E-BOOKS

 



                                       ***



Kníže Vasilij splnil slib, který dal na večírku u Anny Pavlovny Šererové kněžně Drubecké, když ho prosila, aby se přimluvil za jejího jediného syna Borise.
→Prince Vasili kept the promise he had given to Princess Drubetskaya who had spoken to him on behalf of her only son Boris on the evening of Anna Pavlovna's soiree.

Upozornil na něj cara a Boris byl výjimečně zařazen jako praporčík do gardy Semjonovského pluku. Avšak přes všechny intervence a pletichy Anny Michajlovny pobočníkem jmenován nebyl, ba ani ke Kutuzovovi se nedostal.
→The matter was mentioned to the Emperor, an exception made, and Boris transferred into the regiment of Semenov Guards with the rank of cornet. He received, however, no appointment to Kutuzov's staff despite all Anna Michaylovna's endeavors and entreaties.

Brzy po večírku u Anny Pavlovny vrátila se Anna Michajlovna Drubecká do Moskvy a jela přímo ke svým bohatým příbuzným Rostovovým, u nichž v Moskvě žila a s jejichž dětmi byl po léta vychováván její zbožňovaný Borjuška, právě jmenovaný praporčíkem pěchoty a hned nato přeložený do gardy.
→Soon after Anna Pavlovna's reception Anna Michajlovna returned to Moscow and went straight to her rich relations, the Rostovs, with whom she stayed when in the town and where her darling Borjušky, who had only just entered a regiment of the line and was being at once transferred to the Guards as a cornet, had been educated from childhood and lived for years at a time.

Garda vyrazila z Petrohradu už desátého srpna, ale syn Anny Michajlovny zůstal v Moskvě, aby si opatřil uniformu, a měl dohonit armádu cestou do Radziwillówa.
→The Guards had already left Petersburg on the tenth of August, and her son, who had remained in Moscow for his equipment, was to join them on the march to Radziwillóv.

U Rostovů slavili ten den svátek dvou Natálií, matky a mladší dcery.
→It was St. Natalia's day and the name day of two of the Rostovs the mother and the youngest daughter both named Nataly.

Od rána bez ustání přijížděly a odjížděly kočáry přivážející gratulanty k velkému, po celé Moskvě známému domu hraběnky Rostovové v Kuchařské ulici.
→Ever since the morning, carriages with six horses had been coming and going continually, bringing visitors to the Countess Rostova's big house on the Povarskaya, so well known to all Moscow.

Hraběnka seděla se svou hezkou dcerou v saloně a přijímala hosty, kteří neustále přicházeli a odcházeli.
→The countess herself and her handsome eldest daughter were in the drawing-room with the visitors who came to congratulate, and who constantly succeeded one another in relays.

Byla to žena s hubenou tváří východního typu, asi pětačtyřicetiletá, zřejmě vysílená dětmi, jichž měla dvanáct.
→The countess was a woman of about fortyfive, with a thin Oriental type of face, evidently worn out with childbearing she had had twelve.

Pomalost pohybů i řeči, pramenící z celkové tělesné slabosti, jí dodávala důstojného vzezření a vnukala všem úctu.
→ A languor of motion and speech, resulting from weakness, gave her a distinguished air which inspired respect.

Kněžna Anna Michajlovna Drubecká seděla jako člen rodiny vedle ní a pomáhala při přijímání a bavení hostů.
→Princess Anna Michajlovna Drubetskaya, who as a member of the household was also seated in the drawing room, helped to receive and entertain the visitors.

Mládež byla v zadních pokojích, nepovažujíc zřejmě za nutné zúčastnit se vítání návštěv. Hrabě přijímal hosty u vchodu a zase je vyprovázel a každého zval na oběd.
→ The young people were in one of the inner rooms, not considering it necessary to take part in receiving the visitors. The count met the guests and saw them off, inviting them all to dinner.

„Mnohokrát, mnohokrát vám děkuji, ma chère nebo mon cher (ma chère nebo mon cher říkal všem bez rozdílu, bez nejmenších odstínů v hlase, lidem výše i níže postaveným, než byl sám), děkuji za sebe i za naše drahé oslavenkyně.
→"I am very, very grateful to you, "ma chère" or "mon cher"" he called everyone without exception and without the slightest variation in his tone, "my dear," whether they were above or below him in rank "I thank you for myself and for our two dear ones whose name day we are keeping.

Abych nezapomněl, přijeďte na oběd. Jinak mě urazíte, "mon cher". Upřímně vás prosím jménem celé své rodiny, "ma chère".“
→But mind you come to dinner or I shall be offended, "mon cher!" On behalf of the whole family I beg you to come, "ma chère!"."

Tato stále stejná slova říkal všem bez rozdílu s naprosto stejným výrazem na kulatém, veselém, čistě vyholeném obličeji a doprovázel je stejně pevným stiskem ruky a opakovanými krátkými poklonami.
→These words he repeated to everyone without exception or variation, and with the same expression on his full, cheerful, clean-shaven face, the same firm pressure of the hand and the same quick, repeated bows.

Když vyprovodil jednoho hosta, vracel se k tomu nebo k té, kdo byli v saloně.
→As soon as he had seen a visitor off he returned to one of those who were still in the drawing room,

Přitáhl si křeslo a jako člověk, který má rád život a umí žít, usedl s nohama junácky rozkročenýma, položil si ruce na kolena a bodře se v křesle pohupoval, pouštěl se do dohadů o počasí, nebo se s hosty radil o zdraví, chvílemi rusky a chvílemi velmi špatnou, ale sebevědomou francouzštinou;
→drew a chair toward him or her, and jauntily spreading out his legs and putting hi hands on his knees with the air of a man who enjoys life and knows how to live, he swayed to and fro with dignity, offered surmises about the weather, or touched on questions of health, sometimes in Russian and sometimes in very bad but self-confident French;

pak znovu vstával a s výrazem člověka unaveného, ale nepolevujícího v plnění povinností šel vyprovázet, urovnávaje si na pleši řídké šedivé vlasy, a znovu zval hosty na oběd.
→then again, like a man weary but unflinching in the fulfillment of duty, he rose to see some visitors off and, stroking his scanty gray hairs over his bald patch, also asked them to dinner.

Když se vracel z předsíně, prošel občas zimní zahradou a přípravnou do velkého mramorového sálu, kde se prostíraly stoly pro osmdesát osob, díval se na číšníky roznášející stříbro a porcelán, rozestavující stoly a natahující damaškové ubrusy, volal si k sobě Dmitrije Vasiljeviče – zchudlého šlechtice, který se staral o všechny jeho záležitosti – a říkal mu:
→Sometimes on his way back from the anteroom he would pass through the conservatory and pantry into the large marble dining hall, where tables were being set out for eighty people; and looking at the footmen, who were bringing in silver and china, moving tables, and unfolding damask table linen, he would call Dmitri Vasiljevitch, a man of good family and the manager of all his affairs, and while looking with pleasure at the enormous table would say:

„Nono, Mítěnko, dej si záležet, aby všecko dobře dopadlo. Tak, tak,“ opakoval si spokojeně při pohledu na obrovský roztahovací stůl.
→"Well, Dmitri, you'll see that things are all as they should be? That's right!

„Hlavně aby klapala obsluha. To je nejdůležitější…“ A se samolibým povzdechem odcházel zase do salonu.
→The great thing is the serving, that's it." And with a complacent sigh he would return to the drawing room.

Ve dveřích se objevil hraběnčin obrovský kočárový lokaj. „Marie Lvovna Karaginová s dcerou,“ oznamoval basem. Hraběnka chvilku přemýšlela a šňupla si ze zlaté tabatěrky s mužovým portrétem.
→"Maria Lvovna Karaginova and her daughter!" announced the countess' gigantic footman in his bass voice, entering the drawing room. The countess reflected a moment and took a pinch from a gold snuffbox with her husband's portrait on it.

„Jsem z těch návštěv úplně vyčerpaná,“ povzdechla si. „No, co se dá dělat, přijmi ještě ji, poslední. Potrpí si na ciráty.
→"I'm quite worn out by these callers. However, I'll see her and no more. She is so affected. Ask her in," she said to the footman in a sad voice, as if saying : "Very well, finish me off."

Že prosím,“ řekla lokajovi truchlivým hlasem, jako by říkala: Tak už mě dorazte! Vysoká silná dáma hrdého vzezření a její dcerka s kulatým usměvavým obličejem vešly do salonu šustíce šaty.
→ as if saying : "Very well, finish me off." A tall, stout, and proud-looking woman, with a round-faced smiling daughter, entered the drawing room, their dresses rustling.

„Drahá hraběnko, už tak dlouho… byla připoutána na lůžko, ubohé dítě… na plese u Razumovských… a hraběnka Apraksinová… byla jsem tak šťastná…,“ bylo slyšet zvučné ženské hlasy, navzájem se přerušující a splývající se šustěním šatů a šoupáním židlí.
→"Dear Countess, what an age . . . She has been laid up, poor child ... at the Razumovski's ball . . . and Countess Apraksinova ... I was so delighted ..." came the sounds of animated feminine voices, interrupting one another and mingling with the rustling of dresses and the scraping of chairs.

Rozvinul se rozhovor, jaké se při podobných příležitostech zavádějí právě jen tak, aby se při první delší odmlce mohlo vstát, zašustit šaty, prohodit „Velmi mě těšilo; maminčino zdraví… a hraběnka Apraksinová,“ znovu zašustit šaty, vyjít do předsíně, obléct kožich nebo plášť a odjet.
→Then one of those conversations began which last out until, at the first pause, the guests rise with a rustle of dresses and say, "I am so delighted . . . Mamma's health . . . and Countess Apraksina . . ." and then, again rustling, pass into the anteroom, put on cloaks or mantles, and drive away.

Hovor se přenesl na nejzajímavější městskou novinku té doby – na nemoc známého boháče a krasavce kateřinského období, starého hraběte Bezuchova, a na jeho nemanželského syna Pierra, jenž se tak nevhodně choval na večírku u Anny Pavlovny Šererové.
→The conversation was on the chief topic of the day: the illness of the wealthy and celebrated beau of Catherine's day, Count Bezuchov,and about his illegitimate son Pierre, the one who had behaved so improperly at Anna Pavlovna's reception.

„Je mi tak líto starého hraběte,“ pravila návštěvnice, „jeho zdraví je už tak dost špatné, a teď ten zármutek, co mu způsobil jeho syn, to ho zabije!“
→ "I am so sorry for the poor count," said the visitor. "He is in such bad health, and now this vexation about his son is enough to kill him!"

„Co se vlastně stalo?“ zeptala se hraběnka, jako by nevěděla, o čem návštěvnice hovoří, ačkoli vyprávění o příčině zármutku hraběte Bezuchova slyšela už patnáctkrát.
→"What is that?" asked the countess as if she did not know what the visitor alluded to, though she had already heard about the cause of Count Bezrikhov's distress some fifteen times.

„To je ta dnešní výchova!“ rozkládala návštěvnice. „V cizině byl ten mladík ponechán sám sobě a teď prý ztropil v Petrohradě takovou ostudu, že ho odtud policejně vykázali.“
→"That's what comes of a modern education," exclaimed the visitor. "It seems that while he was abroad this young man was allowed to do as he liked, and now in Petersburg I hear he has been doing such terrible things that he has been expelled by the police."

„Prosím vás! To snad ne?“ řekla hraběnka. „Špatně si vybíral známosti,“ vmísila se do hovoru kněžna Anna Michajlovna. „Syn knížete Vasilije, on a jakýsi Dolochov prý vyváděli podařené kousky.
→"You don't say so!" replied the countess. "He chose his friends badly," interposed Anna Mikhaylovna. "Prince Vasili's son, he, and a certain Dolokhov have, it is said, been up to heaven only knows what!

A dva z nich to odnesli. Dolochova degradovali na obyčejného vojáka a Bezuchovova syna poslali do Moskvy. Co se týče Anatola Kuragina – jeho otec to nějak ututlal. Ale z Petrohradu byl taky vypovězen.“
→And they have had to suffer for it. Dolochov has been degraded to the ranks and Bezuchov's son sent back to Moscow. Anatole Kuragin's father managed somehow to get his son's affair hushed up, but even he was ordered out of Petersburg."

„A co to, prosím vás, provedli?“ zeptala se hraběnka. „Jsou to vyslovení uličníci, zvláště ten Dolochov,“ pravila návštěvnice. „Je to syn Marie Ivanovny Dolochovové, takové ctihodné dámy! Co provedli? Jen si to představte:
→"But what have they been up to?" asked the countess. "They are regular brigands, especially Dolochov," replied f the visitor. "He is a son of Marya Ivanovna" Dolochova, such a worthy woman, but there, just fancy!

ti tři si někde opatřili medvěda, vzali si ho s sebou do kočáru a jeli s ním k herečkám. Přiběhla policie, aby je napomenula. Ale oni chytili strážníka, přivázali ho zády k medvědovi a medvěda pustili do Mojky.
→ Those three got hold of a bear somewhere, put it in a carriage, and set off with it to visit some actresses! The police tried to interfere, and what did the young men do? They tied a policeman and the bear back to back and put the bear into the Mojka Canal.

Medvěd plave a strážník na něm.“ „To je skvělé, ma chère, na toho strážníka musela být podívaná,“ vykřikl hrabě a svíjel se smíchy.
→And there was the bear swimming about with the policeman on his back!" "What a nice figure the policeman must have cut, my dear!" shouted the count, dying with laughter,

„Vždyť je to hrůza! Co je na tom k smíchu, hrabě?“ Ale přitom se dámy chtěj nechtěj také usmívaly. „Taktak že toho ubožáka zachránili,“ pokračovala návštěvnice.
→"Oh, how dreadful! How can you laugh at it, Count?" Yet the ladies themselves could not help laughing. "It was all they could do to rescue the poor man," continued the visitor.

„Takhle inteligentně se baví syn Kirilla Vladimíroviče Bezuchova!“ dodala. „A to se říkalo, jak je vychovaný a vzdělaný! K takovým koncům vede to vychování v cizině.
→"And to think it is Cyril Vladimirovich Bezukhov's son who amuses himself in this sensible manner! And he was said to be so well educated and clever. This is all that his foreign education has done for him!

Doufám, že ho tu přes jeho bohatství nikdo nebude přijímat. Chtěli mi ho představit. Rezolutně jsem odmítla: mám dcery.“
→I hope that here in Moscow no one will receive him, in spite of his money. They wanted to introduce him to me, but I quite declined: I have my daughters to consider."

„Jak jste na to přišla…, že je ten mladík tak bohatý?“ zeptala se hraběnka a otočila se zády k dívkám, které se ihned zatvářily, jako že neposlouchají.
→"Why do you say this young man is so rich?" asked die countess, turning away from the girls, who at once assumed an air of inattention.

„Vždyť on má jen nemanželské děti. Mám dojem…, že i Pierre je nemanželský.“ Návštěvnice mávla rukou. „Nemanželských dětí má, myslím, dvacet.“
→"His children are all illegitimate. I drink Pierre also is illegitimate." The visitor made a gesture with her hand. "I should think he has a score of them."

Slova se ujala Anna Michajlovna, která zřejmě zatoužila uplatnit své styky a znalost poměrů ve vysoké společnosti.
→Princess Anna Michajlovna intervened in the conversation, evidently wishing to show her connections and knowledge of what went on in society.

„Věc se má totiž tak,“ řekla významně, ale též polohlasem. „Pověst hraběte Kirilla Vladimíroviče je všeobecně známá.
→"The fact of the matter is," said she significantly, and also in a half whisper, "everyone knows Count Cyril's reputation.

Už se ani nepamatuje, kolik má dětí, ale tenhle Pierre byl jeho miláček.“ „Jak byl starý hrabě ještě vloni statný,“ podotkla hraběnka.
→ ... He has lost count of his children, but this Pierre was his favorite." "How handsome the old man still was only a year ago!" remarked the countess.

„Hezčího muže jsem v životě neviděla.“ „Teď se velice změnil,“ pravila Anna Michajlovna.
→ "I have never seen a handsomer man." "He is very much altered now," said Anna Michajlovna.

„Tedy chtěla jsem říct,“ pokračovala, „že po jeho ženě je přímý dědic celého jmění kníže Vasilij, ale Pierra má jeho otec velmi rád, staral se o jeho výchovu a psal carovi…,
→"Well, as I was saying, Prince Vasili is the next heir through his wife, but the count is very fond of Pierre, looked after his education, and wrote to the Emperor about him;

takže nikdo neví, až umře (je to s ním tak špatné, že to čekají každou chvíli, a z Petrohradu přijel Lorrain), kdo dostane to obrovské jmění – Pierre, nebo kníže Vasilij.
→so that in the case of his death and he is so ill that he may die at any moment, and Dr. Lorrain has come from Petersburg no one knows who will inherit his immense fortune, Pierre or Prince Vasili.

Čtyřicet tisíc duší a miliony. Jsem o tom dobře informována, říkal mi to sám kníže Vasilij.
→Forty thousand serfs and millions of rubles! I know it all very well for Prince Vasili told me himself.

A Kirill Vladimírovič je po matce mým strýcem z druhého kolena.
→Besides, Cyril Vladimirovich is my mother's second cousin.

Je Borisovým kmotrem,“ dodala, jako by této okolnosti nepřipisovala žádný zvláštní význam.
→He's also my Boris's godfather," she added, as if she attached no importance at all to the fact.

„Kníže Vasilij přijel včera do Moskvy. Kdosi mi říkal, že jede na revizi,“ řekla návštěvnice. „Ano, ale, mezi námi,“ prohlásil kněžna, „je to jen záminka, přijel vlastně kvůli Kirillu Vladimíroviči, když se dověděl, že je to s ním tak zlé.“
→"Prince Vasili arrived in Moscow yesterday. I hear he has come on some inspection business," remarked the visitor. "Yes, but between ourselves," said the princess, "that is a pretext. The fact is he has come to see Count Cyril Vladimirovich, hearing how ill he is."

„Ale stejně je to podařený kousek, ma chère,“ řekl hrabě, a když zjistil, že ho starší návštěvnice neposlouchá, obrátil se ke slečnám.
→"But do you know, my dear, that was a capital joke," said the count; and seeing that the elder visitor was not listening, he turned to the young ladies.

„Ten strážník musel vypadat, to si dovedu představit!“ A při představě, jak asi strážník mával rukama, rozesmál se opět zvučným basovým smíchem, který lomcoval celým jeho tělem, smíchem lidí, kteří dobře jedí a zvláště hodně pijí.
→"I can just imagine what a funny figure that policeman cut!" And as he waved his arms to impersonate the policeman, his portly form again shook with a deep ringing laugh, the laugh of one who always eats well and, in particular, drinks well.

„A prosím vás, přijďte k nám na oběd,“ dodal.
→"So do come and dine with us" he said.









Nastalo ticho. Hraběnka se dívala na návštěvnici s milým úsměvem, avšak nikterak netajila, že se rozhodně nebude hněvat, jestliže se teď zvedne a odjede.
→Silence ensued. The countess looked at her callers, smiling affably, but not concealing the fact that she would not be distressed if they now rise and took their leave.

Její dcera si už upravovala šaty a tázavě pohlížela na matku, když náhle uslyšeli, jak ve vedlejším pokoji běží ke dveřím několik mužských i ženských nohou, jak někdo zachytil za židli, ta se s rachotem překotila a do salonu vběhla třináctiletá dívenka, zastavila se uprostřed místnosti a cosi schovávala pod krátkou tylovou sukýnkou.
→The visitor's daughter was already smoothing down her dress with an inquiring look at her mother, when suddenly from the next room were heard the footsteps of boys and girls running to the door and the noise of a chair falling over, and a girl of thirteen, hiding something in the folds of her short muslin frock, darted in and stopped short in the middle of the room.

Bylo vidět, že se dostala až tak daleko proti své vůli, protože se nemohla zastavit v rozběhu. V téže chvíli se ve dveřích objevili student s límcem malinové barvy, gardový důstojník, patnáctiletá dívka a tlustý červenolící hošík v krátkém dětském kabátku.
→It was evident that she had not intended her flight to bring her so far. Behind Her in the doorway appeared a student with a crimson coat collar, an officer of the Guards, a girl of fifteen, and a plump rosy-faced boy in a short jacket.

Hrabě vyskočil, podřepl a roztáhl náruč kolem dívenky, aby jí zahradil cestu.
→The count jumped up and, swaying from side to side, spread his arms wide and threw them round the little girl who had run in.

„Tady ji máme!“ zvolal se smíchem. „Kdo má dneska svátek? Ma chère holubička!“ „Všechno má svůj čas, má drahá,“ pravila hraběnka a zatvářila se přísně.
→"Ah, here she is!" he exclaimed laughing. "My pet, whose name day it is. My dear pet!" "Ma chère, there is a time for everything," said the countess with feigned severity.

„Ty ji stále rozmazluješ, Elie,“ poznamenala k muži. „Dobrý den, má milá, blahopřeji vám k svátku,“ řekla návštěvnice. „Jaké rozkošné dítě!“ dodala, obracejíc se k matce.
→"You spoil her, Ilya," she added, turning to her husband. "How do you do, my dear? I wish you many happy returns of your name day," said the visitor. "What a charming child," she added, addressing the mother.

Černooké nehezké, ale živé děvčátko s velkými ústy, s dětskými nahými ramínky, která vyklouzla ze živůtku při prudkém běhu, s černými kučerami odhozenými dozadu, s tenoučkýma rukama a s malinkýma nožkama v krajkových kalhotkách a vykrojených střevíčcích bylo právě v tom roztomilém věku, kdy dívka není už dítětem a dítě není ještě dívkou.
→This black-eyed, wide-mouthed girl, not pretty but full of life with childish bare shoulders which after her run heaved and shook her bodice, with black curls tossed backward, thin bare arms, little legs in lace-frilled drawers, and feet in low slippers was just at that charming age when a girl is no longer a child, though the child is not yet a young woman.

Vytrhla se otci a skočila k matce, nevěnujíc pozornost její přísné poznámce, schovala uzardělou tvář do krajek její mantily a rozesmála se.
→Escaping from her father she ran to hide her flushed face in the lace of her mother's mantilla not paying the least attention to her severe remark and began to laugh.

Smála se ještě, když nesouvisle cosi vyprávěla o panence, kterou vytáhla zpod sukénky. „Vidíte?… Panna… Mimi… No tak vidíte.“ A Nataša nemohla dál, jak se jí všechno zdálo směšné.
→She laughed, and in fragmentary sentences tried to explain about a doll which she produced from the folds of her frock. "Do you see? . . . My doll . . . Mimi . . . You see . . ." was all Natasha managed to utter (to her everything seemed funny).

Svalila se na matku a rozhlaholila se tak hlasitým a zvučným smíchem, že se všichni, dokonce i upjatá návštěvnice, mimoděk také rozesmáli.
→She leaned against her mother and burst into such a loud, ringing fit of laughter that even the prim visitor could not help joining in.

„Tak už jdi, jdi si s tou svou šeredou!“ řekla matka naoko rozzlobená a odstrkovala dceru. „To je má mladší dcera,“ obrátila se k návštěvnici.
→"Now then, go a way and take your monstrosity with you," s aid the mother, pushing away her daughter with pretended sternness, and turning to the visitor she added: "She is my youngest girl."

Nataša se na chvilku odtrhla od matčina krajkového šátku, pohlédla na ni zdola očima uslzenýma od smíchu a zase zabořila tvář do krajek.
→Natasha, raising her face for a moment from her mother's mantilla, glanced up at her through tears of laughter, and again hid her face.

Návštěvnice, donucená přihlížet tomuto rodinnému výjevu, usoudila, že je záhodno nějak se ho zúčastnit.
→The visitor, compelled to look on at this family scene, thought it necessary to take some part in it.

„Řekněte mi, má milá,“ zeptala se Nataši, „kdo to je, ta vaše Mimi? To bude asi vaše dcera?“ Nataše se nelíbil shovívavý tón, s jakým se návštěvnice nutila do dětského rozhovoru.
→"Tell me, my dear," said she to Natasha, "is Mimi a relation of yours? A daughter, I suppose?" Natasha did not like the visitor's tone of condescension to childish things.

Neodpověděla, jen se na ni mlčky vážně zadívala. Mezitím se celá ta mladá generace – důstojník Boris, syn kněžny Anny Michajlovny, student Nikolaj, starší syn hraběte, patnáctiletá neteř hraběte Soňa a malý Petruša, nejmladší syn Rostovů
→She did not reply, but looked at her seriously. Meanwhile the younger generation: Boris, the officer, Anna Michajlovna's son; Nicholas, the undergraduate, the count's eldest son; Sonya, the count's fifteen-year-old niece, and little Petruša, his youngest boy.

– rozmístila po saloně a zřejmě se snažila udržet v mezích slušnosti bujné veselí, jímž v nich ještě hrála každá žilka.
→had all settled down in the drawing room and were obviously trying to restrain within the bounds of decorum the excitement and mirth that shone in all their faces.

Bylo vidět, že tam, v zadních pokojích, odkud sem tak střemhlav přiběhli, vedli veselejší řeči, než byly městské klepy nebo hovory o počasí a o comtesse Apraksine.
→Evidently in the back rooms, from which they had dashed out so impetuously, the conversation had been more amusing than the drawing-room talk of society scandals, the weather, and Countess Apraksina.

Chvílemi po sobě pokukovali a stěží zadržovali smích, Dva mladíci, student a důstojník, přátelé od dětství, byli stejně staří a oba hezcí, ale nebyli si podobní.
→ Now and then they glanced at one another, hardly able to suppress their laughter. The two young men, the student and the officer, friends from childhood, were of the same age and both handsome fellows, though not alike.

Boris byl vysoký blondýn pravidelných, jemných rysů v klidném a hezkém obličeji.
→Boris was tall and fair, and his calm and handsome face had regular, delicate features.

Nikolaj byl menší kudrnatý chlapec s upřímnou tváří. Na horním rtu mu už vyráželo černé chmýří a v obličeji se mu zračila prudkost a vznětlivost.
→Nicholas was short with curly hair and an open expression. Dark hairs were already showing on his upper lip, and his whole face expressed impetuosity and enthusiasm.

Když vešel do salonu, Nikolaj zrudl. Bylo zřejmé, že uvažuje, co by řekl, ale nic ho nenapadá. Naproti tomu Boris se okamžitě vzpamatoval a klidně, s humorem vyprávěl, že znal panenku Mimi ještě jako mladou dívku s nepoškozeným nosem, jak před jeho očima za pět let zestárla a jak jí praskla lebka po celé délce.
→ Nicholas blushed when he entered the drawingroom. He evidently tried to find something to say, but failed. Boris on the contrary at once found his footing, and related quietly and humorously how he had known that doll Mimi when she was still quite a young lady, before her nose was broken; how she had aged during the five years he had known her, and how her head had cracked right across the skull.

Having said this he glanced at Natasha.
→Nachdem er das gesagt hatte, blickte er Natascha an.

Nataša se k němu otočila zády, podívala se na mladšího bratra, který zavřel oči a otřásal se tichým smíchem, a protože už nebyla s to déle se ovládat, vyskočila a běžela z pokoje tak rychle, jak jen ji hbité nožky nesly.
→She turned away from him and glanced at her younger brother, who was screwing up his eyes and shaking with suppressed laughter, and unable to control herself any longer, she jumped up and rushed from the room as fast as her nimble little feet would carry her.

Boris se nerozesmál. „Vy jste, myslím, chtěla někam jet, maman? Potřebujete kočár?“ obrátil se s úsměvem k matce. „Ach, ano, jdi a poruč, aby mi ho připravili,“ usmála se.
→Boris did not laugh. "You were meaning to go out, weren't you, Mamma? Do you want the carriage?" he asked his mother with a smile. "Yes, yes, go and tell them to get it ready" she answered, returning his smile.

Boris vyšel pomalu ze dveří a šel za Natašou; tlustý chlapec se vztekle rozběhl za nimi, jako by měl zlost, že se mu zhatila zábava.
→Boris quietly left the room and went in search of Natasha. The plump boy ran after them angrily, as if vexed that their program had been disturbed.











Z mládeže – kromě slečny, jež tu byla na návštěvě, a hraběnčiny starší dcery (která byla o čtyři roky starší než její sestra a chovala se už jako dospělá) zůstali v saloně Nikolaj a neteř Soňa.
→The only young people remaining in the drawing room, not counting the young lady visitor and the countess' eldest daughter (who was four years older than her sister and behaved already like a grown-up person), were Nicholas and Sonya, the niece.

Soňa byla miniaturní štíhlounká tmavovláska s měkkým pohledem, zastíněným dlouhými řasami, s tlustým černým copem, dvakrát ovinutým kolem hlavy, a s nažloutlým odstínem pleti v obličeji a zejména na nahých hubených, ale půvabných a svalnatých pažích a na šíji.
→Sonya was a slender little brunette with a tender look in her eyes which were veiled by long lashes, thick black plaits coiling twice round her head, and a tawny tint in her complexion and espe- cially in the color of her slender but graceful and muscular arms and neck.

Plavností pohybů, ohebností a pružností drobných údů a trochu vychytralým, zdrženlivým chováním připomínala hezounké, ale ještě nevyvinuté koťátko, z něhož bude jednou překrásná kočička.
→By the grace of her movements, by the softness and flexibility of her small limbs, and by a certain coyness and reserve of manner, she reminded one of a pretty, half-grown kitten which promises to become a beautiful little cat.

Považovala patrně za zdvořilé projevit účast na rozhovoru úsměvem, ale její oči se proti její vůli dívaly zpod dlouhých hustých řas na bratrance, který odjížděl k armádě, s takovým dívčím zaujetím a zbožňováním, že její úsměv nemohl ani na okamžik nikoho oklamat.
→She evidently considered it proper to show an interest in the general conversation by smiling, but in spite of herself her eyes under their thick long lashes watched her cousin who was going to join the army, with such passionate girlish adoration that her smile could not for a single instant impose upon anyone,

Bylo vidět, že se zde kočička usadila na chvilku jen proto, aby mohla tím pružněji vyskočit a pohrát si se svým cousin, jen co vyklouznou jako Boris s Natašou z tohoto salonu.
→and it was clear that the kitten had settled down only to spring up with more energy and again play with her cousin as soon as they too could, like Natdsha and Boris, escape from the drawing room.

„Ano, ma chère,“ říkal starý hrabě návštěvnici a ukázal na svého Nikolaje. „Jeho přítel Boris byl jmenován důstojníkem a on se z přátelství nechce od něho odloučit. Nechal být u niverzitu i mne, starého člověka; jde na vojnu, ma chère.
→"Ah yes, my dear," said the count, addressing the visitor and pointing to Nicholas, "his friend Boris has become an officer, and so for friendship's sake he is leaving the university and me, his old father, and entering the military service, my dear.

A přitom už měl zajištěné místo v archivu, a vůbec. To je přátelství, co?“ dodal tázavě. „Ale vždyť prý byla vyhlášena válka,“ poznamenala návštěvnice.
→And there was a place and everything waiting for him in the Archives Department! Isn't that friendship?" remarked the count in an inquiring tone. "But they say that war has been declared," replied the visitor.

„To se říká už dávno,“ pravil hrabě. „Nějakou dobu se o tom bude ještě povídat a pak toho nechají. Ale to je přátelství, ma chère, co?“ opakoval. „Bude husarem.“ Návštěvnice nevěděla, co odpovědět, a pokývla hlavou.
→ "They've been saying so a long while," said the count, "and they'll say so again and again, and that will be the end of it. My dear, there's friendship for you," he repeated. "He's joining the hussars." The visitor, not knowing what to say, shook her head.

„Vůbec ne z přátelství,“ zvolal Nikolaj, jako by se chtěl očistit z hanlivého nařčení, a zrudl. „Nedělám to z přátelství, cítím prostě náklonnost k vojenské službě.“ Ohlédl se na sestřenku a na slečnu návštěvnici; obě dvě se na něho dívaly s pochvalným úsměvem.
→"It's not at all from friendship," declared Nicholas, flaring up and turning away as it from a shameful aspersion. "It is not from friendship at all; I simply feel that the army is my vocation." He glanced at his cousin and the young lady visitor; and they were both regarding him with a smile of approbation.

„Dnes je u nás na obědě Schubert, plukovník Pavlogradského husarského pluku. Byl tu na dovolené a teď ho vezme s sebou. Co dělat?“ řekl hrabě a pokrčil rameny, jako by mluvil žertem o této věci, která mu ve skutečnosti asi působila mnoho zármutku.
→"Schubert, the colonel of the Pavlograd Hussars, is dining with us today. He has been here on leave and is taking Nicholas back with him. It can't be helped!" said the count, shrugging his shoulders and speaking playfully of a matter that evidently distressed him.

„Už jsem vám říkal, tatínku,“ řekl syn, „že jestli mě nechcete pustit, zůstanu tady. Ale vím, že se nehodím k ničemu jinému než k vojenské službě;
→"I have already told you, Papa," said his son, "that if you don't wish to let me go, I'll stay. But I know I am no use anywhere except in the army;

nejsem diplomat ani úředník, nedovedu skrývat, co cítím,“ říkal a s koketností hezkého mládí se stále ohlížel po Soně a slečně návštěvnici.
→I am not a diplomat or a government clerk. I don't know how to hide what I feel." As he spoke he kept glancing with the flirtatiousness of a handsome youth at Sonya and the young lady visitor.

Kočička se do něho vpíjela očima a zdálo se, že se už už pustí do hraní a ukáže celou svou kočičí povahu.
→The little kitten, feasting her eyes on him, seemed ready at any moment to start her gambols again and display her kittenish nature.

„Nono, však je dobře,“ uklidňoval ho starý hrabě. „Všichni se rozčilují… To všechno ten Bonaparte, popletl všem hlavu;
→"All right, all right!" said the old count. "He always flares up! This Buonaparte has turned all their heads;

všichni myslí jen na to, jak se z poručíka stal císařem. Nu což, dej bůh,“ dodal, aniž postřehl potměšilý úsměšek návštěvnice.
→they all think of how he rose from an ensign and became Emperor. Well, well, God grant it," he added, not noticing his visitor's sarcastic smile.

Dospělí se rozhovořili o Bonapartovi. Julie, dcera Karaginové, se obrátila kmladému Rostovovi. „Škoda že jste nebyl ve čtvrtek u Archarovů.
→The elders began talking about Bonaparte. Julie Karagina turned to young Rostov. "What a pity you weren't at the Archarovs' on Thursday.

Bylo mi tam bez vás smutno,“ něžně se na něho usmála. Polichocený mladý muž si s koketním chlapeckým úsměvem přisedl blíže k usměvavé Julii, dal se s ní do hovoru a vůbec přitom nepozoroval, že tento jeho bezděčný úsměv rozdírá nožem žárlivosti srdce rudnoucí a násilně se usmívající Soni.
→It was so dull without you," said she, giving him a tender smile. The young man, flattered, sat down nearer to her with a coquettish smile, and engaged the smiling Julie in a confidential conversation without at all noticing that his involuntary smile had stabbed the heart of Sonya, who blushed and smiled unnaturally.

Mezi řečí se na ni ohlédl. Soňa se na něho podívala vášnivým, zlostným pohledem, a s námahou potlačujíc slzy, vstala a vyšla z pokoje se strojeným úsměvem na rtech.
→In the midst of his talk he glanced round at her. She gave him a passionately angry glance, and hardly able to restrain her tears and maintain the artificial smile on her lips, she got up and left the room.

Všechno Nikolajovo radostné vzrušení zmizelo. Vyčkal první zámlky v rozhovoru a s rozladěnou tváří odešel hledat Soňu.
→ All Nicholas' animation vanished. He waited for the first pause in the conversation, and then with a distressed face left the room to find Soňa.

„Jak jsou ta tajemství všech mladých lidí šita bílými nitěmi!“ pravila Anna Michajlovna, ukazujíc hlavou na Nikolaje, vycházejícího z pokoje.
→"How plainly all these young people wear their hearts on their sleeves!" said Anna Michajlovna, pointing to Nicholas as he went out.

„Bratranci a sestřenice – to je nebezpečný vztah!“ dodala ještě. „Ano,“ řekla hraběnka, když zmizel sluneční paprsek, který pronikl do salonu s mladou generací, jako by odpovídala na otázku, kterou jí nikdo nepoložil, ale jíž se sama neustále zabývala.
→"Cousinage dangereux voisinage" she added. "Yes," said the countess when the brightness these young people had brought into the room had vanished; and as if answering a question no one had put but which was always in her mind, "

„Kolik to stálo zármutku a kolik starostí, aby se z nich člověk mohl radovat.
→and how much suffering, how much anxiety one has had to go through that we might rejoice in them now!

Ale i teď nám působí vlastně víc strachu než radosti. Pořád aby se člověk jen bál, jen bál. A zvláště tenhle věk, kolik je v něm nebezpečí pro dívky i pro hochy!“
→And yet really the anxiety is greater now than the joy. One is always, always anxious! Especially just at this age, so dangerous both for girls and boys."

„Všechno záleží na výchově,“ podotkla návštěvnice. „Ano, máte pravdu,“ pokračovala hraběnka. „Až dosud jsem, díky bohu, byla přítelkyní svých dětí a těším se jejich naprosté důvěře.“
→"It all depends on the bringing up," remarked the visitor. "Yes, you're quite right," continued the countess. "Till now I have always, thank God, been my children's friend and had their full confidence,"

Hraběnka se oddávala klamnému domnění mnohých rodičů, kteří si myslí, že jejich děti před nimi nemají tajemství. „Vím, že budu vždy první důvěrnicí svých dcer a že Nikoluška, bude-li se chtít při své vznětlivé povaze trochu povyrazit (u hochů to jinak nejde), přece jen nebude tropit takové kousky jako ti petrohradští páni.“
→said she, repeating the mistake of so many parents who imagine that their children have no secrets from them. "I know I shall always be my daughters' first confidante, and that if Nicholas, with his impulsive nature, does get into mischief (a boy can't help it), he will all the same never be like those Petersburg young men."

„Ano, výborné, výborné děti,“ potvrdil hrabě, který měl ve zvyku řešit všechny složité věci tím, že je prohlásil za výborné. „Jen si to představte, chce k husarům. Tak to chodí, ma chère, dělejte si, co chcete!“ „Jak miloučké stvoření je ta vaše mladší dcerka!“ řekla návštěvnice.
→"Yes, they are splendid, splendid youngsters," chimed in the count, who always solved questions that seemed to him perplexing by deciding that everything was splendid. "Just fancy: wants to be an hussar. What's one to do, my dear?" "What a charming creature your younger girl is," said the visitor;

Jako rtuť!“ „Ba, jako rtuť,“ přitakal hrabě. „Je po mně! A jaký má hlas! Třebaže je to moje dcera, musím říct, že zní bude skvělá zpěvačka, druhá Salomoniová.
→"a little volcano!" "Yes, a regular volcano," said the count. "Takes after me! And what a voice she has; though she's my daughter, I tell the truth when I say she'll be a singer, a second Salomoni!

Vzali jsme jí italského učitele.“ „Není to brzo? Říká se, že to hlasu škodí, když se tak brzy začne.“ „Ach ne, kdežpak brzy!“ namítl hrabě. „Vždyť naše matky se ve dvanácti třinácti letech už vdávaly!“
→We have engaged an Italian to give her lessons." "Isn't she too young? I have heard that it harms the voice to train it at that age." "Oh no, not at all too young!" replied the count. "Why, our mothers used to be married at twelve or thirteen."

„Vždyť ona je už teď zamilovaná do Borise! Co byste tomu řekla?“ pravila hraběnka s mírným úsměvem a pohlédla na Borisovu matku.
→"And she's in love with Boris already. Just fancy!" said the countess with a gentle smile, looking at Boris' mother,

Pak pokračovala, jako by odpovídala na myšlenku, která jí zřejmě stále tanula na mysli. „Tak vidíte, kdybych ji držela přísně a zakazovala jí… bůh ví, co by dělali potají (hraběnka měla na mysli, že by se líbali), a takto znám každé její slovo.
→and went on, evidently concerned with a thought that always occupied her: "Now you see if I were to be severe with her and to forbid it ... goodness knows what they might be up to on the sly" (she meant that they would be kissing), "but as it is, I know every word she utters.

Sama ke mně vždycky večer přiběhne a všechno mi vypráví! Možná že ji rozmazluji, ale myslím, že je to tak opravdu lepší.
→She will come running to me of her own accord in the evening and tell me everything. Perhaps I spoil her, but really that seems the best plan.

Na starší dceru jsem byla přísná.“ „Ano, já jsem byla vychována docela jinak,“ poznamenala s úsměvem její starší dcera, hezká hraběnka Věra.
→With her elder sister I was stricter." "Yes, I was brought up quite differently," remarked the handsome elder daughter, Countess Vjera, with a smile.

Avšak tento úsměv nedělal Věřinu tvář hezčí, jak tomu obvykle bývá; naopak, dodal jí nepřirozeného a tím nepříjemného výrazu.
→But the smile did not enhance Vjera's beauty as smiles generally do; on the contrary it gave her an unnatural, and therefore unpleasant, expression.

Starší Rostovová byla hezká, nebyla hloupá, výborně se učila, byla dobře vychována, měla příjemný hlas a to, co řekla, bylo správné a namístě; avšak přesto – zvláštní věc – všichni, návštěvnice i hraběnka, se na ni ohlédli s nepříjemným pocitem, jako by se divili, proč to řekla.
→Vjera was good-looking, not at all stupid, quick at learning, was well brought up, and had a pleasant voice; what she said was true and appropriate, yet, strange to say, everyone the visitors and countess alike turned to look at her as if wondering why she had said it, and they all felt awkward.

„U starších dětí se rodiče vždycky pokoušejí o bůhvíco a chtějí z nich udělat něco neobyčejného,“ pravila návštěvnice.
→"People are always too clever with their eldest children and try to make something exceptional of them," said the visitor.

„Ba, nač to tajit, ma chère. Hraběnčička měla s Věrou velké plány,“ řekl hrabě. „Nu co. Dopadla přese všecko výborně,“ dodal a povzbudivě na Věru mrkl.
→"What's the good of denying it, my dear? Our dear countess was too clever with Wjera," said the count. "Well, what of that? She's turned out splendidly all the same," he added, winking at Vjera.

Návštěvnice vstaly a odjely se slibem, že přijedou na oběd. „To jsou ale způsoby! Sedí, sedí, a ne se hnout!“ řekla hraběnka, když je doprovodila ke dveřím.
→The guests got up and took their leave, promising to return to dinner. "What manners! I thought they would never go," said the countess, when she had seen her guests out.











Nataša vyběhla ze salonu, ale neutíkala dál než do zimní zahrady. Tam se zastavila, naslouchala hovoru v saloně a čekala, až vyjde ven Boris.
→When Natasha ran out of the drawing room she only went as far as the conservatory. There she paused and stood listening to the conversation in the drawing room, waiting for Boris to come out.

Začínala už ztrácet trpělivost, dupla nožkou a nabírala moldánky, že nešel hned za ní, když tu uslyšela odměřené – ani příliš pomalé, ani příliš rychlé – kroky mladého muže.
→She was already growing impatient, and stamped her foot, ready to cry at his not coming at once, when she heard the young man's discreet steps approaching neither quickly nor slowly.

Hbitě skočila mezi vysoké květináče a schovala se tam. Boris se zastavil uprostřed místnosti, rozhlédl se, oprášil si z rukávu uniformy smítko, pak přistoupil k zrcadlu a začal si prohlížet svůj hezký obličej.
→At this Natasha dashed swiftly among the flower tubs and hid there. Boris paused in the middle of the room, looked round, brushed a little dust from the sleeve of his uniform, and going up to a mirror examined his handsome face.

Nataša tichounce vykukovala z úkrytu a čekala, co bude dělat. Boris chvíli postál a zamířil k východu. Nataša na něj chtěla zavolat, ale rozmyslela si to.
→Natasha, very still, peered out from her ambush, waiting to see what he would do. He stood a little while before the glass, smiled, and walked toward the other door. Natasha was about to call him but changed her mind.

Ať mě hledá, řekla si v duchu. Sotva vyšel ze dveří, otevřely se druhé dveře a vešla Soňa, celá červená, uslzená, a zlostně cosi mumlala.
→"Let him look for me," thought she. Hardly had Boris gone than Sonya, flushed, in tears, and muttering angrily, came in at the other door.

Nataša potlačila první hnutí vyběhnout k ní a zůstala v úkrytu, jako by měla kouzelnou čepičku dělající člověka neviditelným, a vyhlížela, co se bude dít.
→Natasha checked her first impulse to run out to her, and remained in her hiding place, watching as under an invisible cap to see what went on in the world.

Zakoušela zvláštní, nepoznanou rozkoš. Soňa něco šeptala a ohlížela se k salonu. Vešel Nikolaj. „Soňo! Co je ti? Co tě to napadlo?“ rozběhl se k ní.
→She was experiencing a new and peculiar pleasure. Sonya, muttering to herself, kept looking round toward the drawing-room door. "Sonya, what is the matter with you? How can you?" said he, running up to her.

„Nic, nic mi není. Nechte mě být!“ Soňa vzlykla. „Ne, já vím co.“ „Tak když víte, je dobře, a jděte si za ní!“ „So-o-ňo! Jen slovíčko! Jak můžeš tak trápit sebe i mne pro nějakou hloupost?“ řekl Nikolaj a vzal ji za ruku.
→"It's nothing, nothing; leave me alone!" sobbed Sonya. "Ah, I know what it is." "Well, if you do, so much the better, and you can go back to her!" "Sonya! Look here! How can you torture me and yourself like that, for a mere fancy?" said Nicholas taking her hand.

Nevyprostila ji a přestala plakat. Nataša se dívala ze svého úkrytu planoucíma očima, nehýbala se a ani nedutala. Co se teď stane? uvažovala.
→Sonya did not pull it away, and left off crying. Natasha, not stirring and scarcely breathing, watched from her ambush with sparkling eyes. "What will happen now?" thought she.

„Soňo, celý svět pro mne nic neznamená! Ty jediná jsi mi vším,“ říkal Nikolaj. „Dokážu ti to.“„Nemám ráda, když takhle mluvíš.“ „Tak nebudu, jen už se nezlob, Soňo!“ Přivinul ji k sobě a políbil ji.
→"Sonya! What is anyone in the world to me? You alone are everything!" said Nicholas. "And I will prove it to you." "I don't like you to talk like that." "Well, then, I won't; only forgive me, Sonya!" He drew her to him and kissed her.

Ach, jak je to hezké! říkala si Nataša, a když Soňa s Nikolajem odešli z místnosti, šla za nimi a zavolala si Borise.
→"Oh, how nice," thought Natasha; and when Sonya and Nicholas had gone out of the conservatory she followed and called Boris to her.

„Borisi, pojďte sem,“ šeptala s významným a potutelným pohledem. „Musím vám něco říct. Sem, sem,“ volala a vedla ho na místo mezi květináči, kde byla předtím schovaná.
→"Boris, come here," said she with a sly and significant look. "I have something to tell you. Here, here!" and she led him into the conservatory to the place among the tubs where she had been hiding.

Boris šel s úsměvem za ní. „Co to má být, to něco?“ zeptal se. Upadla do rozpaků, rozhlédla se kolem sebe, pak spatřila svou panenku, pohozenou na květináči, a vzala ji do ruky.
→Boris followed her, smiling. "What is the something?" asked he. She grew confused, glanced round, and, seeing the doll she had thrown down on one of the tubs, picked it up.

„Polibte tu panenku,“ vyzvala ho. Boris se pozorně, laskavě díval do její vzrušené tváře a neodpovídal. „Nechcete? Tak pojďte sem,“ zašla dále mezi květiny a odhodila pannu.
→"Kiss the doll," said she. Boris looked attentively and kindly at her eager face, but did not reply. "Don't you want to? Well, then, come here," said she, and went further in among the plants and threw down the doll.

„Blíž, blíž!“ šeptala. Uchopila důstojníka za lemy rukávů a její zardělá tvář měla slavnostní a zároveň ustrašený výraz. „A mě byste nechtěl políbit?“ zašeptala sotva slyšitelně a dívala se na něho zdola s úsměvem, ač rozrušením div neplakala.
→"Closer, closer!" she whispered. She caught the young officer by his cuffs, and a look of solemnity and fear appeared on her flushed face. "And me? Would you like to kiss me?" she whispered almost inaudibly, glancing up at him from under her brows, smiling, and almost crying from excitement.

Boris zčervenal. „Děláte si legraci?“ zamumlal, sklonil se nad ní a zrudl ještě víc, ale nemohl se k ničemu odhodlat.
→Boris blushed. "How funny you are!" he said, bending down to her and blushing still more, but he waited and did nothing.

Najednou vyskočila na dřevěnou káď, takže byla vyšší než on, objala ho, až se její nahé tenké ručky spojily nad jeho šíjí, jediným pohybem hlavy odhodila vlasy dozadu a políbila ho rovnou na rty.
→Suddenly she jumped up onto a tub to be higher than he, embraced him so that both her slender bare arms clasped him above his neck, and, tossing back her hair, kissed him full on the lips.

Pak proklouzla mezi květináči na druhou stranu a zůstala stát se sklopenou hlavou. „Natašo,“ řekl Boris, „vy víte, že vás mám rád, ale…“ „Jste do mne zamilovaný?“ přerušila ho Nataša.
→Then she slipped down among the flowerpots on the other side of the tubs and stood, hanging her head. "Natasha," he said, "you know that I love you, but . . ." "You are in love with me?" Natasha broke in.

„Ano, jsem do vás zamilovaný, ale prosím vás, nebudeme dělat to, co teď… Ještě čtyři roky… Pak požádám o vaši ruku.“ Nataša přemýšlela. „Třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct,“ odpočítávala na tenounkých prstících.
→"Yes, I am, but please don't let us do like that. ... In another four years . . . then I will ask for your hand." Natasha considered. "Thirteen, fourteen, fifteen, sixteen," she counted on her slender little fingers.

„Dobrá! Tak domluveno?“ A její vzrušenou tvář ozářil radostný a spokojený úsměv.
→"All right Then it's settled?" A smile of joy and satisfaction lit up her eager face.

„Domluveno!“ řekl Boris. „Navždy?“ zeptala se dívenka. „Nadosmrti?“ A zavěsila se do něj a klidně, se šťastnou tváří s ním kráčela do obývacího pokoje.
→"Settled!" replied Boris."Forever?" said the little girl. "Till death itself?" She took his arm and with a happy face went with him into the adjoining sitting room.