E-BOOKS

 Beztak mi připadá, že si Šubal počíná poslední dobou až příliš samostatně; tím ovšem nemíním říci nic ve váš prospěch.“
→ Schubal’s been get a little too independent, but that doesn’t mean I’ll agree with you.”

Poslední slova platila topiči; bylo jen přirozené, že se ho nemohl hned zastat, ale zdálo se, že je všechno na dobré cestě.
→ The last part applied to the stoker, it was only natural that he couldn’t back him up right away, but everything seemed to be on the right track.

Topič začal vysvětlovat a překonal se hned na začátku, neboť dával Šubalovi titul „pan“.
→ The stoker began his explanation and from the very beginning controlled himself enough to always refer to Schubal as Mr. Schubal.

Karel byl u opuštěného psacího stolu vrchního pokladníka tak potěšen, že samou radostí co chvíli smáčkl váhu na dopisy.
→ How Karl rejoiced at the deserted writing desk of the head accountant, where he pushed down on a scale again and again just for fun.

– Pan Šubal je nespravedlivý! Pan Šubal dává přednost cizincům! Pan Šubal vykázal topiče ze strojovny a nechal ho čistit záchody, to přece určitě není práce pro topiče!
→ -Mr. Schubal is unfair. Mr. Schubal prefers foreigners. Mr. Schubal kicked the stoker out of the machine room and made him clean bathrooms, which the stoker knew nothing about.

- Jednou projevil dokonce pochybnosti o schopnostech pana Šubala, které prý jsou spíše zdánlivé než skutečné.
→ Once he even questioned Mr. Schubal’s competence, calling it more apparent than real.

Karel se při těchto slovech zadíval upřeně na kapitána, s důvěrou, jako by byl jeho kolega, a s přáním, aby se kapitán nenechal ovlivnit v topičův neprospěch jeho poněkud neobratným způsobem vyjadřování.
→ By this point Karl was staring at the captain with all his power, like a colleague, so that he wouldn’t think badly of the stoker because of his improper way of speaking.

Ze všech těch řečí se nakonec nikdo nedověděl nic podstatného, a ačkoli kapitán stále ještě hleděl před sebe
→ All the same, he couldn’t hear anything concrete from all this talk, and even though the captain looked straight ahead,

a v očích se mu zračilo odhodlání vyslechnout tentokrát topiče až do konce, docházela přece ostatním pánům trpělivost a brzo už nevládl topičův hlas neomezeně v místnosti, což bylo na pováženou.
→ determined to hear the stoker to the end this time, the other men became impatient, and the stoker’s voice wasn’t dominating the room anymore, and that could lead to something dreadful.

Pán v civilu začal jako první mávat svou bambusovou hůlkou a ťukal na parkety, i když jen potichu.
→ At first the man in civil service set his bamboo stick to work and tapped ever so slightly on the floorboards.

Ostatní pánové se ovšem tu a tam na něho podívali, pánové z přístavního úřadu, kteří měli zřejmě naspěch, sáhli zase po spisech a začali si je prohlížet, třebaže ještě poněkud roztržitě, lodní důstojník si zase přišoupl stůl blíž a vrchní pokladník, který myslil, že má vyhráno, si zhluboka ironicky povzdechl.
→ The ones from the harbor authority, who clearly had urgent business to attend to, grabbed their papers again and began to look through them absentmindedly. The ship’s officer moved his table even nearer, and the head accountant, who believed he had won the game, sighed deeply and ironically.

Nezájmu, jenž se všech zmocnil, zdál se uchráněn jedině sluha, který soucitně chápal utrpení chudého člověka, podrobeného velkým pánům, a vážně přikyvoval Karlovi, jako by tím chtěl cosi vysvětlit.
→ In this general scattering, only the servant seemed reliable, sympathizing in part with the sorrows of a poor man under a great weight, and nodding to Karl as if he wanted to explain something to him.

Před okny plynul zatím dál přístavní život, jela kolem plochá nákladní loď a způsobila v pokoji téměř tmu, neboť byla naložena velkou hromadou sudů, jež byly zřejmě obdivuhodně srovnány, když se nerozkutálely;
→ A flat cargo ship dragged along, nearly plunging the room into complete darkness with its mountain of barrels, which must have been miraculously loaded in for them not to go rolling around.

malé motorové čluny, které by si Karel mohl teď dobře prohlédnout, kdyby měl pokdy, hnaly se rovně do dáli, řízeny hbitými pohyby muže stojícího zpříma u kormidla!
→ Small motorboats, which Karl could’ve seen now if only he’d had the time, rushed straight ahead at the twisting hands of the upright men behind the wheel.

Podivná plovoucí tělesa se tu a tam sama vynořovala z neklidné vody, byla hned zase zaplavena a ztrácela se udivenému zraku pod vodou;
→ Odd floating bodies dove separately in and out of the restless waves, were flooded over all the same and sank underneath his astonished eyes.

čluny zámořských parníků poháněli vpřed rázně veslující námořníci a uvnitř seděli cestující tak, jak tam byli namačkáni, tiše a plni očekávání, třebaže někteří nemohli odolat, aby neotáčeli hlavy po měnící se scenérii.
→ Feverishly working sailors rowed ocean liners full of passengers, who were sitting still, full of expectation, as if they had been crammed in that way, but some of them couldn’t help but turn their heads to look at the passing scenery.

Nekonečný pohyb, neklid, přenesený z neklidného živlu na bezbranné lidi i na jejich díla!
→ A movement without end, an unrest sent from the restless element down to the helpless people and their works.

Ale všechno nabádalo ke spěchu, ke zřetelnosti, k naprosto přesnému vylíčení; co však dělal topič? Rozpovídal se sice, až se zpotil, už dlouho nemohl udržet roztřesenýma rukama papíry na okně;
→ But everything demanded action, clarity, a complete and precise account, but what did the stoker do? He spoke covered in sweat, he couldn’t hold the papers on the window much longer with his shaking hands,

napadaly ho o překot nejrůznější stížnosti na Šubala, z nichž by podle jeho názoru postačila jedna jediná, aby Šubala úplně zničila, ale to, co dokázal kapitánovi přednést, byla jen žalostná změť všeho možného.
→ complaints against Schubal spilled into him from every direction, and in his opinion just one of them would’ve been good enough to bury this Schubal completely, but all he could show to the captain was a sad, muddled swirl, all of it the same.

Pán s bambusovou hůlkou si už dlouho tiše pohvizdoval do stropu, pánové z přístavního úřadu už zadrželi důstojníka u svého stolu a tvářili se, jako by ho už vůbec nechtěli pustit,
→ The man with a bamboo stick threw a long and weak whistle up towards the deck, the men from the harbor authority held the officer at their table and made no sign of ever letting him loose,

vrchnímu pokladníkovi zabránil zřejmě jen kapitánův klid, aby nevyjel, sluha v pozoru čekal, že mu jeho kapitán co nevidět dá rozkaz, jak má naložit s topičem.
→ the head accountant was kept from his itching desire to intervene only by the silence of the captain. The servant waited for a moment at attention for the captain’s order concerning the stoker.

Teď už Karel nemohl zůstat nečinný. Pomalu tedy vykročil ke skupině, ale tím rychleji si cestou rozmýšlel, jak by co nejobratněji zasáhl.
→ Karl couldn’t sit still anymore. He went over to the group and, as he went, thought all the faster about how he could take care of the situation.

Byl skutečně nejvyšší čas, už jen malou chvilku, a mohli by docela dobře oba dva vyletět z kanceláře.
→ It was high time, only a little while longer and they both could’ve been thrown out of the office.

Kapitán je možná dobrý člověk a mimo to má, jak se Karlovi zdálo, právě teď nějaký zvláštní důvod, aby se ukázal spravedlivým představeným, ale konec konců se do něho nemůže hučet do nekonečna - a právě to topič dělal, ovšem proto, že byl v hloubi duše bezmezně rozhořčen.
→ The captain might be a good man and right now he had the opportunity to display the judgment of a true superior, or so it seemed to Karl, but in the end he wasn’t an instrument that could played into the ground and the dirt – and that was exactly how the stoker was treating him, with all the boundless indignation pent up inside him.

Karel tedy řekl topiči: „Musíte vyprávět prostěji, jasněji, tak, jak to vypravujete, nemůže to pan kapitán posoudit.
→ So Karl said to the stoker: “You must explain yourself more simply, more clearly, the captain cannot appreciate it so long as you explain it to him like that.

Copak zná všechny strojníky a poslíčky jménem, nebo dokonce křestním jménem, aby hned věděl, o koho jde, sotva takové jméno vyslovíte?
→ Does he know all the machinists and messengers by name, or even by their first names, so that whenever one of these names is spoken, he knows exactly what to do?

Urovnejte si přece své stížnosti, řekněte nejdůležitější napřed a postupně ostatní, pak už snad nebude ani třeba, abyste se o většině z nich vůbec zmiňoval.
→ Put your complaints in order, say the most important first and descend to the others, maybe then it won’t be so important to talk about most of them.

Mně jste to přece vždycky líčil tak jasně!“ „Když mohou v Americe krást kufry, může člověk také tu a tam zalhat,“ myslil si na omluvu.
→ You described it so clearly to me.” If a trunk could be stolen in America, a lie could be told every now and then, he thought as an excuse.

Kdyby to jen bylo pomohlo! Nebylo snad už příliš pozdě?
→ If only it could’ve helped! Or was it already too late?

Topič sice hned umlkl, když uslyšel známý hlas, ale sám už ani Karla dobře nepoznával očima úplně zalitýma slzami, jimiž oplakával uraženou mužskou čest, strašné vzpomínky i svou nynější velkou tíseň.
→ The stoker cut himself off right away, as if he heard a familiar voice, but with his eyes fogged over with the tears of offended manly honor, terrifying memories and the most extreme present need, he couldn’t recognize Karl any more.

Jak by také mohl - Karel to mlčky uznával tváří v tvář topiči, který nyní zmlkl - jak by také teď mohl najednou změnit svůj způsob vyjadřování, když se mu přece zdálo, že už uvedl všechno, co bylo třeba říci, a nedošel nejmenšího uznání, ale že zároveň neřekl ještě vůbec nic, a nemůže přece teď na pánech žádat, aby znova všechno vyslechli.
→ Karl silently inspected the silent one: How could he change his way of speaking now, since it seemed to him on the one hand that he had brought out everything there was to say without the smallest acknowledgment, and on the other hand it seemed as if he hadn’t said nearly enough and couldn’t expect the men to listen to all of it now. A v takové chvíli si ještě přijde Karel, jeho jediný zastánce, chce mu dát dobré ponaučení, ale místo toho mu ukazuje, že všechno, všechno je ztraceno.
→ Karl is his only follower, wants to give him a good lesson, but instead shows him that everything and everything is lost.

„Kéž bych byl přišel dříve, místo abych se díval z okna,“ řekl si Karel, sklonil před topičem tvář a spustil ruce na švy kalhot na znamení, že je konec vší naději.
→ If I had come in earlier, instead of staring out the window, Karl said to himself, lowering his face to the stoker and beating the seams of his trousers to demonstrate the end of every hope.

Ale topič to nepochopil, vytušil snad, že mu Karel cosi tajně vytýká, a v dobrém úmyslu, aby mu to rozmluvil, dovršil své počínání tím, že se teď začal s Karlem hádat.
→ But the stoker misunderstood, sensed perhaps in Karl some secret reproach against him, and with the good intention of talking him out of it, he began his crowning glory by arguing with Karl.

Teď, kdy přece pánové u kulatého stolu byli už dávno pohoršeni zbytečným hlukem, který je rušil v jejich důležité práci,
→ Now, when the men at the round table at last became indignant over the useless noise,

kdy vrchní pokladník pomalu shledával kapitánovu trpělivost nepochopitelnou a jen tak tak že okamžitě nevybuchl, kdy sluha, zas už úplně ve sféře svých pánů, měřil topiče divokým pohledem
→ when the head accountant gradually found the captain’s patience incomprehensible and came all the closer to an outburst, when the servant, once again in the sphere of his master, took wild glances at the stoker

a kdy konečně pán s bambusovou hůlkou, na něhož se i sám kapitán občas přátelsky podíval, byl už vůči topiči docela otupělý, ba byl jím zhnusen, a vytáhnuv malý zápisník a zřejmě zaměstnán docela jinými záležitostmi, těkal očima mezi zápisníkem a Karlem.
→ and when finally the man with the bamboo stick, receiving the occasional kind look from the captain, pulled out a little notebook, openly busied himself with other matters and let his eyes wander here and there between the notebook and Karl . . .

„Vždyť já vím,“ řekl Karel a měl co dělat, aby se ubránil přívalu slov, jež topič na něho chrlil, ale dokázal se během celého sporu ještě přátelsky na topiče usmívat, „máte pravdu, máte, nikdy jsem o tom nepochyboval.
→ “Yes, I know, I know,” said Karl, warding off with great effort the sweeping torrent of the stoker while trying to keep up a laughing friendliness toward him. “You are right, you’re right, I am not doubting you.”

“ Byl by mu rád podržel rozmáchnuté ruce, z obavy, aby ho topič neuhodil, ještě raději by ho ovšem zatlačil někam do kouta a pošeptal mu několik tichých, chlácholivých slov, aby je nikdo jiný neslyšel.
→ Fearing a beating, he would have liked to hold down those twisting hands, he would have loved to pack him into a corner so he could whisper some soft, comforting words to him that no one else would have to hear.

Ale topič se už neznal. Karel teď už dokonce nacházel jakousi útěchu v myšlence, že topič může v krajním případě silou svého zoufalství přemoci všech sedm mužů, jak tu jsou.
→ But the stoker was boisterous and jittery. Karl scooped out from his thoughts the consolation that the stoker would be able to conquer all seven of the men here with the strength of his despair.

Když se člověk podíval na psací stůl, zahlédl ovšem na něm desku se spoustou tlačítek elektrického vedení; a pouhým stiskem ruky bylo možno vzbouřit celou loď se všemi jejími chodbami, plnými nepřátelských lidí.
→ However, a device was laying on the writing desk with many too many push-buttons and electric lights, and the force of one hand pushing down on these buttons could rouse the whole ship, with all its gangs of hostile men.

Vtom přistoupil ke Karlovi pán s bambusovou hůlkou, který přec dosud neprojevil ani trochu zájmu, a zeptal se ne zvlášť hlasitě, ale zřetelně, že to bylo slyšet přes všechen topičův křik:
→ Then the up-to-now uninterested man with the bamboo stick walked up to Karl and asked, not too loudly, but just enough to be heard over the stoker’s shrieks,

„Jakpak se vlastně jmenujete?“ V tom okamžiku někdo zaklepal, jako by čekal za dveřmi, až ten pán pronese ona slova.
→ “What is your name exactly?” At this moment, as if someone had been waiting behind the door for this man’s remark, there was a knock.

Sluha se podíval na kapitána a kapitán přikývl. Nato šel sluha ke dveřím a otevřel je.
→ The servant looked over at the captain, he nodded. So the servant went to the door and opened it.

Venku stál ve starém šosatém kabátě muž střední postavy, který se podle svého vzhledu vlastně nehodil pro práci strojníka, a byl to – Šubal.
→ Outside, a man of middling proportions stood in an old gentleman’s coat, looking somewhat out of place for machinist’s work – and yet it was Schubal.

Kdyby to Karel byl nepoznal všem na očích, v nichž se zračilo jakési uspokojení, jehož nebyl prost ani kapitán, byl by to musil s úlekem vidět na topiči, který napjal paže a zaťal pěsti tak, jako by toto sevření bylo pro něho ze všeho nejdůležitější a jako by byl hotov dát do něho všechnu životní sílu, kterou v sobě má.
→ If Karl hadn’t recognized him from the certain satisfaction squeezing out of all the gentlemen’s eyes, even the captain’s, he would have been forced to see it in the horror of the stoker, who tightened the fists on his outstretched arms as if they were the most important thing about him, for which he was prepared to sacrifice everything.

Tam teď vězela všechna jeho síla, i ta, která ho vůbec držela na nohou.
→ He put all his strength there, even the kind that kept him standing straight and tall.

A zde tedy byl nepřítel, veselý a svěží ve svátečním obleku, pod paží měl knihu, pravděpodobně topičovy výplatní listiny a pracovní výkazy, díval se jednomu po druhém do očí a dával bezostyšně najevo, že chce především zjistit, jak je kdo naladěn.
→ And then there was the demon, dashing and refreshed in a dapper suit, holding under his arm an account-book, probably with the wage sheet and the stoker’s working papers, and he looked fearlessly into everyone’s eyes, each in turn, establishing all of their moods.

Ihned si získal všech sedm mužů, neboť i když kapitán měl dříve proti němu jisté námitky, nebo je možná jen předstíral, připadalo mu asi po nesnázích, které mu způsobil topič, že už nemůže Šubalovi vůbec nic vytknout.
→ All seven were already his friends, and if ever the captain had maintained a certain objection against him, or even had only feigned one, after all the sorrows the stoker had put him through, it seemed to him that Schubal hadn’t done the smallest thing wrong.

Proti člověku, jaký je topič, není ani možno postupovat s dostatek přísně, a dá-li se něco vytknout Šubalovi, pak jenom to, že nedovedl za tu dobu zlomit topičovu vzpurnost natolik, aby se dnes už neodvážil objevit před kapitánem.
→ You couldn’t deal harshly enough with a man like the stoker, and if Schubal could be chided for anything, it would be for not having broken the stoker’s tenacity a long time ago, so that today he had dared to show himself in front of the captain.

Dalo se snad ještě čekat, že se přímé střetnutí topiče se Šubalem ani před lidmi nemine účinkem, jaký mu přísluší před vyšším fórem, neboť i když se Šubal dovedl dobře přetvařovat, vůbec nebylo jisté, že to vydrží do konce.
→ Now one could probably accept that the confrontation between the stoker and Schubal would not receive any different judgment from this crowd of people than from a higher court, because even if Schubal managed to present himself well, he couldn't hold it up to the end.

Postačil by krátký záblesk jeho špatnosti, a aby byla pánům jasně patrna, o to by se Karel už postaral.
→ A short flash of his malevolence should probably be enough to expose himself to these gentlemen, and Karl worried himself to make sure that would happen.

Vždyť už přibližně znal bystrost, slabosti, nálady jednotlivých pánů a z tohoto hlediska nebyl ztracen čas, který tu dosud strávil.
→ He had become casually acquainted with the acumen, the weaknesses, the whims of each of these men, and from this point of view all his stolen time here had not been lost.

Jen kdyby si topič lépe počínal, ale ten se zdál naprosto neschopen boje.
→ If only the stoker had been in a better position, but he seemed completely unfit for battle.

Kdyby mu byli Šubala podrželi, byl by asi dokázal rozbít tu nenáviděnou lebku pěstmi.
→ If someone had held Schubal in front of him, he could’ve beat his hateful skull in with his fists, like a thin-shelled nut.

Ale sotva asi byl schopen dojít k němu i jen těch několik kroků.
→ But he was incapable of taking those few steps over to him.

Proč Karel nepředvídal, co se dalo předvídat tak snadno, že Šubal musí konečně přijít, ne-li z vlastního popudu, tedy proto, že ho zavolá kapitán?
→ Why hadn’t Karl seen what was so easily seen, that Schubal would finally have to come, if not through his own drive, then by the captain’s call.

Proč se cestou s topičem nedomluvil na přesném válečném plánu, místo aby beznadějně nepřipraven, jak se ve skutečnosti stalo, prostě vstoupil tam, kde byly dveře?
→ Why hadn’t he discussed a decent battle plan with the stoker on the way over here, instead what they had really done, walking in damnably unprepared wherever they could find the door.

Je topič vůbec ještě schopen mluvit, říkat ano a ne, jak by bylo třeba při křížovém výslechu, k němuž by ovšem došlo jen v nejpříznivějším případě?
→ Could the stoker still talk, say yes and no in a cross-examination, but that would only happen in the most favorable fall of events.

Stál tu rozkročen, nejistý v kolenou, hlavu měl poněkud zvrácenu a vzduch proudil otevřenými ústy, jako by uvnitř už nebyly plíce, do nichž by vnikal.
→ He stood there, his legs spread apart, his knees a little bent, his head somewhat lifted and the air running through his open mouth as if he had lost his lungs.

Karel se ovšem cítil tak silný a při smyslech, jak snad doma nikdy nebyl.
→ Karl, though, felt stronger and smarter than he’d ever felt at home.

Kdyby ho tak mohli spatřit jeho rodiče, jak hájí dobro v cizí zemi před váženými osobnostmi, a třebaže ještě nezvítězil, je přece úplně připraven, aby dobyl konečného vítězství!
→ If his parents could see him now, speaking out for goodness in a strange land before people of importance, and even though he hadn’t yet brought it to victory, he stood completely prepared for the final triumph.

Změnili by pak své mínění o něm? Posadili by ho mezi sebe a pochválili by ho?
→ Would they change their opinion of him? Sit him down between them and praise him?

Pohlédli by mu jednou, jedinkrát do očí, které jim jsou tak oddány?
→ Look once, just once into his devoted eyes?

Nejisté otázky a nejméně vhodný okamžik, aby si je kladl!
→ Uncertain questions, and the worst time to ask them!

„Přicházím, protože se domnívám, že mě topič obviňuje z nějaké nepoctivosti.
→ “I come here, because I believe, that the stoker has accused me of some dishonesty.

Jedno děvče z kuchyně mi řeklo, že ho vidělo, jak sem jde.
→ A young woman from the kitchen said to me, she had seen him coming this way.

Pane kapitáne a vy všichni, pánové, jsem připraven vyvrátit každé obvinění svými spisy, a bude-li třeba, výpovědmi nezaujatých a neovlivněných svědků, kteří stojí za dveřmi.“
→ Captain, all my gentlemen, I am prepared to refute every accusation through my own handwritten records and, if necessary, through the evidence of unbiased and uninfluenced witnesses.”

Tak pravil Šubal.
→ So said Schubal.

To byla ovšem jasná, mužná řeč a podle toho, jak se změnil výraz ve tvářích posluchačů, dalo se soudit, že po prvé po dlouhé době zase slyší lidské zvuky.
→ That was a man’s speech, and judging by the change in the listeners’ demeanor, you’d believe this was the first time they had heard a human noise in a long while.

Nepozorovali ovšem, že i tato krásná řeč má své mezery.
→ But they willingly ignored a few holes in this beautiful s peech.

Proč první věcné slovo, které ho napadlo, bylo „nepoctivost“?
→ Why was the first significant word to occur to him “dishonesty”?

Měl snad topič ve svém obviňování vycházet z toho místo z jeho národní zaujatosti?
→ Maybe the accusations should’ve begun here, instead of with his national prejudices.

Děvče z kuchyně vidělo topiče jít do kanceláře a Šubal hned pochopil, oč jde?
→ A young woman from the kitchen had seen the stoker on his way to the office and Schubal had begun planning right away?

Nebylo to vědomí viny, co bystřilo jeho chápavost?
→ Was it his guilt that sharpened his wits?

A hned si přivedl svědky a ještě k tomu tvrdil, že jsou nezaujatí a neovlivnění?
→ And he brought witnesses with him and called them unbiased and uninfluenced?

Darebáctví, nic než darebáctví! A ti pánové to trpí a ještě to uznávají za správné jednání?
→ Robbery, nothing but robbery, and these gentlemen tolerate it and endorse it as proper behavior?

Proč nechal zřejmě uplynout velmi dlouhou dobu mezi hlášením děvčete a svým příchodem? Rozumí se, že jen proto, aby topič pány tak unavil, že pozvolna ztratí schopnost jasně usuzovat, neboť Šubal se musil především obávat jejich soudnosti.
→ Why did he let so much time pass between the report of the kitchen maid and his arrival here? For no other reason than to allow the stoker to tire out the men, so that they might lose their clear judgment, and that judgment was what Schubal had been afraid of.

Což nezaklepal Šubal, který jistě stál už dlouho za dveřmi, teprve ve chvíli, kdy zcela vedlejší otázka onoho pána v něm vzbudila naději, že topič je vyřízen?
→ Hadn’t he been standing behind the door for a long time, not knocking right away, so that he might hope to shatter the stoker in front of everyone with his petty questions?

Všechno bylo jasné a Šubal to také bezděky tak podal, ale těm pánům se to musí ukázat jinak, ještě víc po lopatě.
→ Everything was clear, and Schubal presented it that way in spite of himself, but it still had to be put differently to the gentlemen, more tangibly.

Je třeba je vyburcovat. Tak rychle, Karle, využij aspoň teď času, dříve než vstoupí svědkové jako záplava a všechno přehluší.
→ They needed something rousing. And so Karl, a bit rashly, made the most of his little time before the witnesses walked in and everything went under.

Kapitán však právě pokynul Šubalovi, ten hned odstoupil stranou - jako by jeho záležitost byla na chvilku odložena - a začal se potichu bavit se sluhou, který se k němu hned přidal, díval se přitom postranními pohledy na topiče a na Karla a velmi přesvědčivě rozkládal rukama.
→ Just now the captain called Schubal off – who stepped aside right away, his business having been pushed away for the meantime – and began a soft conversation with the servant, who had immediately joined him, making their share of sidelong glances at the stoker and Karl as well as hand gestures of the highest conviction.

Zdálo se, že Šubal tak nacvičuje svou příští řeč.
→ Schubal seemed to be practicing his next big speech.

„Nechtěl jste se toho mladého muže na něco zeptat, pane Jakobe?“ řekl kapitán pánovi s bambusovou hůlkou za všeobecného mlčení.
→ “Would you like to ask something of this young man here?” said the captain into the general stillness to the man with the bamboo stick.

„Pravda,“ řekl pán a poděkoval malou úklonou za tuto pozornost.
→ “Indeed,” the man said, with a little bow in thanks for the courtesy.

A potom se Karla ještě jednou zeptal: „jak se vlastně jmenujete?“ Karel se domníval, že prospěje hlavní záležitosti, když rychle vyřídí rušivý dotaz tvrdošíjného tazatele, a proto se nepředstavil, jak byl zvyklý, předložením pasu, který by byl musil teprve hledat, nýbrž jen krátce odpověděl:
→ And then he asked Karl again: “What is your name exactly?” Believing it was in the interest of his great cause to deal with this stubborn interrogator quickly, Karl answered curtly, without his habit of showing his passport as an introduction, which of course he would’ve had to find first,

„Karel Rossmann.“ „Ale,“ řekl muž oslovený jménem Jakob a zprvu ustoupil s téměř nevěřícím úsměvem.
→ “Karl Rossman.” “But,” said the man who was being referred to as Jakob, stepping backwards and laughing in unbelief.

Také v tvářích kapitána, vrchního pokladníka, lodního důstojníka, ba dokonce sluhy se zřejmě zračil úžas nad Karlovým jménem.
→ Also the captain, the head accountant, the ship’s officer, even the servant plainly showed an overwhelmed astonishment at Karl’s name.

Jen pánové od přístavního úřadu a Šubal zůstali lhostejní. „Ale,“ opakoval pan Jakob a přistoupil poněkud strnulými kroky ke Karlovi, „potom jsem přece tvůj strýc Jakob a ty jsi můj milý synovec.
→ Only Schubal and the men from the harbor authority didn’t seem to care. “But,” Mr. Jakob repeated and walked up to Karl with somewhat stiff steps, “then I am your Uncle Jakob and you are my dear nephew.

Vždyť jsem to po celou tu dobu tušil!“ řekl kapitánovi, než objal a políbil Karla, což Karel mlčky strpěl.
→ I suspected it the entire time,” he said to the captain before hugging Karl and kissing him, leaving everyone speechless.

„Jak se jmenujete vy,“ zeptal se Karel, když cítil, že strýc uvolnil paže, sice velmi zdvořile, ale bez jakéhokoli dojetí, a snažil se odhadnout, jaké následky by ta nová událost mohla mít pro topiče.
→ “What’s your name?” Karl asked after he felt himself let go, being polite no doubt but entirely unmoved, and made an effort to see what effect this new event could have on the stoker.

Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by Šubal mohl mít z té věci nějaký prospěch.
→ It didn’t seem that Schubal could pull some benefit from it, at least not now.

„Tak přece pochopte své štěstí, mladý muži,“ řekl kapitán, jemuž se zdálo, že se Karel svou otázkou dotýká vážnosti pana Jakoba, který se postavil k oknu, patrně proto, aby nemusil ostatním ukázat svou vzrušenou tvář, kterou si ostatně otíral kapesníkem.
→ “Realize your good luck, young man,” said the captain, believing that Karl’s question had offended the dignity of Mr. Jakob’s person, who stood by the window dabbing his clearly agitated face with his handkerchief, so that the others wouldn’t see it.

„Je to senátor Edward Jakob, který se k vám hlásí jako váš strýc.
→ “This is Senator Edward Jakob, you know him as your uncle.

Čeká vás teď skvělá životní dráha, jaké jste se asi vůbec nenadál.
→ A shining career waits for you now beyond your latest expectations.

Pokuste se to pochopit, pokud je to v první chvíli možné, a vzpamatujte se!“ „Mám sice v Americe strýce Jakoba,“ řekl Karel, obrácen ke kapitánovi, „ale rozuměl-li jsem správně, je jméno Jakob jen příjmením pana senátora.“
→ Try to see how good it’s going, right now, and compose yourself.” “I have indeed an Uncle Jakob in America,” Karl said, turning to the captain, “but if I understand correctly, this man’s name is Senator Jakob.”

„Tak jest,“ řekl kapitán pln očekávání. „Nu, a můj strýc Jakob, bratr mé matky, se jmenuje Jakob křestním jménem, kdežto jeho příjmení by ovšem musilo znít stejně jako příjmení matčino, která je rozená Bendelmayerová.“
→ “So it is,” said the captain expectantly. “Now, my Uncle Jakob, who is my mother’s brother, has Jakob for his first name while his last name naturally has to be the same as my mother’s, who was born Bendelmayer.”

„Pánové!“ zvolal senátor na toto Karlovo vysvětlení a hbitě se vrátil od okna, kde se vzpamatovával.
→ “My gentlemen!” cried out the senator at Karl’s explanation, returning quite lively from his recovery at the window.

S výjimkou přístavních dělníků se všichni rozesmáli, někteří jakoby dojetím, smích ostatních byl neproniknutelný.
→ Everyone except the harbor officials broke into laughter, some of them emotional, some of them impenetrable.

„To, co jsem řekl, přece nebylo tak směšné,“ myslil si Karel.
→ What I said wasn’t that ridiculous, thought Karl.

„Pánové,“ opakoval senátor, „proti mé i proti své vůli jste svědky malého rodinného výjevu, a proto nemohu jinak než podat vám vysvětlení, neboť se domnívám, že úplně zasvěcen je pouze pan kapitán.“
→ “My gentlemen,” repeated the senator. “Against my will, and against yours, you are taking part in this little family scene, and for that reason I cannot avoid giving you an explanation, since I believe only the captain (this mention was followed by a mutual bow) is fully informed.”

- Po této zmínce se oba uklonili. „Teď si ale musím opravdu dávat pozor na každé slovo,“ řekl si Karel a potěšilo ho, když postranním pohledem zpozoroval, že se do topiče začíná vracet život.
→ Now I have to pay attention to every word, Karl said to himself, and he was overjoyed when he noticed with a sideways look that life was coming back to the stoker’s figure.

„Žiji po všechna ta dlouhá léta svého pobytu v Americe - slovo pobyt se zde ovšem dobře nehodí pro amerického občana, kterým jsem celou duší - po všechna ta dlouhá léta tedy žiji bez jakéhokoli styku se svými evropskými příbuznými, z důvodů,
→ “I am living all my long years of this American visit – the word “visit” sounds terrible for an American citizen, which I am with my whole soul – I am living my long years here divided from my European relatives on the grounds that,

jež sem za prvé nepatří a o nichž za druhé nemohu vyprávět proto, že by mě to opravdu příliš rozrušilo.
→ first, shouldn’t be mentioned here and, second, would bother me just too much.

Bojím se dokonce okamžiku, kdy snad budu nucen o nich vyprávět svému milému synovci, neboť při tom bude bohužel nezbytné, abych otevřeně promluvil o jeho rodičích a o jejich rodině.“
→ I dread the moment when I will be forced to exchange a few frank words with my nephew about his parents and their family.”

„Je to můj strýc, bezpochyby,“ řekl si Karel a poslouchal, „pravděpodobně si dal změnit jméno.“
→ “He’s my uncle, no doubt about that,” Karl said to himself and listened. “He’s probably had his name changed.”

„Můj milý synovec byl tedy svými rodiči jednoduše odstraněn - nazvěme tu věc pravým jménem - tak, jako se vyhazuje za dveře kočka, když zlobí.
→ “My dear nephew has now been – we’ll call the situation what it is – abandoned by his parents, the way a man tosses a cat out the door when it annoys him.

Nemám naprosto v úmyslu přikrášlovat, co můj synovec provedl, že byl takto potrestán, ale jeho provinění je takového rázu, že stačí je nazvat jménem, a už tím se z velké části omlouvá.“
→ I won’t mince words over what my nephew has done – mincing words is not an American art – but his mistake is the kind that only needs to be named to be forgiven.

„Dobře se to poslouchá,“ myslil si Karel, „ale nechci, aby všechno vyprávěl.
→ “That sounds okay,” thought Karl, “but I don’t want him to explain all of it.

Nemůže to ostatně ani vědět. Odkud také?“ „Byl totiž,“ pokračoval strýc a nakláněl se nad bambusovou hůlku,
→ Besides, he can’t know all of it. How could he? But we’ll see if he really knows everything.” “It was, namely,” his uncle continued, as he leaned on his bamboo stick

kterou před sebou opřel o podlahu, a skutečně se mu tak podařilo setřít zbytečně slavnostní ráz, jaký by byl ten výjev jinak nezbytně měl,
→ and rocked a little, taking away some of the unneeded ceremony of the occasion.

„byl totiž sveden služebnou, Janou Brummerovou, asi pětatřicetiletou ženskou.
→ “He was, namely, seduced by the maid Johanna Brummer, about thirty-five years old.

Rozhodně se nechci slovy ,byl sveden’ svého synovce dotknout, ale je přece jen těžké najít jiný, stejně výstižný výraz.“
→ I don’t want to offend you by talking about the seduction of my nephew, but it’s difficult to find a different word on the spot.”

Karel, který přistoupil již hodně blízko ke strýci, se otočil, aby vyčetl z tváří přítomných, jakým dojmem na ně to vyprávění působí.
→ Walking fairly near to his uncle, Karl looked around to see what impression the explanation made on the faces of those present.

Nikdo se neusmál, všichni trpělivě a vážně poslouchali.
→ No one laughed, everyone listened patiently and seriously.

Ostatně ani není zvykem smát se senátorovu synovci při první příležitosti, která se naskytne.
→ No one laughs at the nephew of a senator the first chance he gets.

Dalo by se spíš už říci, že se usmál na Karla topič, i když jen nepatrně, bylo to však potěšující jako nová známka života i omluvitelné, neboť Karel předtím dělal v kabině takové tajnosti s věcí, která se teď veřejně rozhlásila.
→ At most, he could’ve said that the stoker was smiling a little, but firstly, that was a good thing, a sign of new life, and secondly, it was forgivable, since back in the cabin Karl had tried to make a secret of things which now had become very public.

„A tak tahle Brummerová,“ pokračoval strýc, „má teď s mým synovcem dítě, zdravého chlapce, kterého dala pokřtít jménem Jakob, bezpochyby po mé maličkosti, o níž se můj synovec zmínil jistě jen zcela mimochodem, ale která zřejmě na to děvče udělala velký dojem.
→ “Now this Brummer,” his uncle went on, “has received a child from my nephew, a healthy young boy named Jakob, most likely with my lowly person in mind, because the insignificant mention of me by my nephew must have made a great impression on the girl.

Na štěstí, dodávám. Neboť protože se rodiče chtěli vyhnout placení alimentů, po případě jinému skandálu, který by je byl rovněž postihl. Zdůrazňuji, že neznám ani tamní zákony, ani poměry rodičů
→ All for the better, I say. For since the parents, to avoid alimony payments or to keep the scandal from reaching them – I have to stress, I don’t know much about either local custom or any other circumstances surrounding the parents,

protože se tedy chtěli vyhnout placení alimentů a skandálu, poslali svého syna, mého milého synovce, do Ameriky, naprosto nevybaveného,
→ aside from two begging letters from the parents from an earlier time, which I left unanswered but kept and which mean for me my only, and moreover, one-sided connection with them during this whole time – since the parents, then, to avoid their alimony payments and their son’s scandals, allowed my dear nephew to be shipped to America with irresponsibly insufficient luggage,

jak vidíte, a nebýt divů a zázraků, které se vyskytují právě ještě v Americe, byl by chlapec, odkázaný sám na sebe, asi bídně zašel hned v první uličce newyorkského přístavu, nebýt toho, že mi ta služebná poslala dopis, který se mi po dlouhém bloudění dostal předevčírem do ruky a ve kterém mě zpravila o celé té historii, popsala zevnějšek mého synovce a prozíravě sdělila také jméno lodi.
→ as you can see – if not for those signs and wonders still alive in America, this young boy would have been assigned to his lonely self, where he immediately would have come to no good in some alley off the New York harbor, if not this serving woman had sent me a letter, which came into my possession after long wanderings the day before yesterday, and which told me about the entire story, complete with a description of my nephew and also, quite sensibly, the name of his ship.

Kdyby mi šlo o to vás pobavit, pánové, mohl bych snad některá místa z toho dopisu tady přečíst“ - a vytáhl z kapsy dva obrovské, hustě popsané archy dopisního papíru a zamával jimi.
→ If I had aimed to entertain you gentlemen – ” He pulled two large, closely written sheets of paper from his briefcase and waved them. “ – I could read a few passages from that letter right here.

„Ten dopis by jistě na vás zapůsobil, neboť je napsán s poněkud prostou, i když dobře míněnou zchytralostí a s velkou láskou k otci dítěte.
→ It would certainly move you, because it was written simply, if also with a well-meaning cleverness, and with much love for the father of her child.

Ale nechci vás bavit víc, než je třeba k vysvětlení, tím méně se chci na uvítanou dotknout citů, které můj synovec možná ještě k ní chová, a bude-li chtít, může si pro své poučení přečíst ten dopis sám v tichém pokoji, který je už pro něho připraven.“
→ But I don’t want to keep you longer than is necessary for your enlightenment, nor do I want to hurt any remaining feelings for her my nephew might have. When he likes, he can read the letter for his own instruction in the quiet of his room which waits for him now.”

Karel však nechoval k onomu děvčeti žádné city.
→ But Karl didn’t have any feelings for the girl.

Ve změti vzpomínek stále více se ztrácejících seděla v kuchyni vedle kredence a opírala se loktem o její desku.
→ In the press of a constantly falling past, she sat in the kitchen next to the kitchen dresser, resting her elbow on the surface.

Dívala se na něho, když tu a tam přišel do kuchyně, aby přinesl otci sklenici vody nebo aby vyřídil matčin příkaz.
→ She watched him as he walked in and out of her kitchen to fetch a glass of drinking water for his father or to finish a job for his mother.

Někdy psala celá zkroucená vedle kredence dopis a čerpala nápady z Karlovy tváře.
→ Sometimes she contorted herself oddly to write a letter sideways on the dresser while taking her inspiration from Karl’s face.

Mnohdy měla oči zakryté rukou, potom k ní neproniklo žádné oslovení.
→ Sometimes she covered her eyes with her hands, and nothing could get through to her.

Někdy klečela ve svém úzkém pokojíčku vedle kuchyně a modlila se k dřevěnému kříži; Karel ji pak jen ostýchavě pozoroval skulinou pootevřených dveří, když šel kolem.
→ Sometimes she kneeled in her cramped little room beside the kitchen and prayed to her wooden cross, Karl observed her then only with shyness through the crack in her barely opened door as he walked back.

Někdy pobíhala po kuchyni, a když jí Karel přišel do cesty, uskočila a smála se jako čarodějnice.
→ Sometimes she hunted around the kitchen and jumped back if Karl got in her way.

Někdy zavřela kuchyňské dveře, když Karel vešel, a držela kliku tak dlouho v ruce, až ji žádal, aby ho pustila ven.
→ Sometimes she closed the door when Karl walked in and held the door handle so long that he demanded to get out.

Někdy přinášela věci, které ani nechtěl, a vtiskla mu je mlčky do rukou.
→ Sometimes she brought him things he didn’t want and pushed them silently into his hand.

Jednou však řekla „Karle“ a odvedla ho, ještě užaslého nad neočekávaným oslovením, se vzdechy a grimasami do svého pokojíku a zamkla.
→ But once she said “Karl!”, startled him with the unexpected greeting and took him sighing and grimacing into her little room, which she closed.

Objala ho rdousivě kolem krku, a zatím co ho prosila, aby ji svlékl, svlékla ve skutečnosti ona jeho a položila ho do své postele, jako by ho od nynějška nechtěla už nikomu nechat a chtěla ho hladit a pečovat o něho až do skonání světa.
→ She embraced him with a stranglehold around his neck, and while she begged him to undress her, she in reality undressed him and laid him in her bed as if she didn’t want to let anybody else have him from this day on, so she could stroke and nurse him until the end of the world.

„Karle, ach ty můj Karle!“ volala, jako by ho viděla a ubezpečovala se, že je její, kdežto on vůbec nic neviděl a cítil se nesvůj ve spoustě teplých peřin, které tu patrně nakupila zvlášť pro něho.
→ “Karl, O my Karl,” she cried as if she could look at him and claim him as her own, while he didn’t see the smallest thing and felt uncomfortable in the much too warm bedding, which she seemed to have piled up just for him.

Potom si také k němu lehla a chtěla na něm vyzvědět jakási tajemství, ale když jí nemohl žádná povědět, zlobila se, ať už žertem či doopravdy, třásla jím, poslouchala tlukot jeho srdce,
→ Then she laid herself down with him and wanted to pull some secrets from him, but he couldn’t tell her anything and she pestered him in jest or in earnest, shook him, listened to his heart,

nabízela mu svá prsa, aby si také poslechl, ale nemohla k tomu Karla přimět, tiskla nahé břicho na jeho tělo, hledala rukou mezi jeho nohama tak protivně, že se Karel otřásl, až vystrčil hlavu a krk z podušek, přirazila pak břichem několikrát proti němu - bylo mu, jako by byla částí jeho samého, a snad proto se ho zmocnila strašlivá potřeba ochrany.
→ presented her breast for him to listen to, but when Karl couldn’t bring himself to do it, she dragged her naked belly onto his body, sought with her hand down between his legs, which so revolted Karl that his head and neck shuddered upwards from the pillows, then thrust that belly against him a couple of times, to him it was as if she were a piece of himself and perhaps for that reason he had been gripped by an appalling need for help.

Konečně se s pláčem octl ve své posteli, když mu mnohokrát řekla na shledanou. To bylo všechno, a přece z toho strýc dokázal udělat velkou událost.
→ Finally he came back weeping to bed, after many requests on her part to meet again. That had been it, and yet his uncle thought there was a great story to be made of it.

A kuchařka na něho tedy také myslila a zpravila strýce o tom, že přijede.
→ And so the cook had been thinking of him and had informed his uncle about his arrival.

To bylo od ní hezké a on jí to možná ještě někdy oplatí.
→ That had been handled wonderfully by her, and he would pay her back one day.

„A teď,“ zvolal senátor, „chci od tebe jasně slyšet, zda jsem tvůj strýc nebo ne.“
→ “And now,” cried the senator, “I want to hear from you, am I your uncle or not?”

„Jsi můj strýc,“ řekl Karel a políbil mu ruku a dostal za to polibek na čelo. „Jsem velmi rád, že jsem se s tebou setkal, ale mýlíš se, když si myslíš, že moji rodiče o tobě mluví jen špatně.
→ “You are my uncle,” Karl said and kissed his hand and was kissed on the forehead. “I am very happy I met you, but you’re wrong if you think my parents only say bad things about you.