E-BOOKS

- XI -

Na druhé planetě bydlil domýšlivec.
→The second planet was inhabited by a conceited man.

„Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!“
→"Ah! Ah! I am about to receive a visit from an admirer!"

zvolal zdálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil.
→he exclaimed from afar, when he first saw little prince coming.

Domýšlivci totiž vidí ve všech lidech obdivovatele.
→For, to conceited men, all other men are admirers.

„Dobrý den,“ řekl malý princ. „Vy máte ale divný klobouk.“
→"Good morning," said the little prince. "That is a queer hat you are wearing."

„To proto, abych mohl zdravit,“ odpověděl domýšlivec.
→"It is a hat for salutes," the conceited man replied.

„Abych mohl zdravit, když mě s jásotem vítají.
→"It is to raise in salute when people acclaim me.

Bohužel tudy nikdy nikdo nejde.“
→Unfortunately, nobody at all ever passes this way."

„Tak?“ odvětil malý princ, protože nepochopil.
→"Yes?" said the little prince, who did not understand what the conceited man was talking about.

„Zatleskej,“ poradil mu tedy domýšlivec.
→"Clap your hands, one against the other," the conceited man now directed him.

Malý princ zatleskal.
→The little prince clapped his hands.

Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil.
→The conceited man raised his hat in a modest salute.

To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ.
→"This is more entertaining than the visit to the king," the little prince said to himself.

A začal znovu tleskat.
→And he began again to clap his hands, one against the other.

Domýšlivec znovu smekl a zdravil.
→The conceited man again raised his hat in salute.

Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se jednotvárností hry.
→After five minutes of this exercise the little prince grew tired of the game's monotony.

„A co se musí udělat, aby klobouk spadl?“ zeptal se.
→"And what should one do to make the hat come down?" he asked.

Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.
→But the conceited man did not hear him. Conceited people never hear anything but praise.

„Skutečně se mi hodně obdivuješ?“ zeptal se malého prince.
→"Do you really admire me very much?" he demanded of the little prince.

„Co to znamená obdivovat se?“
→"What does that mean—'admire'?"

„Obdivovat se znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě.“
→"To admire means that you regard me as the handsomest, the best dressed, the richest, and the most intelligent man on this planet."

„Ale vždyť si na planetě sám!“
→"But you are the only man on your planet!"

„Udělej mi tu radost, a přesto se mi obdivuj!“
→"Do me this kindness. Admire me just the same."

„Obdivuji se ti,“ řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. „Ale jak tě to může zajímat?“
→"I admire you," said the little prince, shrugging his shoulders slightly, "but what is there in that to interest you so much?"

A malý princ zmizel.
→And the little prince went away.

Dospělí jsou hrozně zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.
→"The grown-ups are certainly very odd," he said to himself, as he continued on his journey.

- XII -



Na další planetě bydlil pijan.
→The next planet was inhabited by a tippler.

Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.
→This was a very short visit, but it plunged the little prince into deep dejection.

„Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.
→"What are you doing there?" he said to the tippler, whom he found settled down in silence before a collection of empty bottles and also a collection of full bottles.

„Piji,“ odpověděl pochmurně pijan.
→"I am drinking," replied the tippler, with a lugubrious air.

„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.
→"Why are you drinking?" demanded the little prince.

„Abych zapomněl,“ řekl pijan.
→"So that I may forget," replied the tippler.

„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
→"Forget what?" inquired the little prince, who already was sorry for him.

„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.
→"Forget that I am ashamed," the tippler confessed, hanging his head.

„A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.
→"Ashamed of what?" insisted the little prince, who wanted to help him.

„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel.
→"Ashamed of drinking!" The tippler brought his speech to an end, and shut himself up in an impregnable silence.

A malý princ zmaten odešel.
→And the little prince went away, puzzled.

Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.
→"The grown-ups are certainly very, very odd," he said to himself, as he continued on his journey.

- XIII -



Na čtvrté planetě bydlil byznysmen.
→The fourth planet belonged to a businessman.

Byl to člověk tak zaměstnaný, že při příchodu malého prince nezvedl ani hlavu.
→This man was so much occupied that he did not even raise his head at the little prince's arrival.

Dobrý den,“ pozdravil ho malý princ. „Vyhasla vám cigareta.“
→"Good morning," the little prince said to him. "Your cigarette has gone out."

„Tři a dvě je pět.
→"Three and two make five.

Pět a sedm dvanáct.
→Five and seven make twelve.

Dvanáct a tři patnáct.
→Twelve and three make fifteen.

Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm.
→ Good morning. Fifteen and seven make twenty-two. Twenty-two and six make twenty-eight.

Nemám čas ji znovu zapálit.
→I haven't time to light it again.

Dvacet pět a šest třicet jedna.
→Twenty-six and five make thirty-one.

Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna.“
→Phew! Then that makes five-hundred-and-one million, sixhundred-twenty-two-thousand, seven-hundred-thirty-one."

„Pět set miliónů čeho?“
→"Five hundred million what?" asked the little prince.

„Cože? Ty jsi tu ještě?
→"Eh? Are you still there?

Pět set miliónů... už nevím čeho... mám tolik práce!
→Five-hundred-and-one million—I can't stop ... I have so much to do!

Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi!
→I am concerned with matters of consequence. I don't amuse myself with balderdash.

Dvě a pět je sedm...“
→ Zwei und fünf ist sieben …«

„Čeho pět set miliónů?“ opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.
→"Five-hundred-and-one million what?" repeated the little prince, who never in his life had let go of a question once he had asked it.

Byznysmen zvedl hlavu:
→The businessman raised his head.

„Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl vyrušen jen třikrát.
→"During the fifty-four years that I have inhabited this planet, I have been disturbed only three times.

Poprvé před dvaadvaceti lety chroustem, který spadl bůhvíodkud.
→The first time was twenty-two years ago, when some giddy goose fell from goodness knows where.

Hrozně hlučel a já jsem se čtyřikrát spletl v sečítání.
→He made the most frightful noise that resounded all over the place, and I made four mistakes in my addition.

Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy revmatický záchvat.
→The second time, eleven years ago, I was disturbed by an attack of rheumatism.

Chybí mi pohyb.
→I don't get enough exercise.

Nemám čas se jen tak potloukat.
→I have no time for loafing.

Jsem přece vážný člověk. A potřetí...zrovna teď.
→The third time—well, this is it!

Říkal jsem tedy pět set miliónů...“ „Miliónů čeho?“
→I was saying, then, five-hundred-and-one millions —"Millions of what?"

Byznysmen pochopil, že nemá žádnou šanci na klid:
→The businessman suddenly realized that there was no hope of being left in peace until he answered this question.

Miliónů hvězdiček, které vidíme někdy na obloze.“
→"Millions of those little objects," he said, "which one sometimes sees in the sky."

„Much?“
→"Flies?"

„Ale ne, věciček, které se třpytí.“
→"Oh, no. Little glittering objects."

„Včel?“
→ "Bees?"

„Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši.
→"Oh, no. Little golden objects that set lazy men to idle dreaming.

Jenomže já jsem vážný člověk! Já nemám čas na snění.“
→As for me, I am concerned with matters of consequence. There is no time for idle dreaming in my life."

„Ach ták, hvězd?“
→"Ah! You mean the stars?"

„Ano, ano, hvězd.“
→"Yes, that's it. The stars."

„A co děláš s pěti sty milióny hvězd?“
→"And what do you do with five-hundred millions of stars?"

„Pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna. Já jsem vážný člověk, já jsem přesný.“
→"Five-hundred-and-one million, six-hundred-twenty-two thousand, sevenhundred-thirty-one.

Já jsem vážný člověk, já jsem přesný.“
→I am concerned with matters of consequence: I am accurate."

„A co s těmi hvězdami děláš?“
→"And what do you do with these stars?"

„Co s nimi dělám?“
→"What do I do with them?"

„Ano.“ „Nic. Patří mi.“
→"Yes." "Nothing. I own them."

„Tobě patří hvězdy?“
→"You own the stars?"

„Ano.“ „Ale viděl jsem už krále, který...“
→"Yes." "But I have already seen a king who—"

„Králové nejsou majiteli. Králové vládnou.
→"Kings do not own, they reign over.

A v tom je velký rozdíl.“
→ It is a very different matter."

„A co ti to pomůže, že máš hvězdy?“
→"And what good does it do you to own the stars?"

„Jsem bohatý.“
→ "It does me the good of making me rich."

„A co ti to pomůže, že jsi bohatý?“
→"And what good does it do you to be rich?"

„Mohu si nakoupit jiné hvězdy, pokud nějaké objeví.“
→"It makes it possible for me to buy more stars, if any are discovered."

„Tenhle člověk rozumuje trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ.
→"This man," the little prince said to himself, "reasons a little like my poor tippler ..."

Přesto se ptal dál:
→Nevertheless, he still had some more questions.

„Jak vám mohou patřit hvězdy?“
→"How is it possible for one to own the stars?"

„A komu patří?“ odsekl mrzutě byznysmen.
→"To whom do they belong?" the businessman retorted, peevishly.

„To nevím. Nikomu.“
→"I don't know. To nobody."

„Tak tedy patří mě, neboť já jsem na ně myslel první.“
→"Then they belong to me, because I was the first person to think of it."

„A to stačí?“
→ "Is that all that is necessary?"

„Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj.
→"Certainly. When you find a diamond that belongs to nobody, it is yours.

Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj.
→When you discover an island that belongs to nobody, it is yours.

Když máš první nějaký nápad, dáš si ho patentovat: je tvůj.
→When you get an idea before any one else, you take out a patent on it: it is yours.

A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit.“
→So with me: I own the stars, because nobody else before me ever thought of owning them."

„To je pravda,“ řekl malý princ. „A co s nimi děláš?“
→"Yes, that is true," said the little prince. "And what do you do with them?"

„Spravuji je. Počítám a přepočítávám je,“ vysvětloval byznysmen.
→"I administer them," replied the businessman. "I count them and recount them. „Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný člověk!“
→It is difficult. But I am a man who is naturally interested in matters of consequence."

Malému princi to ještě nestačilo:
→The little prince was still not satisfied.

„Patří-li vám hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho.
→"If I owned a silk scarf," he said, "I could put it around my neck and take it away with me.

Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést.
→If I owned a flower, I could pluck that flower and take it away with me.

Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“
→But you cannot pluck the stars from heaven ..."

„Ne, ovšem mohu je dát do banky.“
→"No. But I can put them in the bank."

„Co to znamená?“
→"Whatever does that mean?"

„To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd.
→"That means that I write the number of my stars on a little paper.

A potom zamknu ten papír do zásuvky.“
→And then I put this paper in a drawer and lock it with a key."

„A nic víc?“
→"And that is all?"

„To stačí!“
→»Das genügt.«

To je zábavné, pomyslil si malý princ.
→"It is entertaining," thought the little prince.

Je to dost poetické, ale ne moc seriózní.
→"It is rather poetic. But it is of no great consequence."

Malý princ měl o vážných věcech představy hodně odlišné od představ, jaké mají dospělí.
→On matters of consequence, the little prince had ideas which were very different from those of the grownups.

„Já mám květinu,“ řekl ještě, „a každý den ji zalévám.
→"I myself own a flower," he continued his conversation with the businessman, "which I water every day.

Mám tři sopky a ty vymetám každý týden.
→I own three volcanoes, which I clean out every week

Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví.
→(for I also clean out the one that is extinct; one never knows).

Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří.
→It is of some use to my volcanoes, and it is of some use to my flower, that I own them.

Ale ty nejsi hvězdám užitečný...“
→But you are of no use to the stars ..."

Byznysmen otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět. A malý princ zmizel.
→The businessman opened his mouth, but he found nothing to say in answer. And the little prince went away.

Dospělí jsou rozhodně podivní, řekl si jen v duchu cestou.
→"The grown-ups are certainly altogether extraordinary," he said simply, talking to himself as he continued on his journey.

- XIV -



Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech nejmenší.
→The fifth planet was very strange. It was the smallest of all.

Bylo tu právě tak dost místa, aby se sem vešla pouliční svítilna a lampář.
→There was just enough room on it for a street lamp and a lamplighter.

Malý princ si nedovedl vysvětlit, k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář.
→The little prince was not able to reach any explanation of the use of a street lamp and a lamplighter, somewhere in the heavens, on a planet which had no people, and not one house.

Přesto si v duchu řekl: Možná je ten člověk zbytečný. ..But he said to himself, nevertheless: "It may well be that this man is absurd.

A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než byznysmen a než pijan.
→But he is not so absurd as the king, the conceited man, the businessman, and the tippler.

Jeho práce má alespoň smysl.
→For at least his work has some meaning.

Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc.
→When he lights his street lamp, it is as if he brought one more star to life, or one flower.

Když zhasne květinu, jako by květina nebo hvězda šly spát.
→When he puts out his lamp, he sends the flower, or the star, to sleep.

Je to moc hezké zaměstnání. A opravdu užitečné, protože je hezké.
→That is a beautiful occupation. And since it is beautiful, it is truly useful."

Když přišel na planetu, pozdravil uctivě lampáře:
→When he arrived on the planet he respectfully saluted the lamplighter.

„Dobrý den. Proč jsi právě zhasl svítilnu?“
→"Good morning. Why have you just put out your lamp?"

„To je příkaz,“ odpověděl lampář.
→"Those are the orders," replied the lamplighter.

„Dobrý den.“ „Co to znamená příkaz?“
→"Good morning." "What are the orders?"

„No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer.“
→"The orders are that I put out my lamp. Good evening."

A zase ji rozsvítil.
→And he lighted his lamp again.

„Ale proč jsi ji právě rozžal?“
→"But why have you just lighted it again?"

„To je příkaz,“ odpověděl lampář.
→"Those are the orders," replied the lamplighter.

„Nerozumím,“ odvětil malý princ.
→"I do not understand," said the little prince.

„Není čemu rozumět,“ řekl lampář.
→"There is nothing to understand," said the lamplighter.

„Příkaz je příkaz. Dobrý den.“
→"Orders are orders. Good morning."

A zhasl svítilnu.
→And he put out his lamp.

Potom si otřel čelo červeně kostkovaným kapesníkem.
→Then he mopped his forehead with a handkerchief decorated with red squares.

„Je to hrozné zaměstnání.
→"I follow a terrible profession.

Kdysi to vyhovovalo.
→In the old days it was reasonable.

Zhášel jsem ráno a rozžínal večer.
→ I put the lamp out in the morning, and in the evening I lighted it again.

Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát...“
→I had the rest of the day for relaxation and the rest of the night for sleep."

„A od té doby se příkaz změnil?“
→"And the orders have been changed since that time?"

„Příkaz se nezměnil,“ řekl lampář.
→"The orders have not been changed," said the lamplighter.

„To je právě to strašné! Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!“
→ "That is the tragedy! From year to year the planet has turned more rapidly and the orders have not been changed!"

„No a?“ divil se malý princ.
→"Then what?" asked the little prince.

„No a teď se otočí jednou za minutu a já nemám ani vteřinku klidu.
→"Then the planet now makes a complete turn every minute, and I no longer have a single second for repose.

Rozsvěcuji a zháším jednou za minutu.“
→Once every minute I have to light my lamp and put it out!"

„To je divné! Dny u tebe trvají minutu!“
→"That is very funny! A day lasts only one minute, here where you live!"

„To není vůbec divné,“ řekl lampář.
→"It is not funny at all!" said the lamplighter.

„Už je tomu měsíc, co spolu hovoříme.“
→"While we have been talking together a month has gone by."

„Měsíc?“
→"A month?"

„Ano. Třicet minut. Třicet dní. Dobrý večer.“
→"Yes, a month. Thirty minutes. Thirty days. Good evening."

A zase rozsvítil svou svítilnu.
→And he lighted his lamp again.

Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tolik věrný příkazu.
→As the little prince watched him, he felt that he loved this lamplighter who was so faithful to his orders.

Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli.
→He remembered the sunsets which he himself had gone to seek, in other days, merely by pulling up his chair;

Chtěl svému příteli pomoci:
→and he wanted to help his friend.

„Víš... já znám prostředek, jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít.“
→"You know," he said, "I can tell you a way you can rest whenever you want to. . ."

„Samozřejmě že chci,“ řekl lampář.
→"I always want to rest," said the lamplighter.

Vždyť člověk může být věrný příkazu a přitom trošku pohodlný.
→For it is possible for a man to be faithful and lazy at the same time.

Malý princ pokračoval:
→The little prince went on with his explanation:

„Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky.
→"Your planet is so small that three strides will take you all the way around it.

Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci.
→To be always in the sunshine, you need only walk along rather slowly.

Když si budeš chtít odpočinout, půjdeš... a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít.“
→When you want to rest, you will walk—and the day will last as long as you like."

„To mi moc nepomůže,“ řekl lampář. „Já rád spím.“
→"That doesn't do me much good," said the lamplighter. "The one thing I love in life is to sleep."

„To je smůla,“ řekl lampář. „Dobrý den.“ A zhasl svítilnu.
→"Then you're unlucky," said the little prince. "I am unlucky," said the lamplighter. "Good morning." And he put out his lamp.

Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan a byznysmen, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. "That man," said the little prince to himself, as he continued farther on his journey, "that man would be scorned by all the others: by the king, by the conceited man, by the tippler, by the businessman.

A přece on jediný mi nepřipadá směšný.
→Nevertheless he is the only one of them all who does not seem to me ridiculous.

Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou. Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě:
→Perhaps that is because he is thinking of something else besides himself." He breathed a sigh of regret, and said to himself, again:

Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva...
→"That man is the only one of them all whom I could have made my friend. But his planet is indeed too small. There is no room on it for two people. . ."

Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval této nešťastné planety zvláště pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!
→What the little prince did not dare confess was that he was sorry most of all to leave this planet, because it was blest every day with 1440 sunsets!

- XV -



Šestá planeta byla desetkrát větší. Bydlil na ní starý pán a spisovatel obrovské knihy.
→The sixth planet was ten times larger than the last one. It was inhabited by an old gentleman who wrote voluminous books.

„Ale hleďme, badatel!" zvolal, když spatřil malého prince. Malý princ se posadil na stůl a byl trochu udýchán. Tolik se už nacestoval!
→"Oh, look! Here is an explorer!" he exclaimed to himself when he saw the little prince coming. The little prince sat down on the table and panted a little. He had already traveled so much and so far!

„Odkud přicházíš?" zeptal se ho starý pán. „Co to je za tlustou knihu?" řekl malý princ. „Co tu děláte?"
→"Where do you come from?" the old gentleman said to him. "What is that big book?" said the little prince. "What are you doing?"

„Jsem zeměpisec," odpověděl starý pán. „Co je to zeměpisec?" „To je vědec, který ví, kde jsou moře, veletoky, města, hory a pouště."
→"I am a geographer," said the old gentleman. "What is a geographer?" asked the little prince. "A geographer is a scholar who knows the location of all the seas, rivers, towns, mountains, and deserts."

„Opravdu moc zajímavé," řekl malý princ. „Konečně opravdové zaměstnání!" A rozhlédl se kolem sebe po zeměpiscově planetě.
→"That is very interesting," said the little prince. "Here at last is a man who has a real profession!" And he cast a look around him at the planet of the geographer.

Ještě nikdy neviděl tak vznešenou planetu. „Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu oceány?" „To nemohu vědět," řekl zeměpisec.
→ It was the most magnificent and stately planet that he had ever seen. "Your planet is very beautiful," he said. "Has it any oceans?" "I couldn't tell you," said the geographer.

„Ach!" (Malý princ byl zklamán.) „A hory?" „To nemohu vědět," odpověděl zeměpisec.
→"Ah!" The little prince was disappointed. "Has it any mountains?" "I couldn't tell you," said the geographer.

„A města a řeky a pouště?" „To také nemohu vědět," řekl zeměpisec. „Vždyť jste zeměpisec!"
→"And towns, and rivers, and deserts?" "I couldn't tell you that, either." "But you are a geographer!"

„Ovšem," řekl zeměpisec, „ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště.
→"Exactly," the geographer said. "But I am not an explorer. I haven't a single explorer on my planet. It is not the geographer who goes out to count the towns, the rivers, the mountains, the seas, the oceans, and the deserts.

Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat... Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů.
→The geographer is much too important to go loafing about. He does not leave his desk. But he receives the explorers in his study.

Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň toho badatele."
→He asks them questions, and he notes down what they recall of their travels. And if the recollections of any one among them seem interesting to him, the geographer orders an inquiry into that explorer's moral character."

„Nač to?" „Protože badatel, který by lhal, způsobil by v zeměpisných knihách hotové katastrofy. A také badatel, který by příliš pil."
→"Why is that?" "Because an explorer who told lies would bring disaster on the books of the geographer. So would an explorer who drank too much."

„Jak to?" zeptal se malý princ. „Protože opilci vidí dvojmo. Zeměpisec by pak mohl zaznamenat dvě hory, kde je jen jedna."
→"Why is that?" asked the little prince. "Because intoxicated men see double. Then the geographer would note down two mountains in a place where there was only one."

„Znám někoho," řekl malý princ, „kdo by byl špatným badatelem." „To je možné. Když se tedy zdá mravní úroveň badatele dobrá, jeho objev se přezkouší."
→"I know some one," said the little prince, "who would make a bad explorer." "That is possible. Then, when the moral character of the explorer is shown to be good, an inquiry is ordered into his discovery."

„Jde se tam někdo podívat?" „Ne, to je příliš složité. Ale požaduje se od badatele, aby podal důkazy.
→"One goes to see it?" "No. That would be too complicated. But one requires the explorer to furnish proofs.

Objeví-li například nějakou velkou horu, musí odtamtud přinést velké kameny."
→For example, if the discovery in question is that of a large mountain, one requires that large stones be brought back from it."

Zeměpisec se náhle rozohnil. „Ale ty přicházíš zdaleka! Ty jsi badatel! Popiš mi svou planetu!"
→The geographer was suddenly stirred to excitement. "But you—you come from far away! You are an explorer! You shall describe your planet to me!"

A zeměpisec si rozevřel knihu záznamů a ořezal tužku. Vypravování badatelů se zaznamenávají nejprve tužkou.
→And, having opened his big register, the geographer sharpened his pencil. The recitals of explorers are put down first in pencil.

Inkoustem se zapíší, teprve až badatel podá důkazy. „Tak povídej!" vyzval ho zeměpisec.
→One waits until the explorer has furnished proofs, before putting them down in ink. "Well?" said the geographer expectantly.

„Ó, u mne doma to není moc zajímavé," řekl malý princ, „je to tam docela malinké. Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je vyhaslá.
→"Oh, where I live," said the little prince, "it is not very interesting. It is all so small. I have three volcanoes. Two volcanoes are active and the other is extinct.

Ale člověk nikdy neví." „Člověk nikdy neví," opakoval zeměpisec.
→But one never knows." "One never knows," said the geographer.

„Mám také květinu." „My nezaznamenáváme květiny," řekl zeměpisec. „A proč? To je to nejhezčí!"
→"I have also a flower." "We do not record flowers," said the geographer. "Why is that? The flower is the most beautiful thing on my planet!"

„Protože květiny jsou pomíjející." „Co to znamená pomíjející?"
→"We do not record them," said the geographer, "because they are ephemeral." "What does that mean ephemeral'?"

„Zeměpisné knihy jsou nejcennější ze všech knih," řekl zeměpisec. „Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zřídka, aby hora změnila místo.
→"Geographies," said the geographer, "are the books which, of all books, are most concerned with matters of consequence. They never become oldfashioned. It is very rarely that a mountain changes its position.

Velmi zřídka také vyschne oceán. Píšeme o věcech trvajících věčně." „Ale vyhaslé sopky se mohou probudit k činnosti," přerušil ho malý princ.
→It is very rarely that an ocean empties itself of its waters. We write of eternal things." "But extinct volcanoes may come to life again," the little prince interrupted.

„Co to znamená pomíjející?" „To je nám jedno, jsou-li sopky vyhaslé nebo činné," řekl zeměpisec. „Pro nás je důležitá hora. Ta se nemění."
→"What does that mean— 'ephemeral'?" "Whether volcanoes are extinct or alive, it comes to the same thing for us," said the geographer. "The thing that matters to us is the mountain. It does not change."

„To znamená něco, čemu hrozí blízký zánik." „Mé květině hrozí blízký zánik?" „Ovšem."
→"It means, 'which is in danger of speedy disappearance.'" "Is my flower in danger of speedy disappearance?" "Certainly it is."

Má květina je pomíjející, řekl si malý princ, a má jen čtyři trny na obranu proti světu. A já jsem ji nechal doma úplně samotnou!
→"My flower is ephemeral," the little prince said to himself, "and she has only four thorns to defend herself against the world. And I have left her on my planet, all alone!"

Tu se v něm poprvé ozvala lítost. Ale znovu si dodal odvahy. „Co mi radíte, abych teď navštívil?" zeptal se.
→That was his first moment of regret. But he took courage once more. "What place would you advise me to visit now?" he asked.

„Planetu Zemi," odpověděl zeměpisec. „Má dobrou pověst..." Malý princ odešel a myslel na svou květinu.
→"The planet Earth," replied the geographer. "It has a good reputation." And the little prince went away, thinking of his flower.

- XVI -

Sedmá planeta byla tedy Země. Země není jen tak ledajaká planeta! Jsou na ní asi dvě miliardy dospělých. A mezi nimi je sto jedenáct králů (počítáme-li ovšem i černošské krále), sedm tisíc zeměpisců, devět set tisíc byznysmenů, sedm a půl miliónu opilců a tři sta jedenáct miliónů domýšlivců.
→So then the seventh planet was the Earth. The Earth is not just an ordinary planet! One can count, there, 111 kings (not forgetting, to be sure, the Negro kings among them), 7000 geographers, 900,000 businessmen, 7,500,000 tipplers, 311,000,000 conceited men that is to say, about 2,000,000,000 grown-ups.

Abyste si dovedli představit poměry Země, řeknu vám, že před vynálezem elektřiny bylo třeba na všech šesti pevninách vydržovat celou armádu čtyř set šedesáti dvou tisíc pěti set jedenácti lampářů.
→To give you an idea of the size of the Earth, I will tell you that before the invention of electricity it was necessary to maintain, over the whole of the six continents, a veritable army of 462,511 lamplighters for the street lamps.

Na toho, kdo viděl Zemi trochu z dálky, dělalo to ohromný dojem. Pohyby této armády byly řízeny jako operní balet.
→Seen from a slight distance, that would make a splendid spectacle. The movements of this army would be regulated like those of the ballet in the opera.

Nejprve přišli na řadu lampáři na Novém Zélandě a v Austrálii. A ti, když rozžali lampy, šli spát.
→First would come the turn of the lamplighters of New Zealand and Australia. Having set their lamps alight, these would go off to sleep.

Po nich nastoupili do toho reje lampáři v Číně a na Sibiři. Potom také oni obratně zmizeli za kulisami. Tu nastoupili lampáři ruští a indičtí. Potom afričtí a evropští. Nato jihoameričtí a pak severoameričtí.
→Next, the lamplighters of China and Siberia would enter for their steps in the dance, and then they too would be waved back into the wings. After that would come the turn of the lamplighters of Russia and the Indies; then those of Africa and Europe; then those of South America; then those of South America; then those of North America.

A nikdy se nezmýlili v pořadí nástupu na scénu. Bylo to velkolepé.
→And never would they make a mistake in the order of their entry upon the stage. It would be magnificent.

Pouze lampář jediné svítilny na severním pólu a jeho kolega na jižním pólu vedli lenivý a bezstarostný život: Pracovali dvakrát do roka.
→Only the man who was in charge of the single lamp at the North Pole, and his colleague who was responsible for the single lamp at the South Pole—only these two would live free from toil and care: they would be busy twice a year.

- XVII -



Když chce být člověk vtipný, stane se, že si někdy trochu zalže. Nebyl jsem moc poctivý, když jsem vám vyprávěl o tom lampáři.
→When one wishes to play the wit, he sometimes wanders a little from the truth. I have not been altogether honest in what I have told you about the lamplighters.

Riskuji, že vyvolám špatnou představu o naší planetě u těch, kdo ji neznají. Lidé zabírají na Zemi velice málo místa.
→And I realize that I run the risk of giving a false idea of our planet to those who do not know it. Men occupy a very small place upon the Earth.

Kdyby ty dvě miliardy obyvatel, kteří zalidňují Zemi, stály trochu stlačeny jako na táboru lidu, vešly by se snadno na náměstí dvacet mil dlouhé a dvacet mil široké.
→If the two billion inhabitants who people its surface were all to stand upright and somewhat crowded together, as they do for some big public assembly, they could easily be put into one public square twenty miles long and twenty miles wide.

Mohli bychom vtěsnat lidstvo na nejnepatrnější ostrůvek v tichém oceánu.
→All humanity could be piled up on a small Pacific islet.

Dospělí vám ovšem nebudou věřit. Myslí si, že zabírají mnoho místa. Připadají si důležití jako baobaby.
→The grown-ups, to be sure, will not believe you when you tell them that. They imagine that they fill a great deal of space. They fancy themselves as important as the baobabs.

Poraďte jim tedy, aby se počítali. Zbožňují číslice, bude se jim to líbit. Ale vy neztrácejte čas takovou ohavnou úlohou. Je to zbytečné. Přece mi důvěřujete.
→They fancy themselves as important as the baobabs. You should advise them, then, to make their own calculations. They adore figures, and that will please them. But do not waste your time on this extra task. It is unnecessary. You have, I know, confidence in me.

Když byl tedy malý princ na Zemi, byl velice překvapen, že nikoho nevidí. Už měl strach, že si popletl planetu, když tu nějaký kroužek barvy měsíce se pohnul v písku.
→When the little prince arrived on the Earth, he was very much surprised not to see any people. He was beginning to be afraid he had come to the wrong planet, when a coil of gold, the color of the moonlight, flashed across the sand.

„Dobrou noc,“ řekl malý princ jen tak nazdařbůh. „Dobrou noc,“ odpověděl had. „Na kterou planetu jsem to spadl?“ zeptal se malý princ.
→"Good evening," said the little prince courteously. "Good evening," said the snake. "What planet is this on which I have come down?" asked the little prince.

„Na Zemi, do Afriky,“ odpověděl had. „Ach! ... A na Zemi nikdo není?“ „Tady je poušť. A na pouštích nikdo není. Země je veliká,“ řekl had.
→"This is the Earth; this is Africa," the snake answered. "Ah! Then there are no people on the Earth?" "This is the desert. There are no people in the desert. The Earth is large," said the snake.

Malý princ si sedl na kámen, pohlédl k obloze a pravil:
→The little prince sat down on a stone, and raised his eyes toward the sky.

„Tak si říkám, jestli hvězdy září proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou. Podívej se na mou planetu. Je právě nad námi... Ale jak daleko!“
→"I wonder," he said, "whether the stars are set alight in heaven so that one day each one of us may find his own again . . . Look at my planet. It is right there above us. But how far away it is!"

„Je krásná,“ řekl had. „Proč jsi sem přišel?“ „Mám trampoty s jednou květinou,“ odpověděl malý princ.
→"It is beautiful," the snake said. "What has brought you here?" "I have been having some trouble with a flower," said the little prince.

„Tak?“ řekl had. Odmlčeli se. „Kde jsou lidé?“ zeptal se zase malý princ.
→"Ah!" said the snake. And they were both silent. "Where are the men?" the little prince at last took up the conversation again.

„V poušti je každý trochu osamělý...“ Malý princ se na něj dlouze zadíval. „Osamělí jsme i mezi lidmi,“ namítl had.
→"It is a little lonely in the desert..." "It is also lonely among men," the snake said. The little prince gazed at him for a long time.

„Ty jsi podivné zvíře,“ řekl mu konečně, „tenké jako prst...“ „Ale jsem mocnější než prst krále,“ řekl had.
→"You are a funny animal," he said at last. "You are no thicker than a finger..." "But I am more powerful than the finger of a king," said the snake.

Malý princ se usmál: „No, příliš mocný nejsi... Nemáš ani nožky... Ani cestovat nemůžeš...“ „Mohu tě unést dál než loď,“ řekl had.
→The little prince smiled. "You are not very powerful. You haven't even any feet. You cannot even travel. . ." "I can carry you farther than any ship could take you," said the snake.

He twined himself around the little prince's ankle, like a golden bracelet. "Whomever I touch, I send back to the earth from whence he came," the snake spoke again. "But you are innocent and true, and you come from a star ..."
→Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek. „Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel,“ řekl ještě. „Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy...“

Malý princ neodpověděl. „Je mi tě líto, když tě vidím tak slabého na této Zemi ze žuly. Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti příliš stýskat po tvé planetě. Mohu...“
→The little prince made no reply. "You move me to pity—you are so weak on this Earth made of granite," the snake said. "I can help you, some day, if you grow too homesick for your own planet. I can-"

„Ó, já jsem ti dobře rozuměl,“ řekl malý princ. „Ale proč mluvíš stále v hádankách?“ „Já je všechny rozluštím,“ odpověděl had. A umlkli.
→"Oh! I understand you very well," said the little prince. "But why do you always speak in riddles?" "I solve them all," said the snake. And they were both silent.

-XVIII-

Malý princ přešel poušť a setkal se jen s jedinou květinou. Byla to květina s třemi okvětními plátky. Úplně bezvýznamná květina... „Dobrý den,“ řekl malý princ. „Dobrý den,“ řekla květina.
→The little prince crossed the desert and met with only one flower. It was a flower with three petals, a flower of no account at all. "Good morning," said the little prince. "Good morning," said the flower.

„Kde jsou lidé?“ zeptal se zdvořile malý princ. Květina viděla jednoho dne přijít nějakou karavanu:
→"Where are the men?" the little prince asked, politely. The flower had once seen a caravan passing.

„Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu již mnoho let, co jsem je spatřila. Kdo ví, kde asi jsou.
→"Men?" she echoed. "I think there are six or seven of them in existence. I saw them, several years ago. But one never knows where to find them.

Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí.“ „Sbohem,“ řekl malý princ. „Sbohem,“ odpověděla květina.
→The wind blows them away. They have no roots, and that makes their life very difficult." "Goodbye," said the little prince. "Goodbye," said the flower.

- XIX -



Malý princ vystoupil na vysokou horu. Jediné hory, které kdy poznal, byly tři sopky, a ty mu sahaly po kolena. A vyhaslé sopky používal jako stoličky.
→After that, the little prince climbed a high mountain. The only mountains he had ever known were the three volcanoes, which came up to his knees. And he used the extinct volcano as a footstool.

Z téhle vysoké hory, pomyslil si, uvidím naráz celou planetu a všechny lidi... Ale spatřil jen hrotovité špičky skal.
→"From a mountain as high as this one," he said to himself, "I shall be able to see the whole planet at one glance, and all the people ..." But he saw nothing, save peaks of rock that were sharpened like needles.

„Dobrý den,“ zvolal nazdařbůh. „Dobrý den... Dobrý den... Dobrý den...,“ opakovala ozvěna. „Kdo jste?“ řekl malý princ. „Kdo jste?... Kdo jste?... Kdo jste?“ odpovídala ozvěna.
→"Good morning," he said courteously. "Good morning-Good morning-Good morning," answered the echo. "Who are you?" said the little prince. "Who are you—Who are you—Who are you?" answered the echo.

„Buďme přátelé, jsem tak sám,“ řekl. „Jsem tak sám... Jsem tak sám... Jsem tak sám...,“ opakovala ozvěna.
→"Be my friends. I am all alone," he said. "I am all alone—all alone-all alone," answered the echo. "What a queer planet!" he thought.

Pomyslil si tedy: To je nějaká divná planeta! Je celá vyprahlá, celá zašpičatělá a slaná. A lidé nemají představivost.
→"It is altogether dry, and altogether pointed, and altogether harsh and forbidding. And the people have no imagination.

Opakují, co se jim řekne... Doma jsem měl květinu a ta mluvila vždycky první...
→They repeat whatever one says to them . . . On my planet I had a flower; she always was the first to speak ..."

- XX -



Ale když tak malý princ šel dlouho pískem, skalinami a sněhem, stalo se, že objevil konečně cestu.
→But it happened that after walking for a long time through sand, and rocks, and snow, the little prince at last came upon a road.

A všechny cesty vedou k lidem. „Dobrý den,“ řekl. Byla to zahrada plná růží. „Dobrý den,“ odpověděly růže.
→And all roads lead to the abodes of men. "Good morning," he said. He was standing before a garden with roses. "Good morning," said the roses.

Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině. „Kdo jste?“ zeptal se jich užasle. „Jsme růže,“ řekly růže.
→The little prince gazed at them. They all looked like his flower. "Who are you?" he demanded, thunderstruck. "We are roses," the roses said.

„Ó,“ řekl malý princ... A cítil se hrozně nešťastný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru.
→And he was overcome with sadness. His flower had told him that she was the only one of her kind in all the universe.

A tady jich bylo pět tisíc v jediné zahradě, jedna jako druhá!
→And here were five thousand of them, all alike, in one single garden!

Strašně by ji to mrzelo, řekl si, kdyby to viděla... Moc by kašlala a předstírala by, že umírá, jen aby nebyla směšná.
→"She would be very much annoyed," he said to himself, "if she should see that. . . She would cough most dreadfully, and she would pretend that she was dying, to avoid being laughed at.

A musel bych dělat, že o ni pečuji, neboť jinak by raději opravdu umřela, jen aby mě taky pokořila...
→And I should be obliged to pretend that I was nursing her back to life—for if I did not do that, to humble myself also, she would really allow herself to die. . ."

Potom si ještě řekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži.
→Then he went on with his reflections: "I thought that I was rich, with a flower that was unique in all the world; and all I had was a common rose.

Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná navždy vyhaslá, nedělají ze mne moc velikého prince... A lehl si do trávy a plakal.
→A common rose, and three volcanoes that come up to my knees— and one of them perhaps extinct forever . . . That doesn't make me a very great prince ..." And he lay down in the grass and cried.







Under construction...













XXI – Liška Tu se objevila liška. „Dobrý den,“ řekla. „Dobrý den“, zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl. „Jsem tady, pod jabloní...,“ řekl ten hlas. „Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká...“ „Jsem liška,“ řekla liška. „Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný...“ „Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. Nejsem ochočena. „Ó promiň,“ řekl malý princ. Chvíli přemýšlel a pak dodal: „Co to znamená ochočit?“ „Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“ „Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“ „Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“ „Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“ „Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta...“ „Vytvořit pouta?“ „Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě...“ „Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu ... myslím, že si mě ochočila...“ „To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos...“ „Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ. Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost: „Na jiné planetě?“ „Ano.“ „Jsou na té planetě lovci?“ „Nejsou.“ „Ach, to je zajímavé! A slepice?“ „Také ne.“ „Nic není dokonalé,“ povzdychla si liška. Ale vrátila se ke svému nápadu: „Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí...“ Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince. „Ochoč si mě, prosím!“ řekla. „Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“ „Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníku věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“ „Co mám dělat?“ zeptal se malý princ. „Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž...“ Druhý den přišel malý princ zas. „Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce... Je třeba zachovávat řád.“ „Co to je řád?“ řekl malý princ. „To je také něco moc zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“ Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu. „Ach budu plakat,“ řekla liška. „To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil...“ „Ovšem,“ řekla liška. „Ale budeš plakat!“ namítl malý princ. „Budu plakat,“ řekla liška. „Tak tím nic nezískáš!“ „Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.“ A potom dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství.“ Malý princ odběhl podívat se znovu na růže. „Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“ A růže byly celé zaražené. „Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“ A vrátil se k lišce. „Sbohem...,“ řekl. „Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. „A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“ „A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval. „Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“ Jsem zodpovědný za svou růži...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. XXII – Výhybkář „Dobrý den,“ pozdravil malý princ. „Dobrý den,“ řekl výhybkář. „Co tu děláš?“ zeptal se malý princ. „Třídím cestující po tisícových balících,“ řekl výhybkář. „Vypravuji vlaky a ty je odvážejí hned napravo, hned nalevo.“ A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásal domkem výhybkáře. „Mají náramně naspěch,“ řekl malý princ. „Co hledají?“ „To neví ani člověk na lokomotivě,“ odpověděl výhybkář. A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru. „To se už vracejí?“ ptal se malý princ. „To nejsou oni,“ řekl výhybkář. „To jsou zase jiní.“ „Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?“ „Nikde nejsme spokojeni tam, kde jsme,“ vysvětloval výhybkář. A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík. „To jedou za těmi prvními cestujícími?“ zeptal se malý princ. Nejedou vůbec za ničím,“ řekl výhybkář. „Ve vlaku spí nebo zívají. Jen děti mají nos přitisknutý na okna.“ „Jedině děti vědí, co hledají,“ pravil malý princ. „Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka začne být pro ně hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou...“ „Mají štěstí,“ řekl výhybkář. XXIII – Obchodník „Dobrý den,“ pozdravil malý princ. „Dobrý den,“ řekl obchodník. Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít. „Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ. „Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“ „A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“ „Co kdo chce...“ Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce... XXIV – Pouť Bylo to už osmý den, co se mi na poušti porouchal motor, a když jsem poslouchal historii o obchodníkovi, pil jsem poslední kapku ze své zásoby vody. „Víš,“ řekl jsem malému princi, „ty tvé vzpomínky jsou moc hezké, ale já jsem ještě neopravil letadlo, nemám už co pít, a byl bych také šťasten, kdybych mohl jít docela pomaloučku ke studánce.“ „Moje přítelkyně liška...,“ řekl mi. „Človíčku, už nejde o lišku.“ „Proč?“ „Protože umřeme žízní...“ Nepochopil, proč takhle uvažuji a odpověděl mi: „Je dobře, když jsme měli přítele, i když máme umřít. Já jsem hrozně rád, že jsem měl přítelkyni lišku...“ Neuvědomuje si nebezpečí, řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu trochu slunce... Ale podíval se na mne a odpověděl na mou myšlenku: „Mám taky žízeň... hledejme studnu...“ Mávl jsem unaveně rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu nazdařbůh v nekonečné poušti. Přesto jsme se dali na cestu. Když jsme tak kráčeli celé hodiny mlčky, snesla se noc a začaly se rozžíhat hvězdy. Viděl jsem je jako ve snu, protože jsem měl ze žízně trochu horečku. Slova malého prince mi tančila v mysli. „Tak ty máš také žízeň?“ zeptal jsem se ho. Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze: „Voda může dělat dobře i srdci...“ Nerozuměl jsem jeho odpovědi, ale mlčel jsem... Dobře jsem věděl, že se ho nesmím ptát. Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle něho. Chvíli mlčel a pak ještě řekl: „Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět...“ „Ano, jistě,“ řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlny písku ve svitu měsíce. „Poušť je krásná...,“ dodal. A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp... Nevidíme nic... Neslyšíme nic... A přece něco září v tichu... „Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu...,“ řekl malý princ. Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství... „Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!“ „Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou,“ pravil. Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího. Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné... A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost ke květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí... A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne... A jak jsem tak kráčel, objevil jsem na úsvitě studnu. XXV – Studna „Lidé se natlačí do rychlíků,“ řekl malý princ, ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola...“ A dodal: „Nestojí to za to...“ Studna, ke které jsme přišli, se nepodobala saharským studnám. Studny na Sahaře jsou pouhé jámy vyhloubené v písku. Tahle se podobala studni na vesnici. Ale nebyla tam žádná vesnice a myslil jsem, že se mi to jen zdá. „To je zvláštní,“ řekl jsem malému princi, „všechno je připraveno: rumpál, vědro i provaz...“ Zasmál se, dotkl se provazu a uvedl rumpál do pohybu. A rumpál skřípal, jako skřípe stará korouhvička, když vítr dlouho spal. Slyšíš,“ řekl malý princ, „probouzíme tuto studnu a ona zpívá...“ Nechtěl jsem, aby se namáhal. „Počkej,“ řekl jsem mu, „pro tebe je to příliš těžké.“ Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na roubení pěkně do rovnováhy. V uších mi stále zněl zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud chvěla, jsem viděl chvějící se slunce. „Toužím po té vodě,“ řekl malý princ, „dej mi, prosím, napít...“ A tu jsem pochopil, co hledal. Zvedl jsem vědro až k jeho rtům. Pil se zavřenýma očima. Bylo to líbezné jako sváteční den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní záři vánočnímu dárku, který jsem dostal. „U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě,“ řekl malý princ, „a přece tam nenalézají to, co hledají...“ „Nenalézají...,“ odpověděl jsem. „A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody...“ „Jistě,“ odpověděl jsem. A malý princ dodal: „Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“ Napil jsem se. Dobře se mi dýchalo. Písek má za úsvitu barvu medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proč jen jsem pocítil tíseň... „Musíš dodržet slib,“ řekl tichounce malý princ a zase si sedl ke mně. „Jaký slib?“ „Víš, náhubek pro beránka... jsem zodpovědný za tu květinu!“ Vytáhl jsem z kapsy své náčrty. Malý princ je uviděl a zasmál se: „Ty tvé baobaby se trochu podobají hlávkám zelí...“ „Ó!“ A já na ně byl tak hrdý! „Ta tvá liška... její uši... ty se trochu podobají růžkům... a jsou hrozně dlouhé!“ A znovu se zasmál. „Jsi nespravedlivý, človíčku, neuměl jsem kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše. „Ale to bude dobré,“ řekl, „děti jsou chápavé.“ Nakreslil jsem mu tedy náhubek. Když jsem mu ho podával, měl jsem srdce sevřené: „Ty máš nějaké plány, které neznám...“ Ale neodpověděl mi na to. ŘEKL: „Víš, můj příchod na Zemi... zítra bude jeho výročí...“ Chvilku mlčel a potom ještě dodal: „Spadl jsem nedaleko odtud...“ A začervenal se. Znovu jsem pocítil, aniž jsem věděl proč, zvláštní bolest. Přesto mi napadla otázka: „Tak to není náhodou, že ses procházel tenkrát ráno, když jsem tě před týdnem poznal, jen tak sám, na tisíce mil ode všech obydlených krajů! Vracel ses k místu, kam jsi spadl?“ Malý princ se opět začervenal. A váhavě jsem dodal: „Snad kvůli tomu výročí?...“ Malý princ se znovu začervenal. Nikdy neodpovídal na otázky, ale když se někdo červená, znamená to „ano“, viďte? „Ach!“ řekl jsem. „Mám strach...“ Ale on odpověděl: „Musíš teď pracovat. Musíš se vrátit ke svému stroji. Budu tady na tebe čekat. Vrať se zítra večer...“ Nebyl jsem však uklidněn. Vzpomněl jsem si na lišku. Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit... XXVI – Odchod Vedle studný stála stará, pobořená kamenná zeď. Když jsem se druhý den večer vracel od své práce, viděl jsem zdálky malého prince, jak sedí nahoře, nohy svěšeny. A slyšel jsem, že říká: „Tak ty už si na to nevzpomínáš? Tady to přece nebylo!“ Nějaký hlas mu zřejmě odpověděl, protože malý princ namítl: „Ale ano, je to ten den, ale ne to místo...“ Šel jsem dál ke zdi. Stále jsem nikoho neviděl ani neslyšel. Přesto malý princ někomu zase řekl: „...Jistě. Uvidíš, kde začíná v písku moje stopa. Jen tam na mne čekej. Budu tam dnes v noci.“ Byl jsem už jen dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl. Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal: „Máš dobrý jed? Jsi jist, že mě nenecháš dlouho trpět?“ Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl. „A teď jdi pryč!“ řekl. „...Já chci zase dolů!“ Podíval jsem se dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa. Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest. Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh. „Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?“ Sundal jsem mu zlatě žlutý šátek, který věčně nosil na krku. Smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka. Řekl mi: „To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí. Budeš moci domů...“ „Jak to víš?“ Právě jsem mu přicházel oznámit, že proti všemu očekávání se mi práce zdařila. Neodpověděl na mou otázku, ale dodal: „Já se dnes také vrátím domů...“ Potom připojil posmutněle: „Mám to mnohem dál... A mnohem nesnadnější...“ Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych ho zadržel... Jeho pohled byl vážný, zahleděný do veliké dálky: „Mám od tebe beránka. Mám bedýnku pro toho beránka. A náhubek...“ A tesklivě se usmál. Dlouho jsem čekal. Cítil jsem, jak se mu krev pomalu vrací do žil. „Tys měl strach, človíčku...“ Měl strach, toť se ví! Ale lehounce se zasmál: „Dnes večer se budu bát ještě mnohem víc...“ Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by to bylo hrozné, kdybych už nikdy neslyšel ten smích. Byl mi studánkou v poušti. „Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát...“ Malý princ mi však řekl: „Dnes v noci tomu bude rok. Má hvězda bude právě nad místem, kam jsem loni spadl...“ „Človíčku, viď, že je to zlý sen, to s tím hadem, se schůzkou a s hvězdou?...“ Ale neodpověděl na tu otázku. Pravil: „Nikdy nevidíme to, co je důležité...“ „Ovšem...“ „Je to jako s tou květinou. Máš-li v lásce květinu, která je na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš do nebe. Všechny hvězdy rozkvétají květinami...“ „Ovšem...“ „Je to jako s tou vodou. Ta, které jsi mi dal napít, byla jako hudba, to pro ten rumpál a provaz... vzpomínáš si?... Byla tak dobrá...“ „Ovšem...“ „V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak lépe. Má hvězdička bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád pozorovat všechny hvězdy. Všechny budou tvými přítelkyněmi. A pak, dám ti dárek...“ A znovu se zasmál. „Ach človíčku můj zlatá, tak rád slyším tvůj smích!“ „Právě to bude můj dárek... bude to jako s tou vodou...“ „Co tím myslíš?“ „Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou stejné. Těm, kdo cestují, jsou průvodci. Pro druhé nejsou ničím jiným než malými světýlky. Pro jiné, pro vědce, znamenají problémy. Pro mého byznysmena byly zlatem. Ale všechny ty hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo...“ „Co tím myslíš?“ „Já budu na jedné z nich bydlit, budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Ty budeš mít hvězdy, které se umějí smát!“ A znovu se zasmál. „Až se utěšíš (a člověk se vždycky utěší), budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A někdy otevřeš okno, jen tak pro radost... Tvoji přátelé se budou strašně divit, až tě uvidí smát se při pohledu na nebe. Řekneš jim: „Ano, hvězdy mě vždycky, rozesmějí!“ Budou myslet, že ses zbláznil. Vyvedu ti tak pěkný kousek...“ A opět se zasmál. „Bude to, jako kdybych ti dal místo hvězd spoustu rolniček, které se umějí smát...“ A znovu se zasmál. Potom zvážněl. „Víš... ale dnes v noci... sem nechoď!“ „Nehnu se od tebe.“ „Budu vypadat, jako by mě něco bolelo... trochu jako bych umíral. To už tak bývá. Nechoď se na to dívat, nestojí to za to...“ „Nehnu se od tebe.“ Jemu to však dělalo starost. „Víš... taky kvůli tomu hadovi. Tebe nesmí uštknout... Hadi jsou zlí. Mohou uštknout jen tak pro potěšení...“ „Nehnu se od tebe.“ Ale něco ho uklidnilo: „Pravda, na druhé uštknutí už nemají jed...“ Tu noc jsem neviděl, kdy se vydal na cestu. Zmizel tiše. Když jsem ho konečně dohonil, šel rychlým, odhodlaným krokem. Prohodil jen: „Ach, ty jsi tady...“ A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil: „Neudělals dobře. Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda...“ Mlčel jsem. „Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou brát tohle tělo. Je moc těžké.“ Mlčel jsem. Bude to jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky nejsou nic smutného...“ Mlčel jsem. Poklesl trochu na mysli. Ale znovu to zkusil: „Víš, bude to pěkné. Já se budu také dívat na hvězdy. Všechny budou studny se zrezavělým rumpálem. Všechny mi budou dávat pít...“ Mlčel jsem. „To bude hezké! Ty budeš mít pět set miliónů rolniček, já pět set miliónů studánek...“ A také se odmlčel, protože plakal... „Tady to je. Nech mě jít kousek samotného.“ Posadil se, protože měl strach. Dodal ještě: „Víš... moje květina... jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká! A tak naivní. Má jen čtyři trny, aby ji chránily proti světu...“ Sedl jsem si; neměl jsem už sílu stát. ŘEKL: „Tak... To je všechno...“ Ještě jednou zaváhal, potom vstal. Udělal krok. Já jsem nebyl schopen se pohnout. U jeho kotníku se jen zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo. XXVII – Vzpomínka A dnes je tomu jistě už šest let... Dosud nikdy jsem tu příhodu nikomu nevyprávěl. Kamarádi, když jsem se s nimi zase shledal, byli velice rádi, že mě vidí živého. Já jsem byl smutný, ale říkal jsem jim: „To je jen únava.“ Nyní jsem se už trochu utěšil. Totiž... ne docela. Ale vím dobře, že se vrátil na svou planetu, neboť za svítání jsem jeho tělo už nenašel. Nebylo tak těžké... Rád poslouchám za noci hvězdám. Je to jako pět set miliónů rolniček... Ale víte, něco tu není v pořádku. K náhubku, který jsem malému princi nakreslil, zapomněl jsem připojit řemínek. Nikdy ho asi nemohl beránkovi připnout. Říkávám si tedy: Copak se asi na jeho planetě přihodilo? Je možné, že beránek spásl květinu... Hned si však pomyslím: To jistě ne! Malý princ ji přece dává každou noc pod skleněný poklop a beránka si dobře hlídá... A tu jsem šťasten a všechny hvězdy se tiše smějí. Potom si zase říkám: Někdy je člověk roztržitý a hned se stane neštěstí. Jednou večer třeba malý princ zapomněl na skleněný poklop nebo se beránek za noci tiše vykradl... A tu se mi všechny rolničky mění v slzy! ... V tom je velká záhada. Pro mne jako pro vás, kteří máte malého prince rádi, nebude vesmír stejný, jestliže někde nějaký beránek, kterého neznáme, spásl, nebo nespásl růži... Podívejte se na nebe. Ptejte se: Spásl nebo nespásl beránek květinu? Uvidíte, jak se hned všechno změní... A žádný dospělý nikdy nepochopí, že je to tak důležité. A tady je pro mne ta nejkrásnější a nejsmutnější krajina na světě. Je stejná jako krajina na předcházející stránce, ale nakreslil jsem vám ji ještě jednou, abych vám ji dobře ukázal. Na tomto místě se malý princ na Zemi objevil a potom zmizel. Zadívejte se pozorně na tuto krajinu, abyste ji bezpečně poznali, budete-li jednoho dne cestovat v Africe na poušti. A půjdete-li náhodou tudy, snažně vás prosím, nespěchejte, postůjte chvilku přímo pod hvězdou! A přijde-li k vám pak dítě a bude se smát, bude mít zlaté vlásky a nebude odpovídat, když se ho budete ptát, snadno uhodnete, kdo to je. Buďte tak hodní a nenechte mě tak smutného: rychle mi napište, že se vrátil...