E-BOOKS

Byl mým předkem v úřadě, a jak mu milým byl tento strom, nelze pověděti; mně jest ne méně milým. Moje paní seděla pod ním na trámě a pletla, když jsem já před dvaceti a sedmi lety jakožto chudý student přišel poprvé do domu. 
→Er war mein Vorfahr im Amt, und wie lieb ihm der Baum war, ist nicht zu sagen; mir ist er's gewiß nicht weniger. Meine Frau saß darunter auf einem Balken und strickte, da ich vor siebenundzwanzig Jahren als ein armer Student zum erstenmale hier in den Hof kam.« 

— Lotta tázala se po jeho dceři: praveno jí, že odešla s panem Schmidtem na louku k dělníkům, a starý pokračoval: 
→– Lotte fragte nach seiner Tochter; es hieß, sie sei mit Herrn Schmidt auf die Wiese hinaus zu den Arbeitern, und der Alte fuhr in seiner Erzählung fort: 

jak si jej předek jeho zamiloval a dcera taky, jak se z počátku jeho vikářem, později následníkem stal. 
→wie sein Vorfahr ihn liebgewonnen und die Tochter dazu, und wie er erst sein Vikar und dann sein Nachfolger geworden.

Sotva dokončil svou historii, když dcera farářova s jmenovaným panem Schmidtem ze zahrady přicházela: přivítala Lottu se vší vřelostí a mohu říci, že se mi dosti líbila: 
→ Die Geschichte war nicht lange zu Ende, als die Jungfer Pfarrerin mit dem sogenannten Herrn Schmidt durch den Garten herkam: sie bewillkommte Lotten mit herzlicher Wärme, und ich muß sagen, sie gefiel mir nicht übel; 

svižná, pěkně rostlá brunetta, jež by dovedla člověka na krátký čas na venkově pobaviti. Její milenec (nebo tak představil se hned pan Schmidt), jemný, tichý člověk, jenž se nechtěl vmísiti do našich rozprávek, ač jej Lotta vždy k tomu měla. 
→eine rasche, wohlgewachsene Brünette, die einen die kurze Zeit über auf dem Lande wohl unterhalten hätte. Ihr Liebhaber (denn als solchen stellte sich Herr Schmidt gleich dar), ein feiner, doch stiller Mensch, der sich nicht in unsere Gespräche mischen wollte, ob ihn gleich Lotte immer hereinzog. 

Nejvíce mne bolelo, že jsem pozoroval na jeho tváři, že více ze svévole a špatného humoru, než ze skromnosti rozumu nemísí se v rozpravy naše. 
→Was mich am meisten betrübte, war, daß ich an seinen Gesichtszügen zu bemerken schien, es sei mehr Eigensinn und übler Humor als Eingeschränktheit des Verstandes, der ihn sich mitzuteilen hinderte. 

Později jsem se o tom až příliš jasně přesvědčil; nebo když Bedřiška na procházce s Lottou a tedy příležitostně taky se mnou šla, zatemnil se obličej jeho, který sám o sobě jest již zarudlý, tak velice, že mne Lotta právě v Čas u rukávu chytila na srozuměnou, že jsem byl ku Bedřišce příliš zdvořilým. 
→In der Folge ward dies leider nur zu deutlich; denn als Friederike beim Spazierengehen mit Lotten und gelegentlich auch mit mir ging, wurde des Herrn Angesicht, das ohnedies einer bräunlichen Farbe war, so sichtlich verdunkelt, daß es Zeit war, daß Lotte mich beim Ärmel zupfte und mir zu verstehn gab, daß ich mit Friederiken zu artig getan. 

Nic více mne nemrzí, nežli že lidé mladí v květu života, kdy by mohli užívati svých radostí nejotevřeněji, sobě těchto několik dní nepatrnostmi kazí a teprve později nahlížejí, že nelze nahradit!, co utratili. 
→Nun verdrießt mich nichts mehr, als wenn die Menschen einander plagen, am meisten, wenn junge Leute in der Blüte des Lebens, da sie am offensten für alle Freuden sein könnten, einander die paar guten Tage mit Fratzen verderben und nur erst zu spät das Unersetzliche ihrer Verschwendung einsehen. 

Jak pravím, mrzelo mne to, a když jsme se k večeru do fary vrátili a při stole mléko pili, a rozprava o slastech a strastech světa se rozpředla, mluvil jsem velmi vroucně proti zlému rozmaru. 
→Mich wurmte das, und ich konnte nicht umhin, da wir gegen Abend in den Pfarrhof zurückkehrten und an einem Tische Milch aßen und das Gespräch auf Freude und Leid der Welt sich wendete, den Faden zu ergreifen und recht herzlich gegen die üble Laune zu reden. 

My lidé stěžujeme si často, počal jsem, že máme tak málo chvil pěkných, a špatných tak mnoho, a jak se mi zdá, z větší části bezprávně. 
→– »Wir Menschen beklagen uns oft«, fing ich an, »daß der guten Tage so wenig sind und der schlimmen so viel, und, wie mich dünkt, meist mit Unrecht.

Kdybychom měli srdce vždy ochotné užívati dobrého, jež nám Bůh každý den připravuje, nabyli bychom tím ihned také síly své snášeti zlo, navštíví-li nás. 
→ Wenn wir immer ein offenes Herz hätten, das Gute zu genießen, das uns Gott für jeden Tag bereitet, wir würden als dann auch Kraft genug haben, das Übel zu tragen, wenn es kommt.« 

Nemáme mysl ve moci, namítala paní farářová; jak mnoho závisí na těle! není-li člověku volno, není člověku taky nic vhod. 
→– »Wir haben aber unser Gemüt nicht in unserer Gewalt;« versetzte die Pfarrerin; »wie viel hängt vom Körper ab! Wenn einem nicht wohl ist, ist's einem überall nicht recht.« 

— Přiznal jsem jí. Považujme to tedy za nemoc, pokračoval jsem, a tažme se, zda není prostředku proti tomu! 
→– Ich gestand ihr das ein. – »Wir wollen es also«, fuhr ich fort, »als eine Krankheit ansehen und fragen, ob dafür kein Mittel ist?« 

— To si dám říci, pravila Lotta, já aspoň soudím, že mnoho na nás záleží. 
→ – »Das läßt sich hören,« sagte Lotte, »ich glaube wenigstens, daß viel von uns abhängt.

Vím to z vlastní zkušenosti. Mrzí-li mne něco, vyskočím, zazpívám si veselou písničku,, a při tom tančím po zahradě — a je po všem. 
→ Ich weiß es an mir. Wenn mich etwas neckt und mich verdrießlich machen will, spring' ich auf und sing' ein paar Contretänze den Garten auf und ab, gleich ist's weg.«

— To jsem chtěl taky říci, doložil jsem: se špatným rozmarem musíme tak jednati jako s leností, nebo jest to jakýsi druh leností. 
→– »Das war's, was ich sagen wollte,« versetzte ich, »es ist mit der üblen Laune völlig wie mit der Trägheit, denn es ist eine Art von Trägheit. 

Naše přirozenost si v ní libuje a přece, když nabudeme síly a vzmužíme se, ubývá nám práce pod rukou a nalézáme v práci pravé potěšení. 
→Unsere Natur hängt sehr dahin, und doch, wenn wir nur einmal die Kraft haben, uns zu ermannen, geht uns die Arbeit frisch von der Hand, und wir finden in der Tätigkeit ein wahres Vergnügen.

— Bedřiška byla velmi pozorná a onen mladý muž namítl: že člověk není svým pánem a nejméně pánem svých pocitů. Jedná se zde o nepříjemný pocit, odpověděl jsem, jehož se každý rád zbude; a nikdo neví, na kolik síly jeho stačí, pokud jich nezkusil. 
→« – Friederike war sehr aufmerksam, und der junge Mensch wandte mir ein, daß man nicht Herr über sich selbst sei und am wenigsten über seine Empfindungen gebieten könne. – »Es ist hier die Frage von einer unangenehmen Empfindung«, versetzte ich, »die doch jedermann gerne los ist; und niemand weiß, wie weit seine Kräfte gehen, bis er sie versucht hat. 

Nemocný zajisté všech lékařů se bude ptáti a neodmítne žádné, ani sebe větší resignace, ani nejtrpčích léků, aby získal žádaného zdraví. 
→Gewiß, wer krank ist, wird bei allen Ärzten herumfragen, und die größten Resignationen, die bittersten Arzeneien wird er nicht abweisen, um seine gewünschte Gesundheit zu erhalten.

Pozoroval jsem, že poctivý stařeček se namáhá, aby podílu bral na naší rozprávce; počal jsem hlasitěji, obrátiv řeč svou k němu. 
→« – Ich bemerkte, daß der ehrliche Alte sein Gehör anstrengte, um an unserm Diskurse teilzunehmen, ich erhob die Stimme, indem ich die Rede gegen ihn wandte.

Káže se proti tolika neřestem, pravil jsem; nikdy ještě jsem neslyšel, že by byl kdo proti špatnému rozmaru s kazatelny mluvil. 
→»Man predigt gegen so viele Laster,« sagte ich, »ich habe noch nie gehört, daß man gegen die üble Laune vom Predigtstuhle gearbeitet hätte.«

— To jest věcí městských farářů, pravil on, rolníci nemají špatných rozmarů; ostatně by to prý časem neškodilo aspoň pro jeho ženu a pana správce. 
→ – »Das müßten die Stadtpfarrer tun,« sagte er, »die Bauern haben keinen bösen Humor; doch könnte es auch zuweilen nicht schaden, es wäre eine Lektion für seine Frau wenigstens und für den Herrn Amtmann.« 

— Společnost se smála, on srdečné s ní, až jej zachytil kašel, jenž rozpravu naši na nějaký čas přetrhl; načež mladý muž jal se mluviti; 
→– Die Gesellschaft lachte, und er herzlich mit, bis er in einen Husten verfiel, der unsern Diskurs eine Zeitlang unterbrach; darauf denn der junge Mensch wieder das Wort nahm: 

Jmenoval jste špatný rozmar neřestí; zdá se mi, že to přemrštěné. — Nikoliv, odpověděl jsem — jestliže to, čím škodíme sobě samým a bliž ním, tohoto názvu zasluhuje. 
→ »Sie nannten den bösen Humor ein Laster; mich deucht, das ist übertrieben.« – »Mit nichten,« gab ich zur Antwort, »wenn das, womit man sich selbst und seinem Nächsten schadet, diesen Namen verdient.

Není dosti na tom, nedovedeme-li se navzájem oblažovat!, máme si ještě i tu radost bráti, jakéž??? si každé srdce samo poskytnouti může? 
→ Ist es nicht genug, daß wir einander nicht glücklich machen können, müssen wir auch noch einander das Vergnügen rauben, das jedes Herz sich noch manchmal selbst gewähren kann?

A jmenujete mi rozmarného člověka, který by byl tak dobrotiv, aby rozmar svůj ukryl, sám nesl a radosti kol sebe nerušil! 
→Und nennen Sie mir den Menschen, der übler Laune ist und so brav dabei, sie zu verbergen, sie allein zu tragen, ohne die Freude um sich her zu zerstören! 

Anebo není snad špatný rozmar vnitřní nevolí nad naší vlastní nehodností, nedostatkem záliby v nás samých, jenž vždy spojen jest se záští, jenž pošetilou marnivostí se vzbuzuje? 
→Oder ist sie nicht vielmehr ein innerer Unmut über unsere eigene Unwürdigkeit, ein Mißfallen an uns selbst, das immer mit einem Neide verknüpft ist, der durch eine törichte Eitelkeit aufgehetzt wird? 

Vidíme šťastné lidi, jež jsme my šťastnými neučinili, a to jest nesnesitelné. — Lotta se na mne usmívala, vidouc pohnutí, s jakýmž jsem mluvil, a slza v oku Bedřiščině přiměla mne k tomu, že jsem pokračoval. 
→Wir sehen glückliche Menschen, die wir nicht glücklich machen, und das ist unerträglich.« – Lotte lächelte mich an, da sie die Bewegung sah, mit der ich redete, und eine Träne in Friederikens Auge spornte mich fortzufahren. 

— Běda těm, pravil jsem, kdož používají moci, kterou mají nad některým srdcem, k tomu, aby je o nejprostší radosti olupovali, jež z toho srdce samého plynou! 
→– »Wehe denen,« sagte ich, »die sich der Gewalt bedienen, die sie über ein Herz haben, um ihm die einfachen Freuden zu rauben, die aus ihm selbst hervor keimen.

Veškeré dary, veškeré úslužnosti nevynahradí ani jediného okamžiku radosti samé, jejž nám závistná nevole našeho tyrana ztrpčila. 
→Alle Geschenke, alle Gefälligkeiten der Welt ersetzen nicht einen Augenblick Vergnügen an sich selbst, den uns eine neidische Unbehaglichkeit unsers Tyrannen vergällt hat.

Celé srdce bylo v okamžiku tomu plno; vzpomínka na nejednu vše minulou vystoupila v duši mé, a oči moje zaslzely. 
→ « Mein ganzes Herz war voll in diesem Augenblicke; die Erinnerung so manches Vergangenen drängte sich an meine Seele, und die Tränen kamen mir in die Augen. 

Kdoby si jen denně říkal, zvolal jsem : ty nezmůžeš ničeho u svých přátel, nežli ponechati jim jich radosti a rozmnožiti jich štěstí a používaje ho s nimi — Dovedeš-li jim podati krůpěj úlevy, když vnitřní jich duše tísnící vášní je soužena, zármutkem rozervána? 
→»Wer sich das nur täglich sagte:« rief ich aus, »du vermagst nichts auf deine Freunde, als ihnen ihre Freuden zu lassen und ihr Glück zu vermehren, indem du es mit ihnen genießest. Vermagst du, wenn ihre innere Seele von einer ängstigenden Leidenschaft gequält, vom Kummer zerrüttet ist, ihnen einen Tropfen Linderung zu geben? 

— A když pak poslední, nejhorší nemoc navštíví toho neb tu, jejž neb již jsi v kvetoucích dnech podkopal — a ona tu leží v chorobném umdlení, oko bezcitně k nebi upřené, s potem umírání na bledém čele 
→Und wenn die letzte, bangste Krankheit dann über das Geschöpf herfällt, das du in blühenden Tagen untergraben hast, und sie nun daliegt in dem erbärmlichsten Ermatten, das Auge gefühllos gen Himmel sieht, der Todesschweiß auf der blassen Stirne abwechselt, 

— a ty stojíš zde před postelí jako prokletý v nejhlubším pocitu, že nelze ti pomoci ani veškerým jměním tvým — úzkost svírá ti nitro, že bys obětoval vše na krůpěj posily toho tvora dohasínajícího, kdybys mohl jen jiskru mysl jemu dodati! 
→und du vor dem Bette stehst wie ein Verdammter, in dem innigsten Gefühl, daß du nichts vermagst mit deinem ganzen Vermögen, und die Angst dich inwendig krampft, daß du alles hingeben möchtest, dem untergehenden Geschöpfe einen Tropfen Stärkung, einen Funken Mut einflößen zu können.« 

Vzpomínka na podobný výstup, jemuž jsem byl přítomen, dotkla se mne celou silou při těchto slovech. 
→Die Erinnerung einer solchen Szene, wobei ich gegenwärtig war, fiel mit ganzer Gewalt bei diesen Worten über mich. 

Vzal jsem šátek na oči a odešel jsem ze společnosti, jen Lottin hlas na mne volající: půjdeme! mne probudil. 
→Ich nahm das Schnupftuch vor die Augen und verließ die Gesellschaft, und nur Lottens Stimme, die mir rief, wir wollten fort, brachte mich zu mir selbst. 

A jak mne plísnila na cestě, protože jsem tak vřelého podílu na všem bral, že bych umřel z toho ! Abych se šetřil! 
→Und wie sie mich auf dem Wege schalt über den zu warmen Anteil an allem, und daß ich drüber zugrunde gehen würde! daß ich mich schonen sollte! 

— O anděle ! k vůli tobě musím žiti! 
→ – O der Engel! Um deinetwillen muß ich leben! 

Dne 6. července. 

Je stále u své umírající přítelkyně, a jest vždy táž, vždy přítomná, spanilá; kam pohlédne, tam hojí bolesti a činí lidi šťastnými. 
→Am 6. Julius.   Sie ist immer um ihre sterbende Freundin, und ist immer dieselbe, immer das gegenwärtige, holde Geschöpf, das, wo sie hinsieht, Schmerzen lindert und Glückliche macht. 

Byla včera večer s Márinkou a malou Málkou na procházce; já o tom věděl, vyhledal jsem ji a šli jsme pospolu. Asi po půl druhé hodině vrátili jsme se z města k studni, jež mi jest tak drahá, nyní tisíckrát dražší. 
→Sie ging gestern abend mit Marianen und dem kleinen Malchen spazieren, ich wußte es und traf sie an, und wir gingen zusammen. Nach einem Wege von anderthalb Stunden kamen wir gegen die Stadt zurück, an den Brunnen, der mir so wert und nun tausendmal werter ist. 

Lotta posadila se na zídku, stáli jsme před ní. 
→Lotte setzte sich aufs Mäuerchen, wir standen vor ihr. 

Ohlédl jsem se kolem, ach! a čas, kdy srdce mé tak samo bylo, oživnul zase ve mně. Milá studni, pravil jsem, od té doby nespočinul jsem u tvého chladu, sotva že jsem se, jda kolem tebe, na tebe podíval. 
→Ich sah umher, ach, und die Zeit, da mein Herz so allein war, lebte wieder vor mir auf. – »Lieber Brunnen,« sagte ich, »seither hab' ich nicht mehr an deiner Kühle geruht, hab' in eilendem Vorübergehn dich manchmal nicht angesehn.« 

— Pozřel jsem dolů i vidím, že Amálka se sklenicí vody jde nahoru. — Podíval jsem se na Lottu a cítil vše, co v ní mám. 
→– Ich blickte hinab und sah, daß Malchen mit einem Glase Wasser sehr beschäftigt heraufstieg. – Ich sah Lotten an und fühlte alles, was ich an ihr habe. 

V tom přišla Amálka se sklenicí. Márinka jí ji chtěla vzíti: ne! volalo děcko s nejsladším výrazem, ne, Lotto, ty musíš píti první! 
→Indem kommt Malchen mit einem Glase. Mariane wollt' es ihr abnehmen: »Nein!« rief das Kind mit dem süßesten Ausdrucke, »nein, Lottchen, du sollst zuerst trinken!«

Byl jsem nadšen pravdivostí, dobrotou, s jakou to pravila, takže nemohla ničím pocity své vyjádřit! vyzdvihl jsem déčko do výše a políbil je tak živé, že počalo ihned křičeti a plakati. 
→– Ich ward über die Wahrheit, über die Güte, womit sie das ausrief, so entzückt, daß ich meine Empfindung mit nichts ausdrücken konnte, als ich nahm das Kind von der Erde und küßte es lebhaft, das sogleich zu schreien und zu weinen anfing. 

— Nedobře jste učinil, pravila Lotta. — To mne zarazilo. — Pojď, Aniálko, pokračovala vzavši děvčátko za ruku a vedouc je dolů po schodech, tu se umej z čerstvého pramene, honem, honem, to pak neškodí. 
→– »Sie haben übel getan,« sagte Lotte. – Ich war betroffen. – »Komm, Malchen,« fuhr sie fort, indem sie es bei der Hand nahm und die Stufen hinabführte, »da wasche dich aus der frischen Quelle geschwind, geschwind, da tut's nichts.« 

— Když jsem tu stál a viděl, s jakou pílí děcko mokré své ručky o tvářinky třelo, s jakou důvěrou, že zázračným pramenem veškerá nečistota zmizí a že tím hanba zničena, že dostane ošklivý vous; 
→– Wie ich so dastand und zusah, mit welcher Emsigkeit das Kleine mit seinen nassen Händchen die Backen rieb, mit welchem Glauben, daß durch die Wunderquelle alle Verunreinigung abgespült und die Schmach abgetan würde, einen häßlichen Bart zu kriegen; 

když Lotta pravila: už dost a dítě přece napořád pilně dále se mylo jakoby »víc« větší účinek mělo než málo« — pravím ti, Viléme, nebyl jsem s větší úctou křtu přítomen — a když Lotta nahoru vyšla, rád bych byl před ní na kolena upadl jako před prorokem, jenž viny národa smyl. 
→wie Lotte sagte: »Es ist genug!« und das Kind doch immer eifrig fortwusch, als wenn Viel mehr täte als Wenig – ich sage dir, Wilhelm, ich habe mit mehr Respekt nie einer Taufhandlung beigewohnt; und als Lotte heraufkam, hätte ich mich gern vor ihr niedergeworfen wie vor einem Propheten, der die Schulden einer Nation weggeweiht hat. 

Večer jsem to vše v srdci rozradostněn vyprávěl muži, o němž jsem se domýšlel, že má smysl pro podobné věci ; to jsem se však potázal! Pravil, že Lotta dobře neučinila; není prý dobře balamutit děti; 
→Des Abends konnte ich nicht umhin, in der Freude meines Herzens den Vorfall einem Manne zu erzählen, dem ich Menschensinn zutraute, weil er Verstand hat; aber wie kam ich an! Er sagte, das sei sehr übel von Lotten gewesen; man solle den Kindern nichts weis machen;

podobné věci dávají podnět k nesčíslným mýlkám a pověrám, před nimiž třeba děti varovat!. 
→ dergleichen gebe zu unzähligen Irrtümern und Aberglauben Anlaß, wovor man die Kinder frühzeitig bewahren müsse. 

— Tu jsem si vzpomněl, že muž ten dal před osmi dny křtíti; proto jsem si ho nevšiml a zůstal jsem v srdci svém svému přesvědčení věren, že máme s dětmi jednati tak, jak jedná Bůh s námi, jenž nás nejšťastnějšími činí, nechá-li nás pěkně broditi se v klamu. 
→– Nun fiel mir ein, daß der Mann vor acht Tagen hatte taufen lassen, drum ließ ich's vorbeigehen und blieb in meinem Herzen der Wahrheit getreu: Wir sollen es mit den Kindern machen wie Gott mit uns, der uns am glücklichsten macht, wenn er uns in freundlichem Wahne so hintaumeln läßt.

Dne 8. července. Jaké jsem dítě ! Jak tak prahnu po jediném pohledu! Jaké jsem dítě ! — Šli jsme do Wahlheimu. 
→Am 8. Julius.   Was man ein Kind ist! Was man nach so einem Blicke geizt! Was man ein Kind ist! – Wir waren nach Wahlheim gegangen. 

Děvčata a paní jely napřed a na našich procházkách zdálo se mi, že pozoruji v Lottiných černých očích — jsem blázen, odpusť! Kdybys je byl viděl, tyto oči! — Budu krátkým; 
→Die Frauenzimmer fuhren hinaus, und während unserer Spaziergänge glaubte ich in Lottens schwarzen Augen – ich bin ein Tor, verzeih mir's! du solltest sie sehen, diese Augen. 

(nebo oči se mi spaním zavírají) — děvčata vstoupila do vozů, a okolo kočáru stáli mladý V..., Selstadt, Audran a já. 
→– Daß ich kurz bin (denn die Augen fallen mir zu vor Schlaf): siehe, die Frauenzimmer stiegen ein, da standen um die Kutsche der junge W.., Selstadt und Audran und ich. 

Mluvili jsme a žvanili s těmi hochy, kteří jsou ovšem dosti lehcí a vzdušní. 
→Da ward aus dem Schlage geplaudert mit den Kerlchen, die freilich leicht und lüftig genug waren. 

— Hledal jsem Lottiny oči; ach, bloudily od jednoho k druhému ! Ale ke mně, ke mně, ke mně ! kterýž jsem tu stál úplně sám, nezbloudily v resignaci ! 
→– Ich suchte Lottens Augen; ach, sie gingen von einem zum andern! Aber auf mich! mich! mich! der ganz allein auf sie resigniert dastand, fielen sie nicht! 

— Srdce mé ji tisíckrát zdravilo ! A ona mne neviděla! Kočár jel okolo a v oku mém stála slza. 
→– Mein Herz sagte ihr tausend Adieu! Und sie sah mich nicht! Die Kutsche fuhr vorbei, und eine Träne stand mir im Auge.

Pohlížel jsem za ním a viděl jsem Lottinu hlavu z vozu a ona ohlédla se, ach! za mnou? 
→ Ich sah ihr nach und sah Lottens Kopfputz sich zum Schlage herauslehnen, und sie wandte sich um zu sehen, ach! nach mir? 

— Příteli, v této nejistotě tomu; to jest má útěcha: snad se ohlédla za mnou! Snad! — Dobrou noc! jaké jsem dítě ! 
→ – Lieber! In dieser Ungewißheit schwebe ich; das ist mein Trost: vielleicht hat sie sich nach mir umgesehen! Vielleicht! – Gute Nacht! O, was ich ein Kind bin!

Dne 10. července. Jak nemotorný jsem, když se ve společnosti o ní mluví, měl bys viděti! A což když se mne konečně někdo optá, jak se mi líbí? — Líbí! To slovo nenávidím jako smrt. 
→Am 10. Julius.   Die alberne Figur, die ich mache, wenn in Gesellschaft von ihr gesprochen wird, solltest du sehen! Wenn man mich nun gar fragt, wie sie mir gefällt? – Gefällt! das Wort hasse ich auf den Tod. 

Co jest to za člověka, jemuž se Lotta líbí, jemuž neproniká veškeré smysly, veškeré pocity ! Líbí! Ondy se mne kdosi ptal, jak se mi Ossian líbí. 
→Was muß das für ein Mensch sein, dem Lotte gefällt, dem sie nicht alle Sinne, alle Empfindungen ausfüllt! Gefällt! Neulich fragte mich einer, wie mir Ossian gefiele!   

Dne 11. července. Paní M . . . vede se velmi zle; modlím se za její život, poněvadž trpím s Lottou. Vidím ji zřídka u své přítelkyně, a dnes mi vyprávěla podivný případ. 
→Am 11. Julius.   Frau M.. ist sehr schlecht; ich bete für ihr Leben, weil ich mit Lotten dulde. Ich sehe sie selten bei einer Freundin, und heute hat sie mir einen wunderbaren Vorfall erzählt. 

— Starý M . . . je lakomá, plesnivá houba, kterýž svou paní za svůj život dosti natýral a omezoval, a přece si paní ta vždy dovedla pomoci. 
→– Der alte M.. ist ein geiziger, rangiger Pilz, der seine Frau im Leben was Rechts geplagt und eingeschränkt hat; doch hat sich die Frau immer durchzuhelfen gewußt. 

Před málo dny, když jí lékař veškerou naději na živobytí odňal, povolala svého muže — Lotta byla v pokoji — a takto jej oslovila: 
→Vor wenigen Tagen, als der Arzt ihr das Leben abgesprochen hatte, ließ sie ihren Mann kommen (Lotte war im Zimmer) und redete ihn also an: 

Musím se ti z jisté věci vyznati, kteráž by mohla po smrti mé způsobiti mnoho zmatku a mrzutosti. 
→»Ich muß dir eine Sache gestehen, die nach meinem Tode Verwirrung und Verdruß machen könnte. 

Vedla jsem dosud hospodářství co možná nejpořádněji a nejspořivěji : avšak odpustíš mi, že jsem tě těch třicet let podváděla. 
→Ich habe bisher die Haushaltung geführt, so ordentlich und sparsam als möglich; allein du wirst mir verzeihen, daß ich dich diese dreißig Jahre her hintergangen habe. 

Určil's na počátku našeho manželství málo na zapravení kuchyně a domácích výdajů. 
→Du bestimmtest im Anfange unserer Heirat ein Geringes für die Bestreitung der Küche und anderer häuslichen Ausgaben. 

Když se naše domácnost rozmnožila, závod náš rostl, nemohla jsem tě přesvědčiti a pohnouti, abys týdenní můj plat dle poměru zvýšil; 
→Als unsere Haushaltung stärker wurde, unser Gewerbe größer, warst du nicht zu bewegen, mein Wochengeld nach dem Verhältnisse zu vermehren; 

zkrátka víš, že právě tenkrát, když domácnost naše byla největší, že's požadoval, abych vystačila týdně se sedmi zlatými. 
→kurz, du weißt, daß du in den Zeiten, da sie am größten war, verlangtest, ich solle mit sieben Gulden die Woche auskommen. 

— Peníze jsem ovšem bez reptání vzala a další potřeby vybírala jsem týdně z kasy, poněvadž nemohl nikdo se domnívati, že paní by chtěla okrádati pokladnici. 
→Die habe ich denn ohne Widerrede genommen und mir den Überschuß wöchentlich aus der Losung geholt, da niemand vermutete, daß die Frau die Kasse bestehlen würde. 

Nevyházela jsem marně ničeho a byla bych bez tohoto vyznání směle mohla odejiti na věčnost, kdyby následnice u vedení hospodářství nevěděla si pomoci a ty na svém stál, že první žena s tím vyšla. 
→Ich habe nichts verschwendet und wäre auch, ohne es zu bekennen, getrost der Ewigkeit entgegengegangen, wenn nicht diejenige, die nach mir das Hauswesen zu führen hat, sich nicht zu helfen wissen würde, und du doch immer darauf bestehen könntest, deine erste Frau sei damit ausgekommen.

Mluvil jsem s Lottou o báječné zaslepenosti lidských smyslů, takže by člověk se mohl domnívati, že za tím něco vězí, když někdo se sedmi zlatými vyjde, jsou-li potřeby dvakrát tak veliké. 
→« Ich redete mit Lotten über die unglaubliche Verblendung des Menschensinns, daß einer nicht argwohnen soll, dahinter müsse was anders stecken, wenn eins mit sieben Gulden hinreicht, wo man den Aufwand vielleicht um zweimal so viel sieht. 

Avšak znal jsem sám lidi, kteří by byli věčný olejový džbán prorokův bez udivení do svých domů přijali. 
→Aber ich habe selbst Leute gekannt, die des Propheten ewiges Ölkrüglein ohne Verwunderung in ihrem Hause angenommen hätten.   

Dne 13. července. Nikoli, neklamu se! Čtu v její černých očích pravý soucit se mnou a mým osudem. Ano cítím, a v tom mohu srdci svému důvěřovati, že — ó smím, mohu vysloviti nebe v těchto slovech — že mne miluje, a miluje mne! 
→Am 13. Julius.   Nein, ich betriege mich nicht! Ich lese in ihren schwarzen Augen wahre Teilnehmung an mir und meinem Schicksal. Ja ich fühle, und darin darf ich meinem Herzen trauen, daß sie – o darf ich, kann ich den Himmel in diesen Worten aussprechen? – daß sie mich liebt! Mich liebt! 

— A já, jak sobě samému stávám se drahým, jak — tobě to přece mohu říci, nebo máš smysl pro něco podobného — jak sebe sama zbožňuji, od té doby, co mne miluje! 
→– Und wie wert ich mir selbst werde, wie ich – dir darf ich's wohl sagen, du hast Sinn für so etwas – wie ich mich selbst anbete, seitdem sie mich liebt! 

Zdaž to smělost či pocit pravého poměru — Neznám člověka, před nímž bych se něčeho v Lottinu srdci obával: 
→Ob das Vermessenheit ist oder Gefühl des wahren Verhältnisses? – Ich kenne den Menschen nicht, von dem ich etwas in Lottens Herzen fürchtete. 

a přece — mluví-li o svém snoubenci, mluví-li o něm tak vřele, tak láskyplně — tu jest mi jako člověku, jenž všech důstojenství a hodností byl zbaven a jemuž odňali meč. 
→Und doch – wenn sie von ihrem Bräutigam spricht, mit solcher Wärme, solcher Liebe von ihm spricht – da ist mir's wie einem, der aller seiner Ehren und Würden entsetzt und dem der Degen genommen wird.

Dne 16. července. Ach, jak to probíhá všemi mými žilami, dotkne-li se prst můj prstu jejího, setkají-li se nohy naše pod stolem! 
→Am 16. Julius.   Ach wie mir das durch alle Adern läuft, wenn mein Finger unversehens den ihrigen berührt, wenn unsere Füße sich unter dem Tische begegnen! 

Trhnu sebou zpět jako před ohněm, a tajemná jakási síla táhne mne opět ku předu — a závrať pojímá mé smysly. 
→Ich ziehe zurück wie vom Feuer, und eine geheime Kraft zieht mich wieder vorwärts – mir wird's so schwindelig vor allen Sinnen. 

— O! a její nevinnost, její nelíčená duše necítí, jak mne tyto nepatrné důvěrnosti mučí. A když dokonce v hovoru ruku svou položí na mou a v zajímavé rozprávce usedne ke mně blíže tak, že nebeský dech její rtů dotýká se rtů mých 
→– O! und ihre Unschuld, ihre unbefangne Seele fühlt nicht, wie sehr mich die kleinen Vertraulichkeiten peinigen. Wenn sie gar im Gespräch ihre Hand auf die meinige legt und im Interesse der Unterredung näher zu mir rückt, daß der himmlische Atem ihres Mundes meine Lippen erreichen kann:

— Myslím, že utonu bouří postižen. 
→– ich glaube zu versinken, wie vom Wetter gerührt. 

A, Viléme ! Jestli se někdy opovážím, toto nebe, tuto důvěru — ! Ty mi porozumíš. Ne, srdce mé není tak zkažené! Slabé! Slabé ovšem! — A není to zkáza? Jest mí svátou. 
→– Und, Wilhelm! wenn ich mich jemals unterstehe, diesen Himmel, dieses Vertrauen –! Du verstehst mich. Nein, mein Herz ist so verderbt nicht! Schwach! schwach genug! – Und ist das nicht Verderben? – Sie ist mir heilig. 

Každá žádost umlká v její přítomnosti. Nevím nikdy, jak mi jest, jsem-li u ní; jest mi, jakoby duše ve mne s veškerými žilami se zvrátila. 
→Alle Begier schweigt in ihrer Gegenwart. Ich weiß nie, wie mir ist, wenn ich bei ihr bin; es ist, als wenn die Seele sich mir in allen Nerven umkehrte. 

— Hraje na pianě melodii andělsky, tak prostě, tak oduševněle! Jest její zamilovaná píseň a ta mne sprošťuje veškeré muky, tísně a klamu, dotkne-li se první noty. 
→– Sie hat eine Melodie, die sie auf dem Klaviere spielet mit der Kraft eines Engels, so simpel und so geistvoll! Es ist ihr Leiblied, und mich stellt es von aller Pein, Verwirrung und Grillen her, wenn sie nur die erste Note davon greift.

Každé slovo o staré kouzelné moci hudby jest mi pochopitelno. 
→Kein Wort von der Zauberkraft der alten Musik ist mir unwahrscheinlich. 

Jak dojímá mne prostý ten zpěv! A jak dovede zanotiti jej v čas, často ve chvíli, kdy bych si rád projel kulkou hlavu! 
→Wie mich der einfache Gesang angreift! Und wie sie ihn anzubringen weiß, oft zur Zeit, wo ich mir eine Kugel vor den Kopf schießen möchte! 

Bludy a tmy duše mé jsou rozehnány, a já dýchám opět volněji. 
→Die Irrung und Finsternis meiner Seele zerstreut sich, und ich atme wieder freier.

Dne 18. července. Viléme, co jest našemu srdci svět bez lásky! 
→Am 18. Julius.   Wilhelm, was ist unserem Herzen die Welt ohne Liebe! 

Co jest kouzelná svítilna beze světla. 
→Was eine Zauberlaterne ist ohne Licht! 

A sotva že do ní dáš lampičku, vyskytnou se nejpestřejší obrazy na bílé tvé zdi ! 
→Kaum bringst du das Lämpchen hinein, so scheinen dir die buntesten Bilder an deine weiße Wand! 

A kdyby to nic nebylo, než přecházející bludičky, jest to přece naším štěstím, stojíme-li jako svěží hoši před tím a podivujeme se zázračným úkazům. 
→Und wenn's nichts wäre als das, als vorübergehende Phantome, so macht's doch immer unser Glück, wenn wir wie frische Jungen davor stehen und uns über die Wundererscheinungen entzücken.

Dnes nemohl jsem k Lottě, nebylo lze vyhnout se jisté společnosti. 
→ Heute konnte ich nicht zu Lotten, eine unvermeidliche Gesellschaft hielt mich ab. 

Co bylo činit? Poslal jsem k ní svého sluhu, jen abych měl okolo sebe člověka, který jí byl na blízku s jakou trpělivostí jsem jej očekával, s jakou radostí jsem uvítal jej. Rád bych jej byl vzal za hlavu a zlíbal, kdybych se byl nestyděl. 
→Was war zu tun? Ich schickte meinen Diener hinaus, nur um einen Menschen um mich zu haben, der ihr heute nahe gekommen wäre. Mit welcher Ungeduld ich ihn erwartete, mit welcher Freude ich ihn wiedersah! Ich hätte ihn gern beim Kopfe genommen und geküßt, wenn ich mich nicht geschämt hätte. 

Vypravuje se o bononském kameni, že na slunci jsa paprsky jeho přitahuje a chvíli za noci svítí. 
→Man erzählt von dem Bononischen Steine, daß er, wenn man ihn in die Sonne legt, ihre Strahlen anzieht und eine Weile bei Nacht leuchtet. 

Tak mi bylo s mým sluhou. Pocit, že její oči na jeho obličeji, na jeho tvářích, na jeho knoflících, na límci spočinuly, činil mi vše tak svátým, tak drahým! Nebyl bych v okamžiku tom hocha toho dal za tisíc tolarů. 
→So war mir's mit dem Burschen. Das Gefühl, daß ihre Augen auf seinem Gesichte, seinen Backen, seinen Rockknöpfen und dem Kragen am Surtout geruht hatten, machte mir das alles so heilig, so wert! Ich hätte in dem Augenblick den Jungen nicht um tausend Taler gegeben.

Bylo mi tak volno v jeho přítomnosti. 
→Es war mir so wohl in seiner Gegenwart.

— Uchovej Bůh, aby si se tomu smál. Viléme, jsou to bludičky, — je-li nám blaze? 
→– Bewahre dich Gott, daß du darüber lachest. Wilhelm, sind das Phantome, wenn es uns wohl ist? 

Dne 19. července. Uvidím ji! volám z rána, když vstanu a rozveselen krásnému slunci hledím vstříc; Am 19. Julius.   »Ich werde sie sehen!« ruf' ich morgens aus, wenn ich mich ermuntere und mit aller Heiterkeit der schönen Sonne entgegenblicke; 

uvidím ji! A na celý den nemám pak jiného přání! Vše, vše se ztrácí v té naději . 
→»ich werde sie sehen!« Und da habe ich für den ganzen Tag keinen Wunsch weiter. Alles, alles verschlingt sich in dieser Aussicht.  

Dne 20. července. S vaší ideou, abych šel totiž s vyslancem do 

, nemohu se nikterak shodnouti. Ne« miluji příliš subordinace a víme všichni, že onen muž je mimo to protiva. 
→ Den 20. Julius.   Eure Idee will noch nicht die meinige werden, daß ich mit dem Gesandten nach 

gehen soll. Ich liebe die Subordination nicht sehr, und wir wissen alle, daß der Mann noch dazu ein widriger Mensch ist. 

Matka má by ráda viděla, abych byl ve službě: to mi bylo k smíchu. 
→Meine Mutter möchte mich gern in Aktivität haben, sagst du, das hat mich zu lachen gemacht. 

Zdaž nejsem teď tolikéž činným? a není-liž jedno, zda počítám hrách či boby? Všecko ve světě je přece jen darebáctví, a člověk, který pro jiné, aniž ukojil svoji vášeň nebo vlastní potřeby, za peníze nebo čest anebo za něco vůbec se dře, jest vždycky blázen. 
→Bin ich jetzt nicht auch aktiv, und ist's im Grunde nicht einerlei, ob ich Erbsen zähle oder Linsen? Alles in der Welt läuft doch auf eine Lumperei hinaus, und ein Mensch, der um anderer willen, ohne daß es seine eigene Leidenschaft, sein eigenes Bedürfnis ist, sich um Geld oder Ehre oder sonst was abarbeitet, ist immer ein Tor.

Dne 24. července. Že ti tolik na tom záleží, abych kreslení nezanedbával, raději bych všeho nechal, nežli ti řekl, že teď málo pracuji. 
→Am 24. Julius. Da dir so sehr daran gelegen ist, daß ich mein Zeichnen nicht vernachlässige, möchte ich lieber die ganze Sache übergehen als dir sagen, daß zeither wenig getan wird.

Ještě nikdy nebyl jsem šťastnějším, nikdy nebyly mé pocity s přírodou až na drobný kamének, až na nepatrnou travičku plnější a vroucnější; 
→Noch nie war ich glücklicher, noch nie war meine Empfindung an der Natur, bis aufs Steinchen, aufs Gräschen herunter, voller und inniger, 

a přece — nevím, jak bych se vyjádřil — jest síla má představovací tak slabá, vše tone a potápí se tak před duší mou, že tomu nedovedu položiti mezi ani hranic; 
→und doch – Ich weiß nicht, wie ich mich ausdrücken soll, meine vorstellende Kraft ist so schwach, alles schwimmt und schwankt so vor meiner Seele, daß ich keinen Umriß packen kann;

ale myslím si, že, kdybych měl hlínu nebo vosk, že bych to dovedl. 
→ aber ich bilde mir ein, wenn ich Ton hätte oder Wachs, so wollte ich's wohl herausbilden. 

A já taky vezmu hlínu, bude-li to déle trvati, a budu z ní pracovati a kdyby to byly koláče. 
→Ich werde auch Ton nehmen, wenn's länger währt, und kneten, und sollten's Kuchen werden! 

Lottinu podobiznu třikrát jsem začal a třikrát se mi nezdařila, což mne tím více mrzí, protože jsem byl před nějakým časem v té příčině velmi šťastným. 
→Lottens Porträt habe ich dreimal angefangen, und habe mich dreimal prostituiert; das mich um so mehr verdrießt, weil ich vor einiger Zeit sehr glücklich im Treffen war. 

Konečně jsem nakreslil hlavní rysy a na těch mám dosti. 
→Darauf habe ich denn ihren Schattenriß gemacht, und damit soll mir genügen.   

Dne 26. července. Ano, milá Lotto, všecko, všecko obstarám; poroučejte jenom víc a velmi často. 
→ Am 26. Julius.   Ja, liebe Lotte, ich will alles besorgen und bestellen; geben Sie mir nur mehr Aufträge, nur recht oft. 

Za něco vás prosím: žádný písek na cedulky, jež mi píšete! Dnes jsem ji rychle přitiskl ke rtům a zuby mi cvakaly. 
→Um eins bitte ich Sie: keinen Sand mehr auf die Zettelchen, die Sie mir schreiben. Heute führte ich es schnell nach der Lippe, und die Zähne knisterten mir.  

Dne 26. července. Již jsem si tolikrát předsevzal, že ji nechci tak často vídati. Ano, kdo by to jen dovedl! Každého dne jsem otrokem pokušení a přislibuji si svatě: 
→ Am 26. Julius.   Ich habe mir schon manchmal vorgenommen, sie nicht so oft zu sehn. Ja wer das halten könnte! Alle Tage unterlieg' ich der Versuchung und verspreche mir heilig: 

zítra k ní nepůjdeš; a když pak přijde ráno, nalézám opět nevyhnutelnou příčinu a nežli vše uvážím, jsem u ní. 
→morgen willst du einmal wegbleiben. Und wenn der Morgen kommt, finde ich doch wieder eine unwiderstehliche Ursache, und ehe ich mich's versehe, bin ich bei ihr. 

Buď že večer řekla: Snad přijdete zítra? Kdo by nepřišel? Anebo mi dá zakázku na starost a pokládám za slušné, abych jí sám přinesl odpověď; 
→Entweder sie hat des Abends gesagt: »Sie kommen doch morgen?« – Wer könnte da wegbleiben? Oder sie gibt mir einen Auftrag, und ich finde schicklich, ihr selbst die Antwort zu bringen; 

anebo jest den tak velice krásný, jdu do Wahlheimu a když jsem zde, mám přece už jen půl hodinky k ní! Jsem-li na blízku té atmosféry — oj, už jsem tam. 
→oder der Tag ist gar zu schön, ich gehe nach Wahlheim, und wenn ich nun da bin, ist's nur noch eine halbe Stunde zu ihr! – Ich bin zu nah in der Atmosphäre – Zuck! so bin ich dort. 

Má babička vyprávěla pohádku o magnetovém vrchu: lodi, jež přišly mu na blízko, byly pojednou všeho železa zbaveny, hřebíky letěly k vrchu a ubozí plavci spotápěli se pod rozsypanými prkny. 
→Meine Großmutter hatte ein Märchen vom Magnetenberg: die Schiffe, die zu nahe kamen, wurden auf einmal alles Eisenwerks beraubt, die Nägel flogen dem Berge zu, und die armen Elenden scheiterten zwischen den übereinanderstürzenden Brettern.

Dne 30. července. Albert přišel a já půjdu; a kdyby byl nejlepším, nejšlechetnějším člověkem, před nímž bych se chtěl a mohl postavit! každé chvíle, bylo by to nesnesitelno viděti jej před sebou v majetku tolika dokonalostí! 
→ Am 30. Julius.   Albert ist angekommen, und ich werde gehen; und wenn er der beste, der edelste Mensch wäre, unter den ich mich in jeder Betrachtung zu stellen bereit wäre, so wär's unerträglich, ihn vor meinem Angesicht im Besitz so vieler Vollkommenheiten zu sehen. 

— Majetek! — Dosti, Viléme, snoubenec je zde! Hodný, milý muž, jejž musí míti každý rád. 
→– Besitz! – Genug, Wilhelm, der Bräutigam ist da! Ein braver, lieber Mann, dem man gut sein muß. 

Šťastnou náhodou nebyl jsem přítomen, když ho přivítalo. 
→Glücklicherweise war ich nicht beim Empfange! 

To by mí bylo srdce rozpoltilo. 
→Das hätte mir das Herz zerrissen. 

Jest též tak poctivý, že nepolíbil Lottu v mé přítomnosti ani jednou. 
→Auch ist er so ehrlich und hat Lotten in meiner Gegenwart noch nicht ein einzigmal geküßt. 

Bůh mu to oplať! Pro úctu, jakou má k tomu děvčeti, musím jej milovati. 
→Das lohn' ihm Gott! Um des Respekts willen, den er vor dem Mädchen hat, muß ich ihn lieben. 

Já mne rád a domýšlím se, že to víc přičiněním Lottiným, než jeho vlastních pocitů; 
→Er will mir wohl, und ich vermute, das ist Lottens Werk mehr als seiner eigenen Empfindung; 

v tomto oboru jsou ženy jemný a mají pravdu: dovedou-li dva ctitele v dobré míře udržeti, jest to vždy jich prospěch, ač to jde zřídka. 
→denn darin sind die Weiber fein und haben recht; wenn sie zwei Verehrer in gutem Vernehmen mit einander erhalten können, ist der Vorteil immer ihr, so selten es auch angeht. 

Ostatně nemohu Albertovi své úcty odříci. Tichý jeho zevnějšek odráží se od nepokoje mé povahy velmi živě, a nedovedu se přetvařovat!. 
→Indes kann ich Alberten meine Achtung nicht versagen. Seine gelassene Außenseite sticht gegen die Unruhe meines Charakters sehr lebhaft ab, die sich nicht verbergen läßt. 

Má mnoho citu a ví, čím jest Lotta. Zdá se, že má málo špatného rozmaru a to víš, že to hřích, jehož více nenávidím u člověka, nežli všecky ostatní. 
→Er hat viel Gefühl und weiß, was er an Lotten hat. Er scheint wenig üble Laune zu haben, und du weißt, das ist die Sünde, die ich ärger hasse am Menschen als alle andre. 

Má mne za nadaného člověka; a příchylnost má k Lottě, vřela moje radost, jakouž pociťuji ze všech její činův, rozmnožuje jeho triumf, a miluje ji tím více. 
→Er hält mich für einen Menschen von Sinn; und meine Anhänglichkeit zu Lotten, meine warme Freude, die ich an allen ihren Handlungen habe, vermehrt seinen Triumph, und er liebt sie nur desto mehr. 

Zdaž ji časem malou žárlivostí netrápí, o tom nevím; já na jeho místě bych aspoň zcela jistě neuchránil se před tímto ďáblem. 
→Ob er sie nicht manchmal mit kleiner Eifersüchtelei peinigt, das lasse ich dahingestellt sein, wenigstens würd' ich an seinem Platze nicht ganz sicher vor diesem Teufel bleiben. 

A už se mají věci jakkoliv, radost má býti u Lotty zmizela. Mám to nazvati pošetilostí či zaslepeností? 
→Dem sei nun wie ihm wolle, meine Freude, bei Lotten zu sein, ist hin. Soll ich das Torheit nennen oder Verblendung?

— K čemu třeba názvu? Věc mluví za sebe! — Věděl jsem vše, co nyní vím, než přišel Albert; věděl jsem, že nemám na ni nároků, nečinil jsem si také žádných — totiž pokud možno, aby člověk při tolika líbeznosti nežádal — a teď otvírám oči, poněvadž kdosi nyní skutečně přišel a dívku mi odňal. 
→– Was braucht's Namen! erzählt die Sache an sich! – Ich wußte alles, was ich jetzt weiß, ehe Albert kam; ich wußte, daß ich keine Prätension an sie zu machen hatte, machte auch keine – das heißt, insofern es möglich ist, bei so viel Liebenswürdigkeit nicht zu begehren – Und jetzt macht der Fratze große Augen, da der andere nun wirklich kommt und ihm das Mädchen wegnimmt. 

Kousám se do rtů a vysmívám se své bídě — a smál jsem se dvakrát tolik, ba třikrát těm, kdož mohli pověděti, abych resignoval, že již jinak být nemůže — zbav mne, Bože, těchto hastrošů! — Běhám po lesích a když přijdu k Lottě a Albert u ní sedí v zahrádce pod loubím, a já nemohu s místa, tu jsem rozpustilý jako blázen, a mluvím hlouposti, nesmysl na nesmysl. 
→Ich beiße die Zähne auf einander und spotte über mein Elend, und spottete derer doppelt und dreifach, die sagen könnten, ich sollte mich resignieren, und weil es nun einmal nicht anders sein könnte. – Schafft mir diese Strohmänner vom Halse! – Ich laufe in den Wäldern herum, und wenn ich zu Lotten komme, und Albert bei ihr sitzt im Gärtchen unter der Laube, und ich nicht weiter kann, so bin ich ausgelassen närrisch und fange viel Possen, viel verwirrtes Zeug an. 

— Pro boha vás prosím, pravila mi dnes Lotta, jen žádný podobný výstup jako včera večer! Jste strašlivým, jste-li veselým! Mezi náma řečeno, vyčkám vždy času, když je zaměstnán; 
→ – »Um Gottes willen,« sagte mir Lotte heut, »ich bitte Sie, keine Szene wie die von gestern abend! Sie sind fürchterlich, wenn Sie so lustig sind.« – Unter uns, ich passe die Zeit ab, wenn er zu tun hat; 

to jsem hned venku a jest mi tak volno, naleznu-li ji samotnu. 
→wutsch! bin ich drauß, und da ist mir's immer wohl, wenn ich sie allein finde.

Dne 8. srpna. Prosím tě, Viléme, nemyslil jsem nikterak na tebe nazývaje lidi nesnesitelnými, kteří od nás požadují, abychom se odevzdali do nezbytného osudu. 
→Am 8. August.   Ich bitte dich, lieber Wilhelm, es war gewiß nicht auf dich geredet, wenn ich die Menschen unerträglich schalt, die von uns Ergebung in unvermeidliche Schicksale fordern.

Nemyslil jsem věru na to, že bys mohl býti podobného mínění. 
→Ich dachte wahrlich nicht daran, daß du von ähnlicher Meinung sein könntest. 

A vlastně máš pravdu Jen něco, můj drahý! Ve světě těžko říci: Buď, anebo! Pocity a činění jsou odstíny tak rozmanitých — jako odstíny mezi nosem jestřábím a křivým. 
→Und im Grunde hast du recht. Nur eins, mein Bester! In der Welt ist es sehr selten mit dem Entweder – Oder getan; die Empfindungen und Handlungsweisen schattieren sich so m annigfaltig, als Abfälle zwischen einer Habichts – und Stumpfnase sind.

Nebudeš se tedy na mne hněvati, nechám-li ti plně tvůj důkaz a přece mezi ''buď'' a ''nebo'' se proderu. 
→Du wirst mir also nicht übelnehmen, wenn ich dir dein ganzes Argument einräume und mich doch zwischen dem Entweder – Oder durchzustehlen suche. 

Pravíš: bud máš naději na Lottu, anebo jí nemáš. Dobře. V prvním případě vyzkoumej ji, získej vyplnění svých přání : 
→Entweder, sagst du, hast du Hoffnung auf Lotten, oder du hast keine. Gut, im ersten Fall suche sie durchzutreiben, suche die Erfüllung deiner Wünsche zu umfassen: 

v případě druhém se vzmuž a sprostí se bídných pocitů, jež užírají veškeré tvé síly. 
→im anderen Fall ermanne dich und suche einer elenden Empfindung los zu werden, die alle deine Kräfte verzehren muß. 

— Příteli, to se pěkně řekne — a rychle řekne. A mohl bys žádati od nešťastníka, jehož život ploužící se nemocí znenáhla, ale jistě hyne, aby dýkou trápení svému pojednou konec učinil? 
→– Bester! das ist wohl gesagt, und – bald gesagt. Und kannst du von dem Unglücklichen, dessen Leben unter einer schleichenden Krankheit unaufhaltsam allmählich abstirbt, kannst du von ihm verlangen, er solle durch einen Dolchstoß der Qual auf einmal ein Ende machen? 

A neubírá-liž mu zlo, jež užírá síly jeho, zároveň mysli, odvahy, aby se ho zprostil? 
→Und raubt das Übel, das ihm die Kräfte verzehrt, ihm nicht auch zugleich den Mut, sich davon zu befreien? 

Mohl bys mi ovšem podobným porovnáním odpověděti: Kdo by si raději nedal utrhnouti rámě, než by stálým odkládáním život svůj obětoval? 
→Zwar könntest du mir mit einem verwandten Gleichnisse antworten: Wer ließe sich nicht lieber den Arm abnehmen, als daß er durch Zaudern und Zagen sein Leben aufs Spiel setzte? 

— Nevím! — A nechme těch přirovnání. — Dosti — ano, Viléme, mám někdy chvíle takové zmužilé, zprošťující odvahy a tu — jen kdybych věděl kam, šel bych. 
→– Ich weiß nicht! – und wir wollen uns nicht in Gleichnissen herumbeißen. Genug – Ja, Wilhelm, ich habe manchmal so einen Augenblick aufspringenden, abschüttelnden Muts, und da – wenn ich nur wüßte wohin, ich ginge wohl.

Večer Deník můj, na nějž po nějaký čas zapomínám, vzal jsem opět dnes do rukou a žasnu, jak jsem tak vědomě do všeho, krok za krokem, se dostal ! 
→Abends. Mein Tagebuch, das ich seit einiger Zeit vernachlässiget, fiel mir heut wieder in die Hände, und ich bin erstaunt, wie ich so wissentlich in das alles, Schritt vor Schritt, hineingegangen bin! 

Jak jsem stav svůj vždy jasněji viděl a přece jednal jako dítě; jak ještě teď tak jasně vidím, a není ještě potuchy o polepšení. 
→Wie ich über meinen Zustand immer so klar gesehen und doch gehandelt habe wie ein Kind, jetzt noch so klar sehe, und es noch keinen Anschein zur Besserung hat.

Dne 10. srpna. Mohl bych žiti přešťastně, přeblažené, kdy bych nebyl bláznem. 
→Am 10. August.   Ich könnte das beste, glücklichste Leben führen, wenn ich nicht ein Tor wäre. 

Tak příznivých poměrů nelze tak snadno nalézti, aby oblažily duši lidskou, v jakých žiji nyní já. 
→So schöne Umstände vereinigen sich nicht leicht, eines Menschen Seele zu ergetzen, als die sind, in denen ich mich jetzt befinde. 

Ach, jisto jest, že srdce naše jediné naším Štěstím. 
→Ach so gewiß ist's, daß unser Herz allein sein Glück macht. 

Býti členem rodiny tak hodné; starým býti milovánu jako syn; dětmi jako otec; a Lottou! — k tomu poctivý Albert, jenž žádným rozmarem neruší mého blaha, jenž mi vřelé přátelství věnuje, jemuž jsem mimo Lottu nejmilejším na světě! 
→– Ein Glied der liebenswürdigen Familie zu sein, von dem Alten geliebt zu werden wie ein Sohn, von den Kleinen wie ein Vater, und von Lotten! – dann der ehrliche Albert, der durch keine launische Unart mein Glück stört; der mich mit herzlicher Freundschaft umfaßt; dem ich nach Lotten das Liebste auf der Welt bin! 

— Viléme, je radost, poslouchat! nás, jdeme li procházkou a rozprávíme-li o Lottě; nebylo ve světě nic směšnějšího nad tento poměr, a přece mi často v té vzpomínce vyřinou se slzy s oka. 
→– Wilhelm, es ist eine Freude, uns zu hören, wenn wir spazierengehen und uns einander von Lotten unterhalten: es ist in der Welt nichts Lächerlichers erfunden worden als dieses Verhältnis, und doch kommen mir oft darüber die Tränen in die Augen. 

Když mi o bohabojné její matce vypráví: jak na smrtelné posteli celý dům a děti Lottě odevzdala a jemu opět Lottu zaslíbila; jak od té doby Lotta všecka se změnila; 
→Wenn er mir von ihrer rechtschaffenen Mutter erzählt: wie sie auf ihrem Todbette Lotten ihr Haus und ihre Kinder übergeben und ihm Lotten anbefohlen habe, wie seit der Zeit ein ganz anderer Geist Lotten belebt habe, 

jak se z ní v starosti o domácnost pravá matka stala; jak žádný okamžik jejího času bez činné lásky, bez práce neuplynul — a přec jí veselost, lehká mys! nikdy neopustily — 
→wie sie, in der Sorge für ihre Wirtschaft und in dem Ernste, eine wahre Mutter geworden, wie kein Augenblick ihrer Zeit ohne tätige Liebe, ohne Arbeit verstrichen, und dennoch ihre Munterkeit, ihr leichter Sinn sie nie dabei verlassen habe. 

Jdu tak podle něho, trhám na cestě květiny, váži je starostlivě do kytice a — háži pak do řeky pohlížeje za nimi, jak odplývají. 
→– Ich gehe so neben ihm hin und pflücke Blumen am Wege, füge sie sehr sorgfältig in einen Strauß und – werfe sie in den vorüberfließenden Strom und sehe ihnen nach, wie sie leise hinunterwallen. 

— Nevím, zdaž jsem ti již psal, že Albert zde zůstane jakožto dvorský úředník se slušnými příjmy; jest oblíben u dvora. 
→ – Ich weiß nicht, ob ich dir geschrieben habe, daß Albert hier bleiben und ein Amt mit einem artigen Auskommen vom Hofe erhalten wird, wo er sehr beliebt ist. 

Co do pořádku a pilnosti málo podobných jsem viděl. 
→In Ordnung und Emsigkeit in Geschäften habe ich wenig seinesgleichen gesehen.   

Dne 12. srpna. Věru, Albert jest nejlepší člověk pod sluncem. Zažil jsem s ním včera zvláštní výstup. 
→Am 12. August.   Gewiß, Albert ist der beste Mensch unter dem Himmel. Ich habe gestern eine wunderbare Szene mit ihm gehabt. 

Přišel jsem k němu, abych se s ním rozloučil ; nebo napadlo mi vyjeti si do hor, odkudž ti také píši; a když tak do jizbě sem tam chodím, utkví mi zrak na jeho pistolích. 
→Ich kam zu ihm, um Abschied von ihm zu nehmen; denn mich wandelte die Lust an, ins Gebirge zu reiten, von woher ich dir auch jetzt schreibe, und wie ich in der Stube auf und ab gehe, fallen mir seine Pistolen in die Augen. 

Zapůjč mi ty pistole, pravil jsem, na cestu. 
→– »Borge mir die Pistolen«, sagte ich, »zu meiner Reise.« 

Pro mně a za mně, odpověděl, chceš-li si uložiti práci a nabiti je; u mně visí jen pro forma. 
→– »Meinetwegen,« sagte er, »wenn du dir die Mühe nehmen willst, sie zu laden; bei mir hängen sie nur pro forma.

Vzal jsem jednu z nich, a on pokračoval: Co mne neopatrnost má tak napálila, nechci s takovými věcmi nic míti. 
→« – Ich nahm eine herunter, und er fuhr fort: »Seit mir meine Vorsicht einen so unartigen Streich gespielt hat, mag ich mit dem Zeuge nichts mehr zu tun haben.« 

— Byl jsem zvědav toho případu. — Zdržoval jsem se, vypravoval, čtvrt léta na venkově u jednoho ze svých přátel, měl jsem nenabité dvě trojky a spal jsem pokojně. 
→– Ich war neugierig, die Geschichte zu wissen. – »Ich hielt mich«, erzählte er, »wohl ein Vierteljahr auf dem Lande bei einem Freunde auf, hatte ein paar Terzerolen ungeladen und schlief ruhig. 

Jednou za deštivého počasí, když tak nečinně sedím, nevím, jak se stalo, napadne mi: 
→Einmal an einem regnichten Nachmittage, da ich müßig sitze, weiß ich nicht, wie mir einfällt: 

mohli bychom býti přepadeni, měli bychom potřebí trojek, a mohli bychom — vždyť víš, jak to je. 
→wir könnten überfallen werden, wir könnten die Terzerolen nötig haben und könnten – du weißt ja, wie das ist.

— Dal jsem je sluhovi, aby je vycídil a nabil; ten žertuje s děvčaty, chce je polekati a bůh ví jak, ručnice spustí, ač nabiják ještě v ní vězí, a nabiják vyletí od mušky po pravé ruce děvčeti a rozbije jí palec. 
→ – Ich gab sie dem Bedienten, sie zu putzen und zu laden; und der dahlt mit den Mädchen, will sie erschrecken, und Gott weiß wie, das Gewehr geht los, da der Ladstock noch drin steckt, und schießt den Ladstock einem Mädchen zur Maus herein an der rechten Hand und zerschlägt ihr den Daumen. 

To bylo povyku! Musil jsem zaplatili léčení a od té doby nechávám zbraň nenabitu. 
→Da hatte ich das Lamentieren, und die Kur zu bezahlen obendrein, und seit der Zeit lass' ich alles Gewehr ungeladen.