce zarmoucená tvář mě naplňuje sym–
patií a soucitem. Musel to být určitě velmi ušlechtilý člověk, když se mu vedlo dobře, jestliže je tak příjemný a milý i dnes, kdy je v tak ubohém stavu.
V jednom ze svých dopisů jsem napsal, drahá Margareto, že na širém moři jistě žádného přítele nenajdu. A přesto jsem tu nalezl muže, kterého bych byl – dříve, než mu utrpení zlomilo ducha – velmi rád měl za vlastního bratra.
Budu i nadále čas od času zapisovat do deníku vše, co se týká neznámého, jestliže ovšem k tomu budu mít nějaké nové podněty.
13. srpna 17 ...
Můj host je mi den ze dne milejší. S překvapením zjišťuji, do jaké míry vyvolává ve mně současně obdiv i soucit. Přitom nechápu, že vůbec dokážu bez strašného pocitu bolesti sledovat, jak je tento ušlechtilý člověk víc a víc stravován utrpením. Je laskavý a zároveň moudrý; je nesmírně vzdělaný a při hovoru mu slova splývají ze rtů – i když jsou pečlivě volena – rychle a s nesrovnatelnou výmluvností.
Nyní se již v podstatě zotavil ze své nemoci a stále dlí na palubě, kde zřejmě vyhlíží saně, které jsme před časem zahlédli. Ačkoli je nešťastný, přece ho vlastní utrpení nezaměstnává do té míry, aby se nezajímal o záležitosti druhých. Často se mnou rozmlouval o mých plánech, o kterých jsem ho otevřeně informoval. Pozorně vyslechl všechny mé důvody, které svědčí ve prospěch mého konečného úspěchu, a sledoval podrobné líčení všech opatření, která jsem učinil, abych dosáhl vítězství. Sympatie, která z něho vyzařovala, způsobila, že jsem mluvil zcela otevřeně, že jsem mu vylíčil žhavou touhu své duše a s veškerou vroucností, která mě prostupovala, prohlásil, jak bych rád obětoval majetek, život a všechny naděje pro zdar své výpravy. Zi–
vot či smrt jednoho člověka jsou jen nepatrnou cenou za získání poznatků, po nichž prahnu, vždyť by mi umožnily získat vládu nad mocnými nepřáteli lidstva a odkázat ji potomstvu. Při těchto slovech se tvář mého posluchače zachmuřila. Všiml jsem si, že se snaží potlačit vzrušení; dlaněmi si přikrýval oči, a když jsem spatřil, jak mu mezi prsty stékají slzy, hlas se mi zachvěl a zůstal vězet v hrdle. Neznámý prudce vydechl a zasténal. Zmlkl jsem. Pak promluvil, ale slova mu uvázla na rtech: "Nešťastníce! Posedlo vás snad stejné šílenství jako mne? I vy jste se tedy napil onoho opojného nápoje? Vyslechněte mě, dovolte mi, abych vám vyprávěl svůj příběh, a jistě odtrhnete ten pohár od rtů!"
Určitě si umíš představit, jak silnou zvědavost ve mně vyvolala jeho slova. Jenže záchvat zoufalství, který se cizince zmocnil, opět otřásl jeho zeslabeným organismem. Než se zotavil, uplynulo mnoho hodin strávených odpočinkem a nezávazným hovorem.
Když se uklidnil, uvědomil si, že ho přemohla vášni–vost jeho povahy, a aby se proto zbavil pocitu beznaděje a zoufalství, zavedl rozhovor opět na mé osobní problémy. Otázal se mě na mé mládí. Dlouho jsem nemluvil, ale mé vyprávění mě zavedlo k několika úvahám. Mluvil jsem o svém přání nalézt přítele – o své touze po důvěrnějším sblížení s příbuzným duchem, než jaké se mi kdy naskytlo, a vyslovil jsem názor, že se člověk, kterému se takového požehnání nedostane, nemůže vychloubat velkým štěstím.
"Souhlasím s vámi," odpověděl cizinec, "jsme nedokonalí tvorové a jen napůl hotoví, pokud nám někdo moudřejší, lepší a cennější než my sami – a takovým by měl být přítel – neposkytne pomoc, aby odstranil slabosti naší povahy a chybné charakterové rysy. Měl jsem kdysi přítele, nesmírně ušlechtilého člověka, a mám proto právo pronášet soudy o přátelství. Vy ještě máte
naději a svět leží před vámi. Nemáte proto důvod k zoufalství. Ale já – já jsem ztratil všechno a nemohu už začít život znovu."
Když domluvil, rozhostil se mu na obličeji výraz tak klidného a vyrovnaného smutku, že se mi zachvělo srdce. Už nepromluvil a vzápětí odešel do kabiny.
Ačkoli je jeho duch tak zlomen, přece neznám nikoho, kdo umí hlouběji vnímat krásy přírody než on. Hvězdami poseté nebe, moře a vše, co skýtá tento nádherný kraj, jako by ještě mělo sílu odvést mu mysl od pozemských věcí. Takový člověk vede dvojí život: může snášet utrpení a být přemáhán zklamáními, ale když se stáhne do sebe, podobá se nadpozemským bytostem se svatozáří kolem hlavy, kterou nedokáže proniknout žádná starost nebo pošetilost.
Asi se usmíváš nadšení, s kterým se vyjadřuji o tomto poutníkovi z neznáma! Neusmívala by ses, kdybys ho viděla. Tebe ochraňovaly a zjemňovaly četba a odloučenost od světa, takže jsi poněkud vyběračná, jenže právě proto bys lépe ocenila mimořádné vlastností tohoto skvělého muže. Někdy se zamýšlím nad otázkou, kterou svou vlastností tak neskonale převyšuje každého z mých známých. Myslím, že to je jakási intuitivní bystrost, rychlá a neomylná schopnost úsudku a vystižení příčin věcí; co do jasnosti a přesnosti se těmto jeho vlastnostem nic nevyrovná. A k tomu přičti umění dokonale se vyjadřovat a hlas, jehož bohatá intonace zní jako hudba podmaňující duši.
19. srpna 17...
Včera mi neznámý řekl: "Jistě jste pochopil, kapitáne Waltone, že mě stihla řada velkých, nesrovnatelně velkých neštěstí. Kdysi jsem se rozhodl, že vzpomínka na všechno, co jsem vytrpěl, zanikne se mnou, ale vy jste způsobil, že jsem změnil rozhodnutí. Hle–
dáte vědění a moudrost, jako kdysi já, a horoucně si přeji, aby se splnění vašich přání nestalo pro vás hadím uštknutím, jako tomu bylo u mne. Nevím, zda vám líčení mých neštěstí v něčem prospěje. Když si však uvážím, že sledujete stejnou cestu, že se vydáváte stejným nebezpečím, která ze mne učinila to, čím jsem teď, pak se domnívám, že si z mého příběhu můžete vybrat vhodné morální poučení, takové, které by vám sloužilo za příklad, jestliže uspějete ve svém podnikání, a za útěchu v případě neúspěchu. Připravte se, že budete slyšet o jevech, které se obyčejně považují za nadpřirozené. Kdyby se kolem nás rozprostírala normální krajina, obával bych se, že se setkám s vaší nedůvěrou nebo dokonce výsměchem, ale v těchto divokých a tajemných končinách bude vypadat věrohodně mnoho věcí, které by jinde vyvolaly úsměšky od lidí neobeznámených s věčně proměnlivými přírodními silami. Rovněž nemám pochyb, že jednotlivé fáze mého příběhuobsahujívnitrnídůkazpravdivostiudálostí, z nichž je složen."
Jistě si umíš představit, jakou mi připravil radost nabídkou, že mi bude vyprávět svůj příběh, a přece mi byla proti mysli představa, že by líčením svých strastí měl opět zjitřit svou bolest. Nesmírně jsem toužil vyslechnout slíbené vyprávění. Nevedla mě k tomu jen zvědavost, ale i upřímná snaha mu pomoci, pokud by tato pomoc byla v mých silách. V tomto smyslu jsem mu také odpověděl.
"Děkuji vám," řekl neznámý, "za vaši náklonost, ale to je zbytečné – můj osud je téměř naplněn. Čekám jen na jednu událost, a pak budu odpočívat v pokoji. Chápu vaše pocity," pokračoval, když si všiml, že ho chci přerušit, "ale jste na omylu, příteli, jestliže dovolíte, abych vás tak nazýval. Nic už nemůže změnil můj osud; vyslechněte můj příběh, a pochopíte, jak neodvolatelně je rozhodnut."
Pak mi řekl, že začne s vyprávěním svého příběhu zítra, najdu-li si ovšem pro něj čas. Jeho slib vyvolal mé nejvřelejší díky. Rozhodl jsem se, že každou noc, jestliže právě nebudu naléhavě zaneprázdněnpovin– • nostmi, zapíši pokud možno jeho vlastními slovy vše–^hno, co mi během dne vyprávěl. Kdybych náhodou jběl práci, udělám si alespoň poznámky. Nepochybuji tom, že Tě mé poznámky zaujmou, ale představ si, : jakým zájmem a potěšením je jednoho dne budu číst |á! Vždyť znám vyprávěče a jeho příběhvyslechnu ; jeho vlastních rtů! I teď, když stojím na začátku svého Jíúkolu, mi připadá, že slyším zvuk jeho lahodného hlasu, • že jeho třpytný zrak spočívá na mně s veškerou svou smutnou odevzdaností a že vidím vyhublou paži vzrušeně pozdviženou, zatímco mu rysy rozzáří vnitřní jas. Jeho příběh bude jistě neobvyklý a otřesný. Jak strašná asi byla bouře, která napadla statečnou loď na její plavbě a takto ji zničila.
KAPITOLA l
Narodil jsem se v Zenevě v jedné z nejpřednějších rodin republiky. Moji předkové zastávali místa radních a syndiků a můj otec vykonával mnoho let se ctí a věhlasem důležité veřejné funkce. Všichni, kdo ho znali, vážili si ho pro jeho bezúhonnost a neúnavnou péči o veřejné záležitosti. Od mládí byl neustále zaměstnán problémy své vlasti. Rada důvodů mu zabránila záhy se oženit a teprve ve zralém věku si založil rodinu.
Protože okolnosti jeho sňatku vrhají světlo na jeho povahu, nemohu je nevylíčit. Jeden z jeho nejbližších přátel byl majitelem velkého prosperujícího obchodního podniku, ale řada nešťastných náhod ho přivedla na mizinu. Jmenoval se Beaufort, byl hrdý a neústupný, a myšlenka, že by měl žít v nouzi a zapomnění ve stejném kraji, kde byl kdysi vážen pro své společenské postavení a štědrost, mu byla nesnesitelná. Když vyrovnal své dluhy co nejčestněji, odstěhoval se s dcerou do Lucernu, kde žil v odloučenosti a bídě. Otec miloval Beauforta jako nejupřímnější přítel a jeho odchod za tak nešťastných okolností ho velmi trápil. Trpce litoval falešné hrdosti svého přítele, která ho přiměla 'k chování tak neodpovídajícímu jejich vzájemnému vztahu. Doufal, že ho přesvědčí, aby s jeho úvěrem a pomocí začal nový život, a proto se snažil co nejrychleji objevit místo jeho pobytu.
Beaufort však učinil důkladná opatření, aby zůstal v neznámu, a trvalo deset měsíců, než otec zjistil jeho úkryt. Pln radosti spěchal k domku: ležícímu v chu–
dobné uličce nedaleko reky Reuss. Když tam vešel, přivítaly ho bída a zoufalství. Z trosek svého majetku zachránil Beaufort jen nepatrný obnos, který mu mohl zabezpečit jen několik měsíců bezpečného života. Doufal, že do té doby nalezne nějaké celkem slušně placené místo v obchodním světě. Tuto dobu proto trávil v nečinnosti a jeho zármutek se stal o to hlubším a bolestnějším, že měl čas na přemýšlení. To všechno na něj tak působilo, že po třech měsících ulehl nemocen na lůžko, zcela neschopen pohybu.
Jeho dcera ho ošetřovala s 'nekonečnou něžností, mizí bez jakékoli naděje na pomoc. Ale Karolína Beau–fortová byla žena neobyčejné povahy a její odvaha aufortová byla žena neobyčejné povahy a její odvaha jí pomáhala čelit nesnázím. Opatřila si prostou práci, pletla ze slámy a nejrůznějšími způsoby se jí dařilo vydělávat si nutnou mzdu, která jim stěží stačila k uhájení holého života.
Tak uplynulo několik měsíců. Jejímu otci se vedlo hůř a hůř. Musela stále víc času věnovat péči o něj, peněz bylo stále méně, a po deseti měsících jí otec zemřel v náručí. Zůstala úplně opuštěná a bez haléře. Tato poslední rána ji přemohla. Když můj otec vstoupil do místnosti, klečela s hořkým pláčem u Beaufortovy rakve. Můj otec přišel k nešťastné dívce jako anděl spásy. Svěřila se do jeho péče. Po pohřbu ji odvedl do Zenevy a umístil ji do rodiny svých příbuzných. Dva roky poté se Karolína stala jeho manželkou.
Otec byl mnohem starší než matka, ale přes tento věkový rozdíl je těsnými pouty spojovala oddaná láska. Otec se vždy vyznačoval velkým smyslem pro spravedlnost a podle jeho názoru měla láska jen tehdy cenu, byla-li silná. Snad byl kdysi již zamilován a tehdy zjistil, že si jeho milovaná nezaslouží jeho lásky a citu, a tak dával přednost jiným vyzkoušeným hodnotám. Jeho
páska k matce, v níž byly zahrnuty i vděčnost a zbožňování, lišila se zcela od pošetilé zamilován o s ti starších mužů. A navíc byl jeho cit proniknut úctou k matčinu charakteru a touhou alespoň částečně odčinit utrpení, které prožila a které dodávalo nevýslovný půvab celé její osobnosti. Otec udělal vše, aby vyhověl každému jejímu přání a aby jí usnadnil život. Snažil se ji uchránit před sebedrsnějším větrem, tak jako zahradník chrání krásnou exotickou rostlinu, a obklopovat ji vším, co by mohlo vyvolat radost v její něžné a laskavé mysli. Její zdraví, a dokonce i klid její až dosud vyrovnané mysli byly otřeseny vším, co prožila. Během dvou let, které předcházely jejich sňatku, vzdal se otec postupně všech svých veřejných funkcí a ihned po sňatku odjeli oba do Itálie, jejíž příjemné podnebí jim více vyhovovalo. Změna prostředí a cesty po této kouzelné zemi zapůsobily blahodárně na matčino otřesené zdraví.
Po Itálii procestovali Německo a Francii. Já, jejich nejstarší dítě, jsem se narodil v Neapoli a od útlého dětství jsem je doprovázel na jejich toulkách. Několik let jsem zůstával jejich jediným dítětem. Jejich vzájemná oddanost byla hluboká, ale zdroj lásky, jíž mě zahrnovali, byl nevyčerpatelný. Mými prvními vzpomínkami jsou matčiny něžné pozornosti a otcův úsměv plný laskavé radosti, s nímž na mě pohlížel. Byl jsem jejich hračkou a jejich idolem, a snad i něčím víc – jejich dítětem, nevinným a bezmocným tvorem darovaným jim nebesy, aby ho vychovali v dobrého člověka. Jeho osud byl v jejich rukou a jen na tom, jak splní své povinnosti vůči němu, záviselo, bude-li šťastný, nebo bídný. Byli si hluboce vědomi toho, co dluží bezmocnému tvorečku, jemuž dali život, a navíc je k němu poutal něžný cit. A tak si lze představit, že se mi každičkou hodinu mého dětství dostávalo od nich důkazů trpělivosti, shovívavosti a sebezapření; současně jsem
však byl voděn na hedvábné šňůrce a celé dětství mi připadalo jako jediný proud radosti.
Dlouhou dobu jsem byl jejich jediným potomkem. Matka velmi toužila po dceři, ale stále jsem zůstával sám. Když mi bylo téměř pět, vypravili se rodiče na výlet do Itálie a strávili týden na březích jezera Como. Jejich soucit s utrpením je čas od času přiměl k návštěvám chudých. Pro matku to znamenalo víc než povinnost, byla to nutnost i potřeba – vzpomínka na vlastní utrpení a vysvobození ji vedla k tomu, aby sama také vystupovala jakoandělspásy.Najednéprocházce upoutala pozornost mých rodičů chudá chatrč skrytá v údolí; byla totiž v mimořádně bezútěšnémstavu. Houf dětí v hadrech, batolících se kolem, svědčil o nejstrašnější nouzi. Když jednoho dne otec odjel do Milána, navštívila matka se mnou tuto chatrč. Zastihla tam rolníka a jeho ženu, sedřené a shrbené starostmi a dřinou, jak rozdělují skrovné jídlo pěti hladovým dětem. Mezi nimi byla holčička, která víc než druhé děti upoutala matčinu pozornost. Vypadala, jako by k nim nepatřila. Čtyři ostatní děti byly malí osmahlí tuláčci s černýma očima; dívenka byla drobná, s velmi bílou pletí. Vlasy se jí skvěly jako třpytivé zlato a přes nuzné oblečení jínahlavěvytvářelyvznešenoukorunu. Měla jasné a široké čelo, modré oči bez mráčku a rty i tahy obličeje vyjadřovaly takovou líbeznou něhu, že kdokoli na ni pohlédl, musel ji považovat za zcela odlišnou bytost, seslanou z nebes a nesoucí na sobě nadpozemskou pečeť.
Vesničanka si povšimla, jak se matka se zvědavým obdivem zahleděla na tuto krásnou dívenku, a ochotně vyprávěla její příběh. Nebylo to její dítě, ale dcera milánského šlechtice. Matka byla Němka a zemřela při porodu. Hledali tedy kojnou a svěřili ji jí. Tehdy se jim vedlo lépe, nebyli ještě dlouho svoji a jejich nejstarší dítě právě přišlo na svět. Otec jejich svěřenkyně
byl jedním z Italů, kteří v sobě živili vzpomínku na
antickou slávu Itálie – jeden z oněch schiavi ognor
frementi1, kteří usilovali o získání svobody pro svou
Hivlast. Stal se obětí svého poslání. Nikdo neví, zda je
•mrtev, nebo zda stále ještě úpí v rakouských žalářích.
•[Majetek mu zkonfiskovali, dítě zůstalo samoabez ^•prostředků. A tak holčička žila dále u pěstounů a roz–
•jtvétala v chudém příbytku, krásnější než zahradní růže ^Binezi černým ostružiním.
H^Po návratu z Milána mě otec našel v hale naší vily Hbři 'hře s dítětem půvabnějším než andílci na obrazech,
•g bytostí, která svým zjevem vše kolem sebe rozzařo–
•jvala a která se pohybovala s půvabem a lehkostí hor–
•$kých kamzíků. Vše se brzy vysvětlilo. S otcovým sou–
•tilasem přiměla matka venkovské pěstouny, aby jí zcela
•ft>řenechali svou svěřenkyni. Měli rádi toho sladkého si–
•rotka, jehož přítomnost cítili jako požehnání. Měli ho
•však ponechat v chudobě a nedostatku, když mu osud
•nabízel tak lákavou příležitost? Poradili se s vesnickým Míarárem a Alžběta Lavenzová se stala obyvatelkou do–'mova mých rodičů, kde se mi stala víc než sestrou – krásnou a milovanou společnicí všech mých činů a radostí.
Všichni Alžbětu milovali. Horoucí a téměř zbožňující láska, s níž na ni každý pohlížel, stala se pro mě, který se na ní podílel stejným dílem, pýchou i potěšením. V předvečer Alžbětina příchodu k nám mi matka řekla škádlivě: "Mám pěkný dárek pro svého Viktora – zítra ho dostaneš." A když mi nazítří představila Alžbětu jako slíbený dárek, vzal jsem s dětskou vážností její slova doslova a pohlížel jsem na Alžbětu jako na své vlastnictví – které musím chránit, milovat a hýčkat. Všechnu chválu, která na ni dopadla, jsem přijímal, jako by byla vyslovována mému majetku. Oslovovali
1 Neustále se vzpírající otroci.
jsme se navzájem jako bratranec a sestřenice. Žádné slovo, žádný výraz však nemohl vyjádřit druh vztahu, který ji ke mně poutal – mou víc než sestru, neboť až do smrti byla pouze mou.
KAPITOLA2
Byli jsme vychováni společně. Byl jsem pouze o necelý rok starší. Není třeba říkat, že jakákoli neshoda nebo dokonce hádka nám byly zcela cizí. Naše přátelství se vyznačovalo souladem a rozdílnost a kontrast našich povah nás ještě více sbližovaly. Alžběta byla klidnější a soustředěnější, já zase přes svou vášuivost jsem byl praktičtější a hlouběji zasažen touhou po vědění. Alžběta horlivě četla verše a v překrásné velebné krajině, která obklopovala náš švýcarský domov – vznešené obrysy hor, změny ročních období, bouře a klid, ticho zimy a kypící ruch našich alpských lét –, nalézala široké pole pro obdiv a potěšení. Zatímco má společnice s vážnou a uspokojivou myslí pozorovala pozoruhodné výsledky jevů, já jsem se zalíbením zkoumal jejich příčiny. Svět byl pro mě tajemstvím, a to jsem toužil rozluštit. Zvídavost, vážná snaha osvojit si skryté zákony přírody, radost blížící se nadšení, když se mi odhalily, to všechno patří k mým prvním vzpomínkám.
Po narození druhého syna, o sedm let mladšího, zanechali rodiče toulavého života a usadili se v rodném kraji. Měli jsme dům v Zenevě a vilu v Belrive, na východním břehu jezera ve vzdálenosti více než jedné míle za městem. Bydlili jsme převážně v Belrive a život v našem domově plynul v značné samotě. Mé povaze bylo vlastní vyhýbat se davu a dával jsem přednost pevnému přátelství s několika málo druhy. Spolužáci mi byli celkem lhostejní, s jedním z nich mě však
pojila pouta nejužšího přátelství – s Jindřichem Cler–valem, synem ženevského obchodníka. Byl to neobyčejně nadaný chlapec s velkou obrazotvorností. Miloval dobrodružství, překážky, ba dokonce nebezpečí – jen pro ně samo. Jeho nejoblíbenější četbou byly rytířské a dobrodružné romány. Skládal hrdinské písně a psal různé příběhy o čarodějích a rytířích. Hrával s námi divadelní hry a pořádal maškarní zábavy, v nichž vystupovaly postavy z Písně o Rolandovi, hrdinové Kulatého stolu krále Artuše i rytíři, kteří v bojích přelévali krev, aby osvobodili Svatý hrob z rukou nevěřících.
Nikdo na světě nemohl strávit šťastnější dětství než já. Rodiče byli vtělením vlídnosti a laskavosti. Nepatřili k lidem, kteří chtějí pánovitě a bezohledně vládnout osudu svých dětí, nýbrž sami dávali podnět k nesčetným radostným chvílím, které jsme prožívali. Návštěvy v jiných rodinách mě přesvědčovaly, jak mimořádně šťastný je můj úděl, a vděčnost napomáhala růstu synovs'ké lásky.
Byl jsem vznětlivý a občas jsem podléhal záchvatům divokosti, ale podle nějakého zvláštního zákona mě má povaha nevedla k pošetilým zájmům, nýbrž k horlivé touze po poznání, ovšem nikoli po poznání všech věcí bez jakéhokoli výběru. Přiznávám se, že mě nijak nelákaly ani cizí jazyky, ani právo nebo historie. Toužil jsem po tom, abych poznal tajemství nebes a země, a ať už jsem se zabýval vnější skladbou věcí, nebo vnitřním řádem přírody či záhadami lidské duše, mé pátrání bylo vždy zaměřeno na metafyzická, nebo v jejich nejvyšším smyslu fyzická tajemství světa.
Clervala zase lákalo studium morálních vztahů. Oblastí jeho zájmů bylo rušné divadlo života, ctnosti hrdinů a činy lidí; a jeho nadějí a snem bylo stát se jedním z hrdinů, jejichž jména jsou slavena v dějinách pro udatné a hrdinské činy, jimiž přispěli k blahu lidstva.
Alžbětina čistá duše zářila v našem klidném domově jako věčné světlo. To, co milovala ona, milovali jsme i my, a její smích, líbezný hlas a sladký pohled nebeských očí nám neustále žehnal a dodával síly. Byla vtělením lásky, která nás zjemňovala a přitahovala. Nebýt Alžběty, mohly ze mě mé zájmy udělat mrzouta a má vášnivost hrubce; ale ušlechtilost její povahy mě zjemňovala. A mohlo vůbec nějaké zlo zapůsobit na Clervalovu ušlechtilou duši? A přece by nebyl býval mohl být tak dokonale lidský, tak bezpříkladně šlechetný, tak plný laskavosti a něžnosti při své vášni k dobrodružným činům, kdyby mu ona nebyla odhalila opravdovou krásu konání dobra a nezpůsobila, že se dobro stalo konečným cílem jeho prudké ctižádosti. S nevýslovným pocitem radosti dlím ve vzpomínkách na mládí, na doby, kdy v mé mysli bylo jasno a kdy neštěstí ještě nezměnilo její jasné vidiny směřující k prospěchu lidstva v chmurné a malicherné úvahy o sobě samém. A když si taK kreslím obraz mladých dnů, vyvstávají mi před očima rovněž ony události, které ne–postižitelnými kroky vedly k příčinám mého pozdějšího utrpení. Vždyť jestliže si mám vysvětlit zrod oné vášně, která později ovládla můj osud, zjišťuji, že vznikla jako horská říčka z nepatrných a téměř neviditelných potůčků, postupně však nabyla mohutnosti, až se stala dravým proudem, který prudkým tokem smetl všechny mé naděje a radostí.
Nauka, která usměrnila můj osud, je přírodní filosofie1), a proto chci v tomto vyprávění vyzdvihnout ony skutečnosti, pro které jsem si tuto vědu oblíbil. Když mi bylo třináct let, vypravili jsme se všichni na výlet do lázní nedaleko Thononu, jenže špatné počasí nás
1 Přírodní filosofie je nauka, která byla pěstována v 16.–18. století, tedy v období, kdy se přírodovědeckými pokusy ještě nedaly vědecky vysvětlit četné přírodní jevy, jejich objektivní souvislosti a vzájemné závislosti.
přinutilo, abychom celý den strávili v hostinci. A tam jsem náhodou našel svazek ze spisů Cornelia Agrippy.1 Lhostejně jsem knihu otevřel, ale teorie, kterou se snažil dokázat, a její skvělé důkazy, které uváděl, brzy změnily lhostejnost v nadšení. Připadalo mi, že mou mysl ozářilo nové světlo, a překypuje radostí sdělil jsem svůj objev otci. Ten lhostejně pohlédl na titulní stránku mé knihy a řekl: "Ach tak! Cornelius Agrippa! Můj milý Viktore, neztrácej čas nad takovouhle věcí, je to vyložený nesmysl!"
Kdyby si byl otec místo této poznámky dal práci a i vyložil mi, že Agrippovy zásady byly zcela vyvráceny a že místo nich vznikla moderní věda, která je mnohem průkaznější, neboť Agrippovy důkazy jsou chimérické, zatímco důkazy nové nauky jsou věcné a uskutečnitelné, jistě bych byl Agrippu odložil a i nadále napájel rozpálenou obrazotvornost tím, že bych se s ještě větší horlivostí vrátil k dosavadním zájmům. Je dokonce možné, že by sled mých myšlenek nikdy nebyl dostal onen osudný podnět, který vedl k mé zkáze. Jenže zběžný pohled, který otec věnoval mé knížce, mě nijak nepřesvědčil o tom, že by znal její obsah, a proto jsem s největším zaujetím pokračoval v četbě.
Po návratu domů bylo mou první starostí opatřit si celé dílo tohoto autora a později knihy Paracelsa a Alberta Magna2. Dychtivě jsem pročítal a studoval fantastické myšlenky těchto spisovatelů a připadalo mi, jako by to byly poklady, o nichž ví kromě mě jen hrstka vyvolených. Už jsem se zmínil, že jsem vždy byl
1 Cornelius Heinrich Agrippa z Netesheimu (1486–1535), německý renesanční lékař a přírodní filosof •, vystupující ostře proti pověrám a víře v čarodějnice.
2 Theofrastus Bombastus Paracelsus z Hohenheimu (1493 až 1541), německý lékař, přírodní filosof a teolog; průkopník moderní lékařské vědy. Albertus Magnus (1193–1280), německý teolog a filosof zabývající se přírodovědnými otázkami.
prostoupen horečnou teuhou proniknout tajemstvími přírody. Hluboké vědomosti a skvělé objevy moderních filosofů, které jsem studoval, mě presto neuspokojovaly a nepřesvědčovaly. Sir Isaak Newton prý říkal, že si připadá jako dítě, které sbírá škeble u velkého a neprobádaného oceánu pravdy, a jeho následovníci v těch odvětvích přírodních věd, které jsem studoval, mi připadali – i v mém jinošském chápání – jako začátečníci zabývající se stejnou činností. , .
Nevzdělaný venkovan pozoruje živly kolem sebe a zná jejich praktický užitek. Nejvzdělanější filosof věděl jen o něco víc. Tvář přírody jen poodhalil, ale její nesmrtelné rysy byly stále zázrakem a záhadou. Může pitvat, rozebírat a pojmenovávat, ale sekundární nebo terciární příčiny, nemluvě vůbec o konečných příčinách, mu byly zcela neznámy. Hleděl jsem upřeně na opevnění a překážky, které jako by bránily lidem ve vstupu do pevnosti přírody, a ukvapeně a z nevědomosti jsem se užíral lítostí.
Jenže byly tu knihy a byli tu lidé, kteří pronikli hlouběji a znali víc. Uvěřil jsem na slovo všemu, co hlásali, a stal se jejich žákem. Snad to vypadá podivně, že se něco takového může stát v osmnáctém století, jenže zatímco jsem prodělával obvyklou školní výchovu v Zenevě, do určité míry jsem se věnoval svým oblíbeným vědám. Otec nebyl nijak vědecky založen, a já se proto vzdělával sám, ale s dětskou zaslepeností, k níž se družila studentská touha poznat co nejvíce. Pod vedením nových učitelů jsem se s neobyčejnou pílí vrhl do hledání kamene mudrců a elixíru života, a zakrátko jsem věnoval svou celou pozornost právě tqmuto úkolu. Bohatství bylo pominutelným cílem, ale s jakou slávou by se setkal můj objev – učinit lidské tělo odolné nemoci a bezpečné před každou smrtí kromě násilné!
Tyto touhy nebyly jediné; moji autoři ochotně slibovali i možnost vyvolávat duchy a ďábly a já pln horli–
vosti jsem hledal, jak ji uskutečnit, a přestože má zaří–kání byla vždycky bezvýsledná, připisoval jsem neúspěch vlastní nezkušeností a omylům, a nikoli nedostatku dovednosti a věrohodnosti mých rádců. A tak jsem se jistý čas zabýval zastaralými naukami, jako nezasvěcenec míchal dohromady tisíce vzájemně si odporujících teorií a zoufale se zmítal v úplné bažině rozmanitých vědomostí, veden palčivou obrazotvorností a dětským uvažováním, dokud náhoda nesvedla proud mých myšlenek do jiného řečiště.
Když mi bylo asi patnáct let, přestěhovali jsme se do našeho domu nedaleko Belrive; taní jsme jednoho dne zažili neobyčejně divokou a strašlivou bouřku. Blížila se od Jurského pohoří a náhle začaly z nejrůznějších míst oblohy burácet hromy. Po celou bouřku jsem se zvědavostí a zájmem sledoval její postup. Stáli jsme ve dveřích a náhle jsem zahlédl, jak ze starého krásného dubu rostoucího asi dvacet yardů od našeho domu vyšlehl vysoký plamen. Jakmile oslňující světlo zhaslo, nezbylo z dubu nic než sežehnutý pahýl. Když jsme k němu druhý den ráno přišli, zjistili jsme, že strom byl zničen naprosto neobvykle. Zásah blesku ho nerozštípl, nýbrž ho úplně rozbil na drť. V životě jsem dosud nespatřil tak úplně zničenou věc.
Tehdy jsem již byl obeznámen s obecnějšími zákony elektřiny. Onoho dne byl u nás na návštěvě jakýsi velký znalec přírodních věd, a podnícen tímto úkazem, pustil se do výkladu vlastní teorie elektřiny a galva–nismu, která byla pro mě zcela nová a překvapující. Vše, co říkal, značně zastínilo Gornelia Agrippu, Alberta Magna a Paracelsa, tyto vládce mé fantazie, ale jakýmsi hnutím osudu naplnilo mě svržení těchto idolů nechutí k dalšímu studiu přírodních věd. Zdálo se mi, že člověk už nemůže rozumem více poznat. Vším, co tak dlouho poutalo mou pozornost, jsem náhle začal opovrhovat. Pro jeden z oněch chvilkových rozmarů, jimž je snad
naše mysl nejvíce vystavena v útlém mládí, vzdal jsem se svých dřívějších zálib, odvrhl přírodní filosofii a všechny její nauky jako nedokonalé a nesprávné a pojal nejhlubší opovržení k této pavědě, která se přece nikdy nemůže dostat ani k prahu skutečného vědění. Raději jsem dal přednost studiu matematiky a odvětví patřících k této vědě, protože byla vybudována na bezpečných základech, a proto hodná mého zájmu.
Naše duše jsou opravdu podivně utvářeny a s úspěchem či zkázou jsme spjati • vskutku slabými pouty. Ohlédnu-li se nazpět, připadá mi, jako by tato téměř zázračná změna zájmu a vůle byla náhlým důsledkem zásahu nebes, jako by to byl poslední pokus podniknutý pudem sebezáchovy k odvrácení bouře, která již tehdy visela ve hvězdách, připravena mě uchvátit. Od chvíle, kdy jsem zanechal svých dřívějších a v poslední době trýznivých studií, zvítězily v mé duši radost a klid. Bylo to varování, že další studium přírodních věd mi přinese zkázu; jestliže se ho však vzdám, kyne mi štěstí. Tento poslední pokus sil dobra byl neúčinný. Osud byl příliš mocný a jeho nezměnitelné zákony rozhodly o mé naprosté a hrozné zkáze.
KAPITOLA 3
Když mi bylo sedmnáct let, rozhodli rodiče, že mám pokračovat ve studiích na universitě v Ingolstadtu. Až dosud jsem navštěvoval ženevské školy, ale otec považoval za nutné, abych svou výchovu doplnil dalšími vědomostmi, které jsem nemohl získat ve vlasti. Můj odjezd byl stanoven na nejbližší dobu, jenže než přišel určený den, udalo se první neštěstí mého života – osudná předzvěst budoucího utrpení.
Alžběta dostala neštovice, její onemocnění bylo vážné a byla ve velkém nebezpečí. Během její nemoci jsme
se mnoha důvody snažili přesvědčit matku, aby ji ne–ošetřovala. Zprvu ustoupila našim prosbám, když se však dozvěděla, že život jejího nejmilejšího dítěte je v nebezpečí, nemohla již déle ovládat svou úzkost. Ošetřovala nemocnou, a její pozorná péče zvítězila nad zrádnou chorobou; Alžběta se vyléčila, avšak její zachránkyni se toto uzdravení stalo osudným. Třetí den matka onemocněla, její horečka byla doprovázena velmi znepokojujícími příznaky a obličeje ošetřujících lékařů prozrazovaly nejhorší. Ani na smrtelném loži matku neopustila vlídnost a statečnost. Vzala mě a Alžbětu za ruce a řekla: "Mé děti, nejpevnější naději na vaše budoucí štěstí jsem vkládala do vyhlídky na váš sňatek. Tato naděje teď bude útěchou vašeho otce. Alžběto, má drahá, ty teď musíš zaujmout mé místo u mladších dětí. S jakou lítostí od vás odcházím! Není to tvrdé, že já, ták šťastná a tak milovaná, vás všechny musím opustit? Ale nesmím tak uvažovat! Pokusím se klidně usmířit s myšlenkou na smrt a zemru s nadějí, že se s vámi setkám na onom světě."
Zesnula klidně a také ve 'smrti si zachovala její tvář výraz lásky. Jistě nemusím líčit, jak je lidem, jejichž nejdražší pouta jsou přervána neodčinitelným zlem, jaké prázdno mají v duši, jaké zoufalství ve tváři. Trvalo dlouho, než jsme sami sebe přesvědčili, že ta, kterou jsme denně viděli a jejíž život se zdál být součástí našeho vlastního života, odešla navždy, že jas milovaných očí zhasl, že zvuk hlasu tak blízkého a tak drahého sluchu navždy zmlkl a nikdy ho už neuslyšíme. Takové byly naše úvahy v prvních dnech, ale když odstup času prokázal, že neštěstí je trvalé, pak teprve začala pravá hořkost bolesti. Jenže komu neodervala drsná ruka osudu někoho drahého? A proč líčit zármutek, který jsme všichni už prožili nebo jednou prožijeme? Za nějakou dobu se zármutek stává spíše vzpomínkou než nutností, a smích, který zavítá na rty, už není odhá–
něn, i když by mohl být považován za svatokrádež. Matka byla mrtva, ale nás i nadále čekalo plnění denních povinností. Museli jsme jít dál svou cestou s ostatními a naučit se považovat se za šťastné, že jsme tu zůstali a že nás smrt nevzala s sebou.
Bylo třeba znovu rozhodnout, kdy odjedu do Ingolstadtu. Vymohl jsem si na otci několikatýdenní odklad. Opustit poklidnou atmosféru domu ve smutku, tak podobnou smrti, a vrhnout se do ruchu života mi připadalo jako svatokrádež. Smutek byl pro mne něčím novým, ale nijak mě nevyděsil. Neměl jsem chuť opustit ty, kteří mi zbývali, a zejména jsem toužil po jistotě, že má líbezná Alžběta našla už konečně trochu útěchy.
Alžběta skrývala svou bolest a snažila se vystupovat jako utěšitelka. Hleděla s odvahou do budoucna a své povinnosti vykonávala statečně a horlivě. Zasvětila život těm, které se naučila nazývat strýcem i bratranci. Nikdy nebyla tak okouzlující jako v oněch dobách, kdy slunný úsměv rozzářil její tvář a zalil nás svým jasem. Ve snaze přivést nás na jiné myšlenky zapomínala dokonce i na vlastní zármutek.
Konečně nastal den mého odjezdu. Clerval u nás strávil poslední večer. Snažil se již dříve přemluvit svého otce, aby mu dovolil odjet na studie se mnou, ale marně. Jeho otec byl omezený obchodník a touhy i ctižádost svého syna považoval za zahálku a za zkázu. Jindřich těžce nesl, že mu není dopřáno dosáhnout vyššího vzdělání. Nemluvil mnoho, ale když promluvil, četl jsem v jeho planoucím zraku a vzrušeném pohledu zdrženlivé, ale pevné odhodlání nedat se připoutat k malicherným ubohostem kupeckého života.
Seděli jsme dlouho do noci. Nemohli jsme se od sebe odtrhnout, ani jsme nedokázali vyřknout osudné sbohem. Posléze bylo vysloveno a my jsme se odebrali na lůžko pod záminkou, že hledáme odpočinek. Každý z nás si myslil, že druhého oklamal, ale když jsem za
ranního šera sešel dolů ke kočáru, který mě měl odvézt, byli tam všichni – otec, aby mi požehnal, Clerval, aby mi ještě jednou stiskl ruku, Alžběta, aby mě znovu poprosila o časté zprávy a aby posledními něžnostmi zahrnula svého druha a přítele.
Nastoupil jsem do lehkého kočáru a přepadly mě nejsmutnější úvahy. Doposud jsem byl obklopen svými nejdražšími a život s nimi poskytoval všem radost a štěstí – nyní jsem byl zcela sám. Na universitě, kam jsem jel, jsem si musel najít nové přátele a být sám sobě ochráncem. Až dosud plynul můj život v úplném ústraní našeho domova, a tím jsem získal nepřekonatelný odpor k novým obličejům. Miloval jsem své bratry, Alžbětu a Clervala; to byly "staré známé tváře". Sám sebe jsem však považoval za zcela neschopného při–Ir způsobit se společnosti cizích lidí. S takovými myšlen–*: kami jsem nastoupil cestu, ale postupně jsem nabýval odvahy i naděje. Horoucně jsem prahl po tom, abych získal co nejvíce vědomostí. Doma jsem často považoval za bolestné, že mám mládí trávit na jediném místě, a již dlouho jsem toužil poznat svět a zaujmout své postavení mezi ostatními lidmi. Nyní se má přání splnila a bylo by ode mne bláhové toho litovat.
Na cestě do Ingolstadtu, která byla dlouhá a namáhavá, jsem měl mnoho času přemýšlet. Konečně přede mnou vyvstala vysoká štíhlá věž městského kostela. Vystoupil jsem a šel do svého bytu, abych strávil večer podle vlastní chuti.
Příštího rána jsem odevzdal doporučující dopisy a navštívil některé z hlavních profesorů. Náhoda – či spíše temná moc, anděl zkázy, který se nade mnou ujal všemohoucí vlády od okamžiku, kdy jsem váhavě opustil otcovský dům – mě nejprve zavedla k profesoru přírodních věd Krempovi. Byl to neúhledný muž, ale hluboko zasvěcený do tajemství své vědy. Položil mi několik otázek týkajících se mých znalostí v jednotlivých od–
větvích patřících k přírodním vědám. Odpovídal jsem nedbale a poněkud opovržlivě jsem se zmínil o svých alchymistech jako o hlavních autorech, které jsem studoval. Profesor na mě s úžasem pohlédl. "To jste opravdu trávil čas studiem takových nesmyslů?" otázal se. Přitakal jsem. "Každá minuta," pokračoval profesor Krempe rozčileně, "každá chvíle, kterou jste touto četbou promarnil, je zcela a naprosto ztracena. Zatížil jste si paměť zastaralými naukami a zbytečnými jmény. Bože můj! V jaké poušti jste to žil, že tam nebyl nikdo natolik znalý věci, aby vám vysvětlil, že tyhle fantazie, které jste tak lačně nasával, jsou tisíce let staré, a stejně jako jsou staré, jsou i zatuchlé! Opravdu jsem nečekal, že v našem osvíceném a vědeckém věku najdu žáka Alberta Magna a Paracelsa. Můj drahý pane, budete muset začít studovat od samého začátku!"
Po těchto slovech mi napsal názvy několika knih z oboru přírodních věd, které jsem si měl na jeho doporučení obstarat. Pak mě propustil s poznámkou, že začátkem příštího týdne zahájí cyklus přednášek o přírodních vědách v jejich obecných vztazích a že v dny, kdy on nepřednáší, bude přednášet profesor Waldman o chemii.
Názory profesora Krempa mě nijak nepřekvapily, sám jsem přece považoval studium autorů, které tak zavrhl, za úplně zbytečné. Vrátil jsem se však domů přesvědčen, že studium tohoto oboru nemá pro mě cenu. Profesor Krempe byl malý zaváli ty muž s hrubým hlasem a nepříjemným vzhledem a snad i to působilo, že jsem se necítil nijak přitahován k jeho oboru. Snad jsem mu také poněkud příliš přezíravým způsobem vylíčil své názory na přírodní vědy, k nimž jsem dospěl v předcházejících letech. Jako školák jsem nebyl spokojen s výsledky, které slibovali tehdejší profesoři přírodních věd. Ve zmatení představ, které lze přičíst toliko mému mimořádnému mládí a tomu, že jsem neměl nikoho, kdo
by mě ve studiu vedl, jsem šel proti cestě času zpět po stupních poznání a vyměnil výsledky nedávných objevů za sny zapomenutých alchymistů. Kromě toho jsem opovrhoval badatelskými metodami současných přírodních věd. Jak docela odlišné byly touhy mých mistrů: hledat nesmrtelnost a moc. Jejich cíle byly přes svou bezcennost velké. Ale nyní bylo vše jiné. Zdálo se mi, že vědci nemají jinou ctižádost než zničit nepodložené vidiny, které mě právě k vědě přitahovaly. A já měl dát přednost nepatrné každodenní vědecké realitě před představami, které lákaly svou nesmírnou velikostí.
Převážně tímto směrem se ubíraly mé myšlenky v prvních dvou či třech dnech po příjezdu do Ingolstadtu. Strávil jsem je hlavně seznamováním s městem a jeho nejvýznamnějšími obyvateli. Když však začal další týden, vzpomněl jsem si na přednášky, o nichž se zmínil profesor Krempe. A ačkoli jsem se nemohl přimět k tomu, abych si šel poslechnout slova, která tento malý domýšlivý chlapík bude přednášet, připomenul jsem si jeho výrok o profesoru Waldmanovi, s nímž jsem se zatím nemohl seznámit, protože až dosud dlel mimo město.
Částečně ze zvědavosti a částečně z nedostatku jiné práce jsem šel do přednáškové síně. Krátce po mně tam vešel profesor Waldman. Nepodobal se vůbec svému kolegovi. Bylo mu asi padesát, výraz jeho tváře svědčil o vrozené dobrotě, vlasy měl úplně černé, jen na skráních trochu prošedivělé. Postavu měl malou, ale pozoruhodně vzpřímenou, a tak příjemný hlas jsem dosud neslyšel. Přednášku zahájil rekapitulací dějin chemie a nejnovějších objevů, a s vřelostí pronášel jména nejvýznamnějších badatelů. Pak podal zběžný přehled dnešního stavu této vědy a vysvětlil celou řadu jejích základních pojmů. Po několika pokusech ukončil přednášku chvalozpěvem na moderní chemii. Jeho slova nikdy nezapomenu:
"Staří učitelé této vědy," pravil, "slibovali nemožnosti a neuskutečnili nic. Moderní vědci slibují velmi málo; vědí, že kovy nelze přeměňovat a že elixír života je chiméra. Ale tito vědci, jejichž ruce jako by byly stvořeny jen k tomu, aby se patlaly ve špíně, a oči k tomu, aby se soustředěně dívaly do mikroskopu nebo kelímku, ve skutečnosti vykonali zázraky. Pronikají do nejzazších koutů přírody a objevují, v čem jsou skryta její tajemství. Vystupují na fíebesa – objevili, jak koluje krev i jaké má vlastnosti vzduch, který dýcháme. Dosáhli nové a téměř neomezené moci: dovedou poroučet bleskům z nebe, napodobovat zemětřesení, a dokonce se vysmívat neviditelnému světu jeho vlastními stíny."
Taková byla profesorova slova – či spíše mi dovolte říci, že taková byla slova osudu vyslovená k mé zkáze. Když pokračoval, měl jsem pocit, jako by má duše bojovala se skutečným nepřítelem. Jako by neviditelná síla tiskla klávesy, které tvořily mechanismus mé bytosti, v mé duši se ozýval akord za akordem a brzy byla má bytost naplněna jedinou myšlenkou, jediným záměrem, jediným cílem. Tolik už bylo vykonáno – zvolala má duše –, dokážu však víc, mnohem víc. Stezky vyznačené mými předchůdci mě povedou a brzy budu prorážet novou cestu, prozkoumávat neznámé síly a odhalovat světu nejhlubší tajemství stvoření.
Oné noci jsem nezamhouřil oka. Vše se ve mně bouřilo a kácelo. Tušil jsem, že v mé mysli opět zavládne řád, teď jsem však neměl sílu ho vytvořit. Pomalu, až za ranního úsvitu, přišel spánek. Probudil jsem se a myšlenky uplynulé noci mi připadaly jako sen. Zbylo jenom rozhodnutí vrátit se k původnímu studiu a věnovat se vědě, pro niž jsem měl podle vlastního přesvědčení vrozený talent. Téhož dne jsem navštívil profesora Waldmana. Jeho vystupování v soukromí bylo stejně rozvážné a přitažlivé jako na veřejnosti, protože měl-li
při přednášce ve tváři výraz určité důstojnosti, ve vlastním domě ho vystřídal výraz nesmírné vlídnosti a dobroty. Načrtl jsem mu stejně jako jeho kolegovi přehled své dosavadní činnosti. Pozorně vyslechl stručné vylíčení mých studií a při jménech Cornelia Agrippy a Pa–racelsa se usmál, ale bez opovržení, které dal najevo profesor Krempe. Prohlásil, že "to byli muži, jejichž neúnavnému bádání vděčí moderní vědci za většinu základů svých znalostí. Ponechali nám jako snadnější úkol, abychom nově pojmenovali a zařadili do vzájemně souvisících kategorií ta fakta, která jim bylo ve značné míře dáno přivést na světlo. Stěží kdy se stane, aby se práce géniů, ať se ubírá sebechybnějším směrem, nakonec přece jen neobrátila v řádný prospěch lidstva." Vyslechl jsem jeho prohlášení, které vyřkl klidně a rozvážně. Potom jsem dodal, že mě jeho přednáška zbavila předsudků proti současným chemikům. Vyjadřoval jsem se umírněně, se skromností a úctou, jaká přísluší mladíku vůči učiteli, aniž jsem dal najevo (životní nezkušenost by mě byla zahanbila) své nadšení, které bylo podnětem pro mé budoucí úsilí. Požádal jsem ho, aby mi poradil, které knihy si mám opatřit.
"Jsem rád, že jsem získal žáka," řekl profesor Wald–man, "a jestliže vaše horlivost odpovídá vašim schopnostem, nepochybuji o vašem úspěchu. Chemie je odvětvím přírodních věd, ve kterém se dosáhlo nejpozoruhodnějších výsledků, a právě proto jsem si ji zvolil za svůj hlavní obor. Současně jsem však nezanedbával ani ostatní vědní odvětví. Člověk by byl ubohým che–
–mikem, kdyby se zabýval pouze tímto oborem lidského vědění. Jestliže toužíte stát se skutečným vědcem, a nikoli pouze bezvýznamným experimentátorem, pak bych vám radil, abyste se věnoval všem oborům přírodních věd včetně matematiky."
K,Potom mě zavedl do své laboratoře a vysvětlil mi,
k čemu slouží jednotlivé přístroje. Současně mě poučil, co si mám opatřit, a slíbil mi, že budu moci používat jeho přístrojů, jakmile už toho budu znát tolik, abych nepoškodil jejich mechanismus. Také mi dal žádaný seznam knih. Pak jsem se rozloučil.
Tím skončil den pro mě tak památný: rozhodl o mém budoucím osudu.
KAPITOLA 4
Od toho dne zabralo studium přírodních věd, a obzvláště chemie v nejširším slova smyslu, téměř všechen můj čas. Horlivě jsem četl všechna geniální a vynikající díla současných vědců, navštěvoval přednášky a stýkal se s universitními badateli. A dokonce jsem zjistil, že profesor Krempe má přes nepříjemný vzhled a vystupování značné vědomostí a opravdový rozhled. V profesoru Waldmanovi jsem nalezl přítele. Jeho vlídnost nebyla nikdy zabarvena shovívavostí a své rady udílel tak upřímně a srdečně, že to vylučovalo jakoukoli představu pedantství. Urovnával mi tisíci způsoby cestu k vědění a dovedl mi přiblížit a objasnit nejnesrozumitelnější problémy. Zprvu jsem se studiu věnoval povrchně a bez zvláštního nadšení, postupně jsem se však víc a víc do studia zabíral a brzy jsem studoval tak horlivě a vášnivě, že často hvězdy bledly v ranním světle a já dosud pracoval v laboratoři.
Usilovné studium brzy přinášelo výsledky. Studenti se divili mé horlivosti a učitelé získaným vědomostem. Profesor Krempe se mě často s lišáckým úsměvem ptával, jak se daří Corneliovi Agrippovi. Nejsrdečnější radost z mých pokroků projevoval profesor Waldman. Takto uplynuly dva roky; v té době jsem vůbec nezajel do Zenevy, nýbrž jsem se cele věnoval problémům několika objevů, které jsem doufal uskutečnit. Přitažli–
vost vědy mohou pochopit jen ti, kdo ji sami zakusili. V jiných oborech může člověk dosáhnout jen takové vědomosti jako jeho předchůdci, a víc už poznat nelze. Avšak vědecké bádání je neustálým zdrojem objevů a zázraků. I člověk s průměrnými schopnostmi musí, jestliže se soustředí na jediný obor, neomylně dospět k velkým znalostem. A já, který jsem si vytkl určitý cíl a výhradně jemu se věnoval, jsem tak rychle postupoval, že jsem po dvou letech studia zdokonalil na základě svých objevů některé chemické přístroje, což mi na universitě vysloužilo velkou vážnost a obdiv. V té době jsem už získal v teorii a praxi přírodních věd všechny znalosti, které mi mohly poskytnout studium a přednášky ingolstadtských profesorů. Považoval jsem proto svůj další pobyt na universitě za neužitečný a začal uvažovat o návratu k přátelům a do rodného města. Učinil jsem však objev, který můj pobyt v Ingolstadtu K prodloužil.
BJedním z problémů, které obzvláště zaujaly mou po–Bf zornost, bylo uspořádání lidského těla a živých tvorů K vůbec. Často jsem se ptával sám sebe, odkud vlastně B; pramení podstata života. Byla to smělá otázka a od–B poveď na ni byla odjakživa považována za záhadu. B, Jenže člověk stejně stojí na hranici poznání tolika věcí B a hloubku jeho pohledu zdržuje často pouze zbabělost B nebo nepozornost. Zabýval jsem se v duchu těmito B problémy a rozhodl se proto, že se budu ještě podrob–B něji věnovat těm odvětvím přírodních věd, která sou–B visí s fyziologií. Kdyby mě nebyla hnala téměř nad–B přirozená touha po vědění, bylo by mi vysilující napětí B mých pokusů připadalo téměř nesnesitelné. Chceme-li zkoumatpříčinyživota, musíme se nejprve zabývat faktem smrti. Studoval jsem proto anatomii, to však bylo málo. Bylo třeba, abych také sledoval přirozený rozklad a zkázu lidského těla. Od dětství mě otec pečlivě vedl k tomu, abych nevěřil zdánlivě nadpřiroze–
ným jevům. Nevzpomínám si ani, že bych se kdy byl tíhvěl strachy při vyprávění nějaké pověsti nebo že bych se bál strašidla. Temnota nijak nepůsobila na mou fantazii a hřbitov byl pro mě pouze místem pro ukládání těl, z nichž život vyprchal a která se ze sídla síly a krásy stala potravou červů. Nyní jsem si vzal za úkol zkoumat příčiny a postup tohoto rozkladu a byl jsem nucen trávit dny a noci v hrobkách a márnicích. Musil jsem zaměřit pozornost na všechny ty jevy, které jsou pro zjemnělého člověka téměř nesnesitelné. Sledoval jsem, jak je dokonalé lidské tělo ničeno a pustošeno. Díval jsem se, jak kvetoucí jas života je vystřídán zkázou smrti. Viděl jsem, jak červ dědí zázraky oka i mozku. Podrobné jsem zkoumal a rozebíral všechny podrobnosti procesu vyjádřeného změnou života v smrt a smrti v život, když tu náhle mi uprostřed této temnoty zazářilo jasné světlo – světlo tak skvělé a zázračné, a přece tak prosté. Zmocnilo se mě opojení pro nesmírné možnosti, které můj objev umožňoval, a zároveň jsem byl udiven, že ze všech učenců, kteří svá bádání zaměřili stejným směrem, bylo pouze mně určeno objevit toto překvapující tajemství.
Uvědomte si, že nelíčím vidiny šílence. To, co nyní tvrdím, je právě tak pravdivé, jakože slunce září na obloze. Snad to byl zázrak, ale k objevu jsem docházel ve sledu zcela pravděpodobných a od sebe rozlišitelných fází. Po nocích a dnech neuvěřitelné námahy a únavy se mi podařilo odhalit vznik života, a co víc, dosáhl jsem sám schopnost vdechnout život neživé hmotě. Odiv, který jsem zpočátku při svém objevu pocítil, brzy ustoupil radosti a nadšení. Dosáhnout po tak dlouhé a úmorné námaze najednou cíle bylo nejkrásnějším vyplněním mých tužeb. Jenže tento objev byl tak velký a převratný, že všechny kroky, které mě k němu zavedly, byly smazány z mé paměti a znal jsem pouze výsledek. To, co bylo cílem a touhou nej–
moudřejších mužů od doby stvoření světa, bylo nyní . v mých rukou. Pochopitelně se mi neotevřelo jako kouz–; lem všechno. Poznání, kterého jsem nabyl, bylo totiž takového rázu, že spíše bylo vodítkem k dalšímu bádání než receptem pro jeho konečný výsledek. Připadal jsem si jako onen Arab, který byl pohřben s mrtvými do hrobky a nalezl z ní cestu ven k životu, veden pouze mihotavým a zdánlivě odnikud nepřicházejícím světlem. •
Na vaší zvědavosti a údivu i naději zrcadlících se ve vašich očích vidím, milý příteli, očekávání, že prozradím své tajemství. To nelze. Vyslechněte mě trpělivě až do konce, a snadno pochopíte, proč jsem naprosto zdrženlivý. Nechci vás, který jste právě tak nechráněný a dychtivý, jako jsem byl tehdy já, vést do zkázy a neodvratného utrpení. Naučte se ode mne – a nepostačí-li vám mé rady, tak snad vám bude poučením můj příklad –, jak nebezpečné je získat vědění a oč šťastnější je ten, kdo věří, že jeho rodné město je svět, než ten, kdo se snaží stát se větším, než je v jeho silách.
Když jsem zjistil, jak překvapující moc mi byla svěřena, dlouho jsem váhal, jakým způsobem jí využít. Ačkoli jsem měl schopnost vnuknout život, přece jen bylo nepředstavitelně obtížné a namáhavé stvořit tělo, které ho mělo přijmout se všemi složitostmi nervů, svalů a žil. Rozvažoval jsem nejprve, mám-li se pokusit stvořit bytost podobnou člověku nebo nějakého jednoduššího tvora. Ale má představivost byla příliš vzru–řžena prvním úspěchem, než abych zapochyboval o své schopnosti dát život tvoru tak složitému a nádhernému, jako je člověk. Materiál, který jsem měl tehdy k dispozici, nebyl pro tak odvážný záměr nejvhodnější, ale přece jsem si byl jist úspěšným výsledkem. Připravil jsem se na řadu porážek, na možnost, že se mé bádání možná bude setkávat neustále s nezdarem a mé dílo snad nakonec bude nedokonalé, ale vědomí, jakého
pokroku věda i mechanika den ze dne dosahují, mě povzbuzovalo v naději, že nynější pokusy položí alespoň základy mého budoucího úspěchu. A navíc velikost i složitost mého plánu přece nemohly být důkazem jeho neproveditelnosti. S takovými pocity jsem přistoupil k vytváření lidského tvora. Protože by malé rozměry některé části lidského těla značně zpomalily práci, rozhodl jsem se na rozdíl od původního předsevzetí vytvořit tvora mohutné postavy, asi tři metry vysokého a přiměřeně rozložitého. Po mnoha měsících strávených úspěšným opatřováním a upravováním potřebného materiálu jsem zahájil práci.
Pomyšlení na první úspěchy mě pohánělo vpřed jako prudký vítr. Život a smrt mi připadaly jako toužené hranice, kterými musím nejprve proniknout, abych pak náš temný svět ozářil proudem světla. Nový tvor by mi žehnal jako svému stvořiteli a mnoho šťastných a vynikajících bytostí by vděčilo za svou existenci mně. Žádný otec by se nemohl dovolávat vděčnosti vlastního dítěte více než já. Takové i podobné úvahy mě dovedly k názoru, že dokážu-li vdechovat život neživé hmotě, mohl bych také za nějakou dobu (tehdy jsem totiž zjistil, že v dané chvíli to je nemožné) obnovit život tam, kde smrt již zřejmě odsoudila tělo ke zkáze.
Takové myšlenky posilovaly mé odhodlání a já s neutuchající horlivostí pokračoval ve vytčeném úkolu. Nadměrná práce mě vysilovala, zhubl jsem a tváře mi pobledly. Občas, když jsem se domníval, že už jsem na prahu úspěchu, setkal jsem se s nezdarem, ale přesto mě neopouštěla naděje, že příští den nebo příští hodina budou úspěšné. Všechnu naději jsem skládal v tajemství, jež jsem znal jen já sám. Měsíc svítil na mou noční práci a já jsem s neutuchající a bezdechou dychtivostí pronikal do nejtemnějších skrýší přírody. Dokáže někdo pochopit hrůzu mého tajemného počínání, když jsem se lopotil ve vlhku znesvěcených hrobů nebo trýznil
živé zvíře, abych oživil neživou hmotu? Vzpomenu-li si nyní na onu dobu, celý se roztřesu a před očima se mi zatmí, ale tehdy mě hnal vpřed neodolatelný a téměř šílený pud. Tehdy se mi zdálo, že všechny mé smysly a celé mé cítění je upnuto jen na tento jediný úkol. Dnes ovšem vím, že to bylo jen přechodné omá–mení, a uvědomuji si to hlouběji zejména od té doby, kdy zdroj tohoto nepřirozeného popudu přestal účinkovat. Sbíral jsem v márnicích kosti a rouhačskými prsty jsem porušoval ohromující tajemství lidské kostry. Dílnu pro svou nečistou práci jsem si zařídil v osamělé komoře, či spíše v jakési cele na půdě domu, oddělené od všech ostatních bytů pavlačí a schodištěm. Při své piplavé práci jsem musel také velmi namáhat zrak. Značnou část materiálu jsem bral z pitevny a jatek a často jsem se od svého hnusného konání odvracel s odporem. Jenže hnán neustále vzrůstající žádostivostí jsem nakonec přece jen dospěl téměř ke konci svého snažení.
Letní měsíce uplynuly a já byl celou dobu tělem i duší ponořen do své práce. Bylo tehdy překrásně, pole ještě nevydala tak bohatou úrodu a z vinic se ještě nikdy nesklízely tak krásné hrozny, ale mé oči byly nevnímavé ke krásám přírody. A stejné pocity, pro které jsem zanedbával svět kolem sebe, způsobily, že jsem zapomínal i na přátele, kteří byli tak daleko a které jsem tak dlouho neviděl. Věděl jsem, že je mé mlčení zneklidňuje, a dobře si pamatuji otcova slova: "Vím, že dokud budeš sám se sebou spokojen, budeš na nás vzpomínat s láskou a budeš nám pravidelně psát. Musíš mi prominout, jestliže budu každé přerušení Tvé korespondence považovat za důkaz toho, že zanedbáváš i své ostatní povinnosti."
Věděl jsem, jaké jsou otcovy pocity, ale nemohl jsem se odtrhnout od práce, která se mě přes svou odporaost zcela zmocnila. Vše, co souviselo s láskou, bylo třeba odložit, dokud nedosáhnu velkého cíle.
Tehdy jsem si myslil, jak je otec nespravedlivý, jestliže mé odmlčení přisuzuje neřestem nebo špatnému životu, avšak dnes jsem přesvědčen, že se oprávněně domníval, že nejsem na správné cestě. Dokonalý člověk má vždy zachovávat klidnou a pokojnou mysl a nikdy nemá připustit, aby vášeň nebo pomíjivá touha porušily jeho pohodu. Ani vědecké bádání nemá být podle mého názoru výjimkou z tohoto pravidla. Jestliže studium, kterému se člověk věnuje, vede k oslabení přátelských vztahů a prostých radostí, v nichž nemá být ani stopa bolesti, pak je toto studium určitě nesprávné a pro lidskou mysl nevhodné. Kdyby toto pravidlo bylo vždycky dodržováno, kdyby se nikdo nepouštěl do činnosti, která porušuje klid jeho rodinných vztahů, pak by Řecko nebylo zotročeno, Ceasar by byl ušetřil vlastní zem, Amerika by byla objevena ve větších časových odstupech a mexická a peruánská říše by nebyly bývaly zničeny.
Zapomínám však, že se v nejzajímavější části svého vypravování pouštím do moralizujícího kázání, a výraz vaší tváře mi připomíná, že mám pokračovat.
Otec mi v dopise nic nevyčítal a na mé mlčení reagoval pouze častějšími dotazy na mé studium. Zima, jaro a léto uplynuly při pilné práci, nedíval jsem se však na květy nebo zelenající se listí – což mě vždy naplňovalo nesmírným potěšením –, tak hluboce jsem byl zabrán do své činnosti. Onoho ro'ku zvadlo listí dříve, než má práce skončila; a každý den mi ukazoval stále zřetelněji, jakého úspěchu jsem dosáhl. Jenže ůz–kostlivost začala brzdit mé nadšení a já si připadal spíše jako otrok nucený lopotit se v dolech nebo při nějaké jiné úmorné práci než jako umělec zabývající se svou oblíbenou činností. Každou noc se mě zmocnila horečka a stal jsem se nervózním až k trapnosti: lekal mě padající list a lidem jsem se vyhýbal, jako bych byl vinen nějakým zločinem. Představa, jaká troska se
ze mě stala, mě občas vyděsila. Při síle mě udržovala pouze důležitost mého záměru; má námaha už brzy skončí a já byl přesvědčen, že pohyb a zábava pak zaženou chorobu. Slíbil jsem si, že si dopřeji obojího, až dokončím své dílo.
KAPITOLA 5
x
Jedné smutné listopadové noci jsem se dožil dokončení svých snah. S úzkostí, která téměř hraničila s agónií, naskládal jsem kolem sebe životodárné přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která mi ležela u nohou. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval neutěšeně do oken a svíčka již dohoří–vala, když za posledního záblesku světla jsem spatřil, jak můj výtvor otevřel matně žluté oko. Jeho dech byl těžký a údy se mu křečovitě zmítaly.
Jak mám vylíčit své pocity při této úděsné události nebo jak popsat stvůru, 'kterou jsem s tak nesmírnými strázněmi a obtížemi vytvořil? Údy byly souměrné a rysy v obličeji jsem vybral tak, aby byly krásné. Krásné! Bože můj! Žlutá kůže sotva skryla soustavu svalů a žil, vlasy byly leskle černé, rozevláté, zuby bělostné jako perly, jenže tento lesk tvořil tím strašnější kontrast s vodovýma očima, které měly téměř stejnou barvu jako špinavé oční důlky, v nichž byly zasazeny, jako svraštělá pokožka a úzké zatrpklé rty.
Žádná náhoda, žádný osud nepodléhá takovým proměnám jako lidská povaha. Téměř dva roky jsem tvrdě pracoval jen proto, abych vdechl život do mrtvého těla. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid a ztratil zdraví. Toužil jsem po uskutečnění svého snu s horoucností, která značně přesahovala míru, avšak nyní, po ukončení práce, zmizela krása mého snu a bezdechá hrůza a odpor mi naplnily srdce. Nedokázal jsem vydržet
pohled na tvora, jehož jsem stvořil, vyběhl jsem z místnosti a dlouho přecházel po ložnici, příliš rozrušen, než abych mohl spát. Nakonec mě přemohla únava a já se" vrhl oblečen na lůžko s jedinou touhou – nalézt na několik okamžiků zapomnění. Bylo to však marné: spal jsem, ale pronásledovaly mě nejdivočejší sny. Zdálo se mi, že vidím Alžbětu, kvetoucí zdravím, jak jde po ulici v Ingolstadtu. S radostným překvapením jsem ji objal, ale jakmile jsem jí vtiskl první políbení na rty, pokryly se smrtelnou bledostí, její rysy jako by se proměnily, a mně připadalo, že svírám v náruči tělo své drahé mrtvé matky. Postavu jí halil rubáš a já spatřil, jak v záhybech látky lezou červi. S hrůzou jsem se vytrhl ze spánku, čelo jsem měl pokryto ledovým potem, zuby mi drkotaly, údy zkroucené křečí. A náhle jsem při nejasném nažloutlém měsíčním svitu, který pronikal zavřenými okenicemi, spatřil stvůru, onoho strašného netvora, kterého jsem stvořil. Nadzdvihl záclony lůžka a jeho oči – mohou-li tak být nazývány – upíraly se na mě. Rozevřel rty, zamumlal několik neartikulovaných zvuků a tváře mu zkřivil úšklebek. Snad promluvil, já ho však neslyšel. Napřáhl ruku, zřejmě aby mě zadržel, ale já jsem vyskočil, seběhl dolů po schodech a utekl na dvůr v domě, kde jsem bydlil. Tam jsem nanejvýš rozčilen a pln úzkosti prochodil celou noc a pozorně naslouchal sebemenšímu zvuku, který by mě mohl varovat před příchodem onoho ďábelského netvora, jemuž jsem tak neblaze věnoval život.
Ach! Žádný smrtelník by jistě nemohl vydržet hrůzu, která vyzařovala z této tváře. Ani oživená mumie by nemohla být tak ohyzdná jako tento netvor. Pozoroval jsem ho, když ještě nebyl hotov – tehdy byl ošklivý, ale nyní, když svaly a klouby byly schopny pohybu, stalo se z něho něco takového, co by si ani Dante nebyl dokázal představit.
Strávil jsem hroznou noc. Občas mi tep bušil tak
rychle a silné, že jsem cítil záchvěvy sebemenší žilky, jindy zase jsem téměř klesal k zemi únavou a celkovou slabostí. Cítil jsem hořké zklamání smíšené s hrůzou. Sny, které mi po tak dlouhý čas dodávaly sílu a radostný klid, staly se nyní pro mě peklem. Přechod k hrůze byl tak rychlý, porážka tak úplná!
Konečně nastalo chmurné a deštivé svítání a před línýma bezesnýma rozbolavělýma očima se objevil in–'golstadský kostel, jeho bílá věž a hodiny, ukazující še–ř stou. Domovník otevřel bránu do dvora, který mi po–(skytl na tuto noc útulek; vyšel jsem do ulic a rychle, ijstko bych se snažil vyhnout se netvoru, o kterém jsem Ibyl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem, jsem Ijimi procházel. Neodvažoval jsem se vrátit domů, Ěcosi mě pohánělo vpřed, ačkoli jsem už byl úplně pro–– máčený deštěm, který se lil z černé a bezútěšné oblohy. Kráčel jsem stále dál a dál, pln naděje, že tělesným >pohybem zmírním úzkost, která mi tížila mysl. Procházel jsem uncemi, aniž jsem jasně věděl, kde jsem i nebo co dělám. Srdce, nemocné strachem, mi bušilo,! a já spěchal dál nejistým krokem a neodvažoval se ohlédnout:
"Jak ten, kdo cestou ztracenou
hled leká se a chví
a ohlédnuv se běží dál,
zpět nezře už, neb ví,
že v patách za ním po cestě
jde démon strašlivý."1
Tak jsem došel až k hostinci, u něhož se obvykle zastavovaly různé dostavníky a povozy. Zarazil jsem se tu, aniž jsem věděl proč. Chvíli jsem postál a upíral zrak na kočár, který přijížděl proti mně z druhého
í.l–%,yr^!&V',
1 S. T. Coleridge: Píseň o starém, námořníku, překlad Josefa Polívce.
konce ulice. Když se přiblížil, všiml jsem si, že to je dostavník ze Švýcarska. Zastavil těsně u mě, a když se otevřela dvířka, spatřil jsem Jindřicha Clervala. Jakmile" mě zahlédl, ihned vyskočil ven. "Můj milý Franken–steine!" zvolal, "to jsem rád, že tě vidím! Jaké štěstí, že jsi tady právě při mém příjezdu!"
Nic se nemůže vyrovnat radosti, kterou jsem pocítil při setkání s Clervalem. Jeho přítomnost mi opět připomněla otce, Alžbětu a domov, tak drahý mým vzpomínkám. Uchopil jsem ho za ruku a okamžitě jsem zapomněl na svou hrůzu a své neštěstí a náhle jsem poprvé po mnoha měsících pocítil klidnou a nerušenou radost. Už proto jsem přítele co nejsrdečněji přivítal a vydali jsme se k mé koleji. Clerval mi ještě chvíli vyprávěl o společných přátelích a o tom, jaké měl štěstí, že mu bylo do voleno přijet do Ingolstadtu. "Jistě si dovedeš představit," řekl, "jak nesnadné bylo přesvědčit mého otce, že všechno potřebné vědění není obsaženo ve vznešeném účetnictví. Stejně si však myslím, že jsem ho nakonec opustil nepřesvědčeného, protože jeho stálá odpověď na mé neúnavné prosby byla táž jako odpověď onoho holandského rektora ve Faráři wakefield–ském: "... bez řečtiny mám ročně deset tisíc zlatých; bez řečtiny mi chutná docela dobře jíst."1 Ale nakonec přemohla láska ke mně otcův odpor k vědě, a otec mi dovolil podniknout výzkumnou výpravu do země poznání."
"Jsem tak šťasten, že tě vidím, ale řekni mi ještě, jak se daří otci, bratrům a Alžbětě?"
"Velmi dobře a žijí velmi spokojeně, jen je trochu zneklidňuje, že tak zřídka od tebe mají zprávy. Mimochodem, chci tě stejně za ně trochu vyplísnit! Jenže, můj milý Frankensteine," pokračoval po krátkém od–
/
1 OK věr Goldsmith: Farář wakefieldiký, překlad M. Jindra a A. Jindrová–Spilarová.
mlčení a hleděl mi rovnou do tváře, "teprve teď vidím, jak špatně vypadáš! Jsi tak hubený a bledý, jako byg probděl několik nocí."
"Uhodl jsi, poslední dobu jsem se tak hluboce pohroužil do určité práce, že jsem si ani, jak vidíš z mého vzhledu, nedopřál dostatečný odpočinek. Avšak doufám, a doufám v to upřímně, že má práce je hotova a že už jsem konečně volný."
Tu jsem se roztřásl – nesnesl jsem ani vzpomínku, a tím méně narážku na události minulé noci. Sel jsem rychle a brzy jsme dorazili ke koleji. Přemýšlel jsem, co dělat. Děsil jsem se představy, že by onen netvor ještě mohl být v mém bytě, kde jsem ho opustil. Obával jsem se už i jen pohledu na něj, ale ještě víc jsem se bál, že by ho mohl spatřit Jindřich. Poprosil jsem ho proto, aby zůstal chvíli v přízemí, a vyběhl jsem nahoru k svému pokoji. Ovládl jsem se teprve, když jsem položil ruku na kliku dveří. Chvíli jsem váhal a studené mrazení mě rozechvělo. Potom jsem prudce otevřel dveře, jak to činívají děti v očekávání, že na druhé straně na ně číhá strašidlo. Ale nic se neobjevilo. Bojácně jsem vešel, obývací pokoj byl prázdný a odporný host nebyl ani v ložnici. Ani jsem nemohl uvěřit, že mě potkalo tak velké štěstí. Ale když jsem se ujistil, že můj nepřítel opravdu utekl, pln radosti jsem seběhl k Clervalovi. _
Vstoupili jsme do mého pokoje a sluha vzápětí přinesl snídani. Nedokázal jsem se však opanovat. Nebyla to jen radost, která se mě zmocnila; cítil jsem, jak se celý chvěji vybičovanou nervózou a jak mi srdce prudce buší. Ani na okamžik jsem nedokázal vydržet na místě, přeskakoval jsem židle, tleskal a hlasitě se smál. Clerval zprvu připisoval mou neobvyklou náladu radosti ze svého příjezdu, ale když se na mě pozorněji zadíval, spatřil v mých očích vzrušení, které si nedovedl vysvětlit, a můj hlas, nevázaný a krutý smích ho děsil a udivoval.
"Ale Viktore!" zvolal, "co se proboha děje? Nesměj se takhle! Vždyť jsi nemocný! Co se vlastně stalo?"
"Neptej se mě!" zvolal jsem a zakryl si rukama oči, protože jsem měl pocit, že se obávaný netvor vkradl do místnosti. "On ti to řekne! Zachraň mě, zachraň mě!" Zdálo se mi, že mě netvor uchopil, zuřivě jsem se bránil a v záchvatu křeče jsem se zhroutil.
Chudák Jindřich! Jak mu asi jen bylo? Setkání, na které se tak těšil, dopadlo tak horce. Nebyl jsem však svědkem jeho zármutku, protože jsem omdlel a dlouho, dlouho jsem nenabyl vědomí.
Tak začala vysoká horečka, která mě na několik měsíců upoutala na lůžko. Celou tu dobu mě ošetřoval jedině Jindřich. Později jsem se dozvěděl, že zatajil otci a Alžbětě vážnost mé nemoci a ušetřil je tak zármutku. Uvědomoval si totiž, že by otec pro svůj pokročilý věk nemohl podniknout tak dlouhou cestu a že Alžběta by při zprávě o mé nemoci jistě podlehla hlubokému zoufalství. Byl si vědom, že mi nikdo nemůže poskytnout lepší a pečlivější ošetření než on, a v pevné naději na mé zotavení si byl jist, že mým drahým tím nejen neublíží, nýbrž prokáže největší laskavost, které byl schopen.
Byl jsem skutečně těžce nemocen a životu mě navrátila pouze přítelova bezmezná a neúnavná péče. Neustále jsem měl před očima podobu netvora, jemuž jsem vdechl život, a nepřestal jsem o něm blouznit. Má slova Jindřicha nepochybně překvapila; zprvu se domníval, že jde o blouznění způsobené rozrušenou fantazií, ale vytrvalost, s níž jsem se neustále vracel k stejnému předmětu, ho přesvědčila, že mé onemocnění má opravdu původ v nějaké mimořádná1 a hrozné události. Zotavoval jsem se pomalu a s četnými recidivami, které mého přítele lekaly a zarmucovaly. Vzpomínám si, že když mi poprvé pozorování předmětů kolem způsobilo trochu radosti, zjistil jsem, že už zmizelo uvadlé listí a že na stromech, které stínily mé okno, vyrážejí
pupeny. Bylo překrásné jaro a počasí značně přispělo jjfak mé rekonvalescenci. Cítil jsem, jak ve mně opět oží–Hrají pocity radosti a lásky, smutek mizel a zakrátko
•jsem byl právě tak veselý, jako jsem býval předtím,
Haež se mě zmocnila osudná posedlost.
BT "Nejmilejší Clervale!" zvolal jsem, "jak laskavý, jak
•řlrašně hodný jsi ke mně! Celou zimu jsi strávil v mém
•pokoji, místo aby ses věnoval studiu, jak ses zařekl.
•Pudu ti to vůbec moci někdy odplatit? Cítím nejhlubší
•rýčitky ze zklamání, které jsem ti způsobil, ale snad
•tni odpustíš."
K~ "Nejlepší odměnou pro mě bude, že se přestaneš trá–Hbit a že se co nejrychleji uzdravíš. A protože máš zřej–^•lě výbornou náladu, snad bych si směl s tebou pro–Hrauvit o jedné věci, ano?"
Hr Zachvěl jsem se. O jedné věci! Co by to mohlo být? MjNaráží snad na věc, na níž se ani neodvážím pomyslit? K "Uklidni se," řekl Clerval, který si všiml mého zbled–Hputí. "Nebudu se o tom zmiňovat, jestliže tě to rozči–Htuje, ale tvůj otec a sestřenka by byli velmi šťastni, kdy–Hby dostali dopis psaný tvou rukou. Netuší totiž, jak těžce Kjsi byl nemocen, a tvé dlouhé mlčení je znepokojuje." B "A to je vše, Jindřichu? Jak sis mohl myslit, že mé Hjprvní myšlenky nepoletí k mým drahým, které tolik Bpniluji a kteří si tak zaslouží mou lásku?" H>' "Jestliže jsi teď tak příjemně naladěn, příteli, pak si
•knad s radostí přečteš dopis, 'který tu už několik dní Kleží. Myslím, že je od tvé sestřenky."
m •
•l KAPITOLA 6
Clerval mi vložil do ruky dopis. Byl od Alžběty.
"Můj nejdražší bratrance.
Byl jsi jistě nemocen, těžce nemocen, a ani pravi–
/59/
dělné dopisy milého, laskavého Jindřicha mě nedokázaly uklidnit. Nesmíš psát, nesmíš držet v ruce pero, ale přesto potřebujeme alespoň jedno slůvko od Tebe, drahý Viktore, aby se naše obavy utišily. Už tak dlouho doufám, že mi pošta přinese onen řádek, a strýčka odvrátilo od cesty do Ingolstadtu jen mé přesvědčování. Chtěla jsem zabránit, aby byl vystaven útrapám a snad i nebezpečím tak dlouhé cesty, ale jak často jsem litovala, že ji nemohu podniknout sama! Představuji si, že úkol pečovat o Tebe připadl nějaké staré ošetřovatelce z povolání, která nikdy neuhádne Tvá přání, a pokud by je snad chtěla splnit, tak jí chybí péče a láska, s jakou by je splnila Tvá nešťastná sestřenka. Jenže teď už jsem klidná: Clerval píše, že se Ti už opravdu daří lépe. Upřímně doufám, že tuto zprávu brzy vlastnoručně potvrdíš.
Uzdrav se a vrať se k nám. Najdeš šťastný, radostný domov a přátele, kteří Tě vřele milují. Strýček má ocelové zdraví, ale neustále Tě chce vidět, chce se ujistit, že se Ti daří dobře, a pak už jeho laskavou tvář neza–chmuří ani mráček starostí! A kdybys viděl, jaké pokroky udělal náš Arnošt! Už je mu šestnáct a je plný života a činorodosti. Touží být opravdovým Svýcarem a vstoupit do cizích služeb, ale my se od něj nemůžeme odloučit, alespoň ne do té doby, dokud se náni nevrátí jeho starší bratr. Strýčka netěší myšlenka na vojenskou dráhu ve vzdálené zemi, ale Arnošt nikdy neměl Tvé nadání. Považuje učení za odporné okovy, všechen volný čas tráví venku pod širým nebem, zlézá hory nebo vesluje na jezeře. Obávám se, že by se z něho mohl stát povaleč, jestliže mu neustoupíme a nedovolíme, aby si vybral životní dráhu, ke které ho táhne jeho srdce.
Od Tvého odjezdu nedošlo téměř k žádným změnám, jen naše drahé děti povyrostly. Modré jezero a sněhem pokryté hory se nikdy nemění – a já si myslím, že náš
klidný domov a spokojená srdce jsou ovládána stejným neměnným zákonem. Všechen můj čas zabírají drobné domácí práce, plné radosti, a odměnou jsou mi šťastné, milé tváře našich drahých. Po Tvém odjezdu se v naší malé domácnosti udala pouze jediná změna. Vzpomínáš si, při jaké příležitosti k nám přišla Justýna Morit–zová? Nejspíš si nevzpomínáš, proto Ti několika slovy vylíčím její příběh. Paní Moritzová, její matka, byla vdova se čtyřmi dětmi, z nichž Justýna byla třetí. Pan Moritz měl vždy ze všech dětí nejraději Justýnu, ale matka ji kupodivu nesnášela a po manželově smrti s ní velmi zle zacházela. Tetička to zjistila, a když bylo *" Justýně dvanáct let, přemluvila paní Moritzovou, aby ji dala k nám. Republikánské zřízení zavedlo v naší vlasti prostší a šťastnější poměry, než jaké vládnou ve velkých monarchiích obklopujících naši zemi. Proto " u nás panuje méně rozdílů mezi jednotlivými vrstvami obyvatel, a jelikož nižší třídy nejsou ani tak chudé, ani tak opovrhované, jsou i jejich způsoby jemnější a slušnější. Služebná v Zenevě není totéž jako služka ve Francii nebo v Anglii. Justýnu jsme tedy přijali k nám do rodiny a naučili jí povinnostem služebné, což v naší šťastné zemi neznamená ani nevzdělanost, ani vzdání se vlastní důstojnosti.
Jak si snad pamatuješ, byla Justýna Tvou velkou oblíbenkyní, a vzpomínám si, jak jsi jednou poznamenal, že jediný její pohled by stačil zahnat tvou špatnou náladu – vypadá totiž vždy srdečně a šťastně. Tetička ji měla velmi ráda, a proto jí také poskytla vyšší vzdělání, než původně zamýšlela. Za tuto laskavost se jí dostalo bohaté odměny – Justýna byla tím nejvděčnějším tvorem na světě. Nechci tím říci, že svou vděčnost vykřikovala do světa, ne, ani jedno slůvko jí nepřešlo přes rty, ale na očích jí bylo vidět, že svou ochránkyni zbožňuje. I když měla veselou, a někdy dokonce i nerozvážnou povahu, věnovala největší pozor–
nost každému tetiččinu gestu. Považovala ji za vzor veškeré dokonalosti a snažila se napodobovat její způsob mluvy i chování, takže mi ji i dnes ještě často připomíná.
Když má nejdražší tetička zemřela, všichni byli příliš pohrouženi ve vlastní smutek, než aby si povšimli ubohé Justýny, která ji neúnavně ošetřovala po celou dobu nemoci. Chudák Justýna tehdy těžce onemocněla, ale čekaly ji ještě jiné zkoušky. Oba bratři i sestra jí zemřeli jeden po druhém a matce zůstala jen odstrkovaná dcera. Její rozum se začal kalit, domnívala se, že smrt jejích miláčků byla božím trestem za její nadržování. Byla římskokatolického vyznání a myslím, že zpovědník jí potvrdil její pošetilou domněnku. A proto několik měsíců po tvém odjezdu do Ingolstadtu povolala kajícně Justýnu domů. Ubohé děvče! Odcházela od nás s pláčem. Od tetiččiny smrti se velice změnila, zármutek zmírnil a obrousil její chování, které předtím vynikalo živostí. A pobyt doma u matky jí navíc ani nemohl vrátit bývalou veselost. Ta ubohá žena byla ve své kajícnosti velmi vrtkavá. Občas prosívala Justýnu, aby jí odpustila její nevlídnost, ale mnohem častěji ji obviňovala, že zavinila smrt svých bratrů a sestry. Neustálé rozčilování nakonec podlomilo paní Morit–zové zdraví a velmi posilovalo její popudlivost, ale nyní už dosáhla věčného klidu. Zemřela s příchodem chladného počasí, začátkem minulé zimy. Justýna se k nám vrátila a ujišťuji Tě, že ji mám velice ráda. Je velmi rozumná a milá a neobyčejně hezká. Jak už jsem se zmínila, její chování i mluva mi neustále připomínají drahou tetičku.
Musím Ti také napsat několik slov o našem drahouškovi Vilémovi. Přála bych si, abys ho viděl. Je na svůj věk poměrně vytáhlý, má sladké usměvavé modré oči, tmavé řasy a kudrnaté vlasy. Když se usměje, objeví se mu na tvářích, růžově kvetoucích zdravím,
dva drobné důlečky. Už měl jednu či dvě malé ženušky, ale jeho oblibenkyní je Louisa Bironová, hezké pětileté děvčátko.
•kA nyní myslím, milý Viktore, že jistě chceš slyšet
•ínějaké klípky o našich bodrých Zenevanech. Hezká
•^slečna Mansfieldová už přijímá blahopřejné návštěvy Hfk blížícímu se sňatku s mladým Angličanem Johnem HíMelbornem. Její ošklivá sestra Manon se loňského pod–BUimu provdala za bohatého bankéře pana Duvillarda. BfTvůj oblíbený spolužák Louis Manor měl po Clervalově H&odjezdu ze Zenevy několik neúspěchů. Už se však vzpa–H; máto val a má prý před sňatkem s velmi půvabnou
•JLFrancouzkou, paní Tavernierovou. Je to vdova o mno–Rrho starší než Manor, avšak všichni se jí dvoří a je ve ^Kspolečnosti velmi oblíbená.
H| Tento dopis mi opět dodal lepší náladu, ale teď, Mfkdyž končím, vrací se má úzkost. Napiš, nejmilejší Hi Viktore; jedna řádka, jedno slovo bude pro nás požeh–
•Ináním. Tisíce díků Jindřichovi za jeho laskavost, Hpásku a četné zprávy. Jsme mu za všechno upřím–B?ně vděční. Sbohem, milý bratránku, dej na sebe M| pozor a prosím Tě, napiš.
•l Alžběta Lavenzová B:Zeneva 18. března 17 ..."
B;"Drahá Alžběta!" zvolal jsem, když jsem dočetl její
•| dopis. "Ihned napíšu a zbavím ji úzkosti, kterou zřejmě H|títí!" Námaha spojená s psaním mě velmi vysílila, ale H|už jsem se začal uzdravovat a postupně jsem nabýval B sil. Za čtrnáct dní jsem mohl vyjít z pokoje. K Jednou z mých prvních povinností po uzdravení by–H| lo představit Clervala některým universitním profeso–
•jrům. Znamenalo to podstoupit křížovou cestu, protože Kjsem tak jitřil rány, které má mysl utrpěla. Od oné K osudné noci, která znamenala ukončení mého pokusu
a začátek mého utrpení, jsem pojal^prudkou nechuť už jen k samotnému slovu přírodní vědy. I když jsem se cítil již zcela zdráv, pouhý pohled na jakýkoli chemický přístroj ve mně oživil všechnu bolest, kterou jsem vytrpěl při svém nervovém zhroucení. Jindřich to zpozoroval a odstranil z mého dohledu všechny mé přístroje. Rovněž mě přestěhoval do jiného bytu, protože zjistil, že cítím odpor k místnosti, která předtím byla mou laboratoří. Ale všechna Clervalova starostlivost ztrácela účinek, kdykoli jsme navštívili nějakého profesora. Profesor Waldman mi způsobil muka, když laskavě a vřele vychvaloval překvapující pokrok ve studiu, jehož jsem dosáhl. Když zjistil, že mi z neznámých důvodů předmět rozhovoru není milý, připisoval mé chování skromnosti a převedl rozhovor z mých pokroků na vědu samou s nevysloveným přáním přivést mě na jiné myšlenky. Co jsem mohl dělat? Chtěl mi udělat radost a mučil mě. Připadalo mi, jako by s nesmírnou pečlivostí přede mě kladl jednotlivé nástroje, jichž se později použije pro mou pomalou a krutou smrt. Jeho slova mě mučila, ale neodvážil jsem se dát najevo bolest, která mě ovládla. Clerval uměl odjakživa vycítit a pochopit pocity druhých, a proto odvedl hovor na jinou kolej. Jako' omluvu uvedl úplnou neznalost problematiky a rozhovor vzal na sebe obecnější charakter. Děkoval jsem mu z plna srdce, ale neodvážil jsem se mu vyjevit pravdu. Divil se, ale přesto se nikdy nepokusil vylákat na mně mé tajemství. Ačkoli jsem ho měl upřímně rád a hluboce si ho vážil, přece jsem se nemohl odhodlat, abych mu svěřil onu věc, která mi tak často vytanula na mysli. Navíc jsem se obával, že by mě ještě víc zdeptala, kdybych se s ní komukoli svěřil.
Profesor Krempe nebyl tak ohleduplný a má chorobná přecitlivělost nijak nepřispívala k tomu, abych snášel jeho drsně neohrabané chvalořeči na mé zna–
losti. Působily mi ještě větší utrpení než přátelská po–E.chvala profesora Waldmana. "Zatracený chlap!" zvolal.
••.Ujišťuji vás, pane Clervale, že nás všechny převezl! KVařte se udiveně, chcete-li, ale přesto je to pravda. KMládenec, který ještě před několika lety věřil Corne–BUovi Agrippovi jako evangeliu, se nyní prodral až do Kgela university, a jestliže ho někdo brzy odtamtud ne–Bjstáhne dolů, dostaneme se všichni do stínu. Ano, ano," Bpokračoval, pohlédnuv na můj obličej, vyjadřující
•tttrpení, "pan Frankenstein je skromný, to je výtečná
•vlastnost pro mladého člověka. Mladí lidé mají být
•ěstýchaví, víte, pane Clervale. I já jsem byl mladý, Kjenže moc dlouho ten stav nevydrží!"
•A profesor Krempe spustil chvalozpěv na sebe a tak
•jaštěstí odvrátil rozhovor od tématu, které mi bylo Kak nepříjemné.
K Clerval neměl nikdy pochopení pro mou zálibu v pří–Bodních vědách a jeho literární zájmy se zcela lišily R>d mých. Přišel na universitu s předsevzetím dokonale ne naučit orientálním jazykům, aby si tak připravil Restu do života, který by mu nejvíce vyhovoval. Chtěl Hnít zajímavou a pestrou životní dráhu a dospěl k pře–Bivědčení, že právě Východ mu může poskytnout všechny možnosti pro jeho podnikavého ducha. Jeho po–Pfcornost zaujala perština, arabština a sanskrt a já se dal snadno přimět k stejnému studiu. Nečinnost mi vždycky byla nepříjemná, a nyní, když jsem si přál uniknout smutným myšlenkám a dřívější studium nenáviděl, pociťoval jsem jako úlevu možnost začít studovat společně s přítelem. V dílech orientalistů jsem nacházel nejen poučení, ale také útěchu. Nesnažil jsem se jako Jindřich dokonale ovládnout jednotlivé dialekty, protože jsem získané znalosti nehodlal použít k ničemu jinému než k dočasnému rozptýlení. Četl jsem orientální díla jen
•poto, abych poznal jejich myšlenkový svět, a za své Všili jsem byl bohatě odměněn. Jejich smutek je úklid–
ňující a jejich radost povznášející; takové pocity jsem nikdy nenašel při studiu autorů kterékoli jiné země. Cte-li člověk jejich spisy, připadá mu, jako by život tvořily žhoucí slunce a zahrada růží, smích a hněv čestného nepřítele, plamen, který stravuje vlastní srdce. Jak odlišné od mužné a hrdinské poezie ftecka. a Říma!
Tak uplynulo léto a můj návrat do Zenevy byl stanoven na pozdní podzim. Ale z nejrůznějších příčin jsem se zdržel, přišla zima a sníh, silnice se staly nesjízdnými a má cesta byla odložena až do příštího jara. Nesl jsem tento odklad velmi těžce, protože jsem toužil po rodném městě a svých drahých. Z jednoho hlediska jsem ovšem pozdní odjezd vítal – nechtěl jsem nechat Clervala v cizím městě bez předchozího seznámení alespoň s některými jeho obyvateli. Zimu jsme strávili vesele, a ačkoli se jaro neobvykle opozdilo, jeho krása nás pak odškodnila za liknavý příchod.
Začal už květen a denně jsem očekával dopis, který měl určit den mého odjezdu. Jindřich mi navrhl pěší výlet do okolí Ingolstadtu, abych se mohl osobně rozloučit s místem, kde jsem tak dlouho žil. Přijal jsem jeho návrh s radostí, tělesný pohyb jsem měl rád a Cler–val byl vždy mým oblíbeným společníkem při podobných toulkách, které jsme podnikali v našem švýcarském domově.
Tak jsme se toulali čtrnáct dní. Tělesně i duševně jsem se již dávno zotavil a další sílu jsem načerpal z pobytu na zdravém vzduchu, z různých dobrodružství, která se nám na cestě přihodila, a z rozhovorů s přítelem. Až dosud mě studium odlučovalo od styku s ostatními lidmi a dělalo ze mě společenského samotáře, ale Cler–val dovedl odhalit lepší stránky mého charakteru a znovu mě naučil milovat přírodu a radostné obličeje dětí. Jasné nebe a zelenající se pole mě naplňovaly nadšením. Počasí bylo opravdu nádherné, jarní květiny byly
v plném rozkvětu, zatímco letní se chystaly k rozpuku. Zbavil jsem se všech myšlenek, které mě minulého roku tísnily neviditelnou tíží přes všechnu námahu je odvrhnout.
Jindřich se těšil z mé dobré nálady a upřímně sdílel mou radost. Snažil se mě bavit a současně mi sděloval myšlenky, které mu naplňovaly duši. Jeho mysl byla nevyčerpatelným zdrojem nápadů, jeho rozhovor byl pln fantazie a velmi často napodoboval perské a arabské
•^spisovatele a vymýšlel si obdivuhodně barvité příběhy
•plné vášně. Jindy mi přednášel mé oblíbené básně
•nebo mě vtahoval do diskusí, v nichž si vedl s velkou
•vynalézavostí.
BVrátili jsme se do koleje v neděli odpoledne. Vesni–
Hané byli na tanečních zábavách a každý, koho jsme
•potkali, vypadal vesele a šťastně. Sám jsem měl skvě–B–lou náladu a překypoval jsem nespoutanouradostí Ha veselostí. In*1"
•F KAPITOLA?
r
•Po návratu jsem našel dopis od otce:
• "Milý Viktore,
•L jistě netrpělivě čekáš na dopis, který Ti určí datum
•návratu domů. Byl jsem nejprve v pokušení napsat Ti pouze několik řádek a uvést jenom den, kdy bych Tě chtěl očekávat. Byla by to ovšem krutá laskavost a neodvážím se ji učinit. Vždyť jaké by bylo tvé překvapení; očekáváš šťastné a radostné přivítání, a setkáš se se slzami a zármutkem. Jenže jak Ti mám, Viktore, sdělit neštěstí, které nás postihlo? Nepřítomnost Tě jistě neučinila necitelným k našim radostem a smutkům a já stojím před nutností způsobit bolest svému tak dlouho nepřítomnému synu. Chtěl bych Tě nějakým způsobem připravit na strašlivou zprávu, ale vím, že
je to nemožné. Už teď Tvůj zrak přeskakuje řádky, aby hledal slova, která Ti sdělí hroznou zvěst.
Vilém je mrtev! To sladké dítě, jehož úsměv těšil a zahříval mé srdce, které bylo tak srdečné a veselé! Viktore, byl zavražděn!
Nebudu se snažit Tě utěšovat, chci Ti prostě vylíčit, jak se vše sběhlo.
Minulý čtvrtek (7. května) jsme šli všichni, já, Tvá sestřenka a tvoji bratři, na procházku do Plainpalais. Podvečer byl teplý a jasný a zůstali jsme tam déle než jindy. Když jsem pomyslil na návrat, stmívalo se už a Vilém a Arnošt, kteří kráčeli před námi, nebyli k nalezení. Sedli jsme si proto na lavičku, abychom počkali, až se vrátí. Za chvíli přiběhl Arnošt a zeptal se, zda jsme neviděli Viléma. Řekl, že si spolu hráli, Vilém odběhl, aby se schoval, ale Arnošt ho marně hledal. Potom na něj dlouho čekal, ale Vilém se nevrátil.
Jeho slova nás vyděsila a začali jsme malého hledat, dokud nenastala tma a Alžběta nevyslovila názor, že se snad vrátil dómů. Doma však nebyl. Opět jsme se vrátili, tentokráte s lucernami. Neměl jsem totiž klid při pomyšlení, že můj zlatý chlapeček zabloudil a je vystaven chladu a rose noci. Také Alžběta se o něj nesmírně bála. Asi v pět hodin ráno jsem objevil svého hezkého chlapečka, kterého jsem ještě večer viděl kvetoucího zdravím, ležícího na trávě, zsinalého a bez hnutí. Na <• jeho krku byly stopy vrahových prstů.
Donesl jsem ho domů a zoufalství vepsané na mé tváři prozradilo tajemství Alžbětě. Chtěla ho vidět. Nejprve jsem ji to nechtěl dovolit, trvala však na svém, a když vešla do pokoje, kde ležel, spěšně prohlédla krk oběti, zalomila rukama a vykřikla: ,Bože můj! Zavraždila jsem svého miláčka!'
Pak omdlela a jen s velkými obtížemi jsme ji přivedli k sobě. Když se probrala, jenom plakala a vzdychala, ftekla mi, že onoho večera ji Vilém prosil, aby
•Ljnu dovolila vzít si na krk její drahocenný medailó–Bnek s miniaturou Tvé matky. Medailónek zmizel a zřej–
• mě byl pokušením, které vraha přimělo k strašnému B činu. Až dosud nemáme po něm ani stopu, ačkoli se ho bp neúnavně snažíme vypátrat. Ale našemu drahému Vi–K lémovi to stejně nevrátí život! mPřijeď, nejdražší Viktore, jen Ty dokážeš utěšit Alž–
•'bětu. Neustále pláče a neprávem se obviňuje, že je B, příčinou Vilémovy smrti. Její slova mi drásají srdce.
• jsme všichni nešťastni. Není to snad další důvod pro BTebe, můj synu, aby ses vrátil a stal se naším utěši–B tělem? Děkuji Bohu, Viktore, že se Tvá drahá matka K nedožila kruté a strašné smrti svého nejmilejšího. K Přijeď, Viktore, nikoli snad s myšlenkami na pomstu B vrahovi, nýbrž s pocity míru a lásky, které vyléčí naše B'poraněné mysli, místo aby je ještě rozjitřily. Vejdi H do domu smutku s náklonností a oddaností k těm, kteří K; Tě milují, a nikoli s nenávistí k svým nepřátelům.
•TTvůj milující a nešťastný otec,
B Alfons Frankenstein
BZeneva 12. května 17 ..."
KClerval, který sledoval výraz mého obličeje při čet–Bbě, byl překvapen, když spatřil, jak se radost z otcova
•dopisu změnila v zoufalství. Hodil jsem dopis na stůl Ha zakryl si rukama tvář.
•"Můj drahý Frankensteine," zvolal Jindřich, když
•pně uslyšel hořce plakat, "máš snad být ustavičně ne–
•Iťastný? Co se stalo?" – /.
•Naznačil jsem mu, aby si vzal dopis, a začal jsem
•rozčileně přecházet po pokoji. I Clervalovi vytryskly Helzy z očí, když četl příčinu mého zoufalství.
•"Nemohu ti nabídnout žádnou útěchu, příteli," řekl.
•»Neštěstí, které tě postihlo, se nedá odčinit. Co hodláš
•dělat?"
"Odjedu ihned do Zenevy. Pojď se mnou, Jindřichu, musím objednat koně."
Cestou se mi Clerval snažil říci několik utěšujících slov, dokázal však jen tlumočit hluboký soucit. "Ubohý Vilém!" prohlásil. "Drahé dítě, teď spí se svou matkou. Ten, kdo ví, jaký to byl veselý a radostný chlapec, musí plakat nad jeho předčasným koncem! Tak strašná smrt! Cítit vrahův stisk! Kdo dokáže zničit tak zářivou nevinnost, je více než vrah! Můj malý chudáček. Máme jenom jedinou útěchu – jeho přátelé truchlí a pláčou, ale on odpočívá. Bolest přešla, utrpení navždy skončilo. Jeho líbezné tělíčko spočívá pod drnem a on už necítí žádnou bolest. Více už ho litovat nemůžeme, pocit soucitu musíme uchovat pro nešťastné, kdo ho přežili!"
Tak hovořil Clerval, zatímco jsme spěchali ulicemi. Jeho slova se mi vtiskla do paměti a později, když jsem osaměl, jsem si na ně vzpomněl. Ale nyní jsem ihned po zapražení koní nasedl do kočáru a rozloučil se s přítelem.
Cesta byla velmi smutná. Zprvu jsem si přál jet co nejrychleji, protože jsem chtěl utěšit všechny své drahé a sdílet s nimi jejich žal. Když jsem se však blížil k rodnému městu, přikázal jsem zpomalit jízdu. Myslí mi vířila směsice pocitů a vyvolávala ve mně smutek. Projížděl jsem krajinou známou z dětství; neviděl jsem ji však téměř šest let. Změnilo se snad za tu dobu všechno, nebo nastala pouze jedna náhlá změna? Co když ale tisíce nepatrných okolností vyvolá postupně další změny, které třeba budou také tak rozhodující, ačkoli budou mít klidnější průběh? Přemohl mě strach, neodvažoval jsem se pokračovat v cestě, ačkoli jsem nemohl určit jejich zdroj.
V takovém bolestném rozpoložení mysli jsem zůstal dva dny v Lausanne. Pozoroval jsem jezero. Voda byla klidná, všechno kolem bylo klidné, a zasněžené hory,
fe,paláce přírody", zůstaly beze změny. Postupně mě po–Bkojná velebná scenérie uklidnila a já pokračoval v cestě
•do Zenevy.
•Silnice vedla podél jezera, které se v blízkosti mého
•rodného města zužuje. Přede mnou zřetelněji vystupo–Bjraly černé svahy Jurského pohoří a skvoucí vrcholek
•Ment Blanku. Rozplakal jsem se jako dítě. "Drahé
•bory! Krásné jezero! Jak přivítáte svého poutníka? Va–Bie vrcholky jsou jasné, obloha a jezero jsou modré Ba klidné. Je to předpověď klidu, nebo výsměchu mému
•neštěstí?"
mObávám se, příteli, že vás začínám poněkud una–
•yovat líčením těchto zdánlivě okrajových příhod, ale Kýly to dny poměrného štěstí a vzpomínám na ně s ra–Hiostí. Má vlast, má milovaná vlast! Jen ten, kdo se mam narodil, pochopí radost, kterou jsem pocítil, když
•jsem spatřil její říčky, hory, a především překrásné je–
Kfcero.
KKdyž jsem se blížil k domovu, znovu mě přepadl
Bfeármutek a strach. Nastala noc. Už jsem téměř nemohl
•řidět tmavé hory a dolehl na mě pocit stale rostoucí Rísně. Krajina vypadala jako rozlehlá a chmurná scené–irie plná zla a mě se zmocnila hrozná předtucha, že je mi ferčeno stát se jedním z nejnešťastnějších lidí. Běda! Klá předtucha byla správná a mýlila se pouze v jed–»om: že jsem si totiž z veškeré bídy a utrpení, které Esem si s hrůzou představoval, nedovedl vybavit ani
•etinu bolestí, které mi bylo určeno prožít. m– Když jsem dojel do okolí Zenevy, nastala už noc K městské brány byly zavřeny. Musel jsem strávit noc m Secheronu, vesnici vzdálené asi půl míle od města. Hebe bylo bez mráčku, a protože jsem neměl ani po–
•ayšlení na spánek, rozhodl jsem se vyhledat místo,
•fede byl zavražděn náš drahý Vilém. Nemohl jsem pro–Bt městem, abych se dostal do Plainpalais, a musel
•Sem se přeplavit na člunu pres jezero. Při této krátké
cestě vytvářely blesky na vrcholku Mont Blanku překrásné obrazce. Bouřka se zřejmě rychle blížila a po přistání jsem vystoupil na nízký kopec, abych mohl lépe pozorovat její průběh. Obloha se postupně zatáhla a brzy jsem pocítil, jak na mě dopadají velké kapky deště, jehož prudkost rychle vzrůstala.
Opustil jsem své dosavadní místo a kráčel dále, ačkoli tma i bouřka každou minutu sílily a nad hlavou mi s burácením zahřměl hrom. Jeho dunění se odrazilo od Salěve, od Jurského pohoří a Savojských Alp. Prudký zásvit blesku mi oslnil zrak a ozářil jezero, takže vypadalo jako obrovský ohnivý pruh. Potom se na chvíli všechno jakoby ponořilo do nepropustné tmy, dokud se mi zrak nezotavil z předcházejícího záblesku. Bouře, jak tomu často ve Švýcarsku bývá, se najednou rozpoutala na různých místech nebe. Nejdivočejší bouřka visela přesně na sever od města nad onou částí jezera, která leží mezi belrivským výběžkem a vesnicí Cópet. Další bouřka ozařovala slabými záblesky Jurské pohoří a jiná zatemňovala a chvílemi odhalovala Mole, špičatou horu na východ od jezera.
Sledoval jsem bouři, tak krásnou, a přece tak strašnou, a přitom jsem pokračoval rychle v cestě. Náhle jsem zahlédl v šeru postavu, která se vyplížila ze skupiny stromů za mnou. Zarazil jsem se a upřeně se na ni zadíval: nemohl jsem se mýlit! Blesk ji ozářil a jasně mi ukázal podobu. Obrovská postava, znetvořené rysy, ohavnější, než by mohly být lidské, mi ihned prozradily, že je to onen netvor, onen hnusný démon, jemuž jsem dal život. Co tu dělá? Je snad on (zachvěl jsem se při této myšlence) vrahem mého bratra? Sotva mi tato představa prolétla myslí, nabyl jsem přesvědčení, že je to tak. Celý jsem se třásl a musel jsem se opřít o strom, abych neklesl k zemi. Postava rychle prošla kolem mě a ztratila se v temnotě. Toto nevinné dítě nemohl zabít člověk. To on byl vrahem! Nemohl jsem
o tom pochybovat! Již to, že mě tato myšlenka mohla napadnout, bylo nevyvratitelným důkazem skutečnosti. Chtěl jsem se za netvorem rozběhnout, ale bylo to zbytečné, protože při dalším blesku jsem viděl, jak šplhá po skaliskách téměř svislého úbočí hory Saléve, která ohraničuje Plainpalais na jihu. Brzy dospěl vrcholku a zmizel.
. Zůstal jsem neschopen jakéhokoli pohybu. Bouře přestala, ale stále pršelo a krajina byla zahalena neproniknutelnou tmou. Před mýma očima se rozvíjel sled událostí, na které jsem se až dosud snažil zapomenout: má práce od jejího začátku až k vytvoření a oživení onoho tvora, objevení se živého díla mých rukou u mého lůžka, jeho zmizení. Od oné noci, kdy se mu dostalo života, uplynuly již téměř dva roky. Byl to jeho první zločin? Pustil jsem do světa zvrhlou stvůru, pro niž bylo jedinou radostí zabíjet a ubližovat. To jistě on zavraždil mého bratra!
Nikdo si neumí představit, s jakými úzkostnými stavy jsem se procházel po celý zbytek noci. Strávil jsem ji, promoklý a prokřehlý, pod širým nebem. Nepřízeň počasí jsem však nepociťoval, má mysl byla zaplavena obrazy hrůzy a zoufalství. Tvor, kterého jsem pustil mezi lidi a vyzbrojil vůlí a schopností konat hrůzné činy, z nichž jeden právě vykonal, mi připadal téměř jako vlastní upír, můj vlastní duch, vyproštěný z hrobu a hnaný touhou zničit vše, co je mi drahé.
Za ranního rozbřesku jsem zamířil své kroky k městu. Brány byly otevřené. Spěchal jsem k otcovskému domu. Mým prvním popudem bylo odhalit vše, co je mi známo o vrahovi, a dát ho okamžitě pronásledovat. Když jsem však uvážil, co bych vlastně vyprávěl, zarazil jsem se. Spatřil jsem tvora, který vyšel z mých rukou a jehož jsem obdařil životem, o půlnoci na úbočí nepřístupné hory! Vzpomněl jsem si také na těžkou chorobu, která mě zachvátila právě v době, kdy jsem
dokončil své dílo, a která by jen dodala přídech šílenství příběhu tak jako tak úplně nepravděpodobnému. Věděl jsem dobře, že bych já sám považoval vyprávění o něčem takovém za blouznění šílence. A i kdyby se mému příběhu věřilo a mí příbuzní se dali přesvědčit, mimořádné schopnosti onoho tvora znemožňovaly jakékoli pronásledování. Kdo by ho dokázal zadržet, když tak lehce zlézá strmá úbočí hory Salěve? Tyto úvahy mě přesvědčily a já se rozhodl mlčet.
Asi v pět hodin ráno jsem vešel do našeho domu. Řekl jsem služebné, aby nikoho z rodiny nebudila, a odešel jsem do knihovny, kde jsem chtěl čekat na obvyklou hodinu snídaně.
Šest let uplynulo, uplynulo jako sen až na jedinou nesmazatelnou událost, a já stál na tom místě, kde jsem naposledy objal otce před odjezdem do Ingolstadtu. Pohlédl jsem na matčin obraz, visící nad římsou krbu. Znázorňoval skutečný výjev, který matka namalovala na otcovo přání. Představoval Karolínu Beaufortovou, jak klečí v hlubokém zoufalství u rakve svého otce. Její šat byl venkovský a obličej bledý, ale z celé její osobnosti vyzařoval takový výraz důstojnosti a krásy, že tu stěží bylo místo pro soucit. Pod obrazem byla Vilémova miniatura a při pohledu na ni jsem se rozplakal. Tu vstoupil Arnošt; slyšel mě vejít do domu a spěchal mě přivítat. Naše radost ze setkání byla smíšena s bolestí. "Vítám tě, Viktore!" řekl. "Skoda, že jsi nepřijel před tréma měsíci, byl by ses setkal s radostnými a veselými tvářemi! Teď přijíždíš, abys s námi sdílel žal, který nic nedokáže zmírnit. Doufám však, že tvá přítomnost potěší tatínka. Vždyť téměř klesá pod tíhou našeho neštěstí. A snad se ti také podaří přimět Alžbětu, aby přestala se svým zbytečným a mučivým sebe–obviňováním. Ubohý Vilém! Byl to náš miláček a naše pýcha!"
Z bratrových očí tekly proudem slzy a mě se zmoc–
. nila smrtelná hrůza. Až dosud jsem si mohl zoufalství vládnoucí v mém postiženém domově jen představovat, ale nyní přede mnou vyvstalo jako nové a ještě hroznější neštěstí. Snažil jsem se Arnošta uklidnit a vyptával jsem se na otce a na tu, kterou nazývám svou sestřenicí.
"Ona potřebuje útěchu ze všech nejvíce," odpověděl Arnošt. "Obviňuje se, že zavinila smrt vašeho bratra, a velice proto trpí. Ale od té doby, co byl vrah odha–Sen..."
"Vrah byl odhalen? Panebože! Jak je to možné? Kdo se mohl pokusit ho pronásledovat? To je nemožné, to je právě tak, jako by se někdo chtěl pokusit předhonit vítr nebo zastavit stéblem horskou říčku! I já ho viděl a ještě včera v noci byl na svobodě."
"Nevím, o čem mluvíš," namítl bratr udiveně. "Avšak
: pro nás je odhalení vraha jen dovršením neštěstí. Nikdo
í'lomu nemohl nejprve uvěřit a ani teď se Alžběta nedá
' přesvědčit, přes všechny důkazy. Vždyť to nelze vůbec
pochopit, že ta hodná Justýna Moritzová, tak oddaná
celé naší rodině, mohla spáchat ten strašný a děsný
zločin."
"Justýna Moritzová? Ubohé děvče, tak ji tedy obvinili? Ale to je nesmysl, to přece musí všichni vědět, tomu přece jistě nikdo neuvěřil, že, Arnošte?"
"Nejprve ne, ale vyšlo najevo několik okolností, které nás téměř přesvědčily. A její chování bylo tak podivné a dodalo důkazům takovou váhu, že už, jak se obávám, nezbývá naděje na pochybnosti. Dnes se koná přelíčení a tam všechno uslyšíš."
Arnošt mi pak vyprávěl, že ráno toho dne, kdy byla •objevena Vilémova mrtvola, Justýna onemocněla a několik dní zůstala upoutána na lůžko. Jeden ze sluhů náhodou prohlížel Justýniny šaty, které měla oné noci na sobě, a v kapse našel medailónek s obrazem mé matky, který jsme pokládali za důvod vraždy. Sluha ho
ihned ukázal jinému ze služebnictva a ten, aniž co řekl rodině, odešel na policii a na podklade tohoto důkazu byla Justýna zatčena. Po obvinění z vraždy utvrdila ubohá dívka podezření svým nanejvýš zmateným chováním.
Byl to neuvěřitelný příběh, nijak však neotřásl mým přesvědčením, a já vážné odpověděl: "Všichni se mýlíte, znám vraha. Justýna, ubohá, hodná Justýna, je nevinná."
V té chvíli vešel otec. Viděl jsem, že má ve tváři hluboce vryto utrpení, ale přesto se snažil přivítat mě vesele. Když jsme se pozdravili a otec chtěl zavést hovor na jiný námět, zvolal Arnošt: "Představ si, tatínku, Viktor říká, že zná vraha ubohého Viléma!"
"My ho, bohužel, známe také," odpověděl otec. "Člověk by raději zůstal nevědomý a nezjistil tolik zkaženosti a nevděčnosti. A já jsem si Justýny vždy tak vážil."
"Otče, mýlíte se. Justýna je nevinná." "Jestliže je nevinná, tak nechť Bůh nedopustí, aby byla odsouzena. Dnes se koná přelíčení a já doufám, upřímně doufám, že bude zproštěna viny."
Tato slova mě uklidnila. Byl jsem v hloubi duše pevně přesvědčen o tom, že ani Justýna a ani nějaký jiný člověk není vinen touto vraždou. Byl jsem proto bez obav, že by mohly být předloženy nějaké nepřímé důkazy natolik průkazné, aby stačily k jejímu odsouzení. Své důvody jsem ovšem nemohl rozhlašovat, byly příliš hrůzné a nezasvěcení lidé by je pokládali za šílenství. Copak by někdo mohl uvěřit, dokud by se nepřesvědčil na vlastní oči, že jsem mohl být tak bezpříkladně opovážlivý a nevědomý a pustil do světa tak nebezpečného netvora?
Brzy k nám přišla Alžběta. Od doby, kdy jsem ji naposledy viděl, se změnila. Čas ji obdařil krásou, která překonala a nahradila půvab jejích dětských let.
Byla tu stejná otevřenost, stejná živost, ale s nimi byly spojeny cit a intelekt. Přivítala mě vřele. "Tvůj návrat mě naplňuje velkou nadějí," řekla. "Snad nalezneš nějaké prostředky, které by mohly ospravedlnit ubohou, nevinnou Justýnu. Kdo se bude moci cítit bezpečen, jestliže bude ona usvědčena ze zločinu? Věřím v její nevinu stejně jako ve svou vlastní. Stihla nás dvojnásobně krutá pohroma. Nejen jsme ztratili našeho milovaného chlapce, ale ještě strašnějším zásahem osudu má být ode mě odtržena ubohá dívka, kterou mám upřímně ráda. Jestliže bude odsouzena, nikdy už nepoznám radost. Ale jsem přesvědčena, že k tomu nedojde. A pak budu opět šťastna, i po bolestné smrti mé–
i ho malého Viléma."
"Je nevinná, Alžběto," ujistil jsem ji. "A jistě se to prokáže. Ničeho se neboj a jistota její neviny ať ti je posilou."
"Jak jsi hodný a šlechetný! Všichni ostatní věří v její vinu. A to mě velmi bolí, protože vím, že je to vyloučeno. A když jsem viděla, že všichni jsou tak neúprosně zaujatí, ztratila jsem naději a zoufala jsem si."
"Drahá Alžběto," řekl otec, "osuš si slzy. Jestliže je nevinná, jak věříš, pak se spolehni na spravedlnost
.našich zákonů. Postarám se, abych zabránil sebemenšímu stínu zaujatosti."
l , KAPITOLA 8
Strávili jsme několik smutných hodin až do jedenácti, kdy mělo začít přelíčení. Otec a ostatní členové rodiny se museli k soudu dostavit jako svědkové, a proto jsem je tam doprovodil. Pohled na tento odporný výsměch spravedlnosti mi přinesl nadlidské utrpení. Padne tedy rozhodnutí, zda výsledek mé zvídavosti a zvrácených úvah nejen zavinil smrt líbezného dítěte
plného nevinnosti a radosti, nýbrž zda připraví ještě strašnější konec dalšímu člověku a zavalí ho veškerou tíhou hanby, kterou s sebou nese hrůza vraždy. Justýna byla ušlechtilá a měla mnoho vlastností, které jí slibovaly šťastný život. A to vše by mělo být zničeno v potupném hrobu, a příčinou všech běd jsem byl já! Tisíckrát raději bych na sebe vzal vinu za zločin, při–, souzený Justýně. Ale v době, kdy byl spáchán, jsem nebyl v Zenevě, a moje prohlášení by bylo považováno za nepříčetný výmysl a nebylo by zprostilo viny tu, která trpí mou zásluhou.
Justýna se tvářila klidně. Byla ve smutku a hluboké utrpení ještě více zkrásnělo její půvabný obličej. Výraz její tváře vyjadřoval přesvědčení o nevině. Ani se ne–zachvěla, ačkoli na ni hledělo mnoho lidí a zatracovalo ji. Za jiných okolností by její krása vyvolávala dojetí či obdiv, ale dnes převládala v myslích diváků představa hrůzného činu, kterého se údajně dopustila. Justýna byla klidná, ale její klid byl zřejmě vynucený, a protože její předešlý zmatek byl považován za důkaz viny, přiměla se k výraznému vystupování. Po příchodu do soudní síně se rychle rozhlédla, aby zjistila, kde sedíme. Když nás spatřila, zableskla se jí v oku slza, rychle se však opanovala a výraz bolestné lásky jako by svědčil o její úplné nevině. •
Soud začal, a když navládní vznesl obvinění, byli předvoláni svědkové. Proti Justýně se spiklo několik zvláštních skutečností, které by byly otřásly každým, kdo by nebyl měl takový důkaz její neviny, jako jsem měl já. Tu noc, kdy byla vražda spáchána, nebyla doma, a k ránu ji spatřila jakási trhovkyně nedaleko místa, kde bylo později nalezeno tělo zavražděného chlapce. Zena se jí zeptala, co tam dělá, ale Justýna na ni divně pohlédla a dala jí pouze zmatenou nesrozumitelnou odpověď. Domů se vrátila asi v osm a na otázku, kde strávila noc, odpověděla, že hledala dítě, a ptala se, zda
S o něm někdo neví. Když jí ukázali tělo, přepadly jí
závratě a musela několik dní zůstat na lůžku. Potom
byl soudu předložen niedailónek, který sluha nasel v je–
' jí kapse, a když Alžběta chvějícím se hlasem dosvěd–
" čila, že je to týž, který zavěsila dítěti kolem krku ho–
i dinu předtím, než se ztratilo, proběhl síní šum hrůzy
' a rozhořčení.
Justýna byla předvolána, aby se hájila. Průběhem
přelíčení se měnil její výraz. Na její tváři se postupně
usazovaly údiv, hrůza a zoufalství. Občas bojovala se
f:slzami, když však byla vyzvána k výpovědi, sebrala
|sfly a soudní síní se rozlehl její chvějící se hlas.
"Jen Bůh ví," prohlásila, "že jsem naprosto nevinná. ,. Nenamlouvám si však, že by mi mé ujišťování mohlo • dopomoci k osvobození. Svou nevinu zakládám na jed–i noduchém a prostém vysvětlení skutečností, které byly proti mně vzneseny, a doufám, že má povaha, tak, jak ji všichni poznali, přiměje soudce k příznivému výkladu tam, kde případné okolnosti vypadají pochybně nebo podezřele."
Pak vypovídala, že s Alžbětiným dovolením strávila večer oné noci, kdy byla spáchána vražda, v domě své tety v Chéne, vesnici vzdálené asi míli od Zenevy. Když f>se asi v devět hodin večer vracela, potkala jakéhosi muže a ten se jí zeptal, zda neviděla dítě, které zabloudilo. Jeho slova ji poděsila a strávila několik hodin 'hledáním. Zatím byly městské brány uzavřeny a ona musela proto přečkat zbylé hodiny do rána ve stodole patřící k usedlosti, jejíž obyvatele dobře znala, ale nechtěla je probudit. Skoro celou dobu probděla, jen k ránu na chvíli usnula, ale vyrušily jí čísi kroky a probudila se. Když svítalo, opustila svůj úkryt, aby pokračovala v hledání mého bratra. Možná, že prošla kolem jeho těla, ovšem netušila to. Není přece ani nic divné–ho na tom, že byla tak zmatena, když s ní trhovkyně mluvila, strávila přece bezesnou noc a o osudu ubohého
Viléma ještě nic nevěděla. O medailónku však nemůže podat žádné vysvětlení.
"Vím," pokračovala nešťastnice, "jak těžce a osudně tato jediná okolnost proti mně svědčí, ale nedovedu si ji vysvětlit. A jestliže tvrdím, že mi není o této věci nic známo, pak už mi nezbývají než dohady o možnostech, jakými se medailónek mohl dostat do kapsy mých šatů. Ale ani tady si nevím rady. Domnívám se, že nemám na světě nepřítele, neumím si představit, že by někdo byl tak podlý, aby mě chtěl svévolně zahubit. Dal ho tam vrah? Nevím, kdy by k tomu měl příležitost, a jestliže je to jeho skutek, proč by tedy byl ten klenot ukradl, když se s ním tak brzy zase rozloučil? Svěřuji svůj případ spravedlnosti tohoto soudu, avšak nezdá se mi, že bych měla naději na vysvobození. Prosím, abych mohla předvolat několik svědků, kteří by vypovídali o mém charakteru, a jestliže jejich výpovědi neoslabí mou předpokládanou vinu, musím být odsouzena, ačkoli má jediná záchrana leží v mé nevině."
Bylo předvoláno několik svědků, kteří Justýnu už znali mnoho let, a všichni o ní vypovídali dobré, ale strach a hrůza ze spáchaného zločinu – a podle jejich názoru se jím zřejmě provinila – je zastrašily a nedovolily vypovídat volně.
Alžběta si uvědomila, že tato svědectví o Justýni–ných dobrých vlastnostech a jejím dosavadním bezúhonném chování, v něž dívka skládala všechny naděje, jí nijak nepomohou. Ačkoli byla velmi rozrušena, požádala o dovolení promluvit k soudnímu dvoru.
"Jsem sestřenice nešťastného zavražděného dítěte, či spíše jeho sestra, protože jsem byla vychována jeho rodiči a žila u nich ještě předtím, než se narodilo. Proto se snad mohou někteří lidé domnívat, že není vhodné, jestliže se ujímám při této příležitosti slova. Vidím-li však, jak někomu mně drahému hrozí zkáza pro zbabělost jeho údajných přátel, prosím o povolení
í
'říci vše, co vím o povaze Justýny Moritzové. Obžalovanou znám velmi dobře. Žila jsem s ní pod jednou Střechou – jednou pět let, podruhé téměř dva roky – a. pokládám ji za neobyčejně laskavého a ušlechtilého člověka. S láskou a obětavostí ošetřovala mou nemocnou tetu, paní Frankensteinovu, při jejím smrtelném 'onemocnění. Potom pečovala o svou vlastní matku při její vleklé chorobě, a to s takovou oddaností, že vyvolala úctu u všech, kdo ji znají. Pak opět žila v domě mého strýce, milována celou rodinou. Byla hluboce oddána dítěti, které je teď mrtvo, a chovala se k němu jako vřele milující matka. Pokud jde o mě, neváhám Vzdor všem proti ní vzneseným důkazům prohlásit, že Věřím v její úplnou nevinu a nemám o ní sebemenších pochybností. Nic ji nesvádělo k takovému činu, a cetku, která je hlavním důkazem, bych jí byla ochotně věnovala, neboť si Justýny vážím a cením." ; Po Alžbětině prostém a dojemném projevu se ozval Souhlasný šepot, který byl ovšem vyvolán jejím šlechetným vystoupením a v Justýnin prospěch jinak ne–•vyzněl. Veřejné mínění se dokonce obrátilo s obnovenou silou proti ní a obviňovalo ji z nejčernějšího nevděku. Při Alžbětiných slovech se Justýna rozplakala, zůstala však němá. Celé soudní jednání mě nesmírně rozčilovalo a deprimovalo. Věřil jsem v Justýnům nevinu, byl jsem o ní přesvědčen. Neposlal snad ten ne–i;tvor, který zavraždil mého bratra (o jeho vině jsem
I vůbec nepochyboval), ve své ďábelské hře smrt a hanbu i na nevinnou? Hrůzná situace, v níž jsem se octl, byla nad mé síly. A když jsem si uvědomil, že hlas lidu i vzezření soudců mou nešťastnou oběť již odsoudily, ívyběhl jsem ve smrtelných úzkostech ze soudní síně. ;Utrpení, jímž procházela obžalovaná, nedalo se srovnat s mým: ji posilovalo vědomí neviny, ale mou duši drásaly výčitky, jichž jsem se nemohl zbavit.
Prožil jsem strašnou noc. Ráno jsem se odebral k sou–i
du, rty a hrdlo zcela vyprahlé. Neodvážil jsem se vyslovit osudnou otázku, znali mě však a soudní úředník důvod mé návštěvy uhádl. Hlasovací kuličky byly již vrženy – všechny byly černé a Justýna byla odsouzena.
Není v mé moci vylíčit, jak mi tehdy bylo. Už dříve jsem občas poznal pocit děsu a snažil jsem se ho popsat příhodnými výrazy, ale slova opravdu nestačí k vyjádření tak strašného a hlubokého zoufalství, které se mě zmocnilo. Úředník, na něhož jsem se obrátil, dodal, že Justýna svou vinu už doznala. "Při tak jasném případu toho ani nebylo třeba," poznamenal, "ale přesto jsem rád. Naši soudcové totiž neradi odsuzují zločince, kteří se nepřiznali, jen na podkladě nepřímých důkazů, ať jsou sebeprůkaznější."
To byla podivná a nečekaná zpráva. Jak je to možné? Oklamal mě tehdy zrak? V prvém okamžiku jsem si říkal, že jsem snad opravdu tak šílený, za jakého by mě nejspíš svět považoval, kdybych prozradil, koho podezírám. Pospíšil jsem si domů a tam se mě Alžběta nedočkavě ptala po rozsudku.
"Bylo rozhodnuto tak, jak jsi asi očekávala," řekl jsem. "Každý soudce nechá raději trpět deset nevinných, než aby jeden viník unikl. Jenže Justýna se přiznala."
To bylo tvrdé sdělení pro ubohou Alžbětu, která tak pevně věřila v Justýninu nevinu. "Ach, snad už nikdy neuvěřím v lidské dobro," povzdychla. "Jak se jen mohla Justýna, kterou jsem měla ráda jako vlastní sestru, tak nevinně usmívat? Aby mě oklamala? Její laskavé oči se přece zdály zcela neschopny krutosti a zrady, a přece spáchala vraždu!"
Krátce nato přišla zpráva, že si ubohá oběť přeje mluvit s mou sestřenicí. Otec nechtěl, aby ji Alžběta navštívila, řekl však, že rozhodnutí ponechává jen jí. "Půjdu, i když se přiznala," řekla Alžběta, "a ty mě
doprovodíš, Viktore. Nemohu tam jít sama." Myšlenka na tuto návštěvu byla pro mě utrpením, nemohl jsem však Alžbětinu prosbu odmítnout.
Vkročili jsme do temné cely a spatřili Justýnu, jak sedí u zdi na hromádce slámy; ruce měla spoutané a hlavu položenou na kolenou. Jakmile nás uviděla, vstala, a když jsme s ní zůstali o samotě, vrhla se Alžbětě k nohám a hořce se rozplakala. Sestřenka rovněž plakala. x
"Ach Justýno, proč jsi mě připravila o poslední útěchu?" zeptala se jí. "Tvá nevina mi byla oporou, a i když mi bylo hodně zle, přece jen mi nebylo tak strašně jako teď."
"A vy také věříte, že jsem taková hanebnice? Vy se také spolčujete s mými nepřáteli, kteří mě chtějí zničit a kteří mě odsoudili jako vražedkyni?" Hlas jí dusily vzlyky.
"Vstaň, chuděrko," řekla Alžběta. "Proč klečíš, jestliže jsi nevinná? Nepatřím mezi tvé nepřátele, věřila jsem v tvou nevinu přes všechny důkazy, dokud jsem se nedozvěděla, že ses přiznala. Tvrdíš, že ta zpráva je nepravdivá. Ujišťuji tě tedy, Justýno, že mou důvěru v tebe nemůže otřást nic jiného než tvé doznáni."
"Přiznala jsem se, ale byla to lež. Přiznala jsem se proto, abych mohla dostat rozhřešení, avšak teď mě toto nepravdivé přiznání tíží mnohem víc než všechny mé jiné hříchy. Nechť mi Bůh odpustí! Od chvíle, kdy jsem byla odsouzena, nepřestal na mě můj zpovědník naléhat, hrozit mi a zastrašovat, až jsem téměř uvěřila tomu, že jsem takovou stvůrou, jak mi tvrdil. Vyhrožoval mi vyobcováním z církve a pekelnými plameny na věčnosti, jestliže budu i nadále zatvrzelá. Neměla jsem nikoho, kdo by mě posiloval, všichni na mě pohlíželi jako na netvora odsouzeného k hanbě a zatracení. Co mi zbývalo? Ve zlé chvíli jsem projevila souhlas se lží a teprve teď jsem opravdu nešťastná."
Se slzami v očích se zarazila a po chvíli pokračovala: "S hrůzou jsem si uvědomila, že i vy byste mohla uvěřit, že vaše Justýna, které vaše teta prokázala takovou čest a kterou jste měla ráda, je tvorem schopným spáchat zločin, jakého bv se snad mohl dopustit jen ďábel."
"Justýno, odpusť mi. že jsem ti na chvíli nedůvěřovala! Proč ses přiznala? Ale netrap se a neboj se! Vyhlásím tvou nevinu a prokážu ji! Slzami a prosbami obměkčím kamenná srdce tvých nepřátel. Ty, kamarádka mých her, má družka, má sestra, a zemřít na popravišti? Ne! Ne! Tak strašné neštěstí bych ani nepřežila!"
Justýna smutně zavrtěla hlavou. "Smrti se nebojím," řekla, "hrůzu ze smrti mám již za sebou. Bůh mi dodává sílu a odvahu, abych přestála nejhorší. Opouštím smutný a hořký svět, a jestliže budete na mě vzpomínat, vzpomínejte na mě jako na nevinně odsouzenou. Jsem smířena s osudem, který mě čeká. Naučte se, má paní, na mém příkladu trpělivě se podroboval vůli nebes!"
Zatím jsem poodstoupil do kouta. Jedině tam jsem mohl skrýt hrozný strach, který se mě zmocnil. Kdo má právo mluvit o zoufalství? Ani nešťastná oběť, která má zítra překročit strašnou hranici mezi životem a smrtí, necítila jako já tak hluboká a hořká muka. Skřípal jsem zuby, zatínal pěsti a z hlouby duše se mi vydral bolestný sten. Justýna sebou trhla. Když zjistila, že to jsem já, přistoupila ke mně a řekla: "Děkuji vám, mladý pane, za vaši návštěvu. Doufám, že ani vy nevěříte, že jsem vinna?"
Nemohl jsem vypravit ze rtů jediné slovo. "Ne, Justýno," řekla Alžběta, "Viktor je o tvé nevině přesvědčen ještě víc než já. Vždyť ani tehdy, když se doslechl o tvém přiznání, mu nevěřil."
"Děkuji vám z celé duše. V posledních chvílích svého
života cítím hlubokou vděčnost k těm, kdo na mě myslí s láskou. Jak drahá je pro takovou nešťastnici, jako jsem já, náklonnost přátel! Zbavuje mě víc než poloviny neštěstí a doufám, že budu moci zemřít smířena, teď, když vy, má paní, a váš bratranec věříte v mou nevinu."
A tak se nešťastná dívka snažila utěšit nás i sebe samu. Dosáhla totiž onoho stavu odevzdání, po němž toužila. Jenomže já, skutečný vrah, jsem cítil, jak se mi v prsou hýbe onen nikdy nehynoucí červ, který nepřipouští ani naději, ani útěchu. I Alžběta plakala a cítila se nešťastná, ale její bolest vyplývala z nevědomosti, která sice na chvíli zakryla jas její duše, nemohla ji však stejně zbavit lesku, jako mrak nezbaví měsíc záře. TJzkost a zoufalství mi pronikly hluboko do srdce, nesl jsem v sobě peklo a nic je nemohlo uhasit. Zůstali jsme u Justýny několik hodin a Alžběta se od ní odtrhla jen s velkým úsilím. "Nejraději bych zemřela i s tebou," zvolala, "nemohu žít v tomto nešťastném světě!"
Justýně se podařilo vyloudit na rtech radostný úsměv ;a jen s největším vypětím zadržovala hořké slzy. "Objala Alžbětu a hlasem zdušeným pohnutím řekla: "Sbohem, má sladká paní, nejdražší Alžběto, má milovaná a jediná přítelkyně. Nechť vám nebe ve své dobrotě žehná a vás ochraňuje, nechť je tohle poslední Neštěstí, které vás stihne! Žijte, buďte šťastná a učiňte šťastnými i jiné!"
A příštího dne ráno byla Justýna popravena. Nej–jvášnivější Alžbětina výmluvnost nedokázala zvrátit pevné přesvědčení soudců o zločinu ubohé dívky. Ani 'má prudká a rozhořčená slova na ně nezapůsobila. Jejich odpovědi byly chladné a neúčastné, a když jsem [vyslechl jejich příkré, bezcílné úvahy, zemřelo mi na rtech i chystané doznání. Byl bych je mohl přesvědčit Jen o tom, že jsem šílenec, ale nebyl bych dosáhl od–
volání rozsudku vyneseného nad nešťastnou obětí. Zemřela na popravišti, jako by byla vražedkyní.
Nestačily mučivé bolesti vlastního srdce, musel jsem se obrátit k hlubokému a mlčenlivému zármutku své Alžběty. I to bylo mé dílo! Otcovo zoufalství a bezna–dějnost až dosud tak radostného domova – to vše bylo dílo mých třikrát proklatých rukou. Drásán výčitkami, hrůzou a zoufalstvím, jsem přihlížel, jak moji drazí bezmocně naříkají u hrobů Viléma a Justýny, prvních nešťastných obětí mých zlořečených vědomostí.
KAPITOLA 9
\
Pro člověka není snad nic bolestnějšího, než upadne-li jeho mysl po prudkém vznětu citů, vyvolaném překotným vývojem událostí, do mrtvého nečinného klidu. V něm spočívá jistota, která zbavuje duši naděje i strachu. Justýna zemřela – odpočívala věčným spánkem, a já žil. Krev mi volně proudila, ale hluboké zoufalství a kruté výčitky mi tísnily srdce a pevně v něm utkvěly. Spánek se vyhýbal mým očím a já jsem bloudil jako duch, protože jsem spáchal nepopsatelně strašné zlo–činné skutky, po nichž přijdou ještě další (jak jsem si namlouval). A přece mi srdce přetékalo ušlechtilou láskou k ctnosti. Vstoupil jsem do života s úmyslem konat jen dobro a prahl jsem po okamžiku, kdy budu moci své sny uskutečnit a stát se užitečným lidstvu. A teď bylo všechno zmařeno: místo čistého svědomí, které by mi dovolovalo spokojeně se ohlédnout na minulost a načerpat z ní přísliby nových nadějí, zmocnily se mě výčitky a pocit viny a zaháněly mě do pekla bolestných muk, jaká ani nelze slovy vyjádřit.
Tyto duševní útrapy těžce doléhaly na můj zdravotní stav. Ve skutečnosti jsem se totiž zcela nezotavil z prvního záchvatu, který jsem prodělal. Vyhýbal jsem
se lidem, každý výraz radosti nebo spokojenosti na jejich tvářích byl pro mě mukou, jedinou útěchou mi byla samota – hluboká, temná, smrti podobná samota.
Otec s bolestí sledoval, jak se zhoršuje můj zdravotní stav a mění mé každodenní zvyky, a snažil se uvádět důvody, jimiž by mě vrátil zpět k životu. Svými slovy, vycházejícími z čistého svědomí a bezúhonného života, mi chtěl dodat sílu a odvahu k rozehnání temného mraku, který zahaloval mou mysl.
"Myslíš si snad, Viktore," řekl jednou, "že já netrpím? Žádný otec nemohl milovat své dítě víc, než jsem já miloval Viléma," a při těchto slovech mu z očí vyhrkly slzy, "ale není snad povinností těch, kdo zůstávají naživu, nezvětšovat svou bolest projevováním přehnaného zármutku? Je to současně i povinnost k sobě samému, protože nadměrný smutek zabraňuje člověku, aby co nejlépe a nejradostněji plnil své každodenní povinnosti, bez nichž není platným členem společnosti."
Jeho rada, i když správná, nedala se v mém případě vůbec použít. Kdyby výčitky svědomí nebyly smísily svou hořkost a strach svou úzkost s mými dalšími pocity, byl bych prvním, kdo by dokázal skrývat bolest a utěšovat své nejbližší. Takto jsem mohl otci odpovědět pouze pohledem plným zoufalství a snažit se ne–pobývat často v jeho–blízkosti.
Tehdy jsme se také přestěhovali do našeho domu v Belrive. Tato změna mi přišla neobyčejně vhod. Pravidelné zavírání městských bran v deset mi znemožňovalo zůstávat u jezera po této hodině, a to mi velmi ztrpčovalo pobyt uvnitř ženevských hradeb. Často, když už se ostatní členové rodiny odebrali k odpočinku, vzal jsem si člun a strávil mnoho hodin na jezeře. Někdy jsem napjal plachty a dal se unášel větrem, jindy jsem zavesloval doprostřed jezera, nechal člun volně kolébat a oddal se smutným úvahám. Když kolem mne zavládl klid a mně se zdálo, že kromě neto–
pýra nebo žáby, jejíž přerušované skřehotavé kuňkání se ozývalo jen tehdy, když jsem se blížil ke břehu, jsem jediným živoucím tvorem, který se bezcílně toulá v této božsky krásné krajině, často mě jímalo pokušení pohroužit se do tichého jezera, aby se nade mnou a nad mým neštěstím vody navždy uzavřely. Zabraňovala mi v tom však myšlenka na statečně trpící Alžbětu, kterou jsem vřele miloval a jejíž život byl spjat s mým. Také jsem myslil na otce a bratra – měl by je snad můj zbabělý útěk zůstavit bezbrannéanechráněné před záštím nepřítele, kterého jsem vytvořil k jejich záhubě? V takových chvílích jsem hořce plakal a toužil jsem, aby se do mé mysli vrátil klid a abych tak mohl těm, které jsem miloval, dát útěchu a štěstí. To však nešlo. Výčitky svědomí zahnaly sebemenší naději. Byl jsem tvůrcem nezměnitelného zla a žil jsem v každodenním strachu, že se netvor, jehož jsem stvořil, dopustí nějakého nového zločinu. Měl jsem temný pocit, že ještě vše neskončilo, že přece jen spáchá nějaký další tak mimořádně strašný skutek, že by svou neslýchaností téměř smazal vzpomínku na minulé zločiny. Měl jsem se stále oč bát, dokud kolem mě žili ti, které jsem miloval. Nelze si představit, jakou hrůzu mi netvor naháněl. Kdykoli jsem si na něj vzpomněl, skřípal jsem zuby, oči mi žhnuly a já si horoucně přál zničit onen život, kterým jsem ho nedomyšleně obdařil. Když jsem uvažovalo jehozločinnýcha odpornýchskutcích, ovládly nenávist a touha po pomstě mou mysl a vedly ji přes všechny zábrany. Byl bych se za ním vydal třebas až na nejvyšší vrcholek And, jen kdybych věděl, že ho mohu svrhnout do propasti. Přál jsem si ho uvidět znovu, abych ho mohl zahrnout nejhlubším opovržením a pomstít Vilémovu a Justýninu smrt.
Náš dům byl dómem smutku. Hrůza minulých událostí hluboce otřásla otcovým zdravím. Alžběta byla smutná a malomyslná, každodenní povinnosti ji netě–
•V..
šily, sebemenší radost jí připadala svatokrádeží a jen věčný nářek a pláč mohl podle jejího názoru vyjádřit její vztah k zmarnění a zničení nevinnosti! Nebylá už šťastnou bytostí, která se v mládí se mnou potulovala po březích jezera a nadšeně bájila o našem budoucím životě. Přepadl ji první z žalů, kterým je určeno odtrhnout nás od pozemského života, a jeho temný vliv zaplašil její nejkrásnější úsměvy.
"Když uvažuji o hrozné smrti Justýny Moritzové," řekla mi jednou, "nevidím už svět a jeho uspořádání tak, jak se mi jevil dosud. Dříve jsem pokládala popisy zlořádů a nespravedlností, o nichž jsem četla v knihách nebo slyšela od jiných, za příběhy dávné minulosti nebo za hrůzné smyšlenky. Byly vzdálené a spíše pochopitelné rozumu, než abych si je mohla představit ve skutečnosti. Jenže teď nás neštěstí navštívilo v našem domově a lidé mi připadají jako netvoři prahnoucí po krvi svých bližních. A přece jsem určitě nespravedlivá. Všichni věřili, že to ubohé děvče je vinno, a kdyby byla spáchala zločin, za který zemřela, jistě by byla nejzkaženějším člověkem na světě. Kvůli několika drahokamům zavraždit syna svého dobrodince a přítele, dítě, které od narození vychovávala a zřejmě milovala jako vlastní! Já sama bych nemohla dát souhlas k zabití žádného člověka, ale jistě bych považovala takového tvora za neschopného zůstat v lidské společnosti. Ale Justýna byla nevinná. Vím, cítím, že byla nevinná. A ty máš stejný názor a to mě ještě víc utvrzuje. Jestliže se lež může tolik podobat pravdě, kdo si potom může být jist, že je opravdu šťasten, Viktore? Připadá mi, jako bych kráčela po okraji propasti, k níž se tlačí tisíce lidí snažících se svrhnout mě dolů na její dno. Vilém a Justýna byli zavražděni a vrah unikl; chodí volně po světě a snad si ho lidé dokonce váží. Ale i kdybych já měla zemřít za podobný zločin na popravišti, neměnila bych s takovým bídákem."
Naslouchal jsem jejím slovům s velkou úzkostí. Vždyť skutečným vrahem jsem byl já, nikoli sice má ruka, ale můj duch. Alžběta mi vyčetla z tváře strach, vzala mě něžně za ruku a řekla: "Musíš se uklidnit, nejdražší příteli. Jen Bůh ví, jak hluboce s« mě dotkly tyto události, a přece nejsem tak zdrcena jako ty. V tvém vzhledu je výraz zoufalství a někdy i pomsty, a nahánějí mi strach. Drahý Viktore, zažeň tyto temné vášně! Pomysli na přátele kolem sebe, kteří soustředili všechnu svou naději v tebe. Ztratili jsme moc učinit tě šťastným? Dokud milujeme, dokud jsme k sobě navzájem upřímní, tady v této pokojné krásné zemi, tvé vlasti, dotud můžeme sklízet všechny její požehnané plody. Co už by mohlo zničit náš klid?"
A přece nestačila Alžbětina slova, kterých jsem si vážil více než jakýchkoli darů štěstěny, zahnat hrůzu skrytou v mém srdci. Sotva promluvila, naklonil jsem se k ní jakoby ve strachu, aby snad právě v této chvíli nebyl nablízku vrah a nechtěl mě o ni oloupit.
Tedy ani něžnost přátelství, ani krása přírody nemohly osvobodit mou duši od utrpení. Dokonce i slova lásky se míjela účinkem. Byl jsem obklopen mrakem, kterým nemohl proniknout žádný blahodárný vliv. Byl jsem jako zraněný jelen, který vleče své ochabující údy do houští, kam dosud nevstoupila lidská noha, aby tu pohlédl na šíp, který ho proklál, a zhynul.
Někdy jsem se dokázal vyrovnat s tupým zoufalstvím, které mě stravovalo, jindy zase se ve mně vše vzbouřilo a přimělo mě, abych ve změně prostředí a tělesném pohybu našel úlevu od nesnesitelných útrap. Při jednom ze svých duševních zhroucení jsem odešel z domova a vypravil se do blízkých údolí, kde jsem se ve velebnosti a věčnosti alpské krajiny snažil zapomenout na sebe a na své pomíjející, protože lidské strasti. Cílem mého putování bylo chamonixské údolí. Navštívil jsem je několikrát jako hoch. Od té doby uplynulo
šest let, ze mě se stala lidská troska, ale tato divoká a věčná krajina zůstala beze změny.
První část výletu jsem jel na koni. Potom jsem si najal mezka, protože je bezpečnější a na těchto drsných cestách obratnější a méně zranitelný. Počasí bylo krásné, byla asi polovina srpna, téměř dva měsíce po Justý–nině smrti, po oné hrozné době, kdy počalo všechno mé utrpení. Z duše mi pomalu ustupovala tíseň a já jsem jel stále hlouběji do rokliny, kterou protékala říčka Arve. Mohutné hory a srázy, které se nade mnou tyčily z obou stran, šumění vody prudce protékající mezi skalisky a šplouchání vodopádů svědčilo o síle mocné jako všemohoucnost – a já se přestal bát nebo se klanět před jakýmkoli tvorem, který nebyl tak mocný jako ten, kdo stvořil a ovládal živly, jež na mě právě zde působily tak mohutným dojmem. Jak jsem stoupal výš, otvíral se přede mnou stále krásnější a velebnější pohled do údolí. Na srázných úbočích borovicemi porostlých hor bylo vidět zříceniny starých hradů, mezi stromy probleskovaly roztroušené chýše a dole se klikatila prudká Arve. Celé překrásné scenérii ještě dodávaly velebnost a vrcholné kouzlo nebetyčné Alpy, jejichž bílé a zářící vrcholky se tyčily do výšky jako pyramidy a chrámy, a mně připadalo, že patří jinému světu, že jsou sídlem jiné rasy.
V Pélissier, kde se údolí, jímž protéká řeka, rozšiřuje, jsem přejel most a začal s výstupem na horu, která ční nad proudem. Zanedlouho jsem se dostal do chamonixského údolí. Toto údolí je krásné a velebné, ale ne tak nádherné a malebné jako servoxské, kterým jsem právě projel. Z obou stran je ohraničeno vysokými zasněženými horami, ale nebylo tu ani stopy po zříceninách hradů a úrodných polích. Obrovské ledovce se přibližovaly až k cestě, slyšel jsem dunění padající laviny a pozoroval jsem kouř značící její dráhu. Mont Blanc, vysoký a nádherný Mont Blanc, převyšoval
okolní vrcholky a jeho obrovská kupole shlížela do údolí.
Cestou mě často přepadal hřejivý a tak dlouho ztracený pocit štěstí. Tu a tam mi zákrut stezky nebo náhle zahlédnutý a poznaný předmět připomněly minulost spjatou s bezstarostným veselím chlapeckých dnů. Vánek mi šeptal uklidňující slova a matka příroda mě prosila, abych už přestal truchlit. A potom zase přestal laskavý vliv působit – a znovu jsem byl trýzněn zármutkem a oddával se nešťastným úvahám. Tu jsem popohnal svého mezka ve snaze zapomenout na svět, na své strachy a více než na co jiného na sebe samého – anebo jsem, přemohla-li mě úzkost, sestoupil s mezka a vrhl se do trávy, zdeptán hrůzou a strachem.
Konečně jsem úplně vyčerpán dorazil do Chamonix. Chvíli jsem postál u okna, pozoroval jasné blesky, které se křižovaly nad Mont Blankem, a naslouchal hlasitému šumění Arve, která tekla pode mnou. Tyto konejšivé zvuky působily na mé zjitřené smysly jako ukolébavka; když jsem položil hlavu na polštář, přemohl mě spánek. Cítil jsem ho přicházet a vítal ho jako dárce zapomnění.
KAPITOLA 10
Příští den jsem se toulal údolím. Zastavil jsem se u pramene Arveironu, napájeného ledovcem, který pomalu sestupuje dolů od horského vrcholu, aby přehradil údolí. Přede mnou se zdvihala strmá úbočí velebných hor, nade mnou visela sněžná zeď ledovce, kolem bylo roztroušeno několik borovic. Slavnostní ticho audienčního sálu svrchované Přírody bylo porušováno pouze zurčením potoků, pádem balvanů, mohutným duněním laviny nebo třeskem nakupeného ledu, který podle neměnných zákonů stále a stále praskal a pukal, jako by
byl pouhou hračkou v jejích rukou. Tato nádherná , krása mi přinášela největší útěchu, jakou jsem byl "schopen přijmout. Povznášela mě nad všechny malicherné pocity, a ačkoli mě nezbavovala zármutku, přece jen ho zmírňovala a uklidňovala. Do určité míry mi rovněž odvedla myšlenky od všeho, nad čím jsem .poslední měsíc uvažoval. Večer jsem se vrátil dolů a ve spánku jsem znovu navštívil horskou krajinu, kterou i jsem prozkoumával ve dne. Kolem mě se zhlukli neposkvrněný zasněžený vrcholek, skvoucí horské štíty, borovicové lesíky, rozeklaná holá propast, orel vznášející se mezi mraky a vše to prosilo, abych se uklidnil. .' Kam to všechno zmizelo, když jsem se příštího rána ^probudil? Všechen klid prchl spolu se spánkem a temný smutek zahalil všechny mé myšlenky. Z nebe padaly proudy deště a hustá mlha zakrývala horské vrcholy, takže jsem ani nezahlédl tváře svých mohutných přátel. Přesto jsem chtěl proniknout jejich mlžným závojem a na vštívit je v jejich oblačných úkrytech. Co pro mě znamenal déšť a bouře? Rozhodl jsem se vystoupit na vrcholek Montanvertu. Vzpomněl jsem si, jak na mě zapůsobil obrovský, neustále postupující ledovec, když jsem ho poprvé spatřil. Tehdy mě ten pohled naplnil velebným nadšením, které dalo duši křídla a vyneslo ji z temného světa k světlu a radosti. Krása a vznešenost přírody vždy povznášely mou mysl a způsobovaly, že jsem zapomínal na pomíjivé starosti života. Znal jsem dobře cestu, a proto jsem se rozhodl, že půjdu bez horského vůdce. Přítomnost někoho cizího by mi stejně byla kazila osamělou velkolepost krajiny.
Stoupání je prudké, ale pěšina překonává četnými serpentinami sráznost úbočí. Krajina působí dojmem strašné opuštěnosti. Na mnoha místech je vidět stopy po zimních lavinách, stromy tam leží porůznu zpřerá–žené, některé zcela zničené, jiné ohnuté, opírající se o vyčnívající skály nebo zapletené do jiných stromů.
Pod samým vrcholem přetínají na několika místech stezku sněžné rokle, po jejichž strmých svazích se neustále kutálejí dolů kameny. Jedna z nich je velmi nebezpečná, protože hlasitější zvuk, dokonce hovor, vyvolává vzdušný proud, který může přivolat zkázu na poutníkovu hlavu. Borovice nejsou ani vysoké ani rozložité, jejich větve jsou však tmavé a propůjčují krajině přísný vzhled. Pohlédl jsem do údolí pod sebou; z prudkých říček stoupala hustá mlha a zahalovala neprostupnými závoji okolní hory, jejichž vrcholky se skrývaly v šedých mracích, zatímco zachmuřená obloha chrlila déšť. To vše zesilovalo smutný dojem, kterým krajina na mě působila. Proč se jen člověk vychloubá tím, že má vyšší vnímavost než zvířata, vždyť právě jen proto má větší požadavky. Kdyby naše cítění bylo omezeno na hlad, žízeň a smysly, mohli bychom být takřka svobodní. Ale na nás působí sebemenší záchvěv větru či náhodné slovo a dojem, který v nás toto slovo vyvolá.
K polednímu jsem dorazil na vrcholek. Posadil jsem se na útes, který vyčníval nad mořem ledu. Mlha zakrývala vše, ledovce i okolní hory. Náhle vítr rozehnal mraky a já jsem mohl sestoupit na ledovec. Jeho povrch je velmi nerovný jako vzdouvající se vlny rozbouřeného moře, šplhá se po úbočí a je rozeklán hlubokými trhlinami. Jeho plocha je široká téměř míli, ale trvalo mixlvě hodiny, než jsem ji přešel. Za ledovcem je holá strmá skála. Montanvert ležel nyní přesně naproti místu, kde jsem stál, a nad ním se tyčil Mont Blanc ve svém velebném majestátu. Zastavil jsem se ve skalním výklenku a pohlížel na tuto nádhernou a ohromující scénu. Moře, či spíše široká řeka ledu se vinula mezi strmými úbočími hor, jejichž nebetyčné vrcholky shlížely na její zákruty. Ledem pokryté bělostné štíty zářily nad mraky ve slunečních paprscích.
Náhle jsem zahlédl postavu, která se ke mně neoby–
čejně rychle blížila. Přeskakovala trhliny v ledu, mezi nimiž jsem tak opatrně kráčel, a jak se přibližovala, připadalo mi, že je vyšší než normální člověk. Zmocni–»lo se mě vzrušení, před očima se mi zatmělo a cítil í jsem, jak se mě zmocňuje mdloba, ale chladný horský f větřík mě rychle osvěžil. Když jsem mohl rozeznat rysy neznámého, naskytl se mi strašný a obávaný pohled! Uvědomil jsem si, že je to netvor, kterého jsem \stvoril. Hrůza a zlost mne roztřásly. Rozhodl jsem se vyčkat jeho příchodu a pak se s ním pustit do zápasu na život a na smrt. Přišel, jeho výraz prozrazoval hořký bol spojený s opovržením a zlobou, zatímco jeho nelidská ošklivost byla skoro nesnesitelně odporná pro pohled lidských očí. Ale to jsem téměř nevnímal. Nenávistí a vztekem jsem oněměl a teprve, když jsem se "vzchopil, zahrnul jsem ho záplavou slov překypujících zuřivou nenávistí a opovržením.
*"Ďáble, jak se odvažuješ přijít ke mně?" zvolal jsem. "Nebojíš se, že se ti krutě pomstím? Odejdi, odporný plaze, nebo raději zůstaň, ať tě mohu zničit na prach! Ach, kdyby jen mohl zánik tvého bědného těla vrátit život oněm obětem, které jsi tak ďábelsky zavraždil!"
"Očekával jsem takové přivítání," odpověděl netvor. "Všichni lidé jsou ubozí, a jak tedy musím být nenáviděn já, který jsem ještě bídnějšínežkterákoliv lidská bytost! A přece ty, můjstvořitel, nenávidíš ; a odháníš mě, své dílo, s nímž jsi svázán pouty, které knohou být rozetnuta pouze zničením jednoho z nás.
–Máš v úmyslu mě zabít. Jakým právem si dovoluješ
• takhle si pohrávat se životem? Splň svou povinnost ke ímně, a já splním svou k tobě a lidstvu. Jestli vyhovíš mým podmínkám, nechám tebe i všechny ostatní lidi ^na pokoji; jestliže však odmítneš, budu tak dlouho na–ipájét své hrdlo smrtí, až bude přesyceno krví tvých ^bývajících přátel!"
"Odporný netvore! Stvůro! Pekelná muka jsou příliš mírným trestem za tvé zločiny! Odporný ďáble! Vytýkáš mi, že jsem tě stvořil. Pojď tedy, ať zničím onu jiskru, kterou jsem tě tak nerozvážně obdařil!"
Má zuřivost neznala mezí a já jsem se na něj vrhl, hnán všemi pocity nenávisti, jaké jen může člověk mít.
Lehce mě odstrčil a pravil:
"Uklidni se! Prosím tě pouze, abys mě vyslechl, než dáš volný průchod své zlobě! Netrpěl jsem snad dosti, že se snažíš zvětšit mé neštěstí? I když je můj život naplněn neustálým strachem, přece mi je drahý a já ho budu bránit. Uvědom si, žes mě učinil silnějším a větším, než jsi ty, a že mé klouby jsou ohebnější. Nedám se však svést k tomu, abych se postavil proti tobě. Jsem tvým dílem a já budu k svému pánu a vládci dokonce mírný a poslušný. Ovšem jen tehdy, splníš-li to, čím jsi mi povinován. Frankensteine, nebuď laskavý ke všem ostatním, a hrubý pouze na mě, vždyť já nejvíce potřebuji tvůj cit pro spravedlnost, a dokonce tvou vlídnost a náklonnost. Pamatuj si, že jsem dílem tvých rukou a tvého mozku; měl bych být tvým Adamem, jsem však spíše padlým andělem, kterému jsi vzal všechny radosti, ačkoli se ničeho zlého nedopustil. Kolem sebe vidím tolik jasu a pohody, ale já jsem z toho neodvolatelně vyloučen. Byl jsem hodný a dobrý a pouze utrpení mě učinilo zlým. Učiň mě šťastným, a já se změním."
"Odejdi! Nechci tě poslouchat! Mezi námi nemůže být nic společného, jsme nepřátelé. Odejdi nebo dovol, abychom vyzkoušeli svou sílu v zápase, ve kterém jeden z nás musí padnout."
"Čím tě mohu odměkčit? Cožpak tě žádné prosby nepřimějí laskavě vyslechnout tvora, který se dovolává tvé dobroty a soucitu? Věř mi, Frankensteine: byl jsem šlechetný, má duše zářila láskou a lidskostí, jsem však sám, strašlivě sám! Ty, můj stvořitel, se mě děsíš.
Jaké naděje se mohu dočkat od tvých bližních, kteří mi nejsou ničím povinováni? Odhánějí mě a nenávidí mě. Mým útočištěm jsou opuštěné hory a pusté ledovce. Putoval jsem mnoho dní; ledové jeskyně, ve kterých se jedině cítím bezpečen, jsou mým příbytkem, a to jediným, který mi lidé nezávidějí. Vzývám tuto smutnou oblohu, protože je ke mně laskavější než tví bližní. Kdyby lidé věděli o mé existenci, jednali by jako ty a ozbrojili by se, aby mě zničili. Nemám tedy snad nenávidět ty, v nichž vzbuzuji odpor? Se svými nepřáteli se nebudu bratříčkovat! Jsem ubožák, ale oni se musí podílet se mnou na mé ubohosti. Jedině ty mi můžeš pomoci a zprostit mě zla, které by jinak tvou zásluhou narostlo tak, že jeho vítr strhne nejen tebe a tvou rodinu, nýbrž i tisíce jiných. Dovolávám se tvého soucitu, nepohrdej mnou. Vyslechni můj příběh, a až skončím, opusť mě, nebo mě polituj, podle toho, jaký osud si podle tebe zasloužím. Ale vyslechni mě! Zákony lidí, i když jsou krvavé, dovolují, aby viník přednesl svou obhajobu dříve, než je odsouzen. Vyslechni mě, Frankensteine. Obviňuješ mě z vraždy, a přece bys s klidným svědomím zničil tvora, kterého jsi sám stvořil. To je ta věčná lidská spravedlnost! A přece tě neprosím, abys mě ušetřil. Vyslechni mě a potom, jestliže můžeš a budeš chtít, znič dílo svých rukou."
"Proč mi připomínáš okolnosti," odvětil jsem, "na které si vzpomínám jen s hrůzou? Proč mi připomínáš, že to jsem já, ubohý nešťastník, kdo tě stvořil? Nechť je proklet den, ty odporný ďáble, kdy jsi poprvé spatřil světlo světa! Nechť jsou proklety (i když tím proklínám sám sebe) ruce, které tě stvořily! Já sám jsem způsobil, že jsem nejubožejší člověk na světě. Nenechal jsi mi možnost, abych posoudil, zda jsem k tobě spravedlivý nebo ne. Odejdi! Zbav mě pohledu na svou nenáviděnou postavu!"
"Dobrá, zbavuji tě toho pohledu, můj stvořiteli," řekl a přikryl mi oči svýma nenáviděnýma rukama. Prudce jsem je od sebe odstrčil. "Jen tak tě mohu zbavit pohledu, který tě děsí," pokračoval. "Ale musíš mě vyslechnout, abych se mohl dovolávat tvého soucitu. Při ctnostech, které jsem kdysi měl, tě o to žádám! Vyslechni mé vyprávění, je dlouhé a neobvyklé. Tady je ti však chladno, pojď proto se mnou na horu do mé chatrče. Slunce je ještě vysoko na obloze. Než zapadne, aby se skrylo za tyto zasněžené stráně a ozářilo jiný svět, vyslechneš můj příběh a budeš moci rozhodnout. Na tobě závisí, zda navždy odejdu z blízkosti lidí a nebudu jim škodit, nebo zda se stanu metlou tvých bližních a původcem tvé brzké zkázy."
Po těchto slovech vstoupil na ledovec. Sel jsem za ním. Srdce jsem měl plné nenávisti a kráčel jsem mlčky, ale cestou jsem zvážil jednotlivé důvody, které uvedl, a řekl jsem si, že alespoň vyslechnu jeho vyprávění. Pobízela mě k tomu zvědavost, a soucit potvrdil mé rozhodnutí. Stále jsem ho považoval za vraha svého bratra a dychtivě jsem se snažil dosáhnout potvrzení, nebo vyvrácení své domněnky. A poprvé jsem si také uvědomil, že tvůrce má k svému dílu povinnosti, a pochopil jsem, že dříve, než si budu stěžovat na jeho zkaženost, bych se měl pokusit učinit ho šťastným. Tyto pohnutky mě přiměly, abych vyhověl jeho prosbě. Přešli jsme proto přes ledovec a vystoupili na protilehlou skálu. Vzduch byl chladný a opět začalo pršet. Vešli jsme do chatrče, netvor s výrazem radosti, já s těžkým srdcem a stísněnými pocity. Souhlasil jsem však, že ho vyslechnu. Posadil jsem se k ohni, který můj strašný společník rozdělal, a zaposlouchal jsem se do jeho vyprávění.
KAPITOLA 11
Na počáteční údobí své existence se jen velmi těžko rozpomínám a všechny tehdejší zážitky se mi vybavují jen zastřeny v mlžném nezřetelném světle. Tehdy mě zaplavila prazvláštní směs vjemů a já jsem současně viděl, slyšel a čichal, a trvalo vlastně velmi dlouho, než jsem se naučil rozeznávat činnost jednotlivých smyslů. Vzpomínám si, že mě začalo postupně zaplavovat silné světlo, a to mě donutilo zavřít oči. Vtom mě zahalila nepříjemná tma. Sotva jsem si ji uvědomil, něco mě donutilo rychle otevřít oči a světlo mě znovu zalilo. Udělal jsem první krok a mám pocit, že jsem scházel dolů a náhle jsem pocítil jakousi změnu. Předtím mi připadalo, že mě obklopuje temná neprůsvitná hmota nepochopitelná mému zraku i hmatu, jenže teď jsem zjistil, že mohu podle své chuti jít dál a že není překážek, které bych nemohl obejít anebo překročit. Světlo mě stále víc a víc obtěžovalo, a protože mi při chůzi bylo stále větší teplo, hledal jsem místo, kde bych našel stín. Našel jsem je v lese nedaleko Ingolstadtu. Lehl jsem si tam u potůčku na břeh, abych si odpočinul, a tam jsem zůstal, dokud mě nezačaly trápit hlad a žízeň. Tyto pocity mě vyburcovaly z ospalosti. Na větvích stromů a na zemi jsem našel jakési bobule, několik jsem jich snědl a tak zahnal hlad. Žízeň jsem uhasil v potoce, znovu jsem ulehl a přemohl mě spánek.
Když jsem se probudil, byla tma. Ke všemu mi bylo chladno a byl sem poněkud vystrašen, protože jsem si náhle připadal hrozně osamělý. Než jsem od tebe odešel, přehodil jsem přes sebe, protože mi bylo chladno, nějaké šaty, ty mě však nestačily ochránit před noční rosou. Byl jsem ubohý a bezmocný nešťastník. Nic jsem neznal, nic jsem nechápal a všechno mě bolelo.
Brzy nato ozářilo oblohu slabé světlo a já pocítil
trochu radosti. Vyskočil jsem a pozoroval jsem, jak mezi stromy vystupuje jasný kotouč. Díval jsem se na něj jako na zázrak. Pohyboval se pomalu, ale zářil mi na cestu, takže jsem se znovu vydal hledat něco k snědku. Bylo mi stále zima, ale pod jedním stromem jsem náhodou našel velký plášť, zahalil se do něj a usedl. V mé mysli nebyla žádná jasná představa, všechno bylo zmatené. Vnímal jsem světlo a hlad a žízeň a tmu; v uších mi znělo mnoho zvuků a ze všech stran na mě doléhaly nejrůznější vůně. Jediný předmět, který jsem jasně vnímal, byl zářící měsíc, a na něj jsem s potěšením upřel zrak.
Mnohokrát přešla noc v den a den v noc a měsíce již značně ubylo, když jsem pomalu začal rozeznávat jednotlivé vjemy. Postupně jsem jasně rozpoznal čirou bystřinu, která mě zásobovala vodou, a stromy, které mě stínily listím. Zaradoval jsem se, když jsem poprvé pochopil, že příjemné zvuky, které často zdravily můj sluch, vycházejí z hrdel malých opeřenců, jež jsem často pozoroval, jak letí nade mnou. Také jsem začal přesněji rozeznávat podobu věcí, které mě obklopovaly, a vnímat hranice zářivé světelné klenby, která se nade mnou rozprostírala. Občas jsem se snažil napo–doKovat veselý ptačí zpěv, ale marně. Jindy jsem se snažil napodobovat své pocity vlastním způsobem, ale drsné a neartikulované zvuky, které jsem vydával, mě tak polekaly, že jsem se raději odmlčel.
Měsíc zmizel z noční oblohy a později se znovu objevil, ale podstatně menší. Zůstával jsem v lese. Tehdy už jsem všechno jasně rozeznával a má mysl se denně obohacovala novými vjemy. Oči přivykly světlu a naučily se vnímat předměty v jejich správných tvarech. Už jsem rozlišoval hmyz od rostlin a postupně také jednotlivé rostliny. Zjistil jsem, že vrabec vydává pouze nepříjemné zvuky, zatímco trylky kosa a drozda jsou sladké a vábivé.
Jednoho dne, kdy mě více než jindy sužovala zima, jsem našel oheň, který zřejmě rozdělali nějací tuláci, a teplo, které mi jeho žár poskytl, mi bylo příjemné. Z radosti jsem strčil ruku do žhavého popele, ale s bolestným výkřikem jsem ji rychle vytáhl. Pomyslil jsem si: jak divné, že stejná věc může mít odlišné účinky! Zkoumal jsem, z čeho je oheň udělán, a k své spokojenosti jsem zjistil, že ze dřeva. Rychle jsem nasbíral trochu větví; byly však vlhké a nechtěly chytit. Překvapilo mě to, a bez jediného pohybu jsem seděl a pozoroval oheň. Vlhké větve, které jsem položil blízko ohniště, uschly a samy se chytily. Přemýšlel jsem, jak je to možné, ohmatával jsem jednotlivé větve, až jsem zjistil příčinu. Pak jsem nasbíral velkou hromadu dřeva, aby mi vyschlo a abych měl značnou zásobu pro další oheň. Když nastala noc přinášející spánek, zmocnil se mě velký strach, že oheň vyhasne. Pečlivě jsem ho přikryl suchým dřívím a listím a navrch jsem položil vlhké větve. Nedaleko ohně jsem si rozprostřel plášť, ulehl na něj a usnul.
Probudil jsem se až ráno a mou první starostí bylo podívat se na oheň. Odkryl jsem ho, opřel se do něj větřík a brzy vyšlehly drobné plamínky. To mě přivedlo na myšlenku udělat z větví jakýsi vějíř, kterým jsem rozdmýchal žhavý, téměř vyhasínající popel. Když znovu nastala noc, zjistil jsem s potěšením, že oheň vydává nejen teplo, ale i světlo. Objev ohně mi dopomohl také k změně stravy. Tuláci zde nechali zbytky jídel, která pekli na ohni, a ty mi chutnaly mnohem lépe než bobule, které jsem dosud trhal ze stromů. Pokusil jsem se proto připravit si jídlo stejným způsobem a vložil jsem do řeřavého dříví různé plody. Zjistil jsem, že bobule se zničí, zatímco ořechy a kořínky chutnají mnohem lépe.
Jenže potravin bylo stále méně a často jsem strávil •celý den marným hledáním několika žaludů, kterými
bych utišil svíravý hlad. Proto jsem se rozhodl opustit místo, kde jsem až dosud pobýval, a najít jiné, kde bych mohl mnohem snadněji uspokojit těch několik málo potřeb, které jsem měl. Musel jsem se ovšem smířit se ztrátou ohně, který jsem získal díky náhodě a který jsem neuměl vyrobit. Několik hodin jsem o této překážce vážně uvažoval, nakonec jsem se však musel vzdát všech pokusů. Zahalil jsem se proto do pláště a vydal se pres les za zapadajícím sluncem. Potuloval jsem se tak lesem tři dny a nakonec jsem vyšel do otevřené krajiny. Minulou noc napadalo mnoho sněhu a já jsem zjistil, že mám nohy prokřehlé od vlhké hmoty, která pokryla zem.
Bylo asi sedm hodin ráno a já jsem nesmírně toužil po jídle a přístřeší. Konečně jsem zahlédl na nízkém kopci malou chýši, nejspíše postavenou pro nějakého ovčáka. Byl to pro mě nezvyklý pohled a velmi zvědavě jsem si tu stavbu prohlížel. Dveře byly otevřené, a tak jsem vešel. U ohně seděl stařec a připravoval snídani. Když mě zaslechl, otočil se, hlasitě vykřikl, vyběhl z chýše a běžel přes pole rychlostí, jaké se ani jeho vyzáblé tělo nezdálo být schopné. Jeho zjev, úplně odlišný od všeho, co jsem až dosud viděl, i jeho útěk mě poněkud překvapily. Ale byl jsem nadšen objeveným útočištěm. Sem nemohl proniknout ani déšť, ani sníh; bylo tu sucho a chýše mi připadala jako nádherné místo. Tak asi připadalo démonům pekla pandemonium1 po jejich utrpení v ohnivém jezeře. Chtivě jsem zhltal zbytky ovčákovy snídaně – chléb, sýr, mléko a víno; to mi však nechutnalo. Pak, přemožen únavou, jsem ulehl na slámu a usnul.
Probudil jsem se v poledne. Vylákán sluncem, které jasně zářilo na bílou zem, rozhodl jsem se pokračovat v cestě. Zbytky ovčákovy snídaně jsem uložil do braš–
1 .Shromaždiště ďáblů.
ny, kterou jsem v chýši našel. Po několika hodinách chůze v polích jsem při západu slunce došel k jakési vesnici. Jak zázračná mi připadala! Obdivoval jsem se chalupám, úhledným domkům i výstavným stavením. Při pohledu na mléko a sýr za některými okny jsem pocítil hlad. Vešel jsem do jednoho z nejvýstavnějších domků, ale ještě jsem ani nepřekročil práh a už se děti rozkřičely a jedna žena omdlela. Celá vesnice byla na nohou, někteří vesničené utekli, jiní se na mě vrhli a pronásledovali mě, dokud jsem bolestně potlučen kameny a vším možným, co po mně házeli, neutekl do polí. Pln strachu jsem se ukryl ve zcela prázdné kůlně, která vypadala úplně žalostně ve srovnání s paláci, jež jsem viděl ve vesnici. Přiléhala však k pěkně vyhlížejícímu domku, jenže já jsem se po své draze vykoupené zkušenosti neodvážil do něho vkročit. Mé útočiště bylo dřevěné, avšak tak nízké, že jsem v něm mohl stěží vzpřímeně sedět. Na podlaze z udusané, ale suché hlíny nebyla položena žádná prkna, a ačkoli do kůlny vnikal vítr nesčetnými štěrbinkami, pokládal jsem ji za vítaný úkryt před sněhem a deštěm.
Zůstal jsem tam a ulehl celý rozradostněný, že jsem našel útočiště před nepřízní počasí, a zejména před lidskou zlobou, i když bylo sebeubožejší.
Sotva se rozednilo, vylezl jsem ze svého brlohu, abych si prohlédl domek a zjistil, zda tu mohu zůstat. Kůlna přiléhala k zadní stěně domku, po jedné straně byl prasečí chlívek, po druhé straně rybníček s čistou vodou. Na straně, kterou jsem do kůlny vlezl, jsem na ochranu před lidským zrakem zakryl všechny štěrbiny dřívím a kamením, ale tak, abych je mohl odstranit v případě, že bych musel odejít. Světla bylo v kůlně málo, vnikalo do ní jen prasečím chlívkem, ale to mi úplně stačilo.
Když jsem si své obydlí upravil a vystlal je čistou slámou, ukryl jsem se, protože jsem v dálce zahlédl
lidskou postavu. Vzpomínka na to, jakého zacházení se mně dostalo, byla příliš čerstvá, než abych se neznámému ukázal. Předtím jsem se však zásobil jídlem na celý den. Vzal jsem si pecen žitného chleba a hrnek, abych nemusel pít z ruky čistou vodu, kterou jsem měl hned vedle kůlny. Podlaha v kůlně byla poněkud vyšší než okolní půda, takže byla stále úplně suchá, a vzhledem k blízkosti komína tam nebyla ani velká zima.
Když jsem se takto zařídil, rozhodl jsem se, že v této kůlně zůstanu tak dlouho, dokud ji nebudu nucen opustit. Byl to vskutku ráj ve srovnání s tmavým lesem, kde jsem pobýval předtím, kde z větví stékaly dešťové kapky a půda byla mokrá. S chutí jsem pojedl a právě jsem chtěl odstranit prkno, abych si opatřil trochu vody, když jsem zaslechl kroky. Vyhlédl jsem štěrbinou a spatřil, jak kolem jde dívka s dížkou na hlavě. Byla mladá a vypadala velmi přívětivě, zcela jinak než vesničanky a selské děvečky, jak jsem později zjistil. Její šat byl chudobný, skládal se z prosté modré sukně a lněného kabátu. Světlé vlasy si spletla v cop, ale bez jakékoli ozdoby. Měla klidný, avšak smutný výraz. Zmizela mi z dohledu, ale asi po čtvrt hodině se vracela s dížkou, zpoloviny plnou mléka. Když kráčela kolem a dížka ji zřejmě tížila, vyšel jí vstříc jakýsi mladík, jehož obličej nesl výraz ještě většího zármutku. Řekl smutně několik slov, vzal jí dížku s hlavy a odnesl ji sám do domku. Dívka šla za ním a oba zmizeli. Za chvíli jsem mladíka spatřil znovu. S nářadím v ruce odešel na pole za domkem. Dívka také pracovala, chvílemi v domě, chvílemi na dvorku.
Pečlivě jsem si prohlédl svůj příbytek a zjistil jsem, že kdysi bylo ve stěně, k níž kůlna přiléhala, proraženo okno; nyní však bylo zahrazeno prkny. V jednom z nich byla malá, okem téměř nerozeznatelná skulinka, kterou jsem se mohl dívat do domku. Spatřil jsem ma–
lou místnost, bíle omítnutou a čistou, jenže téměř bez nábytku. V jednom koutě, u malého ohniště, seděl stařec a s výrazem bezútěšného smutku si opíral hlavu o ruce. Dívka uklízela místnost, ale po chvíli vytáhla ze zásuvky jakousi věc, začala se jí zabývat a usedla k starci. Ten uchopil mně neznámý nástroj a začal na něj hrát. Zvuky, které jsem slyšel, byly sladší než zpěv kosa nebo slavíka. Byl to krásný pohled i pro ubožáka, jakým jsem byl já! Starcovy stříbrné vlasy a jeho ušlechtilá tvář mě naplnily úctou, zatímco dívčin jemný půvab ve mně budil něhu. Stařec hrál sladíce tklivou píseň, která, jak jsem zahlédl, vylákala slzy z očí jeho půvabné společnice. Stařec si toho nevšiml, dokud se dívka nerozplakala nahlas. Pak řekl několik slov, dívka zanechala práce a poklekla mu k nohám. Pozdvihl ji a usmál se na ni tak mile a laskavě, že mě přemohl neznámý pocit. Takovou zvláštní směs bolesti a radosti jsem dosud nepoznal, ani když jsem trpěl hladem a zimou, ani když jsem byl v teple a nasycen. Nemohl jsem ovládnout své vzrušení a raději jsem se odtáhl od okna.