E-BOOKS

LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ Vojna a mír

-I-

Eh bien, mon prince, tak Janov a Lucca už jsou jen údělná panství rodiny Bonaparte.
→»NUN, Fürst,» Genua und Lucca sind weiter nichts mehr als Apanagegüter der Familie Bonaparte.

Upozorňuji vás předem, neřeknete-li mi, že je to válka, a dovolíte-li si omlouvat všechny ty hanebné a ukrutné činy toho Antikrista (opravdu věřím, že je Antikrist)
→Nein, ich erkläre Ihnen, wenn Sie mir nicht sagen, daß wir Krieg bekommen werden, und wenn Sie sich noch einmal unterstehen, alle Schandtaten und Grausamkeiten dieses Antichristen in Schutz zu nehmen (denn daß er der Antichrist ist, das glaube ich), so kenne ich Sie nicht mehr.

– nechci vás už znát, nejste už můj přítel, nejste už můj věrný otrok, jak říkáte.
→Ich sage Ihnen, Sie sind nicht mehr mein Freund, mein getreuer Sklave, wie Sie sagen.

Nu, buďte vítán, buďte vítán. Vidím, že jsem vám nahnala strach, posaďte se a vypravujte.
→Vor allem aber: Guten Abend, guten Abend. Je vois que je vous fais peur (Ich sehe, dass ich Ihnen Angst getrieben habe). Setzen Sie sich und erzählen Sie.

“ Těmito slovy uvítala v červenci roku 1805 proslulá Anna Pavlovna Šererová, dvorní dáma a důvěrnice carevny Marie Feodorovny, vysokého hodnostáře knížete Vasilije, jenž se jako první dostavil na její večírek.
→« So sprach im Juni 1805 das bekannte Hoffräulein Anna Pawlowna Scherer, die Vertraute der Kaiserin Maria Fjodorowna, als sie den Fürsten Wassilij empfing, einen hohen, einflußreichen Beamten, der als erster zu ihrer Abendgesellschaft erschien.

Anna Pavlovna několik dní kašlala, měla grippé, jak říkala (chřipka bylo tehdy nové slovo, jehož užíval jen málokdo).
→Anna Pawlowna hustete seit einigen Tagen; sie hatte die Grippe, wie sie sagte – Grippe war damals ein neues Wort, das nur von einigen wenigen vornehmen Leuten gebraucht wurde.

Na pozvánkách, které roznesl lokaj v červené livreji, stálo na všech bez rozdílu:
→Auf allen Einladungen, die sie am Morgen durch einen Lakaien in roter Livree abgesandt hatte, hatte ohne Ausnahme folgendes gestanden:

„Nemáte-li nic lepšího na práci, hrabě (nebo kníže), a neděsí-li vás příliš vyhlídka na večer strávený s ubohou nemocnou, budu potěšena, navštívíte-li mě mezi sedmou a desátou hodinou. Annette Šererová.“
→»Si vous n’avez rien de mieux à faire, Monsieur le comte (oder: mon prince), (Wenn Sie nichts Besseres zu tun haben, Herr Graf (oder Fürst) und wenn die Aussicht, bei einer armen Kranken den Abend zu verbringen, Sie nicht allzu sehr abschreckt, so würde ich mich freuen, Sie zwischen 7 und 10 Uhr bei mir zu sehen. Annette Scherer.«

„Bože, jaký to prudký výpad!“ odpověděl kníže, vcházeje do salonu v dvorské vyšívané uniformě, v punčochách a střevících, ověšen řádovými hvězdami a se slavnostním výrazem na ploské tváři, nikterak neuveden do rozpaků takovým uvítáním. Hovořil vybranou francouzštinou, jakou nejen mluvili, nýbrž i mysleli naši dědové, a s tichou, blahosklonnou intonací, tak charakteristickou pro významné lidi zestárlé ve vysoké společnosti a u dvora.
→»O Himmel, welch heftiger Überfall!«, antwortete der eintretende Fürst, ohne sich im geringsten über einen solchen Empfang aufzuregen, und ein heiterer Ausdruck lag auf seinem platten Gesicht. Er trug eine gestickte Hofuniform mit Orden, Strümpfe und Schnallenschuhe und sprach jenes gewählte Französisch, in dem unsere Großväter sich nicht nur unterhielten, sondern auch zu denken pflegten. Sein Ton war ruhig und gönnerhaft, wie er angesehenen Leuten eigen ist, die in der Gesellschaft und im Hofleben alt geworden sind.

Přistoupil k Anně Pavlovně, políbil jí ruku, skloniv před ní svou navoněnou, lesknoucí se pleš, a nenuceně se usadil na pohovce.
→Er ging auf Anna Pawlowna zu, küßte ihre Hand, wobei er ihr seine parfümierte, leuchtende Glatze zuneigte, und setzte sich dann ruhig auf das Sofa.

»Vor allem, verehrte Freundin, beruhigen Sie mich über den Zustand Ihrer Gesundheit« pravil nezměněným hlasem a tónem, v němž za zdvořilou účastí probleskovala lhostejnost, a dokonce skrytý výsměch.
→»Vor allem: berichten Sie mir, wie es Ihnen geht, chère amie! Beruhigen Sie Ihren Freund«, sagte er, ohne die Stimme zu verändern, mit einem Ton, aus dem bei aller Höflichkeit und Teilnahme doch etwas wie Gleichgültigkeit und sogar Spott herausklang.

„Jak může být člověk zdráv… když duševně trpí? Což může někdo, kdo má cit, zůstat v naší době klidný?“ odpověděla Anna Pavlovna.
→»Wie kann es einem gut gehen, wenn man seelisch leidet? Kann man in unserer Zeit etwa ruhig bleiben, wenn man noch Gefühl hat?« sagte Anna Pawlowna.

„Doufám, že u mne strávíte celý večer.“ „A co slavnost u anglického vyslance? Dnes je středa. Musím se tam ukázat,“ řekl kníže.
→»Sie bleiben doch den ganzen Abend bei mir, hoffe ich?« »Und das Fest beim englischen Gesandten? Heute ist Mittwoch. Ich muß mich dort zeigen«, erwiderte der Fürst.

„Dcera se tu pro mne zastaví a odveze mě tam.“ „Myslela jsem, že dnešní slavnost odvolali. Přiznám se vám, že všechny ty slavnosti a ohňostroje začínají být nesnesitelné.“
→»Meine Tochter holt mich hier ab und bringt mich hin.« »Ich dachte, das heutige Fest wäre abgesagt. Ich muß gestehen, alle diese Feste und Feuerwerke erscheinen mir schon reichlich fade.«

„Kdyby byli věděli, že si to přejete, jistě by byli slavnost odvolali,“ odpověděl kníže, zvyklý mluvit jako natažené hodiny a říkat přitom věci, o nichž ani nepředpokládal, že jim bude někdo věřit.
→»Wenn der Gesandte gewußt hätte, daß Sie es wünschen, hätte er sicher das Fest abgesagt«, entgegnete der Fürst, der nach alter Gewohnheit wie eine aufgezogene Uhr etwas hinredete, wovon er selber nicht annahm, daß es jemand glauben werde.

„Nemučte mě. Na čem se usnesli po Novosilcovově depeši?
→»Spotten Sie nicht, und nun, da Sie alles wissen, sagen Sie mir, was ist beschlossen worden über die Depesche von Nowosilzow?«

Vy víte všechno.“ „Jak bych vám to řekl?“ pravil kníže chladným, unuděným tónem.
→Vous savez tout (Sie wissen alles).« »Was soll ich da sagen?« entgegnete der Fürst in kaltem, gelangweiltem Ton.

„Na čem se usnesli? Usnesli se, že Buonaparte za sebou spálil všechny mosty, a mám takový dojem, že jsme na nejlepší cestě udělat totéž.“
→»Sie wollen wissen, was man beschlossen hat? Man ist zu der Ansicht gelangt, daß Bonaparte seine Schiffe hinter sich verbrannt hat, und ich glaube, wir sind im Begriff, die unsrigen ebenfalls zu verbrennen.«

Kníže Vasilij mluvil vždy lenivě, jako když herec odříkává úlohu ve starém kuse. Zato Anna Pavlovna Šererová přes svých čtyřicet let překypovala živostí a elánem.
→Fürst Wassilij sprach immer lässig, wie etwa ein Schauspieler die Rolle eines ihm altbekannten Stückes hersagt. Anna Pawlowna dagegen war trotz ihrer vierzig Jahre lebhaft und leidenschaftlich.

Být entuziastkou se pro ni stalo společenskou rolí a často se tvářila nadšeně, i když se jí nechtělo, jen aby nezklamala očekávání známých.
→Enthusiastin zu sein brachte ihre gesellschaftliche Stellung mit sich, und bisweilen spielte sie sogar, auch wenn sie es gar nicht wollte, die Enthusiastin, nur um die Erwartung der Leute, die sie kannten, nicht zu enttäuschen.

Na tváři jí neustále pohrával zdrženlivý úsměv, který se sice nehodil k jejím povadlým rysům, ale vyjadřoval, že si je jako rozmazlené dítě stále vědoma svého roztomilého nedostatku, ale že se ho nechce, nemůže a ani nepovažuje za nutné zbavit.
→Das leichte Lächeln, das stets auf ihrem Antlitz spielte, wenn es auch nicht zu ihren verlebten Zügen paßte, ließ, genau wie bei verzärtelten Kindern, erkennen, daß sie sich beständig ihres liebenswürdigen Fehlers bewußt war, aber gar nicht wünschte und auch nicht für nötig hielt, ihn abzulegen.

Při rozhovoru o politických událostech se Anna Pavlovna rozohnila.
→Mitten im Gespräch über diese politischen Dinge geriet Anna Pawlowna wieder in Eifer:

„Ach, nemluvte mi o Rakousku! Možná že ničemu nerozumím, ale Rakousko nikdy nechtělo a nechce válku.
→»Ach, reden Sie mir doch nicht von Österreich. Vielleicht verstehe ich nichts davon, aber Österreich wollte den Krieg niemals und will ihn auch jetzt nicht.

Zradí nás. Rusko musí zachránit Evropu samo. Náš dobrodinec zná své vznešené poslání a zůstane mu věren.
→Es verrät uns. Rußland allein muß der Retter Europas werden. Unser kaiserlicher Wohltäter kennt seine hohe Berufung und wird ihr treu bleiben.

To je jediné, čemu věřím. Před naším dobrotivým a obdivuhodným panovníkem stojí největší úkol na světě a on je tak ušlechtilý a dobrý,
→Nur daran glaube ich. Unserm guten, herrlichen Kaiser steht die höchste Rolle in der Welt bevor, und er ist so tugendhaft und so gut,

že ho Bůh neopustí a pomůže mu splnit jeho poslání, zardousit hydru revoluce, která je nyní ještě strašlivější v podobě toho zločince a vraha.
→daß Gott ihn nicht verläßt und er seine Berufung erfüllen wird, nämlich die Hydra der Revolution zu erdrosseln, die jetzt in der Gestalt dieses Mörders und Bösewichts nur noch fürchterlicher ist.

My sami musíme vykoupit krev spravedlivého. Na koho se můžeme spolehnout, prosím vás…? Anglie se svým obchodnickým založením nikdy nepochopí a nemůže pochopit mravní výši cara Alexandra.
→Wir allein müssen das Blut des Gerechten sühnen. Auf wen sollten wir denn sonst hoffen, frage ich Sie? England mit seinem Kaufmannsgeist versteht nicht die ganze Seelengröße Kaiser Alexanders und kann sie auch gar nicht verstehen.

Odmítla vyklidit Maltu. Hledá a chce odhalit v našich činech postranní úmysly. Co řekli Novosilcovovi…? Nic.
→England hat sich geweigert, Malta zu räumen. Es verhält sich abwartend und will in unserem Handeln überall einen Hintergedanken sehen. Was hat man Nowosilzew geantwortet? Nichts!

Nepochopili, nemohou pochopit obětavost našeho panovníka, jenž nechce nic pro sebe a všechno činí jen pro blaho světa.
→Man hat die Selbstverleugnung unseres Kaisers nicht verstanden und sie auch nicht verstehen können, unseres Kaisers, der nichts für sich will, sondern alles nur zum Wohl der ganzen Welt.

Co nám slíbili? Nic. A neudělají ani to, co slíbili. Prusko už prohlásilo, že Bonaparte je neporazitelný a že celá Evropa proti němu nic nezmůže…
→Und was hat man versprochen? Nichts. Und auch das, was man versprochen hat, wird das etwa gehalten? Preußen hat schon erklärt, Bonaparte sei unbesiegbar, und ganz Europa könne nichts gegen ihn ausrichten …

Nevěřím ani slovo Hardenbergovi ani Haugwitzovi. Ta pověstná pruská neutralita je pouhá léčka.
→Ich aber glaube weder Hardenberg noch Haugwitz ein Wort. Cette fameuse neutralité prussienne, ce n’est qu’un piège! (diese berühmte preußische Neutralität ist nur eine Schlinge!).

Věřím jen v Boha a ve vznešené poslání našeho milého panovníka. On zachrání Evropu…!“ Náhle se zarazila a ironicky se usmála svému rozhorlení.
→Ich setze all mein Vertrauen nur auf Gott und auf die hohe Bestimmung unseres lieben Kaisers. Er wird Europa reuen!… « Sie hielt plötzlich inne und lächelte spöttisch über ihre eigene Erregung.

„Myslím,“ pravil kníže s úsměvem, „že kdyby tam poslali místo našeho milého Wintzingeroda vás, dobyla byste souhlasu pruského krále útokem.
→»Ich glaube«, sagte lächelnd der Fürst, »wenn man Sie an Stelle unseres lieben Wintzingerode hingeschickt hätte, so hätten Sie die Zustimmung des preußischen Königs im Sturm errungen.

Jste tak výřečná! Nabídnete mi čaj?“ „Hned. Mimochodem,“ dodala už klidněji, „dnes u mne budou dva velmi zajímaví lidé, le vicomte de Mortemart, je přes Rohany spřízněn s rodinou Montmorencyů, je to jedna z nejurozenějších rodin Francie.
→Bei Ihrer Beredsamkeit! Darf ich Sie um eine Tasse Tee bitten?« »Sofort! A propos«, fügte sie, wieder ruhiger, hinzu, »heute werde ich zwei sehr interessante Leute bei mir sehen, le Vicomte de Mortemart, il est allié aux Montmorency par les Rohans (er ist mit der Familie Montmorency über Rohans verwandt), eine der besten Familien Frankreichs.

Patří k těm lepším emigrantům, k těm pravým. A potom l’abbé Morio, znáte toho hlubokého ducha? Přijal ho sám panovník.
→Er ist einer von den wirklich feinen Emigranten. Und dann den Abbeé Morio! Kennen Sie diesen tiefen Geist? Er ist vom Kaiser empfangen worden.

Víte o tom?“ „Á! Bude mě velmi těšit! Řekněte mi,“ dodal zvlášť nedbalým tónem, jako by si právě na něco vzpomněl, ačkoli věc, na kterou se ptal, byla hlavním účelem jeho návštěvy, „je to pravda, že l’impératrice-mère si přeje, aby baron Funke byl jmenován prvním tajemníkem ve Vídni?
→Sie wissen wohl?« »Ah! Das freut mich außerordentlich«, sagte der Fürst. »Sagen Sie«, fügte er in seinem nachlässigen Ton hinzu, als ob er sich zufällig an etwas erinnerte, während doch gerade das, wonach er fragen wollte, der Hauptzweck seines Besuches war, »ist es wahr, daß die l’impératrice-mère (Kaiserin-Mutter) den Baron Funke zum ersten Sekretär in Wien ernennen will?

Ten baron je ubohý patron, zdá se mi.“ – Toto místo, na které se jiní snažili prostřednictvím carevny Marie Feodorovny dosadit barona, přál si kníže Vasilij získat pro svého syna.
→C’est un pauvre sire, ce baron, à ce qu’il parait (Der Freiherr ist ein armseliger Patron, es scheint mir). « Fürst Wassilij wollte seinem eigenen Sohn zu dieser Stelle verhelfen, die andere durch die Kaiserin Maria Fjodorowna dem Baron Funke zu verschaffen suchten.

Anna Pavlovna téměř zavřela oči na znamení, že ani ona, ani nikdo jiný nesmí posuzovat to, co se zdá vhodné nebo co se líbí carevně.
→Anna Pawlowna schloß die Augen, um damit anzudeuten, daß weder sie noch irgendein anderer es wagen dürfe, über das zu urteilen, was der Kaiserin gefalle oder genehm sei.

„Pana barona Funka doporučila carevně matce její sestra,“ řekla pouze smutným, suchým tónem.
→»Monsieur le baron de Funke ist der Kaiserin-Mutter durch ihre Schwester empfohlen worden«, sagte sie in trockenem Ton.

Když vyslovila jméno carevny, objevil se jí na tváři náhle výraz hluboké a upřímné oddanosti a úcty, smíšený se smutkem;
→Als Anna Pawlowna den Namen der Kaiserin nannte, nahm ihr Gesicht plötzlich einen Ausdruck tiefster und aufrichtigster Ergebenheit und Achtung an, mit einem Schatten von Traurigkeit.

tvářila se tak pokaždé, kdykoli se zmínila o své vznešené příznivkyni. Řekla, že Její Veličenstvo ráčilo prokázat baronu Funkovi mnoho uznání, a její pohled se opět zastřel smutkem.
→Dies tat sie jedesmal, wenn sie in der Unterhaltung ihre hohe Gönnerin erwähnte. Sie fuhr fort, Ihre Majestät hätten geruht, dem Baron Funke beaucoup d’estime (viel Anerkennung) zu erweisen, und wieder umflorte eine gewisse Traurigkeit ihren Blick.

Kníže lhostejně mlčel. Anna Pavlovna s čistě ženskou a dvořanskou bystrostí a taktem, jež jí byly vlastní, dostala chuť knížete poněkud zpražit, že se opovážil takto vyslovit o osobnosti doporučené carevně, ale zároveň ho též utěšit.
→Der Fürst schwieg, als ob ihn die Sache nichts anginge. Anna Pawlowna hatte mit der ihr eigenen höfischen und weiblichen Gewandtheit und ihrem schnell auffassenden Taktgefühl dem Fürsten eins dafür versetzen wollen, daß er es gewagt hatte, sich so über eine der Kaiserin empfohlene Person zu äußern, andererseits wollte sie ihn nun aber auch wieder trösten.

„Ale pokud jde o vaši rodinu,“ řekla, „víte, že vaše dcera od té doby, co jezdí do společnosti, všechny uchvátila? Říkají o ní, že je krásná jak jarní den.
→»Mais à propos de votre famille (Aber wenn es um Ihre Familie geht)«, sagte sie, »wissen Sie, daß Ihre Tochter, seitdem sie die Gesellschaften besucht, fait les délices de tout le monde (alle Menschen stark beeindruckt). Man findet sie schön wie den Tag.

“ Kníže se uklonil na znamení úcty a vděčnosti.
→« Der Fürst verneigte sich, um damit seine Verehrung und Erkenntlichkeit auszudrücken.

„Často si myslívám,“ pokračovala Anna Pavlovna po chvíli ticha, přisunujíc si křeslo blíže ke knížeti a přívětivě se na něho usmívajíc, jako by tím chtěla naznačit, že politické a společenské rozhovory jsou odbyty a že nyní budou rozmlouvat důvěrně,
→»Ich denke oft darüber nach«, fuhr Anna Pawlowna nach kurzem Schweigen fort, rückte näher an den Fürsten heran und lächelte ihm freundlich zu, als wollte sie damit andeuten, daß das Gespräch über Politik und Gesellschaft beendet sei und jetzt eine intimere Unterhaltung beginne,

„často si myslívám, proč je štěstí v životě rozděleno tak nespravedlivě.
→»ich denke oft darüber nach, wie ungerecht bisweilen im Leben das Glück verteilt ist.

Zač vám osud dal dvě tak obdivuhodné děti
→Warum schenkte Ihnen das Schicksal zwei solch herrliche Kinder?

– Anatola, vašeho nejmladšího, nepočítám, nemám ho ráda (poznamenala tónem nepřipouštějícím námitek a povytáhla obočí)
→Anatol, Ihren jüngsten Sohn, schließe ich dabei aus, ich liebe ihn nicht«, fügte sie in einem Ton hinzu, der keinen Widerspruch duldete, und zog dabei die Brauen hoch.

– dvě tak skvělé děti? Ale vy si jich bohužel vážíte nejméně ze všech, a proto jich nejste hoden.“
→»Was für reizende Kinder! Wahrhaftig, Sie verstehen das am wenigsten zu schätzen und sind es gar nicht wert, solche Kinder zu haben.«

A usmála se svým nadšeným úsměvem. „Co se dá dělat?
→Und wieder lächelte sie verzückt. »Que voulez-vous? (Was kann man machen?)

Lavater by řekl, že nemám na hlavě hrbolek otcovství,“ namítl kníže.
→Lavater würde sagen, daß mir der Auswuchs der Elternliebe fehlt«, erwiderte der Fürst.

„Přestaňte žertovat. Chtěla jsem si s vámi promluvit vážně.
→»Hören Sie auf zu scherzen. Ich wollte ernsthaft mit Ihnen reden.

Víte, že nejsem spokojena s vaším mladším synem.
→Wissen Sie, ich bin unzufrieden mit Ihrem jüngsten Sohn.

Mezi námi řečeno (tvář jí při tom zesmutněla), mluvilo se o něm u Jejího Veličenstva alitují vás…“
→Unter uns gesagt« – ihr Gesicht nahm einen traurigen Ausdruck an –, »man sprach von ihm bei Ihrer Majestät und man bedauerte Sie …

Kníže Vasilij neodpovídal, ale ona se na něho dívala mlčky a významně, očekávala, co řekne.
→« Der Fürst erwiderte nichts. Sie aber sah ihn schweigend und bedeutsam an und wartete auf eine Antwort.

Zamračil se. „Co mám dělat?“ pravil konečně. „Vy víte, že jsem jako otec učinil pro jejich výchovu vše, co bylo v mé moci, a přece jsou oba hlupáci.
→Der Fürst runzelte die Stirn. »Ja, was wünschen Sie denn, was soll ich dabei machen?« sagte er endlich. »Sie wissen, ich habe für die Erziehung meiner Kinder alles getan, was ein Vater nur tun kann, und aus beiden sind des imbéciles (Dummköpfe) geworden.

Ippolit je alespoň tichý hlupák, ale Anatol je bouřlivák.
→Hippolyt ist wenigstens ein ruhiger Dummkopf, Anatol aber gerade das Gegenteil.

To je jediný rozdíl mezi nimi,“ usmál se ještě nuceněji, ale výrazněji než obvykle, takže mu při tom ve vráskách kolem rtů neobyčejně ostře vyvstal nečekaně hrubý a nepříjemný rys.
→Das ist der einzige Unterschied«, sagte er mit unnatürlicherem und lebhafterem Lächeln als gewöhnlich, wobei in den Falten seines Mundes ein unerwartet grober und unangenehmer Zug hervortrat.

„Proč jen mají takoví lidé, jako jste vy, děti? Kdybyste nebyl otcem, nedalo by se vám nic vytknout,“ řekla Anna Pavlovna a zádumčivě obrátila oči ke stropu.
→»Warum müssen solche Leute wie Sie auch Kinder haben? Wenn Sie nicht Vater wären, so hätte ich überhaupt nichts an Ihnen auszusetzen«, sagte Anna Pawlowna und blickte nachdenklich auf.

„Jsem váš věrný otrok a jen vám se s tím mohu svěřit.
→»Ich bin Ihr treuer Sklave, wie Sie wissen, und Ihnen allein kann ich mich anvertrauen.

Mé děti jsou břemenem mého života.
→ Meine Kinder sind für mich nur eine schwere Last,

To je můj kříž. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Co se dá dělat…?“ Odmlčel se a posunkem vyjádřil odevzdanost do vůle krutého osudu.
→Sie sind mein Kreuz. So erkläre ich es mir. aber was ist zu machen?« Er schwieg und gab durch eine Handbewegung zu verstehen, daß er sich in sein grausames Geschick ergeben habe.

Anna Pavlovna se zamyslela. „Nikdy jste nepomyslel na to, abyste toho svého marnotratného syna Anatola oženil?
→Anna Pawlowna dachte nach. »Haben Sie nie daran gedacht«, sagte sie, »Ihren verlorenen Sohn Anatol zu verheiraten?

Říká se, že staré panny mají mánii ženit a vdávat jiné.
→Man sagt immer Alte Jungfern haben die Manie, Heiraten zu stiften.

Já sama na sobě tuto slabost ještě necítím, ale vím o jedné osůbce, která je velmi nešťastná s otcem.
→Ich fühle diese Schwäche noch nicht in mir, aber ich habe ein junges Mädchen, die sich bei ihrem Vater sehr unglücklich fühlt,

Je to naše příbuzná, jakási kněžna Bolkonská.“ Kníže Vasilij neodpovídal, ale s hbitostí vlastní lidem ze společnosti uvážil a zapamatoval si vše, co mu bylo řečeno, a dal to pokynem hlavy najevo.
→eine Verwandte von uns, die Fürstin Bolkonska«. Fürst Wassilij antwortete nichts, deutete aber in jener schnellen Überlegung, wie sie Männern von Welt eigen ist, durch eine Kopfbewegung an, daß er über diese Mitteilungen noch nachdenken wolle.

„Představte si, že mě ten Anatol stojí ročně čtyřicet tisíc,“ povzdychl si, jako by už nebyl s to zadržet truchlivý chod svých myšlenek.
→»Nein, wissen Sie, dieser Anatol kostet mich jährlich vierzigtausend Rubel«, sagte er; anscheinend konnte er seine trüben Gedanken nicht zurückhalten.

Chvíli mlčel. „Jak to bude vypadat za pět let, jestli to takhle půjde dál? Tomu se říká otcovské štěstí.
→Dann schwieg er abermals. »Was soll in fünf Jahren werden, wenn das so weitergeht? Sehen Sie, was für ein Glück es ist, Papa zu sein!

Je bohatá, ta vaše kněžna?“ „Její otec je velmi bohatý a skoupý. Žije na venkově. Ostatně vždyť víte, je to ten pověstný kníže Bolkonskij, kterého za nebožtíka cara dali do penze a měl přezdívku ‚pruský král‘.
→Ist sie reich, Ihre Fürstin?« »Ihr Vater ist sehr reich und geizig. Er lebt auf dem Lande. Wissen Sie, es ist der bekannte Fürst Bolkonskij, der noch unter dem seligen Kaiser seinen Abschied nahm und den Spitznamen ›König von Preußen‹ hatte.

Velice chytrý člověk, ale podivín a je těžko s ním vyjít.
→Er ist ein sehr kluger Mensch, hat aber seine Seltsamkeiten, und es ist schwer, mit ihm auszukommen.

Ta nebohá dívka je velice nešťastná.
→Die arme Kleine ist schrecklich unglücklich.

Její bratr, Kutuzovův pobočník, se nedávno oženil s Lízou Meynenovou.
→Sie hat einen Bruder, der sich neulich mit Lise Meynen verheiratet hat. Er ist Kutusows Adjutant

Bude dnes u mne.“ „Poslyšte, drahá Annetto,“ kníže náhle uchopil Annettinu ruku a zlehka ji tlačil dolů.
→und wird heute bei mir sein.« »Ecoutez, chère Annette«, sagte der Fürst, faßte die Hand Anna Pawlownas und zog diese zu sich herab.

„Zprostředkujte mi tu záležitost a jsem navždy váš nejvěrnější otrok (otrog – jak mi píše můj správce v hlášeních: s g).
→»Nehmen Sie sich dieser Sache an, und ich bin für immer Ihr treuester Sklave. – Sklafe, wie mein Dorfschulze in seinen Berichten schreibt, mit einem f.

Je z dobré rodiny a je bohatá. To je vše, co potřebuji.“ A nenuceným pohybem, pro něho příznačným a graciózním ve své důvěrnosti, znovu uchopil ruku dvorní dámy apolíbil ji, pak jí potřásl, pohodlně se rozvalil na pohovce a zahleděl se do neurčita.
→Sie hat einen guten Namen und ist reich, das ist alles, was ich brauche.« Und mit jenen freien, familiären, graziösen Bewegungen, die ihn auszeichneten, nahm er ihre Hand, küßte sie, schwenkte diese Hand hin und her und ließ sich in den Sessel zurückfallen.

„Počkejte,“ řekla Anna Pavlovna a chvilku o něčem přemýšlela. „Ještě dnes o tom promluvím s Lízou (ženou mladého Bolkonského).
→Dann blickte er zur Seite. »Attendez«, sagte Anna Pawlowna und überlegte. »Heute werde ich Lise, die Frau des jungen Bolkonskij, sprechen.