E-BOOKS

 

                      ***

Kníže Vasilij splnil slib, který dal na večírku u Anny Pavlovny Šererové kněžně Drubecké, když ho prosila, aby se přimluvil za jejího jediného syna Borise.
→Fürst Wassilij hatte sein Versprechen erfüllt, das er auf der Abendgesellschaft bei Anna Pawlowna der Fürstin Drubezkaja gegeben hatte, als sie ihn für ihren einzigen Sohn Boris gebeten hatte.

Upozornil na něj cara a Boris byl výjimečně zařazen jako praporčík do gardy Semjonovského pluku. Avšak přes všechny intervence a pletichy Anny Michajlovny pobočníkem jmenován nebyl, ba ani ke Kutuzovovi se nedostal.
→Er trug die Angelegenheit dem Kaiser vor, und Boris wurde, was sonst selten zu geschehen pflegte, als Fähnrich in das Semjonowsche Garderegiment versetzt. Aber zum Adjutanten Kutusows oder zu seinem Stabe wurde er nicht kommandiert, trotz aller Bemühungen und Intrigen Anna Michailownas.

Brzy po večírku u Anny Pavlovny vrátila se Anna Michajlovna Drubecká do Moskvy a jela přímo ke svým bohatým příbuzným Rostovovým, u nichž v Moskvě žila a s jejichž dětmi byl po léta vychováván její zbožňovaný Borjuška, právě jmenovaný praporčíkem pěchoty a hned nato přeložený do gardy.
→Bald nach der Abendgesellschaft bei Anna Pawlowna war sie nach Moskau zurückgekehrt, und zwar sofort wieder zu ihren reichen Verwandten, den Rostows, bei denen sie in Moskau wohnte. Bei ihnen war auch Boris von seiner ersten Kindheit an erzogen worden und hatte dort lange Jahre gelebt, ihr vergötterter Boris, der soeben in einem Linienregiment zum Fähnrich ernannt worden war und nun sofort in die Garde versetzt werden sollte.

Garda vyrazila z Petrohradu už desátého srpna, ale syn Anny Michajlovny zůstal v Moskvě, aby si opatřil uniformu, a měl dohonit armádu cestou do Radziwillówa.
→Die Garde hatte Petersburg schon am 10. August verlassen, und ihr Sohn, der wegen der Equipierung noch in Moskau geblieben war, mußte sie dann auf dem Wege nach Radziwillow einholen,

U Rostovů slavili ten den svátek dvou Natálií, matky a mladší dcery.
→Bei den Rostows feierten die Mutter und die jüngste Tochter, die beide Natalja hießen, ihren Namenstag.

Od rána bez ustání přijížděly a odjížděly kočáry přivážející gratulanty k velkému, po celé Moskvě známému domu hraběnky Rostovové v Kuchařské ulici.
→Schon vom frühen Morgen an fuhr ein Wagen nach dem andern mit Gratulanten vor dem großen, ganz Moskau bekannten Hause der Gräfin Rostowa auf der Powarskaja-Straße vor.

Hraběnka seděla se svou hezkou dcerou v saloně a přijímala hosty, kteří neustále přicházeli a odcházeli.
→Die Gräfin saß mit ihrer schönen ältesten Tochter und den Gästen, die einander fortwährend ablösten, im Salon.

Byla to žena s hubenou tváří východního typu, asi pětačtyřicetiletá, zřejmě vysílená dětmi, jichž měla dvanáct.
→Sie hatte ein mageres Gesicht von orientalischem Typ, war etwa fünfundvierzig Jahre alt und augenscheinlich durch die Geburten ihrer Kinder, deren sie zwölf hatte, stark mitgenommen.

Pomalost pohybů i řeči, pramenící z celkové tělesné slabosti, jí dodávala důstojného vzezření a vnukala všem úctu.
→Die Langsamkeit ihrer Bewegungen und Worte, die wohl von ihrer Kraftlosigkeit herrührte, gab ihr ein gewichtiges Aussehen, das allen Achtung einflößte.

Kněžna Anna Michajlovna Drubecká seděla jako člen rodiny vedle ní a pomáhala při přijímání a bavení hostů.
→Die Fürstin Anna Michailowna Drubezkaja saß, da sie ja zum Hause gehörte, ebenfalls hier und war ihr behilflich, die Gäste zu empfangen und sich mit ihnen zu beschäftigen.

Mládež byla v zadních pokojích, nepovažujíc zřejmě za nutné zúčastnit se vítání návštěv. Hrabě přijímal hosty u vchodu a zase je vyprovázel a každého zval na oběd.
→Die Jugend, die es nicht für nötig gehalten hatte, an dem Besuchsempfang teilzunehmen, befand sich in den hinteren Gemächern. Der Graf begrüßte die Gäste, geleitete sie wieder hinaus und lud sie alle zum Essen ein.

„Mnohokrát, mnohokrát vám děkuji, ma chère nebo mon cher (ma chère nebo mon cher říkal všem bez rozdílu, bez nejmenších odstínů v hlase, lidem výše i níže postaveným, než byl sám), děkuji za sebe i za naše drahé oslavenkyně.
→»Ich danke Ihnen sehr, ma chère oder mon cher« – ma chère oder mon cher sagte er ohne Ausnahme und ohne die geringsten Schattierungen zu allen, sowohl zu Leuten von höherem als auch von niedrigerem Rang –, »für die Ehre, die Sie mir und den lieben Namenstagskindern erweisen.

Abych nezapomněl, přijeďte na oběd. Jinak mě urazíte, mon cher. Upřímně vás prosím jménem celé své rodiny, ma chère.“
→Bitte kommen Sie doch zum Diner. Sie beleidigen mich sonst, mon cher. Ich bitte Sie herzlich im Namen der ganzen Familie, ma chère.«

Tato stále stejná slova říkal všem bez rozdílu s naprosto stejným výrazem na kulatém, veselém, čistě vyholeném obličeji a doprovázel je stejně pevným stiskem ruky a opakovanými krátkými poklonami.
→Diese Worte sagte er ohne Unterschied zu allen, wer es auch sein mochte, mit einem stets gleichen Ausdruck auf dem vollen, heiteren, glattrasierten Gesicht, mit dem gleichen Händedruck und mit den gleichen, immer wiederholten kurzen Verbeugungen.

Když vyprovodil jednoho hosta, vracel se k tomu nebo k té, kdo byli v saloně.
→Hatte der Graf einen Gast hinausbegleitet, so kehrte er zu den anderen zurück, die noch im Salon waren,

Přitáhl si křeslo a jako člověk, který má rád život a umí žít, usedl s nohama junácky rozkročenýma, položil si ruce na kolena a bodře se v křesle pohupoval, pouštěl se do dohadů o počasí, nebo se s hosty radil o zdraví, chvílemi rusky a chvílemi velmi špatnou, ale sebevědomou francouzštinou;
→schob sich einen Sessel heran und setzte sich hin. Mit der Miene eines Menschen, der sich seines Lebens freut und auch zu leben versteht, spreizte er schneidig die Beine und wiegte sich gewichtig hin und her. Er stellte Betrachtungen über das Wetter an, gab und empfing gute Ratschläge über die Gesundheit, bald auf russisch, bald in einem sehr schlechten, aber selbstgefällig gesprochenen Französisch.

pak znovu vstával a s výrazem člověka unaveného, ale nepolevujícího v plnění povinností šel vyprovázet, urovnávaje si na pleši řídké šedivé vlasy, a znovu zval hosty na oběd.
→Dann erhob er sich wieder mit der Miene eines abgespannten Menschen, der aber doch in der Erfüllung seiner Pflichten festbleibt, um einen Gast hinauszubegleiten, und lud auch ihn zum Diner ein, indem er sich die wenigen grauen Haare seiner Glatze glattstrich.

Když se vracel z předsíně, prošel občas zimní zahradou a přípravnou do velkého mramorového sálu, kde se prostíraly stoly pro osmdesát osob, díval se na číšníky roznášející stříbro a porcelán, rozestavující stoly a natahující damaškové ubrusy, volal si k sobě Dmitrije Vasiljeviče – zchudlého šlechtice, který se staral o všechny jeho záležitosti – a říkal mu:
→Hin und wieder ging er, wenn er aus dem Vorzimmer zurückkehrte, durch das Blumenzimmer und den Bedientenraum in den großen Marmorsaal, wo ein Tisch für achtzig Personen gedeckt wurde. Er sah den Dienern zu, die das Silber und Porzellan brachten, die Tische auseinanderstellten und die Kamtschatkatischtücher ausbreiteten, rief dann Dimitrij Wassiljewitsch zu sich, einen adligen jungen Mann, der des Grafen Geschäfte erledigte, und sagte zu ihm:

„Nono, Mítěnko, dej si záležet, aby všecko dobře dopadlo. Tak, tak,“ opakoval si spokojeně při pohledu na obrovský roztahovací stůl.
→»Nun, mein lieber Dimitrij, sehen Sie zu, daß alles gut wird. Ja, so ist es recht«, und er betrachtete mit Vergnügen die große, ausgezogene Tafel.

„Hlavně aby klapala obsluha. To je nejdůležitější…“ A se samolibým povzdechem odcházel zase do salonu.
→»Ein kunstvoll gedeckter Tisch ist immer die Hauptsache. Ja, ja.« Dann kehrte er mit einem selbstzufriedenen Seufzer in den Salon zurück.

Ve dveřích se objevil hraběnčin obrovský kočárový lokaj. „Marie Lvovna Karaginová s dcerou,“ oznamoval basem. Hraběnka chvilku přemýšlela a šňupla si ze zlaté tabatěrky s mužovým portrétem.
→»Marja Lwowna Karagina mit ihrer Tochter«, meldete, durch die Salontür tretend, in tiefstem Baß ein riesiger Lakai, der sonst den Grafen auf seinen Ausfahrten zu begleiten pflegte. Die Gräfin dachte einen Augenblick nach und schnupfte aus einer goldenen Tabaksdose, die mit dem Bild ihres Mannes geschmückt war.

„Jsem z těch návštěv úplně vyčerpaná,“ povzdechla si. „No, co se dá dělat, přijmi ještě ji, poslední. Potrpí si na ciráty.
→»Diese Visiten machen mich ganz krank«, sagte sie. »Na, das ist aber nun die letzte, die ich annehme. Sie ist sehr empfindlich.

Že prosím,“ řekla lokajovi truchlivým hlasem, jako by říkala: Tak už mě dorazte! Vysoká silná dáma hrdého vzezření a její dcerka s kulatým usměvavým obličejem vešly do salonu šustíce šaty.
→Ich lasse bitten«, sagte sie in melancholischem Ton, wie wenn sie sagen wollte: »Bitte, schlagt mich nur vollends tot!« Eine hohe, stattliche, sehr stolz aussehende Dame und ihr rundbäkkiges lächelndes Töchterchen traten mit rauschenden Kleidern in den Salon ein.

„Drahá hraběnko, už tak dlouho… byla připoutána na lůžko, ubohé dítě… na plese u Razumovských… a hraběnka Apraksinová… byla jsem tak šťastná…,“ bylo slyšet zvučné ženské hlasy, navzájem se přerušující a splývající se šustěním šatů a šoupáním židlí.
→»Chère comtesse, il y a si longtemps … Sie hat zu Bett gelegen, das arme Kind … au bal des Razoumowsky … et la comtesse Apraksine … j’ai été si heureuse …(Ich war so glücklich...,)« so hörte man lebhafte weibliche Stimmen reden, die sich gegenseitig ins Wort fielen und mit dem Rascheln der Kleider und dem Stühlerücken in eins verschmolzen.

Rozvinul se rozhovor, jaké se při podobných příležitostech zavádějí právě jen tak, aby se při první delší odmlce mohlo vstát, zašustit šaty, prohodit „Velmi mě těšilo; maminčino zdraví… a hraběnka Apraksinová,“ znovu zašustit šaty, vyjít do předsíně, obléct kožich nebo plášť a odjet.
→Nun begann eines jener Gespräche, die man nur deshalb anknüpft, um sich bei der ersten Pause zu erheben, mit den Kleidern zu rauschen und zu sagen: »Ich war sehr erfreut …, die Gesundheit Mamas … und der Fürstin Apraxina«, um dann wieder mit den Kleidern zu rauschen, ins Vorzimmer zu gehen, den Pelz oder Mantel anzuziehen und wieder abzufahren.

Hovor se přenesl na nejzajímavější městskou novinku té doby – na nemoc známého boháče a krasavce kateřinského období, starého hraběte Bezuchova, a na jeho nemanželského syna Pierra, jenž se tak nevhodně choval na večírku u Anny Pavlovny Šererové.
→Das Gespräch drehte sich um die wichtigste Neuigkeit, die damals in der Stadt besprochen wurde, um die Krankheit des alten Grafen Besuchow, eines der reichsten und schönsten Männer aus der Zeit Katharinas, und um seinen unehelichen Sohn Pierre, der sich auf der Abendgesellschaft Anna Pawlowna Scherers so ungehörig benommen habe.

„Je mi tak líto starého hraběte,“ pravila návštěvnice, „jeho zdraví je už tak dost špatné, a teď ten zármutek, co mu způsobil jeho syn, to ho zabije!“
→»Der arme Graf tut mir sehr leid«, sagte die Besucherin, »sein Befinden ist schon sowieso so schlecht und nun noch dieser Kummer mit dem Sohn, das wird sein Ende sein.«

„Co se vlastně stalo?“ zeptala se hraběnka, jako by nevěděla, o čem návštěvnice hovoří, ačkoli vyprávění o příčině zármutku hraběte Bezuchova slyšela už patnáctkrát.
→»Was ist denn nur geschehen?« fragte die Gräfin, als ob sie nicht wüßte, wovon ihre Besucherin sprach, obwohl sie doch heute bereits fünfzehnmal die Ursache von Graf Besuchows Kummer gehört hatte.

„To je ta dnešní výchova!“ rozkládala návštěvnice. „V cizině byl ten mladík ponechán sám sobě a teď prý ztropil v Petrohradě takovou ostudu, že ho odtud policejně vykázali.“
→ »Ja, ja, das ist die heutige Erziehung. Schon im Ausland«, sagte die Besucherin, »ist dieser junge Mensch immer nur sich selbst überlassen gewesen, und jetzt richtet er nun, wie man sagt, in Petersburg solch fürchterliche Dinge an, daß ihn die Polizei ausgewiesen haben soll.«

„Prosím vás! To snad ne?“ řekla hraběnka. „Špatně si vybíral známosti,“ vmísila se do hovoru kněžna Anna Michajlovna. „Syn knížete Vasilije, on a jakýsi Dolochov prý vyváděli podařené kousky.
→»Was Sie sagen«, erwiderte die Gräfin. »Er hat sich seine Gesellschaft schlecht ausgewählt«, mischte sich die Fürstin Anna Michailowna ins Gespräch. »Der Sohn des Fürsten Wassilij, er und ein gewisser Dolochow haben, sagt man, Gott weiß was für Dinge ausgefressen.

A dva z nich to odnesli. Dolochova degradovali na obyčejného vojáka a Bezuchovova syna poslali do Moskvy. Co se týče Anatola Kuragina – jeho otec to nějak ututlal. Ale z Petrohradu byl taky vypovězen.“
→Und beide haben es büßen müssen. Dolochow ist zum Gemeinen degradiert, und Besuchows Sohn ist nach Moskau verwiesen.« »Bei Anatol Kuragin hat der Vater die Sache noch irgendwie eingerenkt. Doch aus Petersburg ist er ebenfalls verwiesen worden.«

„A co to, prosím vás, provedli?“ zeptala se hraběnka. „Jsou to vyslovení uličníci, zvláště ten Dolochov,“ pravila návštěvnice. „Je to syn Marie Ivanovny Dolochovové, takové ctihodné dámy! Co provedli? Jen si to představte:
→»Ja, aber was haben sie denn eigentlich verbrochen?« fragte die Gräfin. »Das sind die reinsten Verbrecher, besonders Dolochow«, erwiderte die Besucherin. »Er ist ein Sohn Marja Iwanownas, einer durchaus ehrwürdigen Dame. Und was macht er? Können Sie sich das vorstellen?

ti tři si někde opatřili medvěda, vzali si ho s sebou do kočáru a jeli s ním k herečkám. Přiběhla policie, aby je napomenula. Ale oni chytili strážníka, přivázali ho zády k medvědovi a medvěda pustili do Mojky.
→Da treiben sie zu dreien irgendwo einen Bären auf, setzen den zu sich in den Wagen und fahren mit ihm zu irgendwelchen Schauspielerinnen. Natürlich kommt gleich die Polizei herbei, um dem Unfug zu steuern. Da nehmen sie den Polizeiaufseher, binden ihn Rücken an Rücken mit dem Bären zusammen und stoßen den Bären in die Mojka;

Medvěd plave a strážník na něm.“ „To je skvělé, ma chère, na toho strážníka musela být podívaná,“ vykřikl hrabě a svíjel se smíchy.
→der Bär schwimmt, und der Polizeiaufseher liegt oben darauf.« »Nett muß da der Polizeiaufseher ausgesehen haben«, rief der Graf berstend vor Lachen.

„Vždyť je to hrůza! Co je na tom k smíchu, hrabě?“ Ale přitom se dámy chtěj nechtěj také usmívaly. „Taktak že toho ubožáka zachránili,“ pokračovala návštěvnice.
→»Aber das ist ja entsetzlich, wie kann man nur über so etwas lachen, Graf?« Doch die Damen lachten unwillkürlich ebenfalls. »Und mit großen Anstrengungen konnte man den Unglücklichen noch retten«, fuhr die Besucherin fort,»

„Takhle inteligentně se baví syn Kirilla Vladimíroviče Bezuchova!“ dodala. „A to se říkalo, jak je vychovaný a vzdělaný! K takovým koncům vede to vychování v cizině.
→und auf solch geistreiche Weise belustigt sich nun der Sohn des Grafen Kirill Wladimirowitsch Besuchow!« fügte sie hinzu. »Dabei behauptet man, daß er gut erzogen und sehr klug sei. Da sieht man, wozu die ganze Erziehung im Ausland führt!

Doufám, že ho tu přes jeho bohatství nikdo nebude přijímat. Chtěli mi ho představit. Rezolutně jsem odmítla: mám dcery.“
→Ich hoffe, daß ihn hier niemand empfangen wird, wenn er auch noch so reich ist. Man wollte ihn mir vorstellen. Ich habe es aber abgelehnt: ich habe Töchter.

„Jak jste na to přišla…, že je ten mladík tak bohatý?“ zeptala se hraběnka a otočila se zády k dívkám, které se ihned zatvářily, jako že neposlouchají.
→»Warum sagen Sie, daß dieser junge Mann so reich sein soll?« fragte die Gräfin und wandte sich von den jungen Mädchen ab, die auch gleich so taten, als ob sie nicht zuhörten.

„Vždyť on má jen nemanželské děti. Mám dojem…, že i Pierre je nemanželský.“ Návštěvnice mávla rukou. „Nemanželských dětí má, myslím, dvacet.“
→»Der Graf hat doch nur uneheliche Kinder. Und dieser Pierre scheint doch auch ein solches zu sein.« Die Besucherin machte eine wegwerfende Handbewegung. »Er hat, glaube ich, zwanzig uneheliche Kinder.«

Slova se ujala Anna Michajlovna, která zřejmě zatoužila uplatnit své styky a znalost poměrů ve vysoké společnosti.
→Jetzt mischte sich die Fürstin Anna Michailowna wieder ins Gespräch. Sie wollte wahrscheinlich zeigen, was für einflußreiche Verbindungen sie habe und wie gut sie über alles, was in der höheren Gesellschaft vor sich ging, Bescheid wisse.

„Věc se má totiž tak,“ řekla významně, ale též polohlasem. „Pověst hraběte Kirilla Vladimíroviče je všeobecně známá.
→»Die Sache ist nämlich so«, sagte sie wichtig und halbflüsternd, »Graf Kirill Wladimirowitschs Ruf ist ja bekannt.

Už se ani nepamatuje, kolik má dětí, ale tenhle Pierre byl jeho miláček.“ „Jak byl starý hrabě ještě vloni statný,“ podotkla hraběnka.
→Wieviel Kinder er eigentlich hat, das weiß er wohl selber kaum, aber dieser Pierre ist entschieden sein Liebling.« »Wie der alte Mann doch noch schön war«, warf die Gräfin ein,

„Hezčího muže jsem v životě neviděla.“ „Teď se velice změnil,“ pravila Anna Michajlovna.
→ »noch im vorigen Jahr! Einen schöneren Mann habe ich niemals gesehen.« »Jetzt hat er sich sehr verändert«, fuhr Anna Michailowna fort.

„Tedy chtěla jsem říct,“ pokračovala, „že po jeho ženě je přímý dědic celého jmění kníže Vasilij, ale Pierra má jeho otec velmi rád, staral se o jeho výchovu a psal carovi…,
→»Ich wollte aber sagen«, wiederholte sie, »durch seine Frau ist eigentlich Fürst Wassilij der rechtmäßige Erbe des ganzen Besitzes, aber der Vater liebt Pierre sehr, er hat sich um seine Erziehung gekümmert, auch seinetwegen an den Kaiser geschrieben,

takže nikdo neví, až umře (je to s ním tak špatné, že to čekají každou chvíli, a z Petrohradu přijel Lorrain), kdo dostane to obrovské jmění – Pierre, nebo kníže Vasilij.
→so daß jetzt niemand weiß, wer das ungeheure Vermögen, wenn der Graf stirbt, einmal erben wird, Fürst Wassilij oder Pierre. Und augenscheinlich geht es ihm so schlecht, daß man jede Minute das Schlimmste befürchtet. Sogar Doktor Lorrain ist aus Petersburg herübergekommen.

Čtyřicet tisíc duší a miliony. Jsem o tom dobře informována, říkal mi to sám kníže Vasilij.
→Vierzigtausend Seelen und dazu noch viele Millionen! Ich weiß das ganz genau, weil Fürst Wassilij es mir selber gesagt hat.

A Kirill Vladimírovič je po matce mým strýcem z druhého kolena.
→Und außerdem ist Kirill Wladimirowitsch ein Onkel zweiten Grades von mir, und zwar durch meine Mutter.

Je Borisovým kmotrem,“ dodala, jako by této okolnosti nepřipisovala žádný zvláštní význam.
→Er ist auch Boris’ Pate«, fügte sie in einem Ton hinzu, als ob sie diesem Umstand keine so große Bedeutung beilege.

„Kníže Vasilij přijel včera do Moskvy. Kdosi mi říkal, že jede na revizi,“ řekla návštěvnice. „Ano, ale, mezi námi,“ prohlásil kněžna, „je to jen záminka, přijel vlastně kvůli Kirillu Vladimíroviči, když se dověděl, že je to s ním tak zlé.“
→»Fürst Wassilij ist gestern in Moskau angekommen, er fährt zu einer Revision, sagte man mir«, schaltete die Besucherin ein. »Ja, aber entre nous«, bemerkte die Fürstin, »das ist nur ein Vorwand. Er ist eigentlich nur des Grafen Kirill Wladimirowitsch wegen hergekommen, weil er gehört hat, daß es ihm so schlecht geht.«

„Ale stejně je to podařený kousek, ma chère,“ řekl hrabě, a když zjistil, že ho starší návštěvnice neposlouchá, obrátil se ke slečnám.
→»Meine Liebe, das ist doch aber ein famoser Scherz«, sagte der Graf; doch als er merkte, daß die ältere Dame nicht zuhörte wandte er sich zu den jungen Mädchen:

„Ten strážník musel vypadat, to si dovedu představit!“ A při představě, jak asi strážník mával rukama, rozesmál se opět zvučným basovým smíchem, který lomcoval celým jeho tělem, smíchem lidí, kteří dobře jedí a zvláště hodně pijí.
→»Ich kann mir vorstellen, was für eine köstliche Figur der Revieraufseher abgegeben haben mag!« Und er machte es nun vor, wie der Revieraufseher mit den Armen gezappelt haben mochte, und lachte dabei wieder mit seinem lauten, tiefen Lachen, das seinen ganzen Körper ins Schwanken brachte, wie etwa Leute lachen, die immer gut gegessen und getrunken haben.

„A prosím vás, přijďte k nám na oběd,“ dodal.
→»Und nicht wahr, ich darf Sie bitten, heute bei uns zu speisen?« fügte er hinzu.

- VIII -

Nastalo ticho. Hraběnka se dívala na návštěvnici s milým úsměvem, avšak nikterak netajila, že se rozhodně nebude hněvat, jestliže se teď zvedne a odjede.
→Alle schwiegen einen Augenblick. Die Gräfin blickte ihren Gast an und lächelte freundlich, ohne aber dabei zu verbergen, daß sie nicht im geringsten beleidigt wäre, wenn dieser sich jetzt erhöbe und fortginge.

Její dcera si už upravovala šaty a tázavě pohlížela na matku, když náhle uslyšeli, jak ve vedlejším pokoji běží ke dveřím několik mužských i ženských nohou, jak někdo zachytil za židli, ta se s rachotem překotila a do salonu vběhla třináctiletá dívenka, zastavila se uprostřed místnosti a cosi schovávala pod krátkou tylovou sukýnkou.
→Die Tochter der Karagina strich bereits ihr Kleid glatt, um aufzustehen, und sah fragend ihre Mutter an. Da hörte man plötzlich aus dem Nebenzimmer, wie mehrere männliche und weibliche Füße zur Tür liefen. Ein Stuhl, an den jemand gestoßen war, fiel mit Gepolter um, und ein etwa dreizehnjähriges Mädchen kam ins Zimmer gelaufen, hielt etwas in ihrem kurzen Musselinröckchen verborgen und blieb mitten im Zimmer stehen.

Bylo vidět, že se dostala až tak daleko proti své vůli, protože se nemohla zastavit v rozběhu. V téže chvíli se ve dveřích objevili student s límcem malinové barvy, gardový důstojník, patnáctiletá dívka a tlustý červenolící hošík v krátkém dětském kabátku.
→Augenscheinlich war sie, ohne es zu wollen, so weit hereingestürzt, da sie ihren schnellen Lauf nicht mehr hatte hemmen können. In der Tür erschienen im selben Augenblick ein Student mit einem himbeerfarbenen Uniformkragen, ein Gardeoffizier, ein fünfzehnjähriges Mädchen und ein dicker rotbackiger Junge in einem Kinderjäckchen.

Hrabě vyskočil, podřepl a roztáhl náruč kolem dívenky, aby jí zahradil cestu.
→Der Graf sprang auf, wiegte sich hin und her und umfing das hereinstürmende Mädchen mit ausgebreiteten Armen.

„Tady ji máme!“ zvolal se smíchem. „Kdo má dneska svátek? Ma chère holubička!“ „Všechno má svůj čas, má drahá,“ pravila hraběnka a zatvářila se přísně.
→»Ah, da ist sie ja«, rief er lachend, »unser Namenstagskind! Ma chère Natalie!« »Ma chère, il y a un temps pour tout(???Alles hat ihre Zeit, mein Schatz,)«, sagte die Gräfin in verstellt strengem Ton.

„Ty ji stále rozmazluješ, Elie,“ poznamenala k muži. „Dobrý den, má milá, blahopřeji vám k svátku,“ řekla návštěvnice. „Jaké rozkošné dítě!“ dodala, obracejíc se k matce.
→»Du verwöhnst sie immer, Elie!« fügte sie dann, zu ihrem Mann gewandt, hinzu. »Bonjour ma chère, je vous félicite(???Guten Tag, meine Liebe, ich gratuliere Ihnen zum Namenstag,)«, sagte die Besucherin. »Quelle délicieuse enfant!(???Was für ein entzückendes Kind!)« setzte sie hinzu und wandte sich an die Mutter.

Černooké nehezké, ale živé děvčátko s velkými ústy, s dětskými nahými ramínky, která vyklouzla ze živůtku při prudkém běhu, s černými kučerami odhozenými dozadu, s tenoučkýma rukama a s malinkýma nožkama v krajkových kalhotkách a vykrojených střevíčcích bylo právě v tom roztomilém věku, kdy dívka není už dítětem a dítě není ještě dívkou.
→Das schwarzäugige, nicht schöne, aber lebhafte Mädchen mit dem großen Mund, mit ihren bloßen Kinderschultern, die sich infolge des schnellen Laufs in ihrem Mieder hoben und senkten, mit ihren zurückgeworfenen schwarzen Locken, den dünnen nackten Armen, den schmalen Beinen in Spitzenhöschen und den kleinen Füßen in ausgeschnittenen Schuhen war gerade in dem lieblichen Alter, in dem ein Mädchen schon nicht mehr Kind ist, aber auch noch nicht junge Dame.

Vytrhla se otci a skočila k matce, nevěnujíc pozornost její přísné poznámce, schovala uzardělou tvář do krajek její mantily a rozesmála se.
→Nachdem sie dem Vater entschlüpft war, lief sie zu ihrer Mutter hin und verbarg unter Lachen ihr Gesicht in deren Spitzenmantille, ohne ihre strenge Bemerkung zu beachten.

Smála se ještě, když nesouvisle cosi vyprávěla o panence, kterou vytáhla zpod sukénky. „Vidíte?… Panna… Mimi… No tak vidíte.“ A Nataša nemohla dál, jak se jí všechno zdálo směšné.
→Sie erzählte unter stoßweisem Lachen etwas von einer Puppe, die sie aus ihrem Röckchen hervorholte. »Seht Ihr? … die Puppe … Mimi … seht hier.« Natascha konnte nicht weiterreden, ihr kam alles lächerlich vor.

Svalila se na matku a rozhlaholila se tak hlasitým a zvučným smíchem, že se všichni, dokonce i upjatá návštěvnice, mimoděk také rozesmáli.
→Sie ließ sich wieder in den Schoß ihrer Mutter fallen und lachte so laut und helltönend, daß alle, sogar die gezierte Besucherin, gegen ihren Willen mitlachen mußten.

„Tak už jdi, jdi si s tou svou šeredou!“ řekla matka naoko rozzlobená a odstrkovala dceru. „To je má mladší dcera,“ obrátila se k návštěvnici.
→»Ach, geh weg mit deinem kleinen Scheusal«, sagte die Mutter und schob mit erkünstelt ärgerlicher Miene ihre Tochter von sich. »Das ist meine Jüngste«, sagte sie dann zu der Besucherin.

Nataša se na chvilku odtrhla od matčina krajkového šátku, pohlédla na ni zdola očima uslzenýma od smíchu a zase zabořila tvář do krajek.
→Natascha hob für einen Augenblick ihr Gesicht aus dem Spitzenschal ihrer Mutter, sah sie durch Tränen, die ihr das Lachen in die Augen getrieben hatte, von unten her an und versteckte dann wieder ihr Gesicht in den Falten.

Návštěvnice, donucená přihlížet tomuto rodinnému výjevu, usoudila, že je záhodno nějak se ho zúčastnit.
→Die Besucherin, die gezwungen war, sich an dieser Familienszene mitzufreuen, hielt es für nötig, sich an ihr irgendwie zu beteiligen.

„Řekněte mi, má milá,“ zeptala se Nataši, „kdo to je, ta vaše Mimi? To bude asi vaše dcera?“ Nataše se nelíbil shovívavý tón, s jakým se návštěvnice nutila do dětského rozhovoru.
→»Sagen Sie, mein liebes Kind«, wandte sie sich an Natascha, »wie ist denn diese Mimi mit Ihnen verwandt? Wohl Ihr Töchterchen?« Natascha mißfiel diese herablassende, erkünstelt kindliche Redeweise, mit der sich die Besucherin an sie wandte.

Neodpověděla, jen se na ni mlčky vážně zadívala. Mezitím se celá ta mladá generace – důstojník Boris, syn kněžny Anny Michajlovny, student Nikolaj, starší syn hraběte, patnáctiletá neteř hraběte Soňa a malý Petruša, nejmladší syn Rostovů
→Sie antwortete nichts darauf und sah den Gast nur ernsthaft an. Währenddessen hatte sich die ganze Jugend im Salon eingefunden: der Offizier Boris, der Sohn der Fürstin Anna Michailowna, der Student Nikolaj, der älteste Sohn des Grafen, Sonja, seine fünfzehnjährige Nichte, und der kleine Petja, der jüngste Sohn des Hauses.

– rozmístila po saloně a zřejmě se snažila udržet v me zích slušnosti bujné veselí, jímž v nich ještě hrála každá žilka.
→Sie alle bemühten sich sichtlich, die Lebhaftigkeit und Fröhlichkeit, die ihnen aus den Augen leuchteten, in den Grenzen der Schicklichkeit zu halten.

Bylo vidět, že tam, v zadních pokojích, odkud sem tak střemhlav přiběhli, vedli veselejší řeči, než byly městské klepy nebo hovory o počasí a o comtesse Apraksine.
→Offenbar war ihre Unterhaltung dort in den hinteren Zimmern, von wo sie so ungestüm hergelaufen kamen, weit fröhlicher gewesen als das Gespräch hier im Salon, wo man sich über Stadtklatsch, über das Wetter und die Komtesse Apraxina unterhielt.

Chvílemi po sobě pokukovali a stěží zadržovali smích, Dva mladíci, student a důstojník, přátelé od dětství, byli stejně staří a oba hezcí, ale nebyli si podobní.
→Hin und wieder sahen sie sich untereinander an und konnten kaum das Lachen unterdrücken. Die beiden jungen Männer, der Student und der Offizier, waren im gleichen Alter, und seit ihrer Kindheit befreundet.

Boris byl vysoký blondýn pravidelných, jemných rysů v klidném a hezkém obličeji.
→Boris war ein großer blonder Jüngling mit regelmäßigen feinen Zügen und einem ruhigen und hübschen Gesicht,

Nikolaj byl menší kudrnatý chlapec s upřímnou tváří. Na horním rtu mu už vyráželo černé chmýří a v obličeji se mu zračila prudkost a vznětlivost.
→Nikolaj dagegen ein nicht sehr großer, kraushaariger junger Mann mit offenem Gesichtsausdruck. Auf seiner Oberlippe zeigten sich schon einige schwarze Härchen, und auf dem ganzen Gesicht prägten sich Ungestüm und Begeisterung aus.

Když vešel do salonu, Nikolaj zrudl. Bylo zřejmé, že uvažuje, co by řekl, ale nic ho nenapadá. Naproti tomu Boris se okamžitě vzpamatoval a klidně, s humorem vyprávěl, že znal panenku Mimi ještě jako mladou dívku s nepoškozeným nosem, jak před jeho očima za pět let zestárla a jak jí praskla lebka po celé délce.
→Er errötete, als er in den Salon trat, und man merkte deutlich, wie er vergeblich nach etwas suchte, das er sagen könnte. Boris dagegen fand sich sofort hinein und erzählte in ruhigem und scherzhaftem Ton, daß er die Puppe Mimi schon als kleines Mädchen gekannt habe, als ihre Nase noch nicht verstümmelt gewesen sei, sie sei aber, soweit er sich besinnen könne, in diesen fünf Jahren doch recht alt geworden und habe jetzt einen Riß über den ganzen Kopf.

Když to dovyprávěl, pohlédl na Natašu.
→Nachdem er das gesagt hatte, blickte er Natascha an.

Nataša se k němu otočila zády, podívala se na mladšího bratra, který zavřel oči a otřásal se tichým smíchem, a protože už nebyla s to déle se ovládat, vyskočila a běžela z pokoje tak rychle, jak jen ji hbité nožky nesly.
→Diese wandte sich von ihm ab, sah sich nach ihrem jüngsten Bruder um, der mit zusammengekniffenen Augen vor lautlosem Lachen bebte, und lief dann, da sie sich nicht mehr beherrschen konnte, so schnell aus dem Zimmer, wie ihre flinken Beinchen sie tragen konnten.

Boris se nerozesmál. „Vy jste, myslím, chtěla někam jet, maman? Potřebujete kočár?“ obrátil se s úsměvem k matce. „Ach, ano, jdi a poruč, aby mi ho připravili,“ usmála se.
→Boris blieb ganz ernst. »Sie wollten doch wohl ausfahren, Mama? Soll ich den Wagen bestellen?« fragte er lächelnd seine Mutter. »Ja, geh, geh, laß anspannen«, entgegnete diese lächelnd.

Boris vyšel pomalu ze dveří a šel za Natašou; tlustý chlapec se vztekle rozběhl za nimi, jako by měl zlost, že se mu zhatila zábava.
→Boris ging langsam zur Tür hinaus und hinter Natascha her. Der dicke kleine Junge lief ihnen ärgerlich nach, als sei er ungehalten darüber, daß er in seinem Spaß gestört worden war.



- IX -

Z mládeže – kromě slečny, jež tu byla na návštěvě, a hraběnčiny starší dcery (která byla o čtyři roky starší než její sestra a chovala se už jako dospělá) zůstali v saloně Nikolaj a neteř Soňa.
→Von der Jugend waren – nicht mitgerechnet die zu Besuch weilende junge Dame und die älteste Tochter der Gräfin, die vier Jahre älter als ihre Schwester war und sich schon wie eine Große benahm – im Salon nur Nikolaj und die Nichte der Gräfin, Sonja, geblieben.

Soňa byla miniaturní štíhlounká tmavovláska s měkkým pohledem, zastíněným dlouhými řasami, s tlustým černým copem, dvakrát ovinutým kolem hlavy, a s nažloutlým odstínem pleti v obličeji a zejména na nahých hubených, ale půvabných a svalnatých pažích a na šíji.
→Diese war eine zarte, zierliche Brünette mit einem weichen, von langen Wimpern beschatteten Blick. Sie trug ihren schweren schwarzen Zopf zweimal um den Kopf geschlungen und fiel durch den gelblichen Ton ihrer Hautfarbe auf, was besonders im Gesicht, auf den entblößten mageren, aber graziösen und kräftigen Armen und am Halse sichtbar war.

Plavností pohybů, ohebností a pružností drobných údů a trochu vychytralým, zdrženlivým chováním připomínala hezounké, ale ještě nevyvinuté koťátko, z něhož bude jednou překrásná kočička.
→Mit ihren geschmeidigen Bewegungen, ihren weichen, biegsamen kleinen Gliedern und dem etwas listigen, zurückhaltenden Wesen erinnerte sie an ein Kätzchen, das noch nicht ganz ausgewachsen ist, aber später einmal eine prächtige Katze abgeben wird.

Považovala patrně za zdvořilé projevit účast na rozhovoru úsměvem, ale její oči se proti její vůli dívaly zpod dlouhých hustých řas na bratrance, který odjížděl k armádě, s takovým dívčím zaujetím a zbožňováním, že její úsměv nemohl ani na okamžik nikoho oklamat.
→Sie hielt es offenbar für schicklich, ihr Interesse an dem allgemeinen Gespräch durch ein Lächeln auszudrücken. Aber ganz gegen ihren Willen hefteten sich ihre Augen unter den langen dichten Wimpern auf ihren Vetter, der bald zum Heere fahren sollte, und zwar mit einem solch leidenschaftlichen, mädchenhaft schwärmerischen Blick, daß ihr Lächeln keinen Augenblick jemanden täuschen konnte:

Bylo vidět, že se zde kočička usadila na chvilku jen proto, aby mohla tím pružněji vyskočit a pohrát si se svým cousin, jen co vyklouznou jako Boris s Natašou z tohoto salonu.
→es war nur zu offensichtlich, daß dieses Kätzchen sich nur deshalb hingesetzt hatte, um desto energischer aufzuspringen und mit dem Vetter zu spielen, sobald sie nur erst, wie jetzt Boris und Natascha, diesem Salon wieder entschlüpft sein würden.

„Ano, ma chère,“ říkal starý hrabě návštěvnici a ukázal na svého Nikolaje. „Jeho přítel Boris byl jmenován důstojníkem a on se z přátelství nechce od něho odloučit.
→»Ja, ma chère«, sagte der alte Graf zu der Besucherin und zeigte auf Nikolaj. »Sein Freund Boris ist soeben zum Offizier befördert worden, und aus Freundschaft will er sich nicht von ihm trennen.

Nechal být univerzitu i mne, starého člověka; jde na vojnu, ma chère. A přitom už měl zajištěné místo v archivu, a vůbec. To je přátelství, co?“ dodal tázavě. „Ale vždyť prý byla vyhlášena válka,“ poznamenala návštěvnice.
→Er läßt mich, seinen alten Vater, und die Universität im Stich, um in das Heer einzutreten. Und im Archiv war doch schon eine Stelle für ihn bereit und auch sonst schon alles in Ordnung. Das heißt Freundschaft, wie?« fügte der Graf in fragendem Ton hinzu.

„To se říká už dávno,“ pravil hrabě. „Nějakou dobu se o tom bude ještě povídat a pak toho nechají. Ale to je přátelství, ma chère, co?“ opakoval. „Bude husarem.“ Návštěvnice nevěděla, co odpovědět, a pokývla hlavou.
→»Man sagt, der Krieg sei schon erklärt«, bemerkte die Besucherin. »Das heißt es schon lange«, entgegnete der Graf. »Man redet immer wieder und wieder davon, und dann läßt man alles beim alten. Ja, ma chère, das nennt man Freundschaft!« sagte er noch einmal. »Er wird Husar.« Da die Besucherin nicht wußte, was sie sagen sollte, so wiegte sie den Kopf hin und her.

„Vůbec ne z přátelství,“ zvolal Nikolaj, jako by se chtěl očistit z hanlivého nařčení, a zrudl. „Nedělám to z přátelství, cítím prostě náklonnost k vojenské službě.“ Ohlédl se na sestřenku a na slečnu návštěvnici; obě dvě se na něho dívaly s pochvalným úsměvem.
→»Ganz und gar nicht aus Freundschaft«, sagte Nikolaj auflodernd und verwahrte sich dagegen, als ob dies eine schimpfliche Verleumdung wäre. »Gar nicht aus Freundschaft, sondern einfach deshalb, weil ich mich zum Soldaten berufen fühle.« Er sah sich nach seiner Cousine um und nach der jungen Dame, die zu Besuch war. Beide blickten ihn mit einem Lächeln der Billigung an.

„Dnes je u nás na obědě Schubert, plukovník Pavlogradského husarského pluku. Byl tu na dovolené a teď ho vezme s sebou. Co dělat?“ řekl hrabě a pokrčil rameny, jako by mluvil žertem o této věci, která mu ve skutečnosti asi působila mnoho zármutku.
→»Heute diniert der Oberst des Pawlograder Husarenregiments, Schubert, bei uns. Er war hier auf Urlaub und nimmt ihn gleich mit. Was soll man da machen«, sagte der Graf, zuckte mit den Achseln und bemühte sich, in scherzhaftem Ton über eine Sache zu reden, die ihm augenscheinlich viel Kummer bereitete.

„Už jsem vám říkal, tatínku,“ řekl syn, „že jestli mě nechcete pustit, zůstanu tady. Ale vím, že se nehodím k ničemu jinému než k vojenské službě;
→»Ich habe Ihnen ja schon gesagt, Papa«, erwiderte der Sohn, »ich bleibe hier, wenn Sie mich nicht fortlassen wollen. Aber ich weiß genau, daß ich zu nichts anderem tauge als zum Heeresdienst.

nejsem diplomat ani úředník, nedovedu skrývat, co cítím,“ říkal a s koketností hezkého mládí se stále ohlížel po Soně a slečně návštěvnici.
→Ich bin kein Diplomat, kein Beamter: ich verstehe nicht, das zu verbergen, was ich fühle«, fuhr er fort und blickte dabei mit jener Koketterie, wie sie jungen, hübschen Leuten eigen ist, Sonja und das andere junge Mädchen an.

Kočička se do něho vpíjela očima a zdálo se, že se už už pustí do hraní a ukáže celou svou kočičí povahu.
→Das Kätzchen, das sich mit seinen Augen geradezu an ihm festsog, schien jede Minute bereit zu sein, wieder mit ihm zu spielen und ihre ganze Katzennatur zu zeigen.

„Nono, však je dobře,“ uklidňoval ho starý hrabě. „Všichni se rozčilují… To všechno ten Bonaparte, popletl všem hlavu; »Na ja, es ist schon gut!« sagte der alte Graf. »Er ereifert sich gleich immer. Napoleon verdreht allen den Kopf.

všichni myslí jen na to, jak se z poručíka stal císařem. Nu což, dej bůh,“ dodal, aniž postřehl potměšilý úsměšek návštěvnice.
→Sie denken immer nur daran, wie aus einem Leutnant ein Kaiser geworden ist! Na, meinetwegen«, fügte er hinzu, ohne das spöttische Lächeln der Besucherin zu bemerken.

Dospělí se rozhovořili o Bonapartovi. Julie, dcera Karaginové, se obrátila kmladému Rostovovi. „Škoda že jste nebyl ve čtvrtek u Archarovů.
→Die Erwachsenen sprachen nun über Bonaparte. Julie, die Tochter der Frau Karagina, wandte sich jetzt an den jungen Rostow. »Wie schade, daß Sie am Donnerstag nicht bei den Archarows waren.

Bylo mi tam bez vás smutno,“ něžně se na něho usmála. Polichocený mladý muž si s koketním chlapeckým úsměvem přisedl blíže k usměvavé Julii, dal se s ní do hovoru a vůbec přitom nepozoroval, že tento jeho bezděčný úsměv rozdírá nožem žárlivosti srdce rudnoucí a násilně se usmívající Soni.
→Ich habe mich gelangweilt ohne Sie«, sagte sie, ihm zärtlich zulächelnd. Der geschmeichelte junge Mann setzte sich mit dem koketten Lächeln der Jugend näher zu der strahlenden Julie und begann mit ihr allein ein Gespräch, ohne dabei im geringsten zu bemerken, daß sein unwillkürliches Lächeln das Herz der eifersüchtig errötenden und doch erkünstelt lächelnden Sonja wie mit einem Messer zerschnitt.

Mezi řečí se na ni ohlédl. Soňa se na něho podívala vášnivým, zlostným pohledem, a s námahou potlačujíc slzy, vstala a vyšla z pokoje se strojeným úsměvem na rtech.
→Mitten im Gespräch sah er sich nach ihr um. Sonja blickte ihn leidenschaftlich und zornig an und konnte kaum die Tränen zurückhalten und ihr gekünsteltes Lächeln bewahren. Sie stand auf und ging aus dem Zimmer.

Všechno Nikolajovo radostné vzrušení bylo totam. Vyčkal první zámlky v rozhovoru a s rozladěnou tváří odešel hledat Soňu.
→Jetzt verschwand Nikolajs ganze Lebhaftigkeit mit einem Schlag. Er wartete die erste Pause in der Unterhaltung ab und entfernte sich dann mit verstörtem Gesicht ebenfalls, um Sonja zu suchen.

„Jak jsou ta tajemství všech mladých lidí šita bílými nitěmi!“ pravila Anna Michajlovna, ukazujíc hlavou na Nikolaje, vycházejícího z pokoje.
→»Wie leicht kann man doch die Geheimnisse dieser Jugend durchschauen«, sagte Anna Michailowna und wies auf den hinausgehenden Nikolaj.

„Bratranci a sestřenice – to je nebezpečný vztah!“ dodala ještě. „Ano,“ řekla hraběnka, když zmizel sluneční paprsek, který pronikl do salonu s mladou generací, jako by odpovídala na otázku, kterou jí nikdo nepoložil, ale jíž se sama neustále zabývala.
→»Cousinage – dangereux voisinage(???Cousins und Cousinen - das ist eine gefährliche Beziehung)«, fügte sie hinzu. »Ja«, sagte die Gräfin, nachdem der Sonnenstrahl verschwunden war, den dieses junge Volk in den Salon getragen hatte, und es schien, als beantworte sie eine Frage, die ihr zwar niemand gestellt, die sie aber immer beschäftigt hatte, »

„Kolik to stálo zármutku a kolik starostí, aby se z nich člověk mohl radovat.
→ja, wie viele Leiden und Unruhe muß man durchmachen, um jetzt an ihnen Freude zu haben.

Ale i teď nám působí vlastně víc strachu než radosti. Pořád aby se člověk jen bál, jen bál. A zvláště tenhle věk, kolik je v něm nebezpečí pro dívky i pro hochy!“
→Und auch jetzt hat man mehr Angst als Freude durchzukosten. Immer ist man in Furcht und Sorgen. Es ist ja gerade dieses Alter, das so gefährlich für Mädchen und Knaben ist.«

„Všechno záleží na výchově,“ podotkla návštěvnice. „Ano, máte pravdu,“ pokračovala hraběnka. „Až dosud jsem, díky bohu, byla přítelkyní svých dětí a těším se jejich naprosté důvěře.“
→»Alles hängt von der Erziehung ab«, warf die Besucherin ein. »Ja, Sie haben recht«, fuhr die Gräfin fort. »Bis jetzt bin ich, Gott sei Dank, immer noch die Freundin meiner Kinder gewesen und genieße ihr volles Vertrauen«

Hraběnka se oddávala klamnému domnění mnohých rodičů, kteří si myslí, že jejich děti před nimi nemají tajemství. „Vím, že budu vždy první důvěrnicí svých dcer a že Nikoluška, bude-li se chtít při své vznětlivé povaze trochu povyrazit (u hochů to jinak nejde), přece jen nebude tropit takové kousky jako ti petrohradští páni.“
→– sie befand sich in demselben Irrtum wie viele Eltern, die da meinen, ihre Kinder hätten keine Geheimnisse vor ihnen. »Ich weiß, daß ich immer die erste Vertraute meiner Töchter sein werde und daß Nikolenka, wenn er auch mal mit seinem temperamentvollen Charakter wirklich Streiche machen sollte – ein Junge kann ja nun einmal nicht anders –, immerhin doch nicht so sein wird wie diese Petersburger Herren.«

„Ano, výborné, výborné děti,“ potvrdil hrabě, který měl ve zvyku řešit všechny složité věci tím, že je prohlásil za výborné. „Jen si to představte, chce k husarům. Tak to chodí, ma chère, dělejte si, co chcete!“ „Jak miloučké stvoření je ta vaše mladší dcerka!“ řekla návštěvnice.
→»Ja, es sind prächtige, prächtige Kinder«, bestätigte der Graf, der verwickelte Fragen immer dadurch löste, daß er alles prächtig fand. »Was ist da zu machen, er will nun einmal Husar werden. Was kann man dagegen tun, ma chère?« »Was für ein reizendes Wesen ist doch Ihre jüngste Tochter«, sagte die Besucherin,

Jako rtuť!“ „Ba, jako rtuť,“ přitakal hrabě. „Je po mně! A jaký má hlas! Třebaže je to moje dcera, musím říct, že zní bude skvělá zpěvačka, druhá Salomoniová.
→ »ein Blitzmädel!« »Ja, ein Blitzmädel«, griff der Graf auf. »Sie ist nach mir geartet. Und was für eine prächtige Stimme sie hat! Wenn sie auch meine Tochter ist, ich kann es wirklich sagen, sie wird eine Sängerin werden, eine zweite Salomoni.

Vzali jsme jí italského učitele.“ „Není to brzo? Říká se, že to hlasu škodí, když se tak brzy začne.“ „Ach ne, kdežpak brzy!“ namítl hrabě. „Vždyť naše matky se ve dvanácti třinácti letech už vdávaly!“
→Wir haben uns einen Italiener genommen, um ihr Unterricht geben zu lassen.« »Ist das nicht zu früh? Man sagt, es schade nur der Stimme, wenn man schon in diesem Alter Gesangunterricht nimmt.« »Ach nein, warum denn zu früh!« sagte der Graf. »Unsere Mütter haben sich doch sogar schon mit zwölf, dreizehn Jahren verheiratet.«

„Vždyť ona je už teď zamilovaná do Borise! Co byste tomu řekla?“ pravila hraběnka s mírným úsměvem a pohlédla na Borisovu matku.
→»Sie ist ja schon jetzt in Boris verliebt! Was sagen Sie dazu?« fragte die Gräfin still lächelnd und sah dabei Boris’ Mutter an.

Pak pokračovala, jako by odpovídala na myšlenku, která jí zřejmě stále tanula na mysli. „Tak vidíte, kdybych ji držela přísně a zakazovala jí… bůh ví, co by dělali potají (hraběnka měla na mysli, že by se líbali), a takto znám každé její slovo.
→Dann fuhr sie fort, wobei sie augenscheinlich einen Gedanken aussprach, der sie dauernd beschäftigte: »Nun, sehen Sie, hielte ich sie streng und verböte es ihnen …, weiß Gott, was sie dann heimlich machen würden« – die Gräfin meinte damit, sie würden sich küssen –, »so aber weiß ich jedes Wort von ihr.

Sama ke mně vždycky večer přiběhne a všechno mi vypráví! Možná že ji rozmazluji, ale myslím, že je to tak opravdu lepší.
→Sie selbst kommt abends zu mir und erzählt mir alles. Vielleicht verwöhne ich sie. Aber das scheint mir immerhin noch das beste zu sein.

Na starší dceru jsem byla přísná.“ „Ano, já jsem byla vychována docela jinak,“ poznamenala s úsměvem její starší dcera, hezká hraběnka Věra.
→Meine Älteste habe ich strenger gehalten.« »Ja, mich hat man ganz anders erzogen«, bestätigte lächelnd die älteste Tochter, die schöne Gräfin Wera.

Avšak tento úsměv nedělal Věřinu tvář hezčí, jak tomu obvykle bývá; naopak, dodal jí nepřirozeného a tím nepříjemného výrazu.
→Aber dieses Lächeln verschönte Weras Gesicht nicht so, wie es doch bei andern gewöhnlich der Fall ist. Im Gegenteil, ihr Ausdruck wurde dadurch unnatürlich und wirkte somit unangenehm.

Starší Rostovová byla hezká, nebyla hloupá, výborně se učila, byla dobře vychována, měla příjemný hlas a to, co řekla, bylo správné a namístě; avšak přesto – zvláštní věc – všichni, návštěvnice i hraběnka, se na ni ohlédli s nepříjemným pocitem, jako by se divili, proč to řekla.
→Diese älteste Tochter Wera war ein hübsches, kluges Mädchen; sie lernte vortrefflich, war gut erzogen und hatte eine angenehme Stimme. Was sie eben gesagt hatte, war ganz richtig und zutreffend gewesen, aber seltsam, alle Anwesenden, insbesondere die Besucherin und die Gräfin, sahen sie an, als wunderten sie sich darüber, daß sie das gesagt hatte, und alle fühlten sich unbehaglich.

„U starších dětí se rodiče vždycky pokoušejí o bůhvíco a chtějí z nich udělat něco neobyčejného,“ pravila návštěvnice.
→»Bei den ältesten Kindern will man immer besonders weise vorgehen, man will aus ihnen etwas noch nie Dagewesenes machen«, bemerkte die Besucherin.

„Ba, nač to tajit, ma chère. Hraběnčička měla s Věrou velké plány,“ řekl hrabě. „Nu co. Dopadla přese všecko výborně,“ dodal a povzbudivě na Věru mrkl.
→»Warum soll man das verheimlichen, ma chère? Meine teure Gattin ist bei Wera auch äußerst weise vorgegangen«, scherzte der Graf. »Aber was wollen Sie denn: sie ist trotzdem ein prächtiges Mädchen geworden«, fügte er hinzu und zwinkerte Wera beifällig zu.

Návštěvnice vstaly a odjely se slibem, že přijedou na oběd. „To jsou ale způsoby! Sedí, sedí, a ne se hnout!“ řekla hraběnka, když je doprovodila ke dveřím.
→Endlich erhoben sich die Gäste und gingen hinaus, nachdem sie versprochen hatten, zum Diner wiederzukommen. »Was ist das für eine Art, so lange sitzenzubleiben!« sagte die Gräfin, nachdem sie ihren Besuch hinausbegleitet hatte.











Nataša vyběhla ze salonu, ale neutíkala dál než do zimní zahrady. Tam se zastavila, naslouchala hovoru v saloně a čekala, až vyjde ven Boris.
→Als Natascha den Salon so schnell verlassen hatte, war sie nur bis zum Blumenzimmer gelaufen. Hier blieb sie stehen, horchte dem Gespräch im Salon zu und wartete, daß Boris herauskäme.

Začínala už ztrácet trpělivost, dupla nožkou a nabírala moldánky, že nešel hned za ní, když tu uslyšela odměřené – ani příliš pomalé, ani příliš rychlé – kroky mladého muže.
→Sie wurde schon ungeduldig, stampfte mit ihrem kleinen Fuß auf und wollte bereits losweinen, weil er nicht gleich gekommen war. Da hörte sie die gemessenen, weder zu langsamen noch zu schnellen Schritte Boris’.

Hbitě skočila mezi vysoké květináče a schovala se tam. Boris se zastavil uprostřed místnosti, rozhlédl se, oprášil si z rukávu uniformy smítko, pak přistoupil k zrcadlu a začal si prohlížet svůj hezký obličej.
→Schnell sprang sie hinter einen Blumenkübel und versteckte sich. Boris blieb mitten im Zimmer stehen, sah sich um, klopfte ein paar Stäubchen von seinem Uniformärmel, trat dann vor den Spiegel und betrachtete sein hübsches Gesicht.

Nataša tichounce vykukovala z úkrytu a čekala, co bude dělat. Boris chvíli postál a zamířil k východu. Nataša na něj chtěla zavolat, ale rozmyslela si to.
→Natascha verhielt sich ganz still, lugte aus ihrem Versteck und wartete, was er wohl tun werde. Boris blieb eine Weile vor dem Spiegel stehen, lächelte und ging dann zu der Ausgangstür. Natascha wollte ihn schon rufen, überlegte es sich dann aber anders.

Ať mě hledá, řekla si v duchu. Sotva vyšel ze dveří, otevřely se druhé dveře a vešla Soňa, celá červená, uslzená, a zlostně cosi mumlala.
→Er soll mich nur suchen! dachte sie. Kaum war Boris hinausgegangen, so trat durch die andere Tür Sonja herein. Sie war rot, hatte Tränen in den Augen und flüsterte zornig etwas vor sich hin.

Nataša potlačila první hnutí vyběhnout k ní a zůstala v úkrytu, jako by měla kouzelnou čepičku dělající člověka neviditelným, a vyhlížela, co se bude dít.
→Natascha, die schon eine Bewegung gemacht hatte, auf sie zuzulaufen, blieb dann doch in ihrem Versteck und sah wie unter einer Tarnkappe zu, was auf der Welt vorging.

Zakoušela zvláštní, nepoznanou rozkoš. Soňa něco šeptala a ohlížela se k salonu. Vešel Nikolaj. „Soňo! Co je ti? Co tě to napadlo?“ rozběhl se k ní.
→Sie empfand dabei einen besonderen, neuen Reiz. Sonja flüsterte etwas vor sich hin und sah sich nach der Salontür um. Nikolaj trat herein. »Sonja, was ist mit dir? Wie kann man nur so sein?« sagte er und lief auf sie zu.

„Nic, nic mi není. Nechte mě být!“ Soňa vzlykla. „Ne, já vím co.“ „Tak když víte, je dobře, a jděte si za ní!“ „So-o-ňo! Jen slovíčko! Jak můžeš tak trápit sebe i mne pro nějakou hloupost?“ řekl Nikolaj a vzal ji za ruku.
→»Nichts, nichts, lassen Sie mich«, schluchzte Sonja. »Nein, ich weiß, was es ist.« »Na, dann ist es schön, wenn Sie es wissen. Gehen Sie nur zu ihr.« »So-o-onja! Nur ein Wort. Wie kannst du nur mich und dich wegen eines solchen Einfalls quälen?« sagte Nikolaj und ergriff ihre Hand.

Nevyprostila ji a přestala plakat. Nataša se dívala ze svého úkrytu planoucíma očima, nehýbala se a ani nedutala. Co se teď stane? uvažovala.
→Sonja riß ihre Hand nicht fort, weinte aber weiter. Natascha, die sich nicht rührte und nicht zu atmen wagte, spähte mit glänzenden Augen aus ihrem Versteck hervor. Was wird jetzt werden? dachte sie.

„Soňo, celý svět pro mne nic neznamená! Ty jediná jsi mi vším,“ říkal Nikolaj. „Dokážu ti to.“„Nemám ráda, když takhle mluvíš.“ „Tak nebudu, jen už se nezlob, Soňo!“ Přivinul ji k sobě a políbil ji.
→»Sonja, die ganze Welt ist mir gleichgültig. Du allein bist für mich alles«, sagte Nikolaj, »ich werde es dir beweisen.« »Ich habe es nicht gern, wenn du so mit einer anderen sprichst,« »Na, ich werde es nicht wieder tun, entschuldige, Sonja.« Er zog sie an sich und küßte sie.

Ach, jak je to hezké! říkala si Nataša, a když Soňa s Nikolajem odešli z místnosti, šla za nimi a zavolala si Borise.
→Ach, wie schön! dachte Natascha, und als Sonja und Nikolaj das Zimmer verlassen hatten, ging sie hinter ihnen her und rief Boris zu sich.

„Borisi, pojďte sem,“ šeptala s významným a potutelným pohledem. „Musím vám něco říct. Sem, sem,“ volala a vedla ho na místo mezi květináči, kde byla předtím schovaná.
→»Boris, kommen Sie her«, sagte sie mit wichtiger und listiger Miene. »Ich habe Ihnen etwas Wichtiges mitzuteilen. Hierher, hierher«, sagte sie und führte ihn in das Blumenzimmer an den Platz zwischen den Blumenkübeln, wo sie sich vorhin versteckt hatte.

Boris šel s úsměvem za ní. „Co to má být, to něco?“ zeptal se. Upadla do rozpaků, rozhlédla se kolem sebe, pak spatřila svou panenku, pohozenou na květináči, a vzala ji do ruky.
→Boris ging lächelnd hinter ihr her. »Nun, was ist denn das für eine wichtige Sache?« fragte er. Sie wurde verlegen, sah sich rings um, und als sie ihre hinter den Kübel geworfene Puppe erblickte, nahm sie sie in den Arm.

„Polibte tu panenku,“ vyzvala ho. Boris se pozorně, laskavě díval do její vzrušené tváře a neodpovídal. „Nechcete? Tak pojďte sem,“ zašla dále mezi květiny a odhodila pannu.
→»Küssen Sie meine Puppe«, sagte sie. Boris sah mit einem fragenden, freundlichen Blick in ihr erregtes Gesicht und antwortete nichts. »Wollen Sie nicht? Nun, dann kommen Sie hierher«, rief sie, trat tiefer zwischen die Blumen und warf ihre Puppe beiseite.

„Blíž, blíž!“ šeptala. Uchopila důstojníka za lemy rukávů a její zardělá tvář měla slavnostní a zároveň ustrašený výraz. „A mě byste nechtěl políbit?“ zašeptala sotva slyšitelně a dívala se na něho zdola s úsměvem, ač rozrušením div neplakala.
→»Näher, näher«, flüsterte sie. Sie ergriff den Offizier mit beiden Händen an seinem Ärmelaufschlag, und in ihrem geröteten Gesichte war eine gewisse Feierlichkeit, aber auch etwas Furcht zu sehen. »Aber mich wollen Sie doch küssen?« flüsterte sie kaum hörbar, indem sie ihn lächelnd von unten herauf ansah und vor Erregung beinahe weinte.

Boris zčervenal. „Děláte si legraci?“ zamumlal, sklonil se nad ní a zrudl ještě víc, ale nemohl se k ničemu odhodlat.
→Boris wurde rot. »Wie komisch Sie sind!« sagte er, indem er sich noch mehr errötend zu ihr hinabbeugte, unternahm aber nichts, sondern wartete ab.

Najednou vyskočila na dřevěnou káď, takže byla vyšší než on, objala ho, až se její nahé tenké ručky spojily nad jeho šíjí, jediným pohybem hlavy odhodila vlasy dozadu a políbila ho rovnou na rty.
→Da sprang sie plötzlich auf den Kübel, so daß sie größer war als er, umfing ihn mit beiden Armen, wobei ihre dünnen nackten Ärmchen ihn oberhalb des Halses umschlangen, warf mit einem Ruck ihres Kopfes die Haare nach hinten und küßte ihn mitten auf die Lippen.

Pak proklouzla mezi květináči na druhou stranu a zůstala stát se sklopenou hlavou. „Natašo,“ řekl Boris, „vy víte, že vás mám rád, ale…“ „Jste do mne zamilovaný?“ přerušila ho Nataša.
→Dann glitt sie zwischen den Kübeln hindurch auf die andere Seite hinüber, senkte den Kopf und blieb stehen. »Natascha«, sagte er, »Sie wissen, daß ich Sie liebe aber …« »Sind Sie verliebt in mich?« unterbrach ihn Natascha.

„Ano, jsem do vás zamilovaný, ale prosím vás, nebudeme dělat to, co teď… Ještě čtyři roky… Pak požádám o vaši ruku.“ Nataša přemýšlela. „Třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct,“ odpočítávala na tenounkých prstících.
→»Ja, ich liebe Sie, aber bitte, wir wollen das nicht machen, was wir eben … Noch vier Jahre … dann werde ich um Sie anhalten.« Natascha dachte nach. »Dreizehn, vierzehn, fünfzehn, sechzehn«, sagte sie, an ihren dünnen Fingerchen abzählend.

„Dobrá! Tak domluveno?“ A její vzrušenou tvář ozářil radostný a spokojený úsměv.
→»Gut! Also abgemacht?« Und ein Lächeln der Freude und Beruhigung erleuchtete ihr erregtes Gesicht.

„Domluveno!“ řekl Boris. „Navždy?“ zeptala se dívenka. „Nadosmrti?“ A zavěsila se do něj a klidně, se šťastnou tváří s ním kráčela do obývacího pokoje.
→»Abgemacht!« sagte Boris. »Auf immer?« fragte das Mädchen, »bis zum Tode?« Sie nahm seinen Arm und ging mit glücklichem Gesicht zusammen mit ihm in das Diwanzimmer.