E-BOOKS

„Je mi líto chudáka manžela, toho důstojníčka, který se tváří jako vládnoucí kníže.“
→Ich bedaure den armen Gatten, diesen kleinen Offizier, der sich ein Air gibt, als wäre er ein regierender Fürst.«

Ippolit znovu vyfrkl a poznamenal uprostřed smíchu: „A vy jste říkal, že se ruské dámy nevyrovnají Francouzkám.
→Hippolyt prustete immer noch und sagte, während er lachte: »Und Sie haben behauptet, die russischen Damen hielten keinen Vergleich aus mit den französischen.

To člověk musí vědět, jak na ně!“ Pierre přijel dříve a jako domácí člověk šel rovnou do pracovny knížete Andreje, podle svého zvyku si hned lehl na pohovku, vzal z police první knihu, která mu padla do ruky (byly to Caesarovy Zápisky), opřel se o loket a začal ji od prostředka číst.
→Man muß sie nur richtig zu nehmen verstehen.« Pierre, der als erster im Hause des Fürsten Andrej anlangte, ging wie einer, der schon zum Haus gehört, in das Arbeitszimmer des Fürsten und legte sich nach alter Gewohnheit sofort aufs Sofa. Er nahm das erste beste Buch vom Regal – es waren Cäsars Kommentare –, stützte sich auf seinen Ellbogen und begann in der Mitte des Buches zu lesen.

„Cos to provedl m-lle Šererové? Ta se teď rozstůně doopravdy!“ spustil na něj kníže Andrej, sotva vešel do pracovny, amnul si malé bílé ruce.
→»Was hast du Mademoiselle Scherer getan? Sie wird jetzt ganz krank sein«, sagte Fürst Andrej, als er ins Zimmer trat, und rieb seine kleinen weißen Hände.

Pierre se obrátil celým tělem, až pohovka zaskřípala, otočil k němu rozjasněnou tvář, usmál se a mávl rukou.
→Pierre drehte sich mit dem ganzen Körper um, daß das Sofa krachte, wandte sein Gesicht dem Fürsten zu und machte lächelnd eine abwehrende Handbewegung.

„Ten abbé je velmi zajímavý člověk, ale moc tomu nerozumí… Podle mého názoru je věčný mír uskutečnitelný, ale já to neumím vyložit… Rozhodně však ne politickou rovnováhou…“
→»Nein«, sagte er, »dieser Abbe ist doch sehr beachtlich. Nur versteht er die Sache nicht richtig … Meiner Meinung nach ist ein ewiger Friede sehr wohl möglich, doch ich weiß nicht recht, wie ich das sagen soll … Jedenfalls aber nicht durch ein politisches Gleichgewicht.«

Knížete Andreje abstraktní rozhovory zřejmě nezajímaly.
→Fürst Andrej hatte offensichtlich keinen Sinn für diese abstrakten Gespräche.

„Můj milý, nemůžeš všude říkat všechno, co si myslíš.
→»Mein Lieber, man darf nicht überall alles sagen, was man denkt«,

Tak co, už ses rozhodl? Půjdeš k jízdní gardě, nebo budeš diplomatem?“ zeptal se po chvíli ticha.
→erwiderte er und fuhr dann nach kurzem Schweigen fort: »Nun, wie steht’s, hast du dich endlich für etwas entschieden? Wirst du nun Gardekavallerist oder Diplomat werden?«

Pierre se posadil a skrčil nohy pod sebe. „Představte si, že pořád ještě nevím.
→Pierre setzte sich aufrecht aufs Sofa und zog die Beine unter sich. »Können Sie sich das vorstellen, ich weiß es immer noch nicht.

Nelíbí se mi ani jedno, ani druhé.“ „Ale pro něco se přece rozhodnout musíš.
→Weder das eine noch das andere sagt mir zu.« »Aber du mußt dich doch für etwas entscheiden.

Tvůj otec čeká.“ Když bylo Pierrovi deset let, byl poslán s vychovatelem, abbém, do ciziny a žil tam až do svého dvacátého roku.
→ Dein Vater wartet darauf.« Pierre war in seinem zehnten Jahre mit einem Abbe ins Ausland geschickt worden, wo er bis zu seinem zwanzigsten Lebensjahr geweilt hatte.

Když se vrátil do Moskvy, propustil otec abbého a řekl mladému muži:
→Als er dann nach Moskau zurückgekehrt war, hatte der Vater den Abbe entlassen und zu seinem Sohn gesagt:

„Jeď do Petrohradu, rozhlédni se tam a pro něco se rozhodni.
→ »Jetzt fahre nach Petersburg, sieh dich dort um und wähle dann.

Přistoupím na všechno. Tady máš doporučující dopis pro knížete Vasilije, tady peníze.
→Ich bin mit allem einverstanden. Hier hast du einen Brief an den Fürsten Wassilij und Geld.

Piš mi o všem, najdeš ve mně oporu.“ Pierre už tři měsíce uvažoval o tom, jakou si má zvolit kariéru, a zatím nic nedělal.
→Schreib mir über alles, ich werde dir in allem helfen.« Pierre wählte nun schon drei Monate einen Beruf, hatte noch nichts weiter getan,

A na tuto volbu narážel kníže Andrej.
→und über diese Wahl wollte nun Fürst Andrej mit ihm reden.

Pierre si třel rukou čelo. „Ale určitě je to zednář,“ prohlásil o abbém, s nímž se seznámil na večírku.
→Pierre wischte sich den Schweiß von der Stirn. »Er muß wohl ein Freimaurer sein«, sagte er, und meinte damit den Abbe, den er soeben kennen gelernt hatte.

„To všechno jsou nesmysly,“ zarazil ho znovu kníže Andrej.
→»Das ist ja alles dummes Zeug«, unterbrach ihn Fürst Andrej.

„Promluvíme si raději o tobě. Byls v jízdní gardě?“ „Ne, nebyl, ale napadlo mi něco, co jsem vám chtěl říci.
→»Wir wollen doch lieber zur Sache kommen. Bist du nun in der Gardekavalleriekaserne gewesen?« »Nein, da bin ich nicht gewesen, aber mir ist da etwas eingefallen, das ich Ihnen sagen wollte.

Teď je válka proti Napoleonovi.
→Wir haben jetzt Krieg gegen Napoleon.

Kdyby to byla válka za svobodu, chápal bych to a byl bych první, kdo by se přihlásil do armády; ale pomáhat Anglii a Rakousku proti největšímu člověku na světě… to není správné…“
→Wenn das ein Kampf für die Freiheit wäre, dann könnte ich es verstehen und träte als erster in den Kriegsdienst. Aber England und Österreich gegen den größten Menschen auf der Welt zu helfen … nein, das ist nicht schön.«

Na Pierrovy dětinské řeči kníže Andrej jen pokrčil rameny.
→Fürst Andrej zuckte die Achseln über diese kindlichen Worte Pierres.

Dal tím najevo, že na takové hlouposti nemá odpověď; a skutečně bylo těžko odpovědět na tento naivní názor jinak, než jak to učinil kníže Andrej.
→ Er machte ein Gesicht, als ob man auf einen solchen Ausspruch eigentlich gar nicht antworten dürfe, und in Wirklichkeit war ja auch auf diese naiven Äußerungen keine andere Antwort zu geben als die, die Fürst Andrej eben gab.

„Kdyby všichni bojovali jen z přesvědčení, nebylo by válek,“ řekl. „A to by právě bylo skvělé,“ zvolal Pierre. Kníže Andrej se pousmál.
→»Wenn alle Menschen nur nach ihrer Überzeugung kämpften, dann gäbe es keinen Krieg«, sagte er. »Das wäre ja gerade sehr schön«, entgegnete Pierre. Fürst Andrej lächelte.

„Je docela možné, že by to bylo skvělé, ale nikdy k tomu nedojde…“ „A proč vy jdete do války?“ zeptal se Pierre.
→ »Schon möglich, daß es schön wäre, aber das wird nie geschehen.« »Na, warum gehen Sie denn in den Krieg?« fragte Pierre.

„Proč? Nevím. Musím. A kromě toho, jdu…“ Zarazil se. „Jdu proto, že ten život, jaký tady vedu, tenhle život – není pro mne!“
→»Weswegen? Ich weiß nicht. Man muß eben. Außerdem gehe ich …« Er hielt inne. »Ich gehe deshalb, weil das Leben, das ich hier führe, weil dieses Leben – mir nicht paßt!«

Ve vedlejším pokoji zašustily ženské šaty. Kníže Andrej sebou trhl, jako by se vzpamatoval, a na tváři se mu opět rozhostil týž výraz, jaký měl v saloně Anny Pavlovny.
→Im Zimmer nebenan rauschte ein Damenkleid. Fürst Andrej schüttelte sich, wie wenn er plötzlich erwachte. Sein Gesicht nahm wieder den Ausdruck an, den es in Anna Pawlownas Salon gehabt hatte.

Pierre sundal nohy z pohovky. Vešla kněžna. Měla na sobě už jiné šaty, domácí, ale stejně elegantní a půvabné.
→ Pierre zog die Beine vom Sofa. Die Fürstin trat ein. Sie hatte bereits ein Hauskleid angezogen, das aber ebenso elegant war wie ihre Gesellschaftstoilette.

Kníže Andrej vstal a zdvořile jí přisunul křeslo.
→ Fürst Andrej stand höflich auf und schob ihr einen Sessel hin.

„Často myslívám na to,“ rozhovořila se jako vždy francouzsky, zatímco se čiperně, ale opatrně usazovala v křesle, „proč se Annette neprovdala?
→»Warum, denke ich oft«, sagte sie, wie immer auf französisch, und setzte sich hastig und geschäftig in den Sessel, »warum hat sich Annette nicht verheiratet?

Jak jste všichni hloupí, messieurs, že jste se s ní neoženili! Nezlobte se na mne, ale vůbec se v ženách nevyznáte.
→ Wie sind Sie doch alle so dumm, meine Herren, daß Sie sie nicht geheiratet haben. Verzeihen Sie, aber Sie verstehen nichts von Frauen.

A jak vy se umíte hádat, monsieur Pierre!“ „Hádám se stále i s vaším mužem; nechápu, proč chce jít do války,“ obrátil se Pierre ke kněžně bez jakéhokoliv ostychu (který obvykle pociťují mladí muži k mladým ženám).
→Was sind Sie bloß für ein streitbarer Herr, Monsieur Pierre.« »Ich streite mich auch schon mit Ihrem Mann: Ich verstehe einfach nicht, warum er in den Krieg ziehen will«, sagte Pierre zu der Fürstin ohne jede Ziererei, wie sie im Verkehr zwischen einem jungen Mann und einer jungen Frau sonst so üblich ist.

Kněžna se v křesle zachvěla, Pierrova slova zřejmě ťala do živého.
→ Die Fürstin zuckte zusammen. Offenbar hatten Pierres Worte einen wunden Punkt bei ihr berührt.

„Ach, já to taky říkám!“ zvolala. „Nechápu, skutečně nechápu, proč muži nemohou žít bez války.
→ »Ach, ich sage ja dasselbe«, meinte sie. »Ich verstehe nicht, ich verstehe wirklich nicht, warum die Männer nicht ohne Krieg leben können.

Jak to, že my ženy nic nechceme, nic nepotřebujeme? Prosím vás, rozsuďte nás.
→Warum wollen wir Frauen niemals so etwas, warum brauchen wir das nicht? Nun, Sie sollen Schiedsrichter sein.

Neustále mu opakuji, že tady je pobočníkem u strýčka, má nejskvělejší postavení, jaké si jen může přát.
→ Ich sage ihm immer: Hier ist er Adjutant beim Onkel, die glänzendste Stellung.

Všichni ho znají, váží si ho. Nedávno u Apraksinových jsem slyšela, jak se jedna dáma ptá:
→Alle kennen ihn, alle schätzen ihn. Kürzlich hörte ich bei den Apraxins, wie eine Dame fragte:

‚To je ten slavný kníže Andrej?‘ Čestné slovo!“ Zasmála se.
→›Ist das der berühmte Fürst Andrej?‹ Mein Ehrenwort!« Sie lachte.

„Všude si ho tak váží. Docela snadno by se mohl stát křídelním pobočníkem.
→»Überall wird er gern aufgenommen. Er könnte schon Flügeladjutant sein.

I car s ním rozmlouval velmi milostivě.
→Sie wissen, der Kaiser sprach sehr gnädig mit ihm.

Víte, říkaly jsme si s Annette, že by se to dalo velmi snadno zařídit.
→Ich habe darüber mit Annette gesprochen, das ginge sehr leicht zu machen.

Co myslíte?“ Pierre pohlédl na knížete Andreje a neodpověděl, protože si všiml, že tento rozhovor je příteli proti mysli.
→ Wie denken Sie darüber?« Pierre sah den Fürsten Andrej an und merkte, daß seinem Freund diese Unterhaltung nicht gefiel. Daher antwortete er nicht.

„Kdy jedete?“ zeptal se. „Ach, nemluvte mi o tom odjezdu, nemluvte mi o něm! Nechci o něm slyšet,“ řekla kněžna rozmarným a koketním tónem, kterým mluvila v saloně s knížetem Ippolitem a který se naprosto nehodil do rodinného prostředí, k němuž Pierre téměř patřil.
→»Wann reisen Sie ab?« fragte er. »Ach, reden Sie nicht von dieser Abreise, ne m’en parlez pas. Ich will davon gar nichts hören«, sagte die Fürstin in demselben launischscherzenden Ton, in dem sie mit Hippolyt gesprochen hatte, einem Ton, der gar nicht in diesen häuslichen Kreis paßte, als dessen Mitglied sich Pierre schon beinahe fühlte.

„Když jsem si dnes vzpomněla na to, že musíme přerušit všechny ty milé styky… A pak, víš, André…“ Významně se na muže zadívala.
→ »Heute, als ich daran dachte, daß ich diesen ganzen lieben Verkehr abbrechen soll … Und dann, du weißt, Andre«, sie zwinkerte ihm bedeutsam zu,

„Já mám strach. Mám strach!“ šeptla a zachvěla se na celém těle. Její muž se na ni podíval, jako by se divil, že v pokoji je kromě něj a Pierra ještě někdo třetí, pak se jí však zeptal s chladnou zdvořilostí:
→»… ich habe Angst, ich habe Angst«, flüsterte sie und bebte am ganzen Körper. Ihr Mann sah sie mit einem Ausdruck an, als ob er erstaunt wäre, außer sich und Pierre noch jemand andern im Zimmer zu bemerken. Mit kühler Höflichkeit fragte er seine Frau:

„Čeho se bojíš, Lízo? Nemohu to pochopit.“ „Jací jsou všichni muži sobci! Všichni, všichni jsou sobci!
→»Wovor hast du denn Angst, Lisa? Ich kann das nicht verstehen.« »Da sieht man, wie egoistisch alle Männer sind. Alle, alle sind sie Egoisten.

Pro nějaký svůj rozmar nebo bůhvíproč mě opustí a zavře mě samotnou na venkově.“
→Aus irgendwelchen Launen, Gott weiß, weshalb, verläßt er mich und sperrt mich ganz allein auf dem Lande ein.«

„S otcem a se sestrou, nezapomínej na to,“ podotkl kníže Andrej tiše.
→ »Mit meinem Vater und meiner Schwester, vergiß das nicht«, sagte Fürst Andrej leise.

„Stejně budu sama, když tam nebudou moji přátelé… A chce, abych se nebála.“
→»Ganz gleich, ich bin allein, ohne meine Freunde. Und da will er, daß ich mich nicht fürchten soll.«

Mluvila stále podrážděněji, horní ret se jí zvedl a dodával její tváři nikoli už radostného, nýbrž živočišného, veverčího výrazu.
→ Das sagte sie in ziemlich mürrischem Ton. Ihre Oberlippe zog sich nach oben und verlieh dadurch ihrem Gesicht keinen frohen Ausdruck, sondern vielmehr einen tierischen, den eines wütenden Eichhörnchens.

Odmlčela se, jako by jí připadalo neslušné mluvit před Pierrem o svém těhotenství, ačkoliv o to právě šlo.
→ Sie schwieg, als ob sie es ungehörig fände, in Pierres Gegenwart von ihrer Schwangerschaft zu sprechen, während doch gerade darin der Kern der Sache lag.

„Stále ještě jsem nepochopil, čeho se bojíte,“ pronášel pomalu kníže Andrej a nespouštěl z ní oči.
→»Ich habe immer noch nicht verstanden, wovor du Angst hast«, sagte Fürst Andrej zögernd, ohne den Blick von ihr zu wenden.

Kněžna se začervenala a zoufale rozhodila rukama. „Ne, Andreji, vy jste se skutečně tolik, tolik změnil…“
→ Die Fürstin errötete und hob verzweifelt die Arme. »Non, André, je dis, que vous avez tellement, tellement changé.(???Nein, Andrej, Sie haben sich wirklich so viel, so viel geändert...)«

„Lékař ti nařídil, abys chodila dřív spát,“ připomněl jí kníže Andrej. „Měla by sis jít lehnout.“ Kněžna nic neřekla, ale krátký ret s chmýřím se jí zachvěl;
→»Dein Arzt wünscht, daß du dich früher hinlegen sollst«, sagte Fürst Andrej, »du solltest schlafen gehen.« Die Fürstin erwiderte nichts, und plötzlich begann ihre kurze Oberlippe mit dem Schnurrbärtchen zu zittern.

kníže Andrej vstal, pokrčil rameny a začal chodit po pokoji.
→ Fürst Andrej stand auf, zuckte mit den Achseln und ging im Zimmer auf und ab.

Pierre se udiveně a naivně díval přes brýle hned na něho, hned na kněžnu a pohnul se, jako by chtěl také vstát, ale zase si to rozmyslil.
→Pierre betrachtete erstaunt und naiv bald ihn, bald die Fürstin durch seine Brille und machte eine Bewegung, als ob er ebenfalls aufstehen wollte; dann aber überlegte er es sich wieder anders.

„Co vlastně záleží na tom, že tu je monsieur Pierre,“ řekla najednou maličká kněžna a její hezounký obličej roztál v slzavé grimase.
→ »Was kümmert es mich, daß Monsieur Pierre hier ist«, sagte plötzlich die kleine Fürstin, und ihr hübsches Gesicht verzog sich auf einmal zu einer weinenden Grimasse.

„Už dávno jsem se tě chtěla zeptat, André, proč ses ke mně tak změnil? Co jsem ti udělala? Jedeš k armádě a mne ti není ani trochu líto.
→»Ich habe es dir schon lange sagen wollen, Andre: Warum bist du zu mir so anders geworden? Was habe ich dir getan? Du gehst jetzt zur Armee. Du hast kein Mitleid mit mir.

Proč?“ „Lise!“ řekl pouze kníže Andrej, ale v tom slově byla prosba i hrozba, a zejména přesvědčení, že se sama zastydí za svá slova.
→Weshalb?« »Lise!« sagte Fürst Andrej nur. Aber in diesem Wort lag Bitte und Drohung und vor allem die Überzeugung, daß sie selbst ihre Worte bereuen werde.

Avšak kněžna kvapně pokračovala: „Zacházíš se mnou jako s nemocnou nebo jako s dítětem.
→ Doch sie fuhr hastig fort: »Du behandelst mich wie eine Kranke oder wie ein Kind.

Myslíš, že to nevidím? Ještě před půlrokem jsi takový nebyl.“ „Lise, prosím vás, abyste přestala,“ řekl kníže Andrej ještě důrazněji.
→ Ich merke das wohl. Warst du etwa vor einem halben Jahr so?« »Lise, ich bitte Sie aufzuhören«, wiederholte Fürst Andrej noch eindringlicher.

Pierre, jehož tato rozmluva vyváděla z míry, vstal a přistoupil ke kněžně.
→Pierre, der während dieser Unterhaltung mehr und mehr in Aufregung geraten war, stand auf und trat zu der Fürstin.

Bylo vidět, že nesnáší pohled na slzy a sám má pláč na krajíčku.
→ Es schien, als ob er den Anblick ihrer Tränen nicht ertragen könne und selber bereit sei mitzuweinen.

„Uklidněte se, kněžno. To se vám jen zdá, protože, ujišťuji vás, sám jsem to zažil… proč… protože…
→»Beruhigen Sie sich, Fürstin; das kommt Ihnen nur so vor, weil … ich versichere Sie, ich habe von ihm selbst erfahren … weswegen … weil …

Ne, promiňte, cizí člověk je tu zbytečný… No tak, uklidněte se… Sbohem…“
→Nein, entschuldigen Sie, ein Fremder ist hier überflüssig … Aber beruhigen Sie sich doch … Leben Sie wohl …«

Kníže Andrej ho chytil za ruku a zastavil ho.
→Doch Fürst Andrej hielt ihn am Arm zurück:

„Ne, počkej, Pierre. Kněžna je tak laskavá, že mě nebude chtít připravit o potěšení strávit s tebou večer.“
→ »Nein, halt, Pierre. Die Fürstin ist so gut, daß sie mich nicht des Vergnügens berauben will, mit dir den Abend zu verbringen.«

„Ach, myslí jenom na sebe,“ řekla kněžna, která už nebyla s to potlačit zlostné slzy.
→»Sehen Sie, er denkt nur an sich«, klagte die Fürstin, ohne die Tränen des Ärgers unterdrücken zu können.

„Lise,“ pronesl kníže Andrej suše, ale tónem, který naznačoval beze všech pochyb, že jeho trpělivost je u konce.
→»Lise«, sagte trocken Fürst Andrej und hob die Stimme, was bedeutete, daß seine Geduld erschöpft sei.

Zlostný, veverčí výraz na kněžnině krásné tváři byl náhle vystřídán výrazem strachu, který vzbuzoval účast a soucit;
→Plötzlich verwandelte sich der ärgerliche, eichhörnchenartige Zug in dem hübschen Gesichtchen der Fürstin in einen anziehenden und mitleiderregenden Ausdruck der Furcht.

úkosem pohlédla na muže svýma překrásnýma očima a zatvářila se bázlivě a provinile jako pejsek, který slabě, ale rychle vrtí staženým ocasem.
→Sie sah ihren Mann von untenher mit ihren schönen Augen an, und auf ihrem Gesicht erschien jener schüchterne und schuldbewußte Ausdruck, wie man ihn oft bei einem Hund sieht, wenn er schnell, aber nur schwach, mit dem herabhängenden Schwänze wedelt.

„Mon dieu, mon dieu!“ zašeptala, uchopila do ruky záhyb šatů, přistoupila k muži a políbila ho na čelo.
→ »Mon Dieu, mon Dieu!« seufzte die Fürstin, raffte mit einer Hand ihr Kleid hoch und trat auf ihren Mann zu, um ihn auf die Stirn zu küssen.

„Bonsoir, Lise,“ řekl kníže Andrej, vstal a políbil jí ruku jako nějaké cizí osobě.
→»Gute Nacht, Lise«, sagte Fürst Andrej, stand auf und küßte ihr wie einer Fremden die Hand.

Přátelé mlčeli. Jednomu ani druhému nebylo do řeči.
→Die Freunde schwiegen. Weder der eine noch der andere wollte anfangen zu reden.

Pierre pohlížel po očku na knížete Andreje a kníže Andrej si malou rukou třel čelo.
→Pierre sah hin und wieder den Fürsten Andrej an. Der rieb sich mit seiner kleinen Hand die Stirn.

„Pojďme se navečeřet,“ řekl konečně s povzdechem, vstal a zamířil ke dveřím.
→ »Komm, wir wollen essen«, sagte er mit einem Seufzer, stand auf und ging zur Tür.

Vešli do elegantní nové jídelny, přepychově zařízené.
→Sie gingen in das vornehm, neu und reich ausgestattete Eßzimmer.

Všechno od ubrousků až po stříbro, od porcelánu až po křišťál, neslo pečeť novosti, tak příznačnou pro domácnosti mladých manželů.
→Alles, von den Servietten und dem Silber angefangen bis zum Porzellan und Kristall, trug jenen besonderen Stempel der Neuheit, wie er in der Wirtschaft junger Eheleute immer zu finden ist.

Uprostřed večeře se kníže Andrej opřel lokty o stůl – jako člověk, který už dávno má něco na srdci a nyní se konečně odhodlal, že se s tím někomu svěří – a začal mluvit nervózně a podrážděně, jak ho Pierre ještě nikdy neviděl.
→Während des Essens stützte sich Fürst Andrej plötzlich auf seine Arme wie ein Mensch, der schon lange etwas auf dem Herzen hat und sich plötzlich entschließt, es frei herauszusagen. Mit einem Ausdruck nervöser Erregung, wie sie Pierre noch nie an seinem Freund wahrgenommen hatte, begann er zu sprechen:

„Nikdy, nikdy se, příteli, nežeň; radím ti, nežeň se, dokud si neřekneš, že jsi vykonal všechno, co bylo v tvých silách, a dokud nepřestaneš milovat ženu, kterou sis vybral, dokud ji neprohlédneš, jaká opravdu je.
→»Heirate niemals, niemals, mein Freund! Dies ist mein Rat: Heirate erst dann, wenn du dir sagen kannst, daß du alles getan hast, was in deiner Kraft steht, erst dann, wenn du aufgehört hast, die Frau zu lieben, die du dir auserwählt hast, erst dann, wenn du sie klar erkannt hast.

Jinak se dopustíš krutého a nenapravitelného omylu.
→ Sonst irrst du dich grausam, und das ist nicht wiedergutzumachen.

Ožeň se, až budeš starý a k ničemu… Jinak zmizí v nenávratnu vše, co je v tobě dobrého a vznešeného.
→Heirate, wenn du uralt bist, wenn du zu nichts mehr taugst. Sonst geht alles Hohe und Gute in dir verloren.

Všechno to promarníš na maličkosti.
→Alles wird in Kleinigkeiten ausgegeben.

Ano, ano. Nedívej se na mne tak udiveně. Myslíš-li, že v životě ještě něco dokážeš, pocítíš na každém kroku, že už pro tebe všechno skončilo, že jsou ti uzavřeny všechny dveře kromě dveří salonů, kde budeš postaven naroveň dvorským lokajům a idiotům… Ale co…!“
→Ja, ja, ja! Sieh mich nicht so erstaunt an! Wenn du dann von dir noch etwas für die Zukunft erwartest, so wirst du auf Schritt und Tritt fühlen, daß für dich alles zu Ende ist, alles verschlossen, außer dem Salon, wo du mit allerlei Hoflakaien und Idioten auf einer Stufe stehen wirst. Und das heißt Leben!«

Prudce mávl rukou.
→Er machte eine energische, verächtliche Handbewegung.

Pierre si sundal brýle, čímž se jeho obličej změnil a vypadal ještě dobráčtěji, a hleděl překvapeně na přítele.
→Pierre nahm die Brille ab, wodurch sein Gesicht einen anderen Ausdruck bekam, weil dann seine Güte noch deutlicher hervortrat. Erstaunt blickte er seinen Freund an.

„Moje Líza,“ pokračoval kníže Andrej, „je skvělá žena.
→ »Meine Frau«, fuhr Fürst Andrej fort, »ist eine ausgezeichnete Gattin.

Je jednou z těch nečetných, vzácných žen, po jejichž boku se nemusíš bát o svou čest.
→Sie ist eine von den seltenen Frauen, bei denen man für seine Ehre nichts zu fürchten braucht.

Ale můj bože, co bych teď za to dal, kdybych nebyl ženatý!
→Und doch, was würde ich darum geben, wenn ich nicht verheiratet wäre.

Jsi první a jediný, komu to říkám, protože tě mám rád.“
→Das sage ich dir zuerst und dir allein, weil ich dich liebe.«

Když to říkal, podobal se kníže Andrej ještě méně než před chvílí tomu Bolkonskému, jenž seděl rozvalený v křesle Anny Pavlovny a s přivřenýma očima a s otevřenými rty cedil francouzské věty.
→Während Fürst Andrej dies sagte, hatte er noch weniger Ähnlichkeit als vorhin mit jenem Bolkonskij, der nachlässig hingestreckt auf Anna Pawlownas Lehnstuhl gesessen und mit zugekniffenen Augen französische Phrasen durch die Zähne gesprochen hatte.

Každý sval v jeho hubené tváři se chvěl nervovým vzrušením;
→In seinem trockenen Gesicht zitterte infolge der nervösen Erregung jeder Muskel.

oči, v nichž dříve jako by pohasl oheň života, zářily nyní jasným, živým třpytem.
→Die Augen, in denen vorhin jedes Lebensfeuer erloschen schien, glänzten jetzt in strahlendem, leuchtendem Schein.

Bylo patrno, že čím netečnější se zdál obvykle ve společnosti, tím živější byl ve chvílích vzrušení.
→Es war offensichtlich, in diesen Minuten einer fast krankhaften Erregung zeigte er sich um so energischer, je matter er sonst schien.

„Nechápeš, proč ti to říkám. fuhr er fort.
→»Du verstehst nicht, warum ich das sage?«

Ale vždyť to je celá historie jednoho života.
→»Dem liegt die Geschichte eines ganzen Lebens zugrunde.

Ty říkáš Bonaparte a jeho kariéra,“ pravil, ačkoli Pierre o Bonapartovi nemluvil. „Ty říkáš Bonaparte; ale Bonaparte, když pracoval, šel krok za krokem za svým cílem, byl volný, neměl před sebou nic jiného než svůj cíl – a dosáhl ho.
→Du redest von Bonaparte und seiner Karriere?« sagte er, obwohl Pierre gar nicht von Bonaparte gesprochen hatte. »Du redest von Bonaparte, aber als Bonaparte arbeitete, Schritt für Schritt auf sein Ziel losging, da war er frei, hatte nichts außer seinem Ziel und – erreichte es.

Kdežto jakmile se připoutáš k ženě, jsi, jako by ti dali na nohu železnou kouli; po tvé svobodě je veta.
→Aber bindet man sich an eine Frau, so verliert man wie ein angeketteter Sträfling jede Bewegungsfreiheit.

A všechny naděje a síly, co jich v sobě máš, tě jen tíží a trýzní tím, že lituješ jejich marnosti.
→Und alles, was noch an Hoffnungen und Kräften in einem ist, bedrückt und peinigt einen dann mit quälender Reue.

Salony, klepy, plesy, ctižádost, malichernost – to je začarovaný kruh, z něhož se nemohu dostat.
→Salons, Klatschereien, Bälle, Eitelkeit, Nichtigkeiten – das ist der verhexte Kreis, aus dem ich nicht mehr heraus kann.

Chystám se teď do války, do největší války, jaká kdy byla, anic neznám, kničemu se nehodím.
→Ich ziehe jetzt in den Krieg, in den größten Krieg, der bisher gewesen ist, obwohl ich nichts vom Krieg verstehe und zu nichts tauge.

Jsem velmi roztomilý a škodolibě ironický,“ pokračoval, „a u Anny Pavlovny mi naslouchají.
→ Je suis très aimable et très caustique(??? Ich bin sehr entzückend, schadenfroh ironisch)«, fuhr Fürst Andrej fort, »und bei Anna Pawlowna hört man mir gerne zu.

A tahle hloupá společnost, bez níž má žena nemůže žít, tyhle ženské… Kdybys ty věděl, co to je, všechny ty ženy ze společnosti, a vůbec ženy!
→Aber diese dumme Gesellschaft, ohne die meine Frau nicht leben kann, und diese Frauen … Wenn du nur wüßtest, was diese vornehmen Damen und die Frauen überhaupt in Wirklichkeit sind!

Můj otec má pravdu. Sobectví, marnivost, omezenost, malichernost ve všem všudy – to jsou ženy, když se ti ukážou takové, jaké jsou ve skutečnosti.
→Mein Vater hat recht. Egoismus, Eitelkeit, Stumpfsinn, Nichtigkeit durch und durch, so sind die Frauen, wenn sie sich zeigen, wie sie in Wirklichkeit sind.

Když se na ně díváš ve společnosti, zdá se, že na nich něco je, ale není v nich nic, nic, nic!
→Man sieht sie in der Gesellschaft und denkt, es stecke etwas dahinter, aber nichts, nichts, nichts!

Ach, nežeň se, můj milý, nežeň se,“ zakončil kníže Andrej.
→Nein, heirate nicht, mein Lieber, heirate nicht«, schloß Fürst Andrej.

„Zdá se mi směšné,“ řekl Pierre, „že vy, zrovna vy se považujete za neschopného a svůj život za zkažený.
→»Das ist doch seltsam«, sagte Pierre, »daß Sie, ausgerechnet Sie, sich für einen unfähigen Menschen halten und Ihr Leben als verfehlt bezeichnen.

Vždyť všechno, všechno máte teprve před sebou. A zatím vy…“
→ Sie haben doch noch alles vor sich. Und Sie …«

Neřekl, co vy, ale z pouhého jeho tónu bylo jasné, jak vysoce si cení svého přítele a jak mnoho od něho očekává v budoucnosti.
→Der Ton, in dem er diese Worte sprach, zeigte, wie hoch er seinen Freund schätzte, und wieviel er von ihm in Zukunft noch erwartete.

Jak může takhle mluvit? myslel si Pierre.
→Wie kann er so etwas reden, dachte Pierre.

Považoval knížete Andreje za vzor vší dokonalosti, zejména proto, že měl neobyčejně vyvinuté právě ty vlastnosti, které Pierrovi chyběly a které by se nejlépe ze všeho daly shrnout pod pojmem „silná vůle“.
→Er hielt den Fürsten Andrej für das Muster aller Vollkommenheit, besonders deshalb, weil Fürst Andrej im höchsten Grad alle die Eigenschaften in sich vereinte, die Pierre fehlten und die man am besten in den Begriff Willenskraft zusammenfassen kann.

Pierre vždy obdivoval schopnost knížete Andreje jednat zcela nenuceně s lidmi všeho druhu, obdivoval jeho nevšední paměť, jeho sčetlost (všechno četl, všechno znal, o všem měl přehled) a nejvíc ze všeho jeho vytrvalost v práci a studiu.
→Pierre bewunderte zum Beispiel immer die Kunst des Fürsten Andrej, mit Leuten aller Art umzugehen, er bewunderte sein ungewöhnliches Gedächtnis, seine Belesenheit – er las alles, wußte alles, hatte für alles Verständnis – und vor allem seinen Trieb, zu arbeiten und zu lernen.

A jestliže ho někdy u Andreje překvapovala naprostá neschopnost utopicky filozofovat (k čemuž měl sám Pierre neobyčejný sklon), neviděl v tom nedostatek, nýbrž přednost.
→Wenn es Pierre auch oft auffiel, daß Andrej keine Neigung zu philosophischen Spekulationen hatte, die Pierre ganz besonders liebte, so sah er darin doch keinen Mangel, sondern eher eine Stärke.

I v nejlepších, nejupřímnějších přátelských vztazích je nutno lichotit a chválit, tak jako je nutno mazat kola, aby dobře jela.
→Auch in der besten und ehrlichsten Freundschaft ist Schmeichelei und Lob notwendig, wie die Wagenschmiere für die Räder, damit sie sich drehen.

„Jsem vyřízený člověk,“ řekl kníže Andrej.
→»Je suis un homme fini«(???Ich bin total fix und fertig,), sagte Fürst Andrej.

„Co bychom o mně mluvili? Pohovořme si o tobě,“ navrhl po krátké odmlce a usmál se, jak přišel na utěšenější myšlenky.
→»Wozu da noch von mir reden? Komm, wir wollen lieber über dich sprechen«, fuhr er nach kurzem Schweigen fort und lächelte selber über diesen tröstenden Gedanken.

Jeho úsměv se okamžitě přenesl i na Pierrovu tvář.
→Sein Lächeln spiegelte sich im selben Augenblick auch auf Pierres Gesicht wider.

„A co bychom mluvili o mně?“ namítl Pierre a roztáhl ústa v bezstarostném, veselém úsměvu.
→»Was ist über mich groß zu sagen?« meinte Pierre und öffnete seinen Mund zu einem sorglosen fröhlichen Lachen.

„Co vlastně jsem? Jsem nemanželský syn!“
→»Was bin ich denn? Ich bin ein Bastard«

Tvář se mu náhle zalila temnou červení.
→ – und eine dunkle Röte schoß plötzlich über sein Gesicht.

Bylo vidět, že ho stálo velké úsilí, aby to vyslovil.
→Offenbar hatte es ihn große Anstrengung gekostet, das zu sagen.

„Beze jména, bez jmění… Nu což, ostatně…“ Neřekl však už, co ostatně.
→»Ohne Namen, ohne Vermögen. Na, das macht’s aber nicht. Wirklich, ich …« aber er sprach nicht zu Ende.

„Zatím jsem volný a je mi dobře.
→ »Vorläufig bin ich noch frei, und es geht mir gut.

Jenže opravdu nevím, do čeho bych se měl pustit.
→ Ich weiß nur nicht recht, was ich anfangen soll.

Chtěl bych se s vámi vážně poradit.“
→Ich wollte Sie daher schon ernsthaft um Rat bitten.«

Kníže Andrej se na něho díval laskavýma očima.
→ Fürst Andrej sah ihn mit seinen guten Augen an.

Avšak v jeho pohledu, přátelském a přívětivém, byl přece jen odstín vědomí vlastní převahy.
→Aber in diesem freundschaftlichen und freundlichen Blick kam doch das Bewußtsein seiner Überlegenheit zum Ausdruck.

„Mám tě rád, hlavně proto, že jsi jediný živoucí člověk uprostřed celé té naší společnosti.
→»Du bist mir so lieb und teuer, besonders deshalb, weil du der einzige lebendige Mensch in unserer ganzen Gesellschaft bist.

Ty jsi na tom dobře. Vyber si, co chceš, na tom nezáleží.
→ Dir geht es gut. Wähle, was du willst, das ist alles gleich,

Tobě se povede všude, ale jedno ti radím: přestaň už jezdit k těm Kuraginovým a vést tenhle život.
→dir wird es überall gut gehen. Nur eins: Geh nicht mehr zu diesen Kuragins, hör mit jenem Leben auf.

To se k tobě vůbec nehodí, všechny ty pijácké společnosti, ty husarské kousky a to všechno…“ „Co chcete, příteli,“ pokrčil Pierre rameny, „ženy, příteli, ženy!“
→So etwas paßt nicht für dich, diese Trinkgelage, diese Ausschweifungen und all das übrige …« »Que voulez-vous, mon cher«, erwiderte Pierre und zuckte die Achseln, »les femmes, mon cher, les femmes …«

„To nechápu,“ odpověděl Andrej. „Slušné ženy, to je něco jiného; ale ty Kuraginovy… ženy a víno, to nechápu!“ Pierre bydlil u knížete Vasilije Kuragina a zúčastnil se hýřivého života jeho syna Anatola, téhož Anatola, jehož se chystali oženit se sestrou knížete Andreje, aby ho napravili.
→»Das begreife ich nicht«, antwortete Andrej. »Anständige Frauen, das ist etwas anderes, aber die Frauen Kuragins, die Weiber und der Wein, das kann ich nicht begreifen.« Pierre wohnte bei dem Fürsten Wassilij Kuragin und beteiligte sich an dem liederlichen Leben seines Sohnes Anatol, desselben, den man mit der Schwester Andrejs verheiraten wollte, um ihn zu bessern.

„Víte co?“ zvolal Pierre, jako by ho náhle napadla šťastná myšlenka. „Už dávno jsem na to myslil.
→ »Wissen Sie was«, sagte Pierre, als sei ihm eben unerwartet ein glücklicher Gedanke gekommen, »Spaß beiseite, ich habe schon lange darüber nachgedacht.

Při tomhle způsobu života se k ničemu nemohu rozhodnout, nic rozvážit.
→Wenn ich dieses Leben so weiterführe, kann ich mich zu nichts entschließen und kann nichts überlegen.

Hlava mě bolí, peníze nejsou.
→Immer Kopfschmerzen und kein Geld.