Jdi na obsah Jdi na menu
 


Part. 04

13. 3. 2019

Milý příteli, co jest pozornost? Nebezpečí nelze se na učili ! — Ovšem. — Vždyť víš, že toho člověka mám velmi rád až na jeho »ovšem«, nebo nerozumí se samo sebou, že každé pravidlo všeobecné má své výjimky? 
→Lieber Schatz, was ist Vorsicht? die Gefahr läßt sich nicht auslernen! Zwar... « – Nun weißt du, daß ich den Menschen sehr lieb habe bis auf seine Zwar; denn versteht sich's nicht von selbst, daß jeder allgemeine Satz Ausnahmen leidet? 

Ale takový jest člověk! Soudí-li, že pověděl něco přenáhleného, všeobecného, polopravdivého, nepřestává výpověď svou omezovati, přizpůsobovali, přidávali a odnímali, až konečné z celé věci nezbude nic. 
→Aber so rechtfertig ist der Mensch! wenn er glaubt, etwas Übereiltes, Allgemeines, Halbwahres gesagt zu haben, so hört er dir nicht auf zu limitieren, zu modifizieren und ab – und zuzutun, bis zuletzt gar nichts mehr an der Sache ist. 

A při této příležitosti dal se do širokého povídání; já konečně ani neposlouchal, upadl jsem v dumání a s nápadným výrazem přitiskl jsem si ústí pistole přes pravé oko k čelu. 
→Und bei diesem Anlaß kam er sehr tief in Text: ich hörte endlich gar nicht weiter auf ihn, verfiel in Grillen, und mit einer auffahrenden Gebärde drückte ich mir die Mündung der Pistole übers rechte Aug' an die Stirn. 

Fi, pravil Albert, odvraceje pistoli, co to? — Není nabita, odpověděl jsem. 
→– »Pfui!« sagte Albert, indem er mir die Pistole herabzog, »was soll das?« – »Sie ist nicht geladen.« sagte ich.

— Ať si, co s tím? doložil netrpělivě. Nechápu, jak může člověk býti tak pošetilým a zastřelili se; pouhá myšlénka se mi hnusí, O že vy lidé, zvolal jsem, o věcech rozprávějíce hned křičíte : 
→ – »Und auch so, was soll's?« versetzte er ungeduldig. »Ich kann mir nicht vorstellen, wie ein Mensch so töricht sein kann, sich zu erschießen; der bloße Gedanke erregt mir Widerwillen.« »Daß ihr Menschen,« rief ich aus, »um von einer Sache zu reden, gleich sprechen müßt: 

to jest pošetilé, to jest moudré, to jest dobré, to jest špatné ! Co to vše znamená? 
→das ist töricht, das ist klug, das ist gut, das ist böse! Und was will das alles heißen? 

Vyzkoumali jste tím vnitřní poměry činu? Znáte určitě příčinu, proč se stal, proč se státi musil? To kdybyste mohli, nebyli byste tak ukvapeni ve svých úsudcích. 
→Habt ihr deswegen die innern Verhältnisse einer Handlung erforscht? Wißt ihr mit Bestimmtheit die Ursachen zu entwickeln, warum sie geschah, warum sie geschehen mußte? Hättet ihr das, ihr würdet nicht so eilfertig mit euren Urteilen sein.« 

Přiznáš mi, pravil Albert, že jistá konání jsou špatnými, ať se stávají z příčiny jakékoliv. 
→»Du wirst mir zugeben,« sagte Albert, »daß gewisse Handlungen lasterhaft bleiben, sie mögen geschehen, aus welchem Beweggrunde sie wollen.« 

Pokrčil jsem rameny a přisvědčil jsem mu. Avšak, můj milý, pokračoval jsem, jsou i zde jisté výjimky. 
→Ich zuckte die Achseln und gab's ihm zu. – »Doch, mein Lieber,« fuhr ich fort, »finden sich auch hier einige Ausnahmen. 

Jest pravda, že je zlodějství neřestí: avšak člověk, jenž vyšel na lup, aby zachoval sebe a rodinu od hrozící smrti hladem, zdaž zasluhuje politování či trestu? 
→Es ist wahr, der Diebstahl ist ein Laster; aber der Mensch, der, um sich und die Seinigen vom gegenwärtigen Hungertode zu erretten, auf Raub ausgeht, verdient der Mitleiden oder Strafe? 

Kdo první pozdvihl by kamene proti muži, jenž v spravedlivém hněvu nevěrnou ženu svou a ničemného svůdce skolil? 
→Wer hebt den ersten Stein auf gegen den Ehemann, der im gerechten Zorne sein untreues Weib und ihren nichtswürdigen Verführer aufopfert? 

Kdo proti děvčeti, jež v neodolatelných radostech lásky se zapomíná? Samy zákony naše, ledové tyto pedanty, lze pohnouti a odvésti s dráhy. 
→Gegen das Mädchen, das in einer wonnevollen Stunde sich in den unaufhaltsamen Freuden der Liebe verliert? Unsere Gesetze selbst, diese kaltblütigen Pedanten, lassen sich rühren und halten ihre Strafe zurück.« 

To jest něco jiného,, odtušil Albert, poněvadž člověk, jejž vážně unášejí, veškerých smyslů pozbývá, a považuje se za opilce, za šílence. 
→»Das ist ganz was anders,« versetzte Albert, »weil ein Mensch, den seine Leidenschaften hinreißen, alle Besinnungskraft verliert und als ein Trunkener, als ein Wahnsinniger angesehen wird.«

O rozumných vás lidí! zvolal jsem usmívaje se. Vášeň! Opilství! Šílenost! Zde stojíte tak tiše, tak beze vší účasti, mravní vy lidé! 
→ »Ach ihr vernünftigen Leute!« rief ich lächelnd aus. »Leidenschaft! Trunkenheit! Wahnsinn! Ihr steht so gelassen, so ohne Teilnehmung da, ihr sittlichen Menschen, 

Přezdíváte opilcům, nenávidíte šílenců, jdete kolem jako onen kněz a děkujete bohu jako onen farisej, že vás neučinil takovými, jako jednoho z nich. 
→scheltet den Trinker, verabscheut den Unsinnigen, geht vorbei wie der Priester und dankt Gott wie der Pharisäer, daß er euch nicht gemacht hat wie einen von diesen. 

Byl jsem víckrát než jednou opilým, vášně mé nikdy nebyly daleky šílenosti, a obou nelituji: nebo naučil jsem se chápati, proč lidé všecky zvláštní muže, kteří dokázali cos velikého, co zdálo se býti nemožným, ode dávná vyhlašovali za opilce a šílence. 
→Ich bin mehr als einmal trunken gewesen, meine Leidenschaften waren nie weit vom Wahnsinn, und beides reut mich nicht: denn ich habe in meinem Maße begreifen lernen, wie man alle außerordentlichen Menschen, die etwas Großes, etwas Unmöglichscheinendes wirkten, von jeher für Trunkene und Wahnsinnige ausschreien mußte. 

Ale i v obecném životě jest nesnesitelné, že lidé každému činu na polo volnému, šlechetnému, neočekávanému činu volají vstříc: 
→Aber auch im gemeinen Leben ist's unerträglich, fast einem jeden bei halbweg einer freien, edlen, unerwarteten Tat nachrufen zu hören:

ten člověk jest opilý, šílený! Styďte se, vy střízlivci! Styďte se, vy mudrci! To jsou zas jednou tvé vrtochy, pravil Albert. 
→›Der Mensch ist trunken, der ist närrisch!‹ Schämt euch, ihr Nüchternen! Schämt euch, ihr Weisen!« »Das sind nun wieder von deinen Grillen,« sagte Albert,

Přemršťuješ vše a máš aspoň v tomto nepravdu, že samovraždu, o níž teď vlastně mluvíme, k velikým činům přirovnáváš, a přece ji nelze za nic jiného považovali leč za slabost. 
→ »du überspannst alles und hast wenigstens hier gewiß unrecht, daß du den Selbstmord, wovon jetzt die Rede ist, mit großen Handlungen vergleichst: da man es doch für nichts anders als eine Schwäche halten kann. 

Je snadněji umříti nežli snášeti trpělivě život strastiplný. Chtěl jsem přestátí, nebo žádný důvod nemrzí mne více, jako když vytasí se někdo s nepatrným, obecným výrokem, když já mluvím z celého srdce. 
→Denn freilich ist es leichter zu sterben, als ein qualvolles Leben standhaft zu ertragen.« Ich war im Begriff abzubrechen; denn kein Argument bringt mich so aus der Fassung, als wenn einer mit einem unbedeutenden Gemeinspruche angezogen kommt, wenn ich aus ganzem Herzen rede. 

Opanoval jsem se však, poněvadž jsem to již tak často slyšel a ještě častěji na to se zlobil, a odvětil jsem poněkud živě; 
→Doch faßte ich mich, weil ich's schon oft gehört und mich öfter darüber geärgert hatte, und versetzte ihm mit einiger Lebhaftigkeit:

Nazýváš to slabostí! Prosím Tě, nedej se klamati zdáním Národ, jenž pod nesnesitelným jhem tyrana úpí, můžeš-li jej nazvati slabým, když konečně se vzchopí a svoje řetězy rozláme? 
→ »Du nennst das so Schwäche? Ich bitte dich, laß dich vom Anscheine nicht verführen. Ein Volk, das unter dem unerträglichen Joch eines Tyrannen seufzt, darfst du das schwach heißen, wenn es endlich aufgärt und seine Ketten zerreißt? 

Člověk, jenž v bázni, že dům jeho shoří, veškeré síly napíná a s lehkostí břemena odnáší, jimiž by za jiných okolností sotva pohnul; člověk, jenž rozvášněn se šesti se popere a je přemůže — zdaž bys jej nazval slabým ? 
→Ein Mensch, der über dem Schrecken, daß Feuer sein Haus ergriffen hat, alle Kräfte gespannt fühlt und mit Leichtigkeit Lasten wegträgt, die er bei ruhigem Sinne kaum bewegen kann; einer, der in der Wut der Beleidigung es mit sechsen aufnimmt und sie überwältigt, sind die schwach zu nennen? 

A můj milý, je-li namáhání silou, proč by mělo přepínání býti protivou? — Albert pohlednuv na mne řekl: 
→Und, mein Guter, wenn Anstrengung Stärke ist, warum soll die Überspannung das Gegenteil sein?« – Albert sah mich an und sagte: 

Neměj mi za zlé, příklady, jež tuto uvádíš, zdá se, že se sem ani nehodí. 
→»Nimm mir's nicht übel, die Beispiele, die du da gibst, scheinen hieher gar nicht zu gehören.« 

Možná, odpověděl jsem; vyčetli mně již mnozí, že přirovnávací můj způsob je často pouhým žvaněním. 
→– »Es mag sein«, sagte ich, »man hat mir schon öfters vorgeworfen, daß meine Kombinationsart manchmal an Radotage grenze. 

Zkusme tedy, nelze-li si jiným způsobem představili, jak jest asi člověku, jenž se odhodlal jinak příjemné břímě života se sebe shoditi. 
→Laßt uns denn sehen, ob wir uns auf eine andere Weise vorstellen können, wie dem Menschen zu Mute sein mag, der sich entschließt, die sonst angenehme Bürde des Lebens abzuwerfen. 

Nebo jenom tenkrát, cítíme-li spolu, smíme o věci mluviti. 
→Denn nur insofern wir mitempfinden, haben wir Ehre, von einer Sache zu reden. 

Lidská příroda, pokračoval jsem, má své meze; ona snese radost, žal, bolesti až do míry a hyne, když byly meze překročeny. 
→Die menschliche Natur«, fuhr ich fort, »hat ihre Grenzen: sie kann Freude, Leid, Schmerzen bis auf einen gewissen Grad ertragen und geht zugrunde, sobald der überstiegen ist. 

Zde se tedy nejedná o to, je-li kdo sláb či silný, nýbrž o to, zdaž vytrpí míru svého žalu — ať již to žal mravný či tělesný: i pokládám výrok, že člověk jest zbabělcem, jenž si na život sahá, právě za tak podivný, jako onen, že jest zbabělcem, kdo zlou zimnicí zemřel. 
→Hier ist also nicht die Frage, ob einer schwach oder stark ist, sondern ob er das Maß seines Leidens ausdauern kann, es mag nun moralisch oder körperlich sein. Und ich finde es ebenso wunderbar zu sagen, der Mensch ist feige, der sich das Leben nimmt, als es ungehörig wäre, den einen Feigen zu nennen, der an einem bösartigen Fieber stirbt.« 

Parodoxní, velmi parodoxní ! zvolal Albert. — Ne tak tuze, jak se ti zdá, odtušil jsem. Přiznáváš mi, nazýváme to nemocí na smrt, čímž příroda tak jest porušena, že buď její síly tím se znižují, anebo tak bez výsledku jsou, že si nedovedou více pomoci, že nejsou více s to, aby šťastnou revolucí a převratem vešly v pravidelný oběh života. 
→»Paradox! sehr paradox!« rief Albert aus. – »Nicht so sehr, als du denkst.« versetzte ich. »Du gibst mir zu, wir nennen das eine Krankheit zum Tode, wodurch die Natur so angegriffen wird, daß teils ihre Kräfte verzehrt, teils so außer Wirkung gesetzt werden, daß sie sich nicht wieder aufzuhelfen, durch keine glückliche Revolution den gewöhnlichen Umlauf des Lebens wieder herzustellen fähig ist. 

Nyní, můj milý, užijme toho vzhledem k duši. Viz člověka obmezeného, jak dojmy naň působí, jak idey v jeho mysli půdy nabývají, až jej konečně rostoucí vášeň všeho klidu zbaví a zničí. 
→Nun, mein Lieber, laß uns das auf den Geist anwenden. Sieh den Menschen an in seiner Eingeschränktheit, wie Eindrücke auf ihn wirken, Ideen sich bei ihm festsetzen, bis endlich eine wachsende Leidenschaft ihn aller ruhigen Sinneskraft beraubt und ihn zugrunde richtet. 

Marně odpouští člověk tichý, rozumný stavu nešťastného, darmo mu domlouvá ! Právě tak jako zdravý, jenž u postele nemocného stojí, a jemu ze svých sil ani nejmenší nemůže poskytnout! 
→Vergebens, daß der gelassene, vernünftige Mensch den Zustand des Unglücklichen übersieht, vergebens, daß er ihm zuredet! Ebenso wie ein Gesunder, der am Bette des Kranken steht, ihm von seinen Kräften nicht das geringste einflößen kann.« 

Albertovi se zdálo, že mluvím všeobecně. Připomenul jsem mu děvče, jež nalezeno bylo před nedávném mrtvé ve vodě, a opakoval jsem mu věc. 
→Alberten war das zu allgemein gesprochen. Ich erinnerte ihn an ein Mädchen, das man vor weniger Zeit im Wasser tot gefunden, und wiederholte ihm ihre Geschichte. 

— Dobré, mladé děvče, jež vyrostlo v úzkém kruhu domácího zaměstnání, týdenní určité práce, jež neznalo jiných radostí, leč snad v neděli projíti se v Šatech znenáhla zjednaných s ostatními služebnými po městě, snad v každý velký svátek jednou si zatančit! a prohovořit! 
→– »Ein gutes, junges Geschöpf, das in dem engen Kreise häuslicher Beschäftigungen, wöchentlicher bestimmter Arbeit herangewachsen war, das weiter keine Aussicht von Vergnügen kannte, als etwa Sonntags in einem nach und nach zusammengeschafften Putz mit ihresgleichen um die Stadt spazierenzugehen, vielleicht alle hohen Feste einmal zu tanzen und übrigens mit aller Lebhaftigkeit des herzlichsten.

se vší ovšem živostí nejsrdečnější účasti sem tam některou hodinku o příčině vády, pomluvy se sousedkou — ohnivá její povaha pocítí konečně vniternější potřeby, jež lichotivé mužů řeči zvyšují; 
→Anteils manche Stunde über den Anlaß eines Gezänkes, einer übeln Nachrede mit einer Nachbarin zu verplaudern – deren feurige Natur fühlt nun endlich innigere Bedürfnisse, die durch die Schmeicheleien der Männer vermehrt werden; 

bývalé její radosti zdají se jí znenáhla býti méně milými, až konečně nalezne člověka, k němuž ji neodolatelný pocit vábí, s nímž veškeré naděje spojuje, zapomínajíc světa kolem sebe nic nevidí, nic neslyší, nic necítí, než jeho jediného, po něm jediném prahne. 
→ihre vorigen Freuden werden ihr nach und nach unschmackhaft, bis sie endlich einen Menschen antrifft, zu dem ein unbekanntes Gefühl sie unwiderstehlich hinreißt, auf den sie nun alle ihre Hoffnungen wirft, die Welt rings um sich vergißt, nichts hört, nichts sieht, nichts fühlt als ihn, den Einzigen, sich nur sehnt nach ihm, dem Einzigen. 

Prázdnými zábavami nestálé marnivosti nezkažena, touží jenom po cíli: chce se státi jeho, chce u věčném spojení dosáhnouti toho štěstí, jež jí schází, chce užiti veškerých radostí, po nichž prahla. 
→Durch die leeren Vergnügungen einer unbeständigen Eitelkeit nicht verdorben, zieht ihr Verlangen gerade nach dem Zweck, sie will die Seinige werden, sie will in ewiger Verbindung all das Glück antreffen, das ihr mangelt, die Vereinigung aller Freuden genießen, nach denen sie sich sehnte.

Opětně sliby, jež jí jistotu všech nadějí spečeťují smělá políbení, jež její žádosti rozmnožují, obepínají celou její duši; 
→Wiederholtes Versprechen, das ihr die Gewißheit aller Hoffnungen versiegelt, kühne Liebkosungen, die ihre Begierden vermehren, umfangen ganz ihre Seele; 

tone v temném vědomí, v předběžném pocitu všech slastí, jest nejvýš zvědava, rozevírá svou náruč, aby objala veškerá přání svá — a milenec ji opustí. 
→sie schwebt in einem dumpfen Bewußtsein, in einem Vorgefühl aller Freuden, sie ist bis auf den höchsten Grad gespannt, sie streckt endlich ihre Arme aus, all ihre Wünsche zu umfassen – und ihr Geliebter verläßt sie.

— Zkamenélá, beze smyslu stojí nad propastí; všude kolem ní je tma, není vyhlídky, není útěchy, není tušení! Neboť opustil ji ten, v němž pociťovala své bytí. 
→ – Erstarrt, ohne Sinne steht sie vor einem Abgrunde; alles ist Finsternis um sie her, keine Aussicht, kein Trost, keine Ahnung! denn der hat sie verlassen, indem sie allein ihr Dasein fühlte. 

Nevidí širého světa, jenž před ní leží, nevidí celou řadu těch, kdož by jí nahradí ti mohli ztrátu její, cítí se býti osamocenou, opuštěnou od celého světa — a slepá, do tísně vehnána neskonalou bídou srdce svého, vrhá se do propasti, aby udusila smrtí ji obklopující všecka svá muka. 
→Sie sieht nicht die weite Welt, die vor ihr liegt, nicht die vielen, die ihr den Verlust ersetzen könnten, sie fühlt sich allein, verlassen von aller Welt, – und blind, in die Enge gepreßt von der entsetzlichen Not ihres Herzens, stürzt sie sich hinunter, um in einem rings umfangenden Tode alle ihre Qualen zu ersticken. 

Hleď, Alberte, to je tak historie nejednoho člověka! A rci, není-liž to choroba? Příroda nenalézá východu z labyrintu zmatených a protivných sil, a člověk musí zemříti. 
→– Sieh, Albert, das ist die Geschichte so manches Menschen! und sag', ist das nicht der Fall der Krankheit? Die Natur findet keinen Ausweg aus dem Labyrinthe der verworrenen und widersprechenden Kräfte, und der Mensch muß sterben.

Běda tomu, kdo by se na to díval a řekl: Pošetilá! Kdyby byla vyčkala času, zoufalství bylo by se uložilo, byl by se našel někdo jiný, který by jí dal útěchy. 
→Wehe dem, der zusehen und sagen könnte: ›Die Törin! Hätte sie gewartet, hätte sie die Zeit wirken lassen, die Verzweifelung würde sich schon gelegt, es würde sich schon ein anderer sie zu trösten vorgefunden haben.‹

— To je právě tak, jakoby někdo řekl: Ten blázen zemřel horečkou! Kdyby byl vyčkal, až se síly jeho seberou, šťávy jeho osvěží, nával jeho krve uloží, všecko by bylo dobře, a žil by do této chvíle. 
→– Das ist eben, als wenn einer sagte: ›Der Tor, stirbt am Fieber! Hätte er gewartet, bis seine Kräfte sich erholt, seine Säfte sich verbessert, der Tumult seines Blutes sich gelegt hätten: alles wäre gut gegangen, und er lebte bis auf den heutigen Tag!‹

Albert, jemuž toto přirovnání nebylo dosti jasné, namítal ještě leccos a mezi jiným : že jsem mluvil jenom o prostém děvčeti; jak by však bylo možno člověka rozumného, který není tak obmezený, který má rozhled po světě, omluviti, to že nechápe. 
→« Albert, dem die Vergleichung noch nicht anschaulich war, wandte noch einiges ein, und unter andern: ich hätte nur von einem einfältigen Mädchen gesprochen; wie aber ein Mensch von Verstande, der nicht so eingeschränkt sei, der mehr Verhältnisse übersehe, zu entschuldigen sein möchte, könne er nicht begreifen. 

— Milý příteli, zvolal jsem, člověk je člověkem, a na té trošce rozumu, kterou snad má, málo záleží nebo nic, zuří-li vášeň a konce lidství člověka ženou. 
→– »Mein Freund,« rief ich aus, »der Mensch ist Mensch, und das bißchen Verstand, das einer haben mag, kommt wenig oder nicht in Anschlag, wenn Leidenschaft wütet und die Grenzen der Menschheit einen drängen. 

Spíše — O tom jindy, řekl jsem, chápaje se klobouku. O ! srdce mi překypovalo, — rozešli jsme se, aniž jsme si porozuměli. 
→Vielmehr – Ein andermal davon...« sagte ich und griff nach meinem Hute. O mir war das Herz so voll – Und wir gingen auseinander, ohne einander verstanden zu haben. 

Jakož vůbec na tomto světě člověk člověku nesnadno porozumí. 
→Wie denn auf dieser Welt keiner leicht den andern versteht.  

Dne 15. srpna. Je svátá pravda, že nic nečiní člověka ve světě nutným než láska. Cítím, že by mne Lotta nerada ztratila, a děti si myslí, že to ani nemůže jinak být, nežli že zítra ráno zase přijdu. 
→Am 15. August.   Es ist doch gewiß, daß in der Welt den Menschen nichts notwendig macht als die Liebe. Ich fühl's an Lotten, daß sie mich ungern verlöre, und die Kinder haben keinen andern Begriff, als daß ich immer morgen wiederkommen würde. 

Dnes vyšel jsem, abych naladil Lottin klavír; nedostal jsem se však k tomu; nebo děti nedaly mi pokoje, abych jim vypravoval pohádku, a Lotta sama řekla, abych jim byl po vůli. 
→Heute war ich hinausgegangen, Lottens Klavier zu stimmen, ich konnte aber nicht dazu kommen, denn die Kleinen verfolgten mich um ein Märchen, und Lotte sagte selbst, ich sollte ihnen den Willen tun. 

Nakrájel jsem jim chleba, jejž teď ode mne skoro tak rády přijímají jako od Lotty, a vypravoval jsem jim roztomilou pohádku o té princezně, která měla ruce za služky. 
→Ich schnitt ihnen das Abendbrot, das sie nun fast so gern von mir als von Lotten annehmen, und erzählte ihnen das Hauptstückchen von der Prinzessin, die von Händen bedient wird. 

Lecčemu se při tom naučím, ujišťuji Tě, a žasnu, jaký dojem to na ně činí. 
→Ich lerne viel dabei, das versichre ich dich, und ich bin erstaunt, was es auf sie für Eindrücke macht. 

Poněvadž si někdy musím něco vymysliti, nač po druhé zapomenu, upozorňují mne hned, že to bylo předešle jinak, takže se teď cvičím, abych recitoval vše beze změny, zpěvavým spádem jednotlivých slabik, jako na šňůrce. 
→Weil ich manchmal einen Inzidentpunkt erfinden muß, den ich beim zweitenmal vergesse, sagen sie gleich, das vorigemal wär' es anders gewesen, so daß ich mich jetzt übe, sie unveränderlich in einem singenden Silbenfall an einem Schnürchen weg zu rezitieren.

Poznal jsem z toho, že spisovatel druhým, změněným vydáním své knihy, a kdyby byla poeticky silnější než původní, rozhodně jí uškoditi musí. 
→Ich habe daraus gelernt, wie ein Autor durch eine zweite, veränderte Ausgabe seiner Geschichte, und wenn sie poetisch noch so besser geworden wäre, notwendig seinem Buche schaden muß. 

Prvním dojmům jsme nejpřístupnější, a člověk už je takový, že přijímá i věci nejdobrodružnější ; a ty utkví v něm hned pevně, i běda tomu, kdo by je chtěl vyškrabat! nebo vyhladiti z jeho mysli. 
→Der erste Eindruck findet uns willig, und der Mensch ist gemacht, daß man ihn das Abenteuerlichste überreden kann; das haftet aber auch gleich so fest, und wehe dem, der es wieder auskratzen und austilgen will! 

Dne 18. srpna. Což pak to musí býti, aby to, co činí člověka blaženým, bylo zároveň pramenem jeho bídy? Plný, vřelý cit srdce mého pro živou přírodu, jenž mne tolikerou slastí naplňoval, který mi svět kolem proměnil v ráj, stal se nyní nesnesitelným trapičem, který mne všude pronásleduje. Am 18. August.   Mußte denn das so sein, daß das, was des Menschen Glückseligkeit macht, wieder die Quelle seines Elendes würde? Das volle, warme Gefühl meines Herzens an der lebendigen Natur, das mich mit so vieler Wonne überströmte, das rings umher die Welt mir zu einem Paradiese schuf, wird mir jetzt zu einem unerträglichen Peiniger, zu einem quälenden Geist, der mich auf allen Wegen verfolgt. 

Když jsem jindy se skály se díval do žírného údolí přes řeku až tam k oněm pahorkům, když jsem viděl, jak všecko kolem mne pučí, pramení, když jsem viděl ony hory od pat až k vrcholům pokryté vysokým, hustým stromovím, ona údolí ostíněná v rozmanitých jejich záhybech nejlíbeznějšími lesy, jak tichá řeka mezi šumivým rákosím plynula a milé ty vlny zrcadlila, jež jemný , vánek s nebe sem zakolébal, 
→Wenn ich sonst vom Felsen über den Fluß bis zu jenen Hügeln das fruchtbare Tal überschaute und alles um mich her keimen und quellen sah; wenn ich jene Berge, vom Fuße bis auf zum Gipfel, mit hohen, dichten Bäumen bekleidet, jene Täler in ihren mannigfaltigen Krümmungen von den lieblichsten Wäldern beschattet sah, und der sanfte Fluß zwischen den lispelnden Rohren dahingleitete und die lieben Wolken abspiegelte, die der sanfte Abendwind am Himmel herüberwiegte; 

když pak slyšel jsem kol sebe ptáky, jak oživují les, jak miliony muších rojů v posledním rudém svitu slunečním vesele se proháněly, jak poslední zákmit slunce bzučícího brouka z trávy vyburcoval. 
→wenn ich dann die Vögel um mich den Wald beleben hörte, und die Millionen Mückenschwärme im letzten roten Strahle der Sonne mutig tanzten, und ihr letzter zuckender Blick den summenden Käfer aus seinem Grase befreite, 

Když víření a šumění kolem mne upozorňovalo mne podívati se na zemi a na mech, který tvrdé skále svou potravu vynutil, a na křovinu, jež po suchém, písčitém pahorku roste, když se mi otevřel vnitřní, žhavý, svaty život přírody: 
→und das Schwirren und Weben um mich her mich auf den Boden aufmerksam machte, und das Moos, das meinem harten Felsen seine Nahrung abzwingt, und das Geniste, das den dürren Sandhügel hinunter wächst, mir das innere, glühende, heilige Leben der Natur eröffnete: 

jak jsem to všecko pojal ve své horoucí srdce, jak jsem se cítil v přetékající té náplni býti bohem, a jak skvostné ty postavy nekonečného všehomíra pohybovaly se vše oživujíce v duši mé. 
→wie faßte ich das alles in mein warmes Herz, fühlte mich in der überfließenden Fülle wie vergöttert, und die herrlichen Gestalten der unendlichen Welt bewegten sich allbelebend in meiner Seele. 

Nebetyčné hory obkličovaly mne, propasti rozvíraly se přede mnou a bystřiny vrhaly se do nich, řeky valily se pode mnou a les a pohoří zaznívaly; 
→Ungeheure Berge umgaben mich, Abgründe lagen vor mir, und Wetterbäche stürzten herunter, die Flüsse strömten unter mir, und Wald und Gebirg erklang; 

i viděl jsem je působiti a tvořiti do sebe v hlubinách země, všecky ty nevyzpytatelné síly, viděl jsem hemžiti se mezi nebem a zemí rody nejrozmanitějších tvorů, všecko, všecko zalidněno tisícerými postavami; 
→und ich sah sie wirken und schaffen ineinander in den Tiefen der Erde, alle die unergründlichen Kräfte; und nun über der Erde und unter dem Himmel wimmeln die Geschlechter der mannigfaltigen Geschöpfe. Alles, alles bevölkert mit tausendfachen Gestalten; 

a viděl jsem lidi, jak se ve svých domcích bezpečí a zahnizďují a jak po svém názoru vládnou širým světem. 
→und die Menschen dann sich in Häuslein zusammen sichern und sich annisten und herrschen in ihrem Sinne über die weite Welt! 

Ubohý blázne, jenž si všeho toho tak málo vážíš, poněvadž jsi sám tak nepatrný. — Od neschůdných horstev přes poušť, jíž nedotkla se lidská noha, až na konec neznámého oceánu vane duch věčného tvůrce a těší se z každého prášku, který jej slyší a žije. 
→Armer Tor! der du alles so gering achtest, weil du so klein bist. – Vom unzugänglichen Gebirge über die Einöde, die kein Fuß betrat, bis ans Ende des unbekannten Ozeans weht der Geist des Ewigschaffenden und freut sich jedes Staubes, der ihn vernimmt und lebt. 

— Ach, tenkrát, jak Často jsem zatoužil na perutech jestřábových, jenž nade mnou vzlétl, po březích nesmírného moře, abych z šumivého poháru nekonečna napil se oné chvějící se slasti životní a abych jenom na okamžik pocítil v sevřené síle své hrudi krůpěj blaženosti oné bytosti, jež všecko to v sobě a sebou vytvoří. 
→– Ach damals, wie oft habe ich mich mit Fittichen eines Kranichs, der über mich hin flog, zu dem Ufer des ungemessenen Meeres gesehnt, aus dem schäumenden Becher des Unendlichen jene schwellende Lebenswonne zu trinken und nur einen Augenblick in der eingeschränkten Kraft meines Busens einen Tropfen der Seligkeit des Wesens zu fühlen, das alles in sich und durch sich hervorbringt. 

Bratře, jenom při vzpomínce na ony hodiny jest mi blaze. Ba i snaha nevyslovitelné ony pocity znova vyvolati, je znova vyslovit! povznáší duši mou nad sebe samu a pak pociťuji tesknotu stavu svého, ve kterém nyní jsem, dvojnásob. 
→Bruder, nur die Erinnerung jener Stunden macht mir wohl. Selbst diese Anstrengung, jene unsäglichen Gefühle zurückzurufen, wieder auszusprechen, hebt meine Seele über sich selbst und läßt mich dann das Bange des Zustandes doppelt empfinden, der mich jetzt umgibt.

Před duší mou rozhrnula se jakoby opona, a jeviště nekonečného života mění se přede mnou v propast věčně otevřeného hrobu. 
→ Es hat sich vor meiner Seele wie ein Vorhang weggezogen, und der Schauplatz des unendlichen Lebens verwandelt sich vor mir in den Abgrund des ewig offenen Grabes. 

Můžeš o něčem říci: to jest! když všecko zachází když všecko rychlostí větru prchá, ač celá síla všeho toho trvá, ach! a do proudu uvrženo, potopeno a o skály roztříštěno bývá? Tu není okamžiku, který by nepotíral tebe a ty, kdož kolem tebe, není okamžiku, ve kterém jsi ničitelem, musíš býti; 
→Kannst du sagen: Das ist! da alles vorübergeht? da alles mit der Wetterschnelle vorüberrollt, so selten die ganze Kraft seines Daseins ausdauert, ach, in den Strom fortgerissen, untergetaucht und an Felsen zerschmettert wird? Da ist kein Augenblick, der nicht dich verzehrte und die Deinigen um dich her, kein Augenblick, da du nicht ein Zerstörer bist, sein mußt; 

nejnevinnější procházka ničí tisíce ubohých červíků, jediný krok boří příbytky mravencův namáhavě zbudované a zadupává malý svět v hanebný hrob. 
→der harmloseste Spaziergang kostet tausend armen Würmchen das Leben, es zerrüttet ein Fußtritt die mühseligen Gebäude der Ameisen und stampft eine kleine Welt in ein schmähliches Grab. 

Ha! mne nedojímá veliká, neobyčejná ta bída světa, tyto vlny, jež trhají vaše vesnice, tato zemětřesení, jež vaše města pohlcují; mně podvracuje srdce zničující ta síla, jež skryta jest ve všemmíru přírody, která nic nestvořila, co by neničilo souseda, neničilo sebe. 
→Ha! nicht die große, seltne Not der Welt, diese Fluten, die eure Dörfer wegspülen, diese Erdbeben, die eure Städte verschlingen, rühren mich; mir untergräbt das Herz die verzehrende Kraft, die in dem All der Natur verborgen liegt; die nichts gebildet hat, das nicht seinen Nachbar, nicht sich selbst zerstörte. 

A tím v úzkosti se kolotám, nebe a země a jich tvořivé síly jsou kol mne ; nevidím nic leč věčně pohlcující, věčně přežvykující nestvůru. 
→Und so taumle ich beängstigt. Himmel und Erde und ihre webenden Kräfte um mich her: ich sehe nichts als ein ewig verschlingendes, ewig wiederkäuendes Ungeheuer. 

Dne 21. srpna. Darmo rámě své po ní rozestírám, ráno, když se z těžkých snů proberu; darmo ji hledám v noci u své postele, a mne šťastný, nevinný sen klame, jakobych seděl na louce vedle ní a držel její ruku a pokryl ji tisícerými polibky. 
→Am 21. August.   Umsonst strecke ich meine Arme nach ihr aus, morgens, wenn ich von schweren Träumen aufdämmere, vergebens suche ich sie nachts in meinem Bette, wenn mich ein glücklicher, unschuldiger Traum getäuscht hat, als säß' ich neben ihr auf der Wiese und hielt' ihre Hand und deckte sie mit tausend Küssen. 

Ach, tu, když pak ještě na polo ve snách po ní sahám, blažen — vyřine se proud slz ze stísněného srdce mého, i pláči bez útěchy tmavé budoucnosti hledě vstříc. 
→Ach, wenn ich dann noch halb im Taumel des Schlafes nach ihr tappe und drüber mich ermuntere – ein Strom von Tränen bricht aus meinem gepreßten Herzen, und ich weine trostlos einer finstern Zukunft entgegen.

Dne 22. srpna. Je to neštěstí, Viléme! Činné síly mé zmalátněly k nepokojné lenivosti, nemohu býti bez zaměstnání a nemohu taky nic pracovati. 
→Am 22. August.   Es ist ein Unglück, Wilhelm, meine tätigen Kräfte sind zu einer unruhigen Lässigkeit verstimmt, ich kann nicht müßig sein und kann doch auch nichts tun. 

Nemám obrazotvornosti, nemám citu pro přírodu a knihy se mi hnusí. 
→Ich habe keine Vorstellungskraft, kein Gefühl an der Natur, und die Bücher ekeln mich an. 

Jestliže sobě samým scházíme, schází nám vše. 
→Wenn wir uns selbst fehlen, fehlt uns doch alles.

Přísahám ti: někdy si přeji býti dělníkem, jen abych měl ráno se probudiv naději v budoucí den. 
→ Ich schwöre dir, manchmal wünschte ich, ein Tagelöhner zu sein, um nur des Morgens beim Erwachen eine Aussicht auf den künftigen Tag, einen Drang, eine Hoffnung zu haben. 

Často závidím Albertovi, že může se tak po uši zahrabati do akt, a tu si myslím, že by mi bylo dobře, kdybych byl na jeho místě! 
→Oft beneide ich Alberten, den ich über die Ohren in Akten begraben sehe, und bilde mir ein, mir wäre wohl, wenn ich an seiner Stelle wäre! 

Už několikrát mi napadlo: chtěl jsem ti psáti i ministrovi, chtěl jsem se ucházeti o místo u vyslanectví, o němž píšeš, že bych je jistě obdržel. 
→Schon etlichemal ist mir's so aufgefahren, ich wollte dir schreiben und dem Minister, um die Stelle bei der Gesandtschaft anzuhalten, die, wie du versicherst, mir nicht versagt werden würde. 

Věřím tomu sám. Ministr mně již dávno přeje a vyslovil se, abych se některému oboru věnoval; a já také sem tam hodinku tomu věnuji. 
→Ich glaube es selbst. Der Minister liebt mich seit langer Zeit, hatte lange mir angelegen, ich sollte mich irgendeinem Geschäfte widmen; und eine Stunde ist mir's auch wohl drum zu tun. 

Ale když si opět připomenu bajku o koni, který nespokojen se svou svobodou dal se osedlati — tu nevím, co činiti! 
→Hernach, wenn ich wieder dran denke und mir die Fabel vom Pferde einfällt, das, seiner Freiheit ungeduldig, sich Sattel und Zeug auflegen läßt und zuschanden geritten wird – ich weiß nicht, was ich soll. 

— A, není snad, příteli, touha má po změně vnitřní nepříjemnou netrpělivostí, jež mne bude následovali všude? 
→– Und, mein Lieber! ist nicht vielleicht das Sehnen in mir nach Veränderung des Zustands eine innere, unbehagliche Ungeduld, die mich überallhin verfolgen wird?

Dne 28. srpna. Jest pravda, že, kdyby bylo lze vyléčit nemoc mou, tito lidé by to učinili. Dnes jsou mé narozeniny; a prvním ránem obdržel jsem zásilku od Alberta. 
→Am 28. August. Es ist wahr, wenn meine Krankheit zu heilen wäre, so würden diese Menschen es tun. Heute ist mein Geburtstag, und in aller Frühe empfange ich ein Päckchen von Alberten. 

Zpozoroval jsem ihned otevřev ji pentli bledě růžovou, kterou měla Lotta na sobě, když jsem ji prvně uviděl, a za niž jsem ji od té doby několikrát žádal Mimo to obdržel jsem dvě knížky ve dvanácterce, malé Wetsteinovo vydání Homera, jehož jsem si tak často přával, abych nemusil se na procházce vláčeti s Ernestovým. 
→Mir fällt beim Eröffnen sogleich eine der blaßroten Schleifen in die Augen, die Lotte vor hatte, als ich sie kennen lernte, und um die ich sie seither etlichemal gebeten hatte. Es waren zwei Büchelchen in Duodez dabei, der kleine Wetsteinische Homer, eine Ausgabe, nach der ich so oft verlangt, um mich auf dem Spaziergange mit dem Ernestischen nicht zu schleppen. 

Vidíš, jak vyplňují má přání, jak vyhledávají veškeré nepatrné služby přátelství, jež tisíckrát jsou dražší, než oslňující dary, jimiž nás snižuje marnivost dárce. 
→Sieh! so kommen sie meinen Wünschen zuvor, so suchen sie alle die kleinen Gefälligkeiten der Freundschaft auf, die tausendmal werter sind als jene blendenden Geschenke, wodurch uns die Eitelkeit des Gebers erniedrigt. 

Líbám tu pentli tisíckrát a každým dechem saji vzpomínku oněch blažeností, jimiž mne naplnilo těch několik šťastných, nenahraditelných dnů. 
→Ich küsse diese Schleife tausendmal, und mit jedem Atemzuge schlürfe ich die Erinnerung jener Seligkeiten ein, mit denen mich jene wenigen, glücklichen, unwiederbringlichen Tage überfüllten. 

Viléme, jest tomu tak, a já nereptám; květy života Jsou jen zjevy! Kolik jich vykvete a odkvete, aniž zůstavují po sobě stopy! 
→Wilhelm, es ist so, und ich murre nicht, die Blüten des Lebens sind nur Erscheinungen! Wie viele gehn vorüber, ohne eine Spur hinter sich zu lassen, 

Jak málo jich vydá plod, a jak málo těch plodův uzraje! A přece jest jich ještě dosti; a přece — Ó můj bratře! — lze nám nevšímat si zralých plodů, pohrdati jimi, dopustiti, aby nepožité uhnily? Buď zdráv! 
→wie wenige setzen Frucht an, und wie wenige dieser Früchte werden reif! Und doch sind deren noch genug da; und doch – O mein Bruder! – können wir gereifte Früchte vernachlässigen, verachten, ungenossen verfaulen lassen? Lebe wohl! 

Jest rozkošné léto; sedím často na ovocných stromech v Lottině zahradě s kleštěmi, dlouhou tyčí a trhám hrušky s koruny. 
→Es ist ein herrlicher Sommer; ich sitze oft auf den Obstbäumen in Lottens Baumstück mit dem Obstbrecher, der langen Stange, und hole die Birnen aus dem Gipfel. 

Ona stojí dole a chytá je, když je dolů pouštím. 
→Sie steht unten und nimmt sie ab, wenn ich sie ihr herunterlasse.  

Dne 30. srpna. Nešťastníče! Nejsi-liž bláhov? Neklameš-li sebe sama? Kam s tou šílenou, nekonečnou vášní? Neznám jiné modlitby víc, než k ní; 
→Am 30. August.   Unglücklicher! Bist du nicht ein Tor? Betriegst du dich nicht selbst? Was soll diese tobende, endlose Leidenschaft? Ich habe kein Gebet mehr als an sie; 

obrazotvornosti mé nejeví se jiná postava než její, a vše kolem ve světě nevidím jinak, než ve styku s ní. 
→meiner Einbildungskraft erscheint keine andere Gestalt als die ihrige, und alles in der Welt um mich her sehe ich nur im Verhältnisse mit ihr. 

A to jsou mé šťastné hodiny, až se pak musím od ní odloučiti Ach, Viléme! k čemu mne tak často srdce táhne! 
→Und das macht mir denn so manche glückliche Stunde – bis ich mich wieder von ihr losreißen muß! Ach Wilhelm! wozu mich mein Herz oft drängt! 

Když tak dvě, tři hodiny u ní sedím, když duše má utkvěla na její postavě, na jejím chování, na nebeském výrazu jejích slov, když znenáhla veškeří smyslové moji se napínají a tma. – Wenn ich bei ihr gesessen bin, zwei, drei Stunden, und mich an ihrer Gestalt, an ihrem Betragen, an dem himmlischen Ausdruck ihrer Worte geweidet habe, und nun nach und nach alle meine Sinne aufgespannt werden, mir es düster vor den Augen wird, 

prostírá se kolem očí mých, když sotva slyším a cosi u hrdla mne chytá jako vrah, když pak srdce mé v divokém tlukotu úzkostlivé mysli volnost poskytujíc jich zmatek jen množí. 
→ich kaum noch höre, und es mich an die Gurgel faßt wie ein Meuchelmörder, dann mein Herz in wilden Schlägen den bedrängten Sinnen Luft zu machen sucht und ihre Verwirrung nur vermehrt.

— Viléme, nevím často, jsem-li na živu! A když někdy smutek opanuji, a Lotta mi bídnou tu útěchu dovolí, že smím na její ruce žal svůj a tíseň vyplakati — pak musím pryč, ven! a bloudím daleko široko v polích; 
→– Wilhelm, ich weiß oft nicht, ob ich auf der Welt bin! Und – wenn nicht manchmal die Wehmut das Übergewicht nimmt und Lotte mir den elenden Trost erlaubt, auf ihrer Hand meine Beklemmung auszuweinen, – so muß ich fort, muß hinaus, und schweife dann weit im Felde umher; 

srázný vrch slézti jest pak jedinou radostí mou, propracovat! se neschůdným lesem, houštinami, jež mne zraňují, trny, jež mne probodají! 
→einen jähen Berg zu klettern ist dann meine Freude, durch einen unwegsamen Wald einen Pfad durch – zuarbeiten, durch die Hecken, die mich verletzen, durch die Dornen, die mich zerreißen! 

Pak jest mi poněkud volněji! Poněkud! A když zůstanu někdy unavením a žízní na cestě ležeti, mnohdy za temné noci, 
→Da wird mir's etwas besser! Etwas! Und wenn ich vor Müdigkeit und Durst manchmal unterwegs liegen bleibe, manchmal in der tiefen Nacht, 

když vysoký, plný měsíc nade mnou stojí, když usednu v osamělém lese na křivý strom, abych zjednal poraněným nohám úlevy, a když pak unavujícím klidem tím v pološeru usnu — o Viléme! opuštěná cela. 
→wenn der hohe Vollmond über mir steht, im einsamen Walde auf einen krumm gewachsenen Baum mich setze, um meinen verwundeten Sohlen nur einige Linderung zu verschaffen, und dann in einer ermattenden Ruhe in dem Dämmerschein hinschlummre! O Wilhelm! die einsame Wohnung einer Zelle, 

Žíněný oděv a trnový pás byly by osvěžením, po němž prahne duše má. S Bohem! Nevidím této bídy jiného konce leč hrob. 
→ das härene Gewand und der Stachelgürtel wären Labsale, nach denen meine Seele schmachtet. Adieu! Ich sehe dieses Elendes kein Ende als das Grab.

Dne 3. září. Musím odtud! Děkuji ti, Viléme, Žes ustanovil kolísavé rozhodnutí mé. 
→Am 3. September.   Ich muß fort! Ich danke dir, Wilhelm, daß du meinen wankenden Entschluß bestimmt hast.

Již čtrnáct dní obírám se myšlenkou opustiti ji. Musím odtud. Jest opět ve městě u jisté přítelkyně. 
→Schon vierzehn Tage gehe ich mit dem Gedanken um, sie zu verlassen. Ich muß fort. Sie ist wieder in der Stadt bei einer Freundin. 

A Albert — a — musím odtud! 
→Und Albert – und – ich muß fort!   

Dne 10. září. To byla noc! Viléme teď vytrpím vše. Neuvidím jí víc! Ó, že nemohu doletěti na tvou šíji, abych ti vypověděl tisícerým nadšením, tisícerými slzami, můj drahý, pocity, jež bouří v srdci mém! 
→Am 10. September.   Das war eine Nacht! Wilhelm! nun überstehe ich alles. Ich werde sie nicht wiedersehn! O daß ich nicht an deinen Hals fliegen, dir mit tausend Tränen und Entzückungen ausdrücken kann, mein Bester, die Empfindungen, die mein Herz bestürmen. 

Zde sedím a prahnu po vzduchu, chci býti pokojným, očekávám ráno a východem slunce stojí koně připraveni. Ach, ona spí klidně a nepomýšlí, Že mne neuvidí víc. 
→Hier sitze ich und schnappe nach Luft, suche mich zu beruhigen, erwarte den Morgen, und mit Sonnenaufgang sind die Pferde bestellt. Ach, sie schläft ruhig und denkt nicht, daß sie mich nie wieder sehen wird. 

Odtrhl jsem se od ní a byl Jsem tak sílen, že jsem v rozprávce dvě hodiny trvající nezjevil svého úmyslu. 
→Ich habe mich losgerissen, bin stark genug gewesen, in einem Gespräch von zwei Stunden mein Vorhaben nicht zu verraten. 

Ach o Bože, jaká to rozmluva ! Albert mi přislíbil, že bude hned po večeři s Lottou v zahradě. 
→Und Gott, welch ein Gespräch! Albert hatte mir versprochen, gleich nach dem Nachtessen mit Lotten im Garten zu sein. 

Stál jsem na terase pod vysokými kaštany, a pohlížel jsem za sluncem, jež mi nyní zapadalo naposledy nad milým údolem, nad příjemnou řekou. 
→Ich stand auf der Terrasse unter den hohen Kastanienbäumen und sah der Sonne nach, die mir nun zum letztenmale über dem lieblichen Tale, über dem sanften Fluß unterging. 

Zde stál jsem tak často s ní, pohlížeje na vznešené to divadlo, a teď — Procházel jsem se sem tam alejemi, jež mi byly tak milými; 
→So oft hatte ich hier gestanden mit ihr und eben dem herrlichen Schauspiele zugesehen, und nun – Ich ging in der Allee auf und ab, die mir so lieb war; 

tajemný sympathetický dech poutal mne tak často, dříve než jsem Lottu poznal, a jak jsme se radovali, když jsme si při počátku své známosti oznámili vespolnou příchylnost svou k tomuto místečku. 
→ein geheimer sympathetischer Zug hatte mich hier so oft gehalten, ehe ich noch Lotten kannte, und wie freuten wir uns, als wir im Anfang unserer Bekanntschaft die wechselseitige Neigung zu diesem Plätzchen entdeckten, 

Jest to věru jedno z nejromantištějších míst, jež vyplodilo umění. 
→das wadas wahrhaftig eins von den romantischsten ist, die ich von der Kunst hervorgebracht gesehen habe.

Předně jest mezi kaštany rozsáhlá vyhlídka — ach, pamatuji se, že jsem ti, tuším, již mnoho o ní vyprávěl, jak vysoké buky Člověka obkličují a jak alej pak vždy temnější a temnější se stává, až konečně vše v malé prostranství se zužuje, jež obstupují veškeré hrůzy samoty. 
→Erst hast du zwischen den Kastanienbäumen die weite Aussicht – ach, ich erinnere mich, ich habe dir, denk' ich, schon viel davon geschrieben, wie hohe Buchenwände einen endlich einschließen und durch ein daranstoßendes Boskett die Allee immer düsterer wird, bis zuletzt alles sich in ein geschlossenes Plätzchen endigt, das alle Schauer der Einsamkeit umschweben.

Cítím ještě teď, jak mi bylo volno, když jsem tam poprvé v pravé poledne vkročil; tušil jsem z daleka, jaké to bude jednou jeviště blaha i žalu. 
→Ich fühle es noch, wie heimlich mir's ward, als ich zum erstenmale an einem hohen Mittage hineintrat; ich ahnete ganz leise, was für ein Schauplatz das noch werden sollte von Seligkeit und Schmerz. 

Stápěl jsem se asi půl hodiny ve sladkobolných myšlenkách rozloučení, shledání, když jsem je po terase jdoucí uslyšel. 
→Ich hatte mich etwa eine halbe Stunde in den schmachtenden, süßen Gedanken des Abscheidens, des Wiedersehens geweidet, als ich sie die Terrasse heraufsteigen hörte.

Běžel jsem jim vstříc a chvěje se uchopil jsem její ruku, abych ji políbil. 
→Ich lief ihnen entgegen, mit einem Schauer faßte ich ihre Hand und küßte sie. 

Právě jsme vystoupili nahoru, když měsíc za křovinatým pahorem vyšel; mluvili jsme o všeličems a z nenadání došli jsme k tajemnému místu. 
→Wir waren eben heraufgetreten, als der Mond hinter dem buschigen Hügel aufging; wir redeten mancherlei und kamen unvermerkt dem düstern Kabinette näher. 

Lotta vkročila a posadila se, Albert vedle ní, já též; ale nepokoj můj nedal mi dlouho seděti; vstal jsem, postavil jsem se před ní, popocházel sem tam, posadil se zas; 
→Lotte trat hinein und setzte sich, Albert neben sie, ich auch; doch meine Unruhe ließ mich nicht lange sitzen; ich stand auf, trat vor sie, ging auf und ab, setzte mich wieder: 

byl to stav děsný. Upozornila nás na pěkný dojem; měsíčný jas, kterýž osvěcoval na konci buků celou terasu před námi: 
→es war ein ängstlicher Zustand. Sie machte uns aufmerksam auf die schöne Wirkung des Mondenlichtes, das am Ende der Buchenwände die ganze Terrasse vor uns erleuchtete: 

rozkošný to pohled, který byl tím nápadnější, čím hlubší nás obklopovalo šero. 
→ein herrlicher Anblick, der um so viel frappanter war, weil uns rings eine tiefe Dämmerung einschloß. 

Stišili jsme se, a ona počala po chvílí; Nikdy se neprocházím v měsíčné záři, nikdy, abych se nesetkala s myšlénkou na své zemřelé, aby neovanul mne pocit smrti, budoucnosti. 
→Wir waren still, und sie fing nach einer Weile an: »Niemals gehe ich im Mondenlichte spazieren, niemals, daß mir nicht der Gedanke an meine Verstorbenen begegnete, daß nicht das Gefühl von Tod, von Zukunft über mich käme. 

Budeme! pravila hlasem nejvznešenějšího pocitu dále; ale, Werthere, zdaž se opět shledáme. opět poznáme.? Co tušíte.? co říkáte.? Lotto, pravil jsem, podávaje jí ruku se slzami v očích, shledáme se ! tam i zde se shledáme ! 
→Wir werden sein!« fuhr sie mit der Stimme des herrlichsten Gefühls fort; »aber, Werther, sollen wir uns wieder finden? wieder erkennen? Was ahnen Sie? Was sagen Sie?« »Lotte,« sagte ich, indem ich ihr die Hand reichte und mir die Augen voll Tränen wurden, »wir werden uns wiedersehn! Hier und dort wiedersehn! « 

— Nemohl jsem mluviti dál. — Viléme, musila se mne právě na to ptát, když jsem přemítal v srdci o hrozném tom rozloučení! A zdaž ti milí nebožtíci o nás vědí, pokračovala, zdaž cítí, vede-li se nám dobře, že s vřelou láskou jich vzpomínáme? 
→– Ich konnte nicht weiterreden – Wilhelm, mußte sie mich das fragen, da ich diesen ängstlichen Abschied im Herzen hatte! »Und ob die lieben Abgeschiednen von uns wissen,« fuhr sie fort, »ob sie fühlen, wann's uns wohl geht, daß wir mit warmer Liebe uns ihrer erinnern?

O! postava matky mé vznáší se stále přede mnou, sedím-li za tichého večera mezi jejími dětmi, mezi svými dětmi, a ony kol mne jsou shromážděny, jak bývaly kol ní. 
→O! die Gestalt meiner Mutter schwebt immer um mich, wenn ich am stillen Abend unter ihren Kindern, unter meinen Kindern sitze und sie um mich versammelt sind, wie sie um sie versammelt waren. 

Když pak s toužebnou slzou k nebi pohlížím přejíc sobě, aby mohla pohlednouti na okamžik dolů, jak dostála jsem svému slovu, jež jsem jí dala v hodince smrti; býti matkou dětí jejích — s jakým to pocitem volám: 
→Wenn ich dann mit einer sehnenden Träne gen Himmel sehe und wünsche, daß sie hereinschauen könnte einen Augenblick, wie ich mein Wort halte, das ich ihr in der Stunde des Todes gab: die Mutter ihrer Kinder zu sein. Mit welcher Empfindung rufe ich aus: 

Odpusť mi, nejdražší, nejsem-li jim tím, čím’s byla jim ty. Ach, činím přece, seč jsou mé síly; šatím je, živím je, ach, a což více než vše, starám se o ně a miluji je. 
→›Verzeihe mir's, Teuerste, wenn ich ihnen nicht bin, was du ihnen warst. Ach! tue ich doch alles, was ich kann; sind sie doch gekleidet, genährt, ach, und, was mehr ist als das alles, gepflegt und geliebt.

Kéž bys mohla patřili na svornost naši, milá světice! zajisté že bys oslavila nejvřelejšími díky Boha, k němuž jsi se posledními trpkými slzami modlila za požehnání dítek svých. 
→Könntest du unsere Eintracht sehen, liebe Heilige! du würdest mit dem heißesten Danke den Gott verherrlichen, den du mit den letzten, bittersten Tränen um die Wohlfahrt deiner Kinder batest.‹

— To mluvila! — Viléme, komu lze opakovali, co mluvila! Jak by mohlo chladné, mrtvé písmeno vyjádřili nebeský ducha květ ! Albert vpadl jí jemně do řeči: 
→« – Sie sagte das! o Wilhelm, wer kann wiederholen, was sie sagte! Wie kann der kalte, tote Buchstabe diese himmlische Blüte des Geistes darstellen! Albert fiel ihr sanft in die Rede: 

Dojímá vás to tuze, milá Lotto! vím, že duše vaše visí na těchto ideách, ale prosím vás — O Alberte, pravila, vím, že nezapomeneš večerů, kdy jsme pospolu seděli u kulatého stolku, když otec odjel, a když jsme děti k spaní uložili. 
→»Es greift Sie zu stark an, liebe Lotte! ich weiß, Ihre Seele hängt sehr nach diesen Ideen, aber ich bitte Sie...« – »O Albert,« sagte sie, »ich weiß, du vergissest nicht die Abende, da wir zusammensaßen an dem kleinen, runden Tischchen, wenn der Papa verreist war, und wir die Kleinen schlafen geschickt hatten. 

Měl jsi častěji dobrou knihu a tak zřídka došlo ku čtení. 
→Du hattest oft ein gutes Buch und kamst so selten dazu, etwas zu lesen 

— Nebylo-li obcování se zlatou touto duší víc než vše? Ta krásná, jemná, veselá a stále činná žena ! Bůh zná slzy mé, s nimiž jsem se často vrhala ve své posteli před něho: 
→– War der Umgang dieser herrlichen Seele nicht mehr als alles? Die schöne, sanfte, muntere und immer tätige Frau! Gott kennt meine Tränen, mit denen ich mich oft in meinem Bette vor ihn hinwarf: 

aby mne učinil podobnou jí. Lotto, zvolal jsem vrhna se před ni a uchopiv s tisícerými slzami její ruku, Lotto! požehnání Boží spočívá nad tebou a duch matky tvé! 
→er möchte mich ihr gleich machen.« »Lotte!« rief ich aus, indem ich mich vor sie hinwarf, ihre Hand nahm und mit tausend Tränen netzte, »Lotte! der Segen Gottes ruht über dir und der Geist deiner Mutter!« 

— Kdybyste ji byl znal, pravila, tisknouc mi ruku, byla toho hodna, abyste ji byl poznal! Myslil jsem, že zahynu. Nikdy nikdo nevyslovil větší, hrdější slovo o mně — I pokračovala: 
→– »Wenn Sie sie gekannt hätten,« sagte sie, indem sie mir die Hand drückte, – »sie war wert, von Ihnen gekannt zu sein!« – Ich glaubte zu vergehen. Nie war ein größeres, stolzeres Wort über mich ausgesprochen worden – und sie fuhr fort:

A tato žena musila zemříti v květu svého věku, a nejmladšímu synáčkovi nebylo ještě ani šest měsíců! Nemoc její netrvala dlouho: 
→ »Und diese Frau mußte in der Blüte ihrer Jahre dahin, da ihr jüngster Sohn nicht sechs Monate alt war! Ihre Krankheit dauerte nicht lange; 

byla klidná, oddaná; jenom dětí jí bylo líto, nejvíc nejmladšího. 
→sie war ruhig, hingegeben, nur ihre Kinder taten ihr weh, besonders das kleine. 

Když dokonávala, pravila ke mně : přiveď mi je sem! Přivedla jsem je, a robátka, jež ničem nevěděla, a nejstarší, jež neměla rozumu, stála okolo postele; a ona pozdvihla ruce a nad nimi se modlila a líbala jedno po druhém a posýlala je pryč, ke mně, řkouc: 
→Wie es gegen das Ende ging und sie zu mir sagte: ›Bringe mir sie herauf!‹ und wie ich sie hereinführte, die kleinen, die nicht wußten, und die ältesten, die ohne Sinne waren, wie sie ums Bette standen, und wie sie die Hände aufhob und über sie betete, und sie küßte nach einander und sie wegschickte und zu mir sagte:

Buď jim matkou! Podala jsem jí na to ruku. Mnoho přislibuješ, dcero má, doložila, srdce oko mateřské. 
→›Sei ihre Mutter!‹ – Ich gab ihr die Hand drauf! – ›Du versprichst viel, meine Tochter‹, sagte sie, ›das Herz einer Mutter und das Aug' einer Mutter.

Pozorovala jsem často na vděčných slzách tvých, že cítíš, co to znamená. Zachovej je pro své bratry a sestry, zachovej věrnost pro svého otce a poslušnost ženskou. 
→ Ich habe oft an deinen dankbaren Tränen gesehen, daß du fühlst, was das sei. Habe es für deine Geschwister, und für deinen Vater die Treue und den Gehorsam einer Frau. 

Podej mu útěchy. Ptala se po něm ; vyšel, aby ukryl nesnesitelný zármutek, jejž cítil; muž ten byl všecek zničen. 
→Du wirst ihn trösten.‹ – Sie fragte nach ihm, er war ausgegangen, um uns den unerträglichen Kummer zu verbergen, den er fühlte, der Mann war ganz zerrissen. 

Alberte, ty’s byl v pokoji. Uslyšela, že někdo jde, ptala se po tobě a žádala si tě, a když pohlédla na tebe a na mne, tím tichým, útěchy plným pohledem, abychom byli Šťastnými, spolu šťastnými. 
→Albert, du warst im Zimmer. Sie hörte jemand gehn und fragte und forderte dich zu sich, und wie sie dich ansah und mich, mit dem getrösteten, ruhigen Blicke, daß wir glücklich sein, zusammen glücklich sein würden...

— Albert jí padl okolo krku a líbaje ji zvolal : Jsme šťastnými, budeme jimi! Klidný Albert nevěděl, co činí, a já nevěděla o sobě. 
→« – Albert fiel ihr um den Hals und küßte sie und rief: »Wir sind es! wir werden es sein!« – Der ruhige Albert war ganz aus seiner Fassung, und ich wußte nichts von mir selber.

Werthere, pokračovala, a tato žena musila zemříti ! 
→»Werther,« fing sie an, »und diese Frau sollte dahin sein! 

Můj Bože, když si někdy pomyslím, Jak člověk to, co mu nejmilejším na světě, musí nechat odnésti a nikoho není, kdo by tak vřele cítil, jako děti, které ještě dlouho plakaly, že ti černí muži odnesli maminku. 
→Gott! wenn ich manchmal denke, wie man das Liebste seines Lebens wegtragen läßt, und niemand als die Kinder das so scharf fühlt, die sich noch lange beklagten, die schwarzen Männer hätten die Mama weggetragen!« 

Povstali a já se probudil a otřásl se; seděl jsem drže její ruku. Půjdeme, pravila, jest čas. Chtěla odtáhnout! ruku a já ji pevněji přitisknul. 
→Sie stand auf, und ich ward erweckt und erschüttert, blieb sitzen und hielt ihre Hand. – »Wir wollen fort,« sagte sie, »es wird Zeit.« – Sie wollte ihre Hand zurückziehen, und ich hielt sie fester. 

Uvidíme se opět, zvolal jsem, nalezneme se, ve všech podobách se shledáme, jdu, pokračoval jsem, jdu bez nucení a přec, kdybych měl říci : na věky, nesnesl bych toho. 
→– »Wir werden uns wieder sehen,« rief ich, »wir werden uns finden, unter allen Gestalten werden wir uns erkennen. Ich gehe,« fuhr ich fort, »ich gehe willig, und doch, wenn ich sagen sollte auf ewig, ich würde es nicht aushalten. 

S Bohem, Lotto, s Bohem, Alberte ! Shledáme se. — Zejtra, myslím, pravila žertovně. — Já rozuměl tomu >zejtra«! Ach, nevěděla, když ruku svou vyrvala z mé — Vyšli z aleje, já stál pohlížeje za nimi, v záři měsíční, upadl jsem k zemi a vyplakal se; 
→Leb' wohl, Lotte! Leb' wohl, Albert! Wir sehn uns wieder.« – »Morgen, denke ich.« versetzte sie scherzend. – Ich fühlte das Morgen! Ach, sie wußte nicht, als sie ihre Hand aus der meinen zog –. Sie gingen die Allee hinaus, ich stand, sah ihnen nach im Mondscheine und warf mich an die Erde und weinte mich aus 

vyskočil jsem a běžel na terasu a zahlédl jsem ještě ve stínu vysokých lip bíle její šaty u dveří zahradních, rozestřel jsem náruč — a vše zmizelo. 
→und sprang auf und lief auf die Terrasse hervor und sah noch dort unten im Schatten der hohen Lindenbäume ihr weißes Kleid nach der Gartentür schimmern, ich streckte meine Arme aus, und es verschwand.